Nepolemizuji s argumentem, že zrušení ústavního zákona č.195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období sněmovny a následným přijetím novely, která je dodnes konformní součástí ústavy v článku 35 odst. 2, který zní: (2) „Prezident republiky Poslaneckou sněmovnu rozpustí, navrhne-li mu to Poslanecká sněmovna usnesením, s nímž vyslovila souhlas třípětinová většina všech poslanců“, posunula termín možného rozhodnutí sněmovny vedoucí k předčasným volbám asi o tři měsíce, ale tento posun pan redaktor na mysli neměl. Volby se zkrátka konat mohly v druhé polovině listopadu namísto v září. Je samostatnou věcí, proč následně po přijetí citované novely poslanci ČSSD nepodpořili rozpuštění sněmovny, což právě posunulo termín předčasných voleb o dalších 8 měsíců a v této mezidobě samozřejmě politické síly byly změněny zejména vznikem T0P09 a nástupem Věcí veřejných.
Zásadně však nesouhlasím s tím, že to byl účelový krok Ústavního soudu, který jakkoliv reagoval na tehdejší rozložení politických sil. Myslím, že pro to existuje jasný a nevyvratitelný důkaz.
Snaha poslanců o seberozpuštění byla v naší novodobé historii již jednou použita a to po sarajevském atentátu v roce 1998. Jak je známo, Pavel Rychetský se stal předsedou Ústavního osudu až 6.8.2003. Ústavní soud, jak lze vyčíst z mnoha materiálů a publikací již tehdy nesouhlasil s takovým lámáním ústavy či jejím účelovým zneužitím. Ale i Ústavní soud, jako ostatně celá soudní soustava, jedná pouze k návrhu aktivně legitimované fyzické či právnické osoby, a pokud takový návrh neobdrží, může nepravosti jen přihlížet.
Dodnes je na trhu s odbornou literaturou publikace „Filosofie práva“ autora Pavla Holländera, která vyšla v roce 2006 (!) tedy daleko dříve, než mohl mít kdokoliv potuchy o pádu Topolánkovy vlády a ústavní stížností poslance Melčáka. Nalistujete-li stranu 47 a přečtete-li kapitolu „„Konstruktivní metafizika“ aneb imperativ nezaměnitelnosti materiálního ohniska ústavy“ je její podstatná část věnována právě Ústavnímu zákonu 69/1998 Sb., o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny. Ten byl přijat, rozpustil sněmovnu a pak pozbyl platnosti, znovu již použit být nemohl. V publikaci jde o dílo vpravdě velice odborné, ale s jasným závěrem, že článek 9 odst.2 ústavy musí zabránit „nedemokratické reverzi učiněné legalistickou cestou“ a též závěr, že Ústavní soud disponuje pravomocí přezkoumávat soulad norem potenciálně mající sílu ústavního zákona. Ostatně porovnáte-li obsah zmíněné kapitoly s odůvodněním nálezu Ústavního soudu, který byl vydán o téměř tři roky později pochopíte, že argumenty v obou dokumentech jsou totožné.
Dodám, že tuto skutečnost, obsah tohoto článku jsem znal již v té době a s ohledem na mou tehdy vykonávanou funkci ředitele kabinetu předsedy Poslanecké sněmovny jsem s jejím obsahem seznámil předsedy obou soupeřících stran – ODS i ČSSD. Pro objektivitu je třeba dodat, že nález Ústavního soudu vyvolal značnou diskusi i mezi Ústavními právníky ale následně přijatá a dodnes platná úprava ústavy – doplnění článku 35 o odstavec 2 byla nesporně ústavně konformní a důvody v jeho nepoužití byly nepochybně někde jinde, nikoliv však v ústavním právu.
Hodnocení všech okolností je otázkou pro politology nebo pro přímé účastníky těchto událostí. Chci však upozornit na skutečnost, že nasazovat Ústavnímu soudu a jejímu předsedovi psí hlavu nebo připouštět jeho ambice být třetí komorou Parlamentu jsou nesprávné a pramení z nedostatku informací. A také z toho, že obě komory nejsou neomezeným hegemonem ale zákonodárným sborem, který se musí též pohybovat v ústavním rámci. A to politici akceptují mnohdy s krajní nevolí.
