Informace, analýzy, programy, komentáře….

Předně. V roce 2004 se podle mého soudu nesprávně mluví o privatizaci. Šlo o prodej menšinového podílu, akcií. To je velký rozdíl. Neprodávala se firma ale určitý počet akcií. Závěrečná zpráva VK PČR nedostatečně rekapituluje všechna fakta doložitelná listinami a dokumentací Úřadu vlády. Proto je sestaven tento harmonogram a přehled významných skutečností. Ty by měla zpráva respektovat.
Harmonogram událostí:
1) 2. září 1998 byla založena společnost Karbon Invest (dále KI)
2) 15. září 1998 koupil Karbon Invest (dále KI) 50,002 % akcií OKD od společnosti Stanislava Prose. Cena byla 3,9 mld. Kč. (S ohledem, že k ceně většinového podílu bývá připočten bonus za majoritu, je toto zjištění pro komparaci s cenou podílu menšinového v roce 2004 významný).
3) 12. června 2002 vláda premiéra Zemana vyčlenila pro firmu OKD 20 miliard Kč na odstranění ekologických škod. Tedy v podstatě privátnímu subjektu. Současně ukládá ministru průmyslu a obchodu, financí a FNM připravit privatizaci menšinového podílu. V dubnu 2003 vláda premiéra Špidly usnesením 395 tento úkol potvrdila.
4) 18. června 2003 nabízí společnost CPI Radovana Vítka za 45,88 % 1,3 mld. Kč. Současně KI nabízí za tento podíl 0,7 mld. Kč.
5) 12. listopadu 2003 vláda dává KI prioritu s výhradou akceptace ceny určené vládou, jinak zahájí k prodeji podílu veřejnou soutěž. (Což po uplynutí lhůty nerealizuje)
6) KI navyšuje dne 11. února 2004 nabídku na 1,19 mld. Kč (100 Kč za akcii)
7) 17. 2. 2004 uzavírá FNM s KI dohodu o exklusivitě. (před uplynutím vládou určené lhůty)
8) Další vývoj nabídek:
a) 20. února 2004 Jiří Rusnok odhaduje rámec ceny na 1,5 mld. Kč (134 Kč/akcie)
b) 26. února KI nabízí 2,018 mld. Kč (181 Kč/akcie)
c) Ve stejný den předaly posudek VOX a KB, tedy dne 26. února 2004, a stanovují tak minimální tržní cenu na 2,08 mld. Kč (186 Kč/akcii)
d) 11. března 2004 nabízí PENTA 1,8 mld. Kč
e) 12. března 2004 s odvoláním na posudek VOX odmítá Vláda ČR všechny dosavadní nabídky a stanovuje cenu za minoritní podíl akcií OKD na 2,25 mld. Kč (201 Kč/akcie)
f) 16. března 2004 MF podává na ÚHOS žádost o rozhodnutí, zda cena 2,25 mld. je cenou tržní a zda nejde o nepovolenou veřejnou podporu.
g) 23. března Společnost P67 předala MF posudek s cenou 3,1 mld. Kč (278 Kč/akcie).
h) Týž den vládě tuto cenu nabízí PENTA
i) 1. května 2004 byla sepsána smlouva mezi pány Otavou a Koláčkem na jedné straně a na druhé straně společností Charles Capital (vlastněnou de facto panem Bakalou) o odprodeji 75% podílu akcií KI od pánů Koláčka a Otavy do spol. Charles Capital za cenu 3,9 mld. Kč. Po přepočtu této hodnoty by tedy minoritní podíl státu činil 2,27 mld. Kč .
j) 14. května 2004 nabízí KI novou cenu, a to 3,417 mld. Kč
k) ÚHOS /Ing. Rudolecký – orientační cena cca 3,5 mld. Kč (+- 5 %)
l) 7. června 2004 nabízí PENTA 4 mld. Kč Současně PENTA Vlastníkům KI odkup celého jejího majoritního podílu 50,002 % za 4,38 mld. Kč. Za Celý balík od státu, tedy 50,002 % + 45,88 % akcií OKD i společnost KI pak nabízí 6,673 mld. Kč (to je hodnota minoritního podílu státu za 2,293 mld. Kč)
m) 13. září 2004 proběhla koupě 75 % akcií KI do spol. Charles Capital podle smlouvy viz výše bod i) ze dne 1. května 2004
n) 13. září 2004 nabízí KI 4,01 mld. Kč za minoritní podíl.
o) 15. září 2004 vláda schválila usnesením 904 prodej minoritního podílu za 4,1 mld. Kč
p) KI tedy zaplatil za jednu akcii 367 Kč.
9) Teprve ex post, 10 ledna 2005 nabízí J&T za OKD 9,1 mld. Kč, NOVOTA odhaduje minoritní podíl na 10,152 mld. Kč. činí tak s vědomím, že smlouva je již uzavřena, takže nabídka je nevyužitelná, možná spekulativní.

Popis jedenácti jednotlivých hodnot obyčejné akcie s jejich správným celý jménem a stručným postupem jejich zjištění a dalšími souvislostmi.

Tučně je vždy uveden správný, odborně závazný a celý zákonný název hodnoty akcie
Poznámka: I když se v Čechách říká oceňování, jde vždy o odhad hodnoty, která se stane cenou až když se dostane do prodejní smlouvy a je následně uhrazena. V němčině se říká Bewertung, což neznamená oceňování, ale ohodnocování.

1) Nominální hodnota je hodnota, která je uvedena na akcii, pokud je ve fyzickém stavu nebo je uvedena v prospektu akcie, pokud je v nehmotném stavu. Tato nominální hodnota je současně podle zákona nejnižší cenou, za kterou se může tato akcie při prvním prodeji v souvislosti s naplněním základního kapitálu zakládané a.s. prodat. Akcie se může ale prodat i za víc. V takovém případě jde do základního kapitálu částka odpovídající nominální hodnotě, a to na účet 411 a utržené peníze nad nominálem jdou do kolonky emisní ážio, taktéž do vlastního kapitálu, ale na účet 412. (Zákon o účetnictví)

2) Nominální hodnota akcie při další emisi pro další navýšení základního kapitálu kdykoliv v průběhu existence a.s. může a.s. vydat další emisi akcií. Opět jde o první prodej akcie za minimálně nominální hodnotu, ale může být i vyšší. Ta se pak nazývá tržní hodnota akcie vydané v nové emisi při navyšování základního kapitálu. Viz další bod.

3) Tržní hodnota nově emitované akcie vydaná pro navýšení základního kapitálu v průběhu existence a.s., kdy víme, podle hospodaření z minulých letech, že ji bude možné prodat za hodnotu vyšší, než je nominál. Její výši stanoví znalec podle hospodaření v minulých letech a dalších souvisejících informací. Tato znalcem stanovená hodnota je teoretická a není nijak závazná, ale její stanovení je velmi důležité, pro její prodej prostřednictvím některého bankovního domu. Stanovená hodnota příliš vysoko, může způsobit nezájem investorů a následné poškození pověsti a.s. Příliš nízká hodnota může přinést peněžní ztráty. Proto se hledá optimum. Pokud se použije hodnota stanovená znalcem pro prodej předmětných akcií na veřejném trhu, jde o hodnotu minimální, nebo také tzv. vyvolávací.

4) Tržní hodnota zjištěná na veřejných trzích po několikaletém obchodování se tato hodnota považuje za nejpřirozeněji vzniklou tržní hodnotu, neboť vznikla mezi dobrovolně prodávajícím akcionářem a dobrovolně kupující investorem. Jde o jednotlivé akcie tvořící třeba i větší balík, avšak netvořící balík majoritní. Tato hodnota bývá základem pro další výpočty. Např. Hodnoty majoritního balíku akcií vynásobením počtu akcií v balíku a jejich tržní hodnoty převzaté z veřejného trhu. Výsledek zvýšíme o prémii za majoritu obvykle o 20 až 60 %.

5) Tržní hodnota akcie stanovovaná výpočtem, výnosovou metodou, tedy před tím, než by jí bylo možné zjistit na nějakém veřejném trhu. Tato vypočítávaná hodnota vychází z práv akcionáře uvedených v § 155 Obch. Zák., kde je uvedeno, že akcionář má 3 práva. Ad 1) – hlasovat na valné hromadě ohledně dividend, (jeho jediný zákonný výnos) Ad 2) – hlasovat na valné hromadě ohledně volby členů do statutárních orgánů-a Ad 3) – právo na likvidační zůstatek- (bude řešen níže jako jedna z hodnot akcie) – Tržní hodnota se výpočtem zjišťuje např., pokud se společnost chce dostat na burzu nebo jiný veřejný trh a musí sama v prospektu emitenta tedy a.s. navrhnout hodnotu jejích akcí, za kterou by bylo vhodné tyto akcie na veřejný trh umístit. Výpočet této tržní hodnoty vychází z výnosů, na které má akcionář zákonný nárok. Viz bod Ad 1) v tomto odstavci výše, tedy z dividend. Vzhledem k tomu, že žádná jiná práva minoritní akcionář v tomto směru nemá, vychází výpočet této části tržní hodnoty pouze z dividend vyplacených za minulá účetní období pomocí výnosové metody. Druhá část tržní hodnoty – tedy psychologická hodnota odpovídá tzv. OČEKÁVÁNÍ. Tato část se dá jen odhadovat a k tomu jen velmi těžko. Její výši nebo objem ovlivňují informace, které v okamžiku zjišťování této části tržní hodnoty nemusí vůbec nikdo VĚDĚT. Proto není možné klást znalci za vinu, že neodhadl tržní hodnotu akcie přesně. V praxi toto OČEKÁVÁNÍ prokazatelně existuje a významně ovlivňuje cenu na veřejném trhu. A to hned u předmětné a.s. OKD. Její akcie byly obchodovány na BCPP od roku 1995, jejich cena se pohybovala od 60 do 200 Kč, a to i přesto, že na ně nebyly nikdy vyplaceny dividendy. Nejpřirozenější tržní cenu při obchodování na BCPP tvořilo pouze OČEKÁVÁNÍ.

6) Tržní hodnota akcií zjišťovaná výpočtem tak, jak ukazuje bod 5) se zohledněním existence majoritního akcionáře. Situace jakéhokoliv minoritního akcionáře je dvojí. V prvním případě existuje současně s minoritním akcionářem akcionář majoritní. V takovém případě muže minoritní akcionář pouze něco blokovat. Např. ukončení činnosti a.s., ale o tom ohledně OKD nikdo neuvažoval. Ve druhém případě spolu s minoritním akcionářem v akciové společnosti není majoritní akcionář. V takovémto druhém případě může počítat minoritní akcionář s jiným minoritním akcionářem při hlasování, kdy budou oba tito minoritní akcionáři „postupovat ve shodě“ a vytvoří tak bez jakéhokoliv dalšího nákladu na nákup akcií třeba i pouze jednorázovou nebo i dlouhodobou většinu. V takovém případě mohou uhlasovat vyšší dividendy a zástupce do statutárních orgánů, než by uhlasoval jeden každý minoritní akcionář proti akcionáři majoritnímu. Tato možnost vypočítávanou tržní hodnotu akcií přirozeně zvyšuje.

7) Tržní hodnota akcie pocházející z majoritního balíku akcií. Tato hodnota akcií vychází z buď z tržní hodnoty zjištěné na veřejném trhu nebo z vypočítávané hodnoty akcii a povyšuje se o prémii za majoritu, která činí obvykle něco mezi 20 a 60 %. Ale může být za určitých okolností i nulová. To platí pouze v případě, že jde skutečně o akcie v jednom majoritním balíku. Jsou-li akcie z majoritního balíku prodávány jednotlivě, vychází se vždy z hodnoty akcie bez prémie za majoritu.

8) Tržní hodnota akcií v „rozhodném“ balíku akcií. Jde o balík akcií i s minimálním počtem jehož nakoupením se stane stávající akcionář majoritním akcionářem a.s., a tímto nákupem bude od kopě rozhodného balíku akcií ovládat předmětnou a.s., a to ve všech směrech. Tržní hodnota rozhodného balíku akcií vychází obvykle z objemu prémie za majoritu celého majoritního balíku. To znamená z 20 až 60 % hodnoty majoritního balíku bez prémie.

9) Protiplnění je název hodnoty akcie použité pro odškodnění vytěsňovaných akcionářů podle § 183i, Tito akcionáři se nazývají povinnými akcionáři a jsou vytěsňování akcionářem hlavním. Hlavním akcionářem je podle § 183i speciální většinový akcionář mající alespoň 90 % akcií a hlasů. Povinní akcionáři jsou speciální minoritní akcionáři, kteří mají úhrnem méně než 10 % akci a nazývají se tak proto, protože jsou ze zákona povinni své akcie hlavnímu akcionáři prodat, a to do určitého data, pak jejich akcie pozbydou hodnotu tak, jako tak. Vlastní název Protihodnota se vypočítává tak, že se objem čistého vlastního kapitálu zjištěného podle § 6 Obch. Zákoníku vydělí počtem akcií. Jde vlastně o opačný krok, než bylo vkládání vkladů do základního kapitálu. Takové vrácení vkladů se mimo toto vytěsňování v § 179 výslovně zakazuje. Podmínkou uskutečnění celé akce je, že hlavní akcionář má 90 % akcií a hlasů a že uvedený § 183i má nabytou účinnost. V našem případě tento § nabyl účinnosti až rok a ¼ po odevzdání posudku, přesně 3.června 2005. Přesto mi bylo obžalobou a znaleckými posudky žaloby vytýkáno, že jsem podle něj nepostupoval.

10) Protiplnění při povinné nabídce odkupu akcií. Jde situaci, kdy jeden akcionář dosáhne postupnými nákupy počtu akcií a hlasů v objemu 2/3 všech emitovaných akcií. Jeho povinnost nabídnout odkup zbylých akcií od ostatních akcionářů stanovuje přesně § 183h. Výši protiplnění stanovuje znalec. Podmínkou uskutečnění tohoto kroku je právě existence 2/3 akcionáře.

11) Likvidační zůstatek To je uveden v § 155 a jde o třetí právo akcionáře. Akcionář má nárok na likvidační zůstatek po dobrovolném ukončení činnosti a.s. rozhodnutém hlasováním na valné hromadě obvykle 2/3 akcionářů a vypočítává se následovně:

TRŽNÍ (PRODEJNÍ) HODNOTA MAJETKU a.s. se snižuje o následující odpočty
1) Veškeré účetní závazky uvedené v rozvaze
2) Zákonné odstupné veškerým zaměstnancům
3) Náklady na archivaci veškeré agendy na třicet let dopředu
4) Odměna likvidátorovi
5) Veškeré náklady na odstranění ekologických, ale i jiných škod
6) Veškeré náklady na uvedení všech prostor a státem zapůjčeného majetku do původního stavu.
Prvním krokem při zvažování dobrovolného ukončování činnosti likvidací bývá obvykle a správně prodejnost majetku a.s.!!!!!
Myslím, že odhad výsledného likvidačního zůstatku v případě OKD by byl v kterémkoliv okamžiku s vysokou pravděpodobností ZÁPORNÝ. A to proto:
a) Neprodejnost nebo nízká prodejnost majetku OKD
b) Velké náklady na odstranění škod. Viz LAGUNY KALŮ atd.

Likvidační zůstatek bývá obecně obvykle minimální, pokud je vůbec nějaký. Protože dobrou a prosperující společnost nebude nikdo likvidovat. A ze špatné toho moc nezbyde.
Společnost, u které se rozhodnou akcionáři ukončit její činnost nebude příliš prosperující. Velmi často se přehoupne z dobrovolného ukončení činnosti likvidací do insolvence a následně do úpadku, kde už vůbec nepůjde o likvidační zůstatek.
V takovém případě je dobré že platil § 154, který říkal, že akcionář neodpovídá za závazky a.s.

Závěr z výše uvedeného

Žádná z výše uvedených jedenácti hodnot akcií nevychází v žádném případě z majetku OKD. Natož z majetku jejích dceřiných společností, jak požadoval prof. Mařík ve svém posudku.
Hodnoty, které jsou nejblíže „majetku“ nejsou tržními hodnotami, nýbrž hodnotou protiplnění. Jejich použití je přesně definováno podmínkami, které nebyly v době oceňování akcií OKD splněny. V případě § 183i o vytěsnění dokonce ani v den oceňování akcií nenabyl účinnost.

Poznámka: Existuje ještě mnoho hodnot na akcii, třeba i majetkových, ale to jsou poměrové ukazatele, které se nemohou nikdy stát cenou akcie.

Na základě odborných konzultací sestavil:

JUDr. Ivan Přikryl

Vyšetřovací komise PSP PČR neustále proklamuje, že požádá Evropskou komisi, aby provedla revizi svého rozhodnutí z roku 2011, kterým potvrdila, že k nepovolené veřejné podpoře nedošlo.

Bez ohledu na skutečnost, že podle našeho názoru by aktivně legitimovaným orgánem byla vláda, která by musela splnit určité procedurální úkony (například revokovat své usnesení o schválení ceny za menšinový podíl v roce 2004) je tento úkol, ve smyslu dovolání se neplatnosti této smlouvy či uplatnění jednostranného oprávnění vlády od smlouvy odstoupit byla li y nepovolená veřejná podpora shledána, je provedení tohoto úkonu s ohledem na běh času nesmyslný a nerealizovatelný.
Uvádíme výpis z metodického listu Ministerstva pro místní rozvoj:
Za účelem provádění této kontroly musí všichni poskytovatelé v souladu s čl. 12 GBER uchovávat záznamy o poskytnutí veškerých podpor v rámci programu podpory po dobu 10 let od poskytnutí podpory poslednímu příjemci. Uchovávat by se měla programová dokumentace s podmínkami programu, podané žádosti, právní akty o poskytnutí/převodu podpory a další podklady a přílohy žadatelů, poskytovatele či např. externích hodnotitelů, na základě nichž je zpětně ověřitelné, že byly dodrženy veškeré podmínky společných i zvláštních ustanovení GBER. Kontrolní řízení EK probíhá v koordinaci ÚOHS obdobně jako řízení o notifikaci podpory a může být zahájeno kdykoli od data zahájení programu až do 10 let po jeho skončení. (metodika MMR str. 60).
Lze možná namítnout, že takové řízení může být zahájeno bez ohledu na skutečnost promlčení s tím, že beneficient by se musel námitky promlčení dovolat. Nic to však nemění na skutečnosti, že obnovit toto řízení mohla vláda otevřít do září 2014. Toto ministerstvo financí neučinilo. Ministrem financí byl v té době pan Andrej Babiš. Přitom pochybnosti o výši ceny za minoritní podíl se částí veřejnosti namítají od roku 2004 resp. 2008, kdy pan Bakala odstoupil od slibu rozdělit byty OKD na jednotky a nabídnout je nájemcům k převodu do vlastnictví. Veškerá stanoviska k EK odesílaly vlády Mirka Topolánka resp. Petra Nečase a návrh na přezkum rozhodnutí EK v této věci nepodali.

Co, nebo kdo je „hlavním iniciátorem“ kauzy privatizace OKD, aneb byty, byty a zas jen byty.

Tato úvaha vychází z dlouhodobé analytické práce s významnými dokumenty o celém procesu privatizace firmy Ostravsko karvinských dolů. Současně se pokouší o srozumitelné objasnění některých stěžejních úkonů státu v celém 14 let trvajícím procesu postupné privatizace.

V jiných částech souhrnné informace se můžete dočíst a ohodnotit jednotlivé úkony státu. Ten byl vlastníkem „všeho“ do roku 1990. Teorie tzv. socialistického společenského vlastnictví nespecifikovala vlastnictví národních či státních podniků. Vše patřilo státu, podnikům (ale také národním výborům či jiným subjektům) stát jako reprezentant „všeho lidu“ svěřoval pouze „právo hospodaření“.

Toto právo měl podnik OKD až do roku 1990. Nevztahovalo se jen na těžební či průmyslovou část, ale též na státem postavené byty, které měli sloužit pro zaměstnance podniku, také rekreační zařízení, což bylo skromné označení pro mnohdy lukrativní hotely v Čechách i na Slovensku.

Bytová politika dlouhodobě nepatřila mezi oblasti, které se stát věnoval. Převody bytů do vlastnictví nebyly nikdy uzákoněny na základě vládního návrhu zákona, ale vždy z poslanecké iniciativy.

Co se tedy ve firmě OKD událo?
Proč proces privatizace v dobách, kdy se odehrával, nikoho příliš nezajímal? Nikdo neprotestoval v reálné době, kdy se jednotlivé úkony z vůle státu, tedy vlády realizovaly. Nikdo nezkoumal jejich kvalitu a právní relevanci. Vládla jen myšlenka „ekonomické transformace“. Byly přijaty potřebné transformační zákony, které dosavadní právo hospodaření přeměnili ex lege na právo vlastnické.
Namísto státního podniku vznikla akciová společnost. Nikdo neuvažoval o tom, o jak zásadní změnu šlo a že se nakládání s majetkem a podnikáním svěřuje výhradně do kompetence orgánů akciové společnosti, statutárnímu orgánu, představenstvo a valné hromadě akcionářů. Nikdo si neuvědomil, že akcionář neodpovídá za závazky společnosti. Stát přestal vlastnit cokoliv z majetkového portfolia firmy OKD. Nevzrušovalo ho to, protože tehdy vlastnil většinu akcií a tedy na valné hromadě mohl na počátku prosadit cokoliv. Třeba i delimitaci a převod bytů do vlastnictví.
Dále je to ale smutný příběh. Část akcií stát rozdal, vložil je do kupónové privatizace, této nečitelné transformace, jakési personifikace majetku státu. Učinil tak ale zcela nepromyšleně. Jako by netušil, že později každé procento akcií může mít v souhrnu rozhodovací sílu. To se později také ukázalo. Jeden příklad za všechny. Proč si dar akcií obcím v regionu vláda nezajistila zpětným předkupním právem? Obce tak zakrátko s vidinou zisku prodalo své akcie privátním vlastníkům. Stát je o prodej žádal, ovšem marně.
Tak stát postupoval trvale v letech 1990 až 1996. Ale buďme trpělivý, k „zavřeným očím nad krádeží století“, kterou stát udělal velkoryse, bezpodmínečně a neprozíravě v roce 1996 se vrátíme.

Vraťme se do té doby – tedy etapy 1996 až 2004, kdy prodejem minoritního podílu se stát zbavil zbytku práv akcionáře.

Kdo je pamětník ví, že v této době proces privatizace nikoho příliš nevzrušoval. Čím to? Proč již tenkrát neprotestovali desetitisíce nájemníků bývalých firemních bytů?

Opět je to vedlejší produkt liknavosti státu v jiné oblasti – v bytové politice. Bydlení a byty zdaleka neměly takovou cenu jako dnes. 800.000 družstevníků získalo v roce 1994 právo na převod do vlastnictví pod podmínkou doplacení dosud nesplaceného úvěru. Nikoho nezajímalo, že pořizovací cena vystavěného bytu před rokem 1989 byla maximálně 300.000 Kč/ byt. Z toho člen družstva splatil členským podílem a úvěrem zhruba polovinu, státní příspěvek – dar státu pak činil asi polovinu pořizovací ceny. Družstevníci získali byt za souhrnnou investici maximálně 150 tisíc (reálně za nižší, podstatná část úvěru byla již splacena). Ale již v té době byl trh s vlastnickými byty neregulován a tak když byt šel na trh, k prodeji, obdržel vlastník desateronásobek pořizovací ceny bytu, v Praze a velkých městech i více.
Naopak vlády odmítali deregulovat nízké nájemné. To se týkalo nájemních bytů obcí i privátních vlastníků, kterým byly domy vráceny v restituci. Postupně se dostával do úzkých. Předně obce, které od státu získaly bezplatně více než milion bytů, ke kterým měly do roku 1990 právo hospodaření národní výbory, se potýkaly se značnými ztrátami v hospodaření s tímto „darem“.
Vybírané nájemné nestačilo ani na běžný provoz, nehledě na vady především panelové technologie výstavby. Jejich odstranění bylo poměrně drahé. A tak obce masově předávaly byty do vlastnictví nájemníků.
Dnem vstupu České republiky do Evropské unie nabyl účinnosti zákon č. 215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje. Do té doby probíhaly přístupové rozhovory, bylo respektováno nařízení (EC) č. 659/1999. 17. ledna 1996 podala Česká republika prostřednictvím předsedy české vlády Václava Klause přihlášku ke členství v Evropské unii. Zkoumání a závazky z tzv. nepovolené veřejné podpory, rozuměj prodej „pod cenou“ nabývalo na významu postupně.
V době, kdy se realizovaly tyto zásadní úkony privatizace, byla veřejnost relativně v klidu. Když trochu předběhnu, pak jsem přesvědčen, že pokud by Zdeněk Bakala poté, co získal ve firmě OKD rozhodující vliv veřejně neslíbil nájemcům, že jim během pár let převede byty do vlastnictví, aby později slib nerealizoval, byl by klid trvale. Když ale vzal svůj slib zpět, aktivizoval lidi, nájemníky, politiky.

Vraťme se ještě pár let zpět. Po roce 1994 nastal hon na privatizaci bytů. Stát namísto uvolnění trhu s nájemním bydlením držel až do roku 2005 jeho regulaci. Aby se obce zbavili ekonomických ztrát, které regulace přinášela, nabízely obce byty k privatizaci za cenu v místě obvyklou. V rodícím se trhu s vlastnickými byty byla tato cena velice nízká. Z bytů se ale postupně stávalo politikum. Většinu bytů obcí, celkem jich bylo okolo jednoho milionu, obce rozprodaly. Že jim dnes tyto byty schází je nesporné, ale tehdy?
V družstvech to bylo ještě výhodnější. O tom jsme ale již již psali.

V této atmosféře plošných převodů bytů do vlastnictví nájemníků očekávali logicky nájemníci bývalých firemních bytů OKD, že jim budou také byty nabídnuty. Když se akcionáři k tomu nehlásili a po roce 2006 provedli delimitaci firmy, tedy vyčlenili byty do samostatného subjektu a ten byl provozován samostatně, pochopili, že jejich vize se nenaplní.

Proto prakticky tedy jediný iniciátor snahy donutit vlastníky bytů k převodu byly někteří nájemníci bytů OKD. V prostředí masové privatizace se cítili důvodně ošizeni. Byty OKD se staly a dodnes jsou politickou kauzou. 44.000 bytů to je téměř sto tisíc občanů, a to je pro politiky lákavé. Projevilo se to zejména v letech 2007 a dalších. Pečlivě studovali dostupné i zprvu nedostupné listiny, smlouvy o převodu minoritního podílu. Ve smlouvě našli podmínku zjistí li se kdykoliv nepovolená veřejná podpora při prodeji minoritního podílu, tak může stát od této smlouvy odstoupit. Byli (a možná i jsou) přesvědčeni, že by pak stát mohl převody bytů do jejich vlastnictví zajistit.
Politici z mnohých stran jim dávali naději, byty se staly v Moravskoslezském kraji volební kauzou. V jisté absurditě však v letech 2006 až 2013 vláda žádné úkony vedoucí k zpochybnění privatizace z roku 2004 nečinila.

Je dodnes otázkou proč politici i odborníci, zejména právníci se dopouštěli omylu vědomě či nevědomky. O tom později.

Stát byl téměř bezvýhradně v procesu privatizace a v jejich jednotlivých úkonech neprozíravý. A k tomu ještě o reformě bytové politiky nechtěl slyšet. Bydlení se stalo velice drahým až předraženým zbožím. Nájemníci bytů OKD vycházeli z přesvědčení, že prokáže li se zakázaná veřejná podpora, stát od smlouvy odstoupí a oni uplatní předkupní právo a získají byty cca za původně slíbených 40-50 tisíc když cena na trhu byla dle lokality dnes 20x až 40x vyšší.

Politici nešetřili lacinými sliby. Až právě podnět k vyšetřovací komisi po volbách v roce 2017 vedl k analýze všech úkonů. Od roku 1990. Žaloby, trestná oznámení, kriminalizace. To je v ČR bohužel častá politická zbraň. Odkazuji se na jiné části tohoto sborníku, kde můžete jednotlivé úkony posoudit.

Za oponou slibů zůstávají ukrytá fakta. Skutečnost, že v prostředí roku 90 při vložení majetku do nově vzniklé akciové společnosti na byty a jejich převod nikdo nemyslel. Mnohé privatizované firmy také pod tíhou ekonomických ztrát privatizaci bytů provedli. To ale skončilo deregulací nájemného. Podnikatelé si uvědomili, že namísto vychrtlé kozy drží zlaté tele. A také, že jim bez většinové vůle ve společnosti stát nemůže ublížit. To platí beze zbytku též o bytech OKD.
Zlomovým, rozhodným dnem byl okamžik nesmyslné, trestuhodné ztráty privatizace v roce 1996. V té době i krátce poté vládli nejsilnějším stranám ekonomové s prioritou prosperity privatizovaných firem. Trh s byty je nezajímal. Snad proto stát nezvažoval fatální důsledky svých úkonů v roce 1996. A tak dar 3,5 miliardy za korunu nikoho nevzrušoval.

V odborných částech materiálu naleznete popis zvolené procedury. Stát snížil dobrovolně a nesmyslně svůj majetkový podíl a ztratil majoritu. Signovalo ti tehdy existující Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Tři dny po podpisu této transakce ministerstvo zaniklo. Byla to vláda Václava Klause, ministra Jiřího Skalického, které spíš z nedbalosti než vědomě připravila nájemníky o šanci získat byty do vlastnictví.

Že ale tento úkon zavřel dveře k mnohým rozhodnutím při dokončení privatizace menšinového podílu, dodnes politici nechtějí slyšet. Chápu nezkušené Piráty (heslo „Pusťte nás na ně“ ve volbách chce atak na současné či nedávné politiky, nikoliv na úkony staré staré 23 let!), ale ostatní aktéry nechápu.

Ukazuje se důsledek neexistence korporátního práva do roku 1989 a neznalost procesů v obchodních společnostech. Po obnovení existence a právní úpravy obchodních společností vládní úředníci často tápali..
Situace tak byla poněkud jiná, než politici tvrdí o situaci v roce 2004. Stát v roce 1996 ztratil rozhodující slovo, většinový podíl na valných hromadách. Majoritní vlastník tak rozhodoval od roku 1997 sám, když vyhodil z orgánů společnosti zástupce státu. On znal dobře svoji právní situaci. Věděl, že společnost ovládá s, že stát mu nemůže již vnutit žádnou dispozici s majetkem bez jeho souhlasu. Jednalo by se o akt vyvlastnění, a to by neprošlo, zejména u soudu ústavního. A majetkové odškodnění by dosahovalo desátky ba stovky miliard. Stát mohl v roce 2004 jen buď akcie neprodat nebo si akciový podíl si nechat, což už od vlády Miloše Zemana nechtěl.

Při privatizaci menšinového podílu tak stát neprodával nemovitý majetek, ten do firmy vložil již dříve spolu vše s právem hospodaření 1990. Držel jen akcie. A ty prodal dráž než se s nimi obchodovalo v té době na burze cenných papírů či burze.

Majoritní vlastník byl v jiném postavení a při jednání o smlouvě znal dobře své postavení. Proto nikdy nepřipustil, aby byl specifikován či vyčleněn nemovitý majetek a vložen závazek jeho prodeje. Vyšetřovací komise hledala kdo a s jakým úmyslem povinnost převézt byty do vlastnictví do smlouvy nevložil. Prostě bez souhlasu majoritního vlastníka to učinit nemohl. O ekonomicky ztrátové byty asi v té době majoritnímu vlastníku nešlo, ale firma OKD vlastnila jiný, lukrativní majetek, třeba rekreační zařízení atd. Proto se nikdy do smlouvy nedostal závazek o povinném převodu bytů. Stát tak mohl buď svůj podíl neprodat, nebo prodat akcie jinému než Karbon investu, nic víc.
Předkupní právo nájemců, které se ve smlouvě objevilo, od roku 1994 vyplývalo ze zákona, takže bylo ve smlouvě v podstatě zbytečné. Jakémukoliv úkonů vedoucí k vlastnictví bytů muselo předcházet prohlášení vlastníka. Takový závazek majoritní vlastník neakceptoval v roce 2004 ani v roce 2009 kdy mu byl takový úkon opozicí zpracován.
Trestní oznámení jsou pochybná, návrhy Evropské komisi vzhledem k tomu, že v roce 2014 se případně poskytnutá veřejná podpora promlčela. Všechna oznámení EK podávali výhradně nájemníci, v roce 2006 pak podle smluvního závazku (bod 10.5) postupoval stát a Karbon Invest společným stanoviskem. To dnes považuje komise za málem trestný čin.

Právo a právní analýza pak není pro mnohé politiky příjemná. Nemají již dnes lidem a nájemníkům reálně co slíbit. Tak musí alespoň ukázat viníka. Učiní-li to tak, jak navrhují, tak po několika letech stejně kauza skončí blamáží a neúspěchem.

Pravda někdy osvobozuje. Jsem přesvědčen, že i dnes je třeba lidem pravdu o privatizaci říci. Že je jejich potenciálních práv zbavila vláda v roce 1996. To je axiom celé kauzy. Bohužel.

A ještě poznámka na závěr.

Komise prohlašuje, že byty byly do majetku OKD v roce 1990 vloženy v rozporu se zákonem a tedy neplatně. Nebezpečná teorie a hlavně nesmyslná.

Titul vlastnictví bytu zaveden po roce 1948 poprvé již zákonem č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům. Ten vycházel z tzv. „monistické koncepce“ neupravující komplexně vztahy ke společným částem domu. Koncepce dualistická řeší vlastnictví a spoluvlastnictví komplexně. To přinesl až zákon 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů.
Vždy je ale třeba odlišovat práva vlastníku celého domu a jeho odlišné postavení k vlastníkům bytů. Zákon z roku 1966 počítal s prováděcími předpisy, tedy že národní výbor určí, které domy s byty budou využity pro převod do „osobního vlastnictví“. Tento institut se zcela nekryl s dnešním pojetím vlastnictví bytů jako samostatné jednotky. Prováděcí předpisy ale vydány nebyly, zákon se používal proto jen na novou výstavbu domů s byty.
V socialistickém státě bylo osobní vlastnictví chápáno jako individuální spotřebitelské přivlastňování občanem socialistické společnosti. Osobní vlastnictví nebylo v žádném případě totožné se soukromým vlastnictvím, které bylo považováno za přežitek z minulosti, který postupně dožíval. Osobní vlastnictví jako součást socialistického vlastnictví se těšilo nedotknutelnosti zaručené Socialistickou ústavou. Bylo totiž důkazem rozvoje společnosti a růstu životní úrovně. Podle tohoto institutu mohl vlastnické právo k bytu nabýt jen ten, kdo tento byt užívá. Z toho komise vytváří nesmyslné konstrukce. Mýlí v několika fázích.
§ 14 odst. 1 tohoto zákona uvádí, že byt v domě ve vlastnictví státu může občan nabít koupí. Pokud ale je k užívání bytu titul osobního užívání bytu (pojen nájem zákon neznal) lze byt převést pouze tomuto uživateli. Nijak ale neformuloval jakoukoliv povinnost státu uživateli byt nabídnout. Které byty se mohou k převodu nabízet, měl určit prováděcí předpis, (odstavec 2 tohoto paragrafu) ten však vydán nebyl a tak se zákon využíval jen pro novou výstavbu domů s byty. Ke všemu se ještě vyžadoval souhlas bytové organizace, která má byty ve správě. Ten národní podnik OKD nikdy nevydal, ani o něj nebyl žádán.
Následná právní úprava, která po roce 1990 transformovala právo hospodaření s majetkem v socialistickém vlastnictví na právo vlastnické (tedy vznikalo vlastnictví buď obcím, nebo národním podnikům) pojednávala o bytových domech obecně. Ze zákona tak vzniklo firmě OKD a.s. vlastnické právo k veškerému majetku, ke kterému měla firma právo hospodaření. Proto je zcela vyloučeno, aby domy s byty měly být převedeny pouze na nájemníky nebo aby de jure byly dodnes ve vlastnictví státu.. To by znamenalo, že všechny byty, které obce či firmy získaly v roce 1990 do vlastnictví, by byly převody neplatné, a stát musel byty převést jen nájemníkům. To by platilo plošně, nejen pro firmu OKD ale u všech cca 1,5 milionu bytů by vzniklo vlastnické právo jen nájemníkům. Zdarma? Tato konstrukce je zcela nesmyslná. Ostatně význam v rozdílu pojmů „bytový dům“ a „domy s byty rozdělenými na jednotky“ je komisí ignorován, nechápán.

JUDr. Ivan Přikryl
Autor analýzy