Nejen o (bytové) politice, jak dál přes nečinnost politiků

Jasná zpráva. Sněmovna se rozpustí a poslance vypustí. Prezident to potvrdí aktem odzátkování a vyhlásí nové volby. Ale vážně – je to tak jasné jak se zdá?

Sleduji závěrečný rozhovor Václava Klause v televizi a také jeho vyjádření, že volba prezidenta v roce 2008 byla tajná aby politici, kteří byli proti jeho zvolení byli pod kontrolou svých politických stran. Emotivně říká, že to bylo účelové a nesprávné a že to již jednou musí jasně říci. Václav Klaus nikdy právníky moc nectil. Ale v této věci se mýlí a to přímo kardinálně. Byl jsem v té době ředitelem kabinetu předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a byl mě dán úkol, abych požádal přední ústavní právníky, aby revidovali proceduru volby podle zákona o jednacím řádu sněmovny, zejména její formu, tedy volbu veřejnou či tajnou.

Nečetl jsem text žaloby Senátu Parlamentu ČR na Václava Klause pro velezradu. Nemám ambice se zde pokoušet o ústavněprávní analýzu, o tu se pokouší povolanější specialisté, kterých jsou plná média. Mě iritují zcela jiné okolnosti tohoto procesu.
Jeden úhel pohledu napovídá, že má-li Senát podle (v tomto okamžiku) platného práva takovou žalobu podat, tak mu toto právo nelze odpírat ani jej za to peskovat.

Vážím si pana redaktora Bohumila Pečinky a rád čtu jeho články. V úvaze „Vysoká hra soudců“ z čísla 48 však vychází z obecně rozšířené nesprávné informace o roli Ústavního soudu v letech 2009 a 2010 kdy podle autora „prostým přesunutím termínu voleb úplně změnili jejich výsledek, čímž dramaticky zasáhli do vůle občanů a politického rozložení sil“.