Nejen o (bytové) politice, jak dál přes nečinnost politiků

Sleduji závěrečný rozhovor Václava Klause v televizi a také jeho vyjádření, že volba prezidenta v roce 2008 byla tajná aby politici, kteří byli proti jeho zvolení byli pod kontrolou svých politických stran. Emotivně říká, že to bylo účelové a nesprávné a že to již jednou musí jasně říci. Václav Klaus nikdy právníky moc nectil. Ale v této věci se mýlí a to přímo kardinálně. Byl jsem v té době ředitelem kabinetu předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a byl mě dán úkol, abych požádal přední ústavní právníky, aby revidovali proceduru volby podle zákona o jednacím řádu sněmovny, zejména její formu, tedy volbu veřejnou či tajnou.

Nečetl jsem text žaloby Senátu Parlamentu ČR na Václava Klause pro velezradu. Nemám ambice se zde pokoušet o ústavněprávní analýzu, o tu se pokouší povolanější specialisté, kterých jsou plná média. Mě iritují zcela jiné okolnosti tohoto procesu.
Jeden úhel pohledu napovídá, že má-li Senát podle (v tomto okamžiku) platného práva takovou žalobu podat, tak mu toto právo nelze odpírat ani jej za to peskovat.

Čím dál více se bude projevovat nedostatek bytů pro občany s nižšími příjmy či v hmotné nouzi. Nečinnost vlády jen neúměrně zatěžuje sociální systém. Zajímá to politiky? Zdá se že nikoliv….

Cesta družstevnictví od vzniku v polovině předminulého století je lemována úspěchy i ztrátami. Mohou družstva něco nového přinést? Nesporně, ve světě je miliarda členů družstev. Jan naši politici jako vždy, zájmem nehýří. Protože nechtějí nebo nevědí?

„Dovedu si představit“…., říkají často a s oblibou naši politici. Představují si ledasco, a když se zamyslíte nad významem tohoto slovního spojení, je to test důvodnosti. Politik vlastně netvrdí nic definitivně, ale představu má, vysloví ji, připustí, ale kdykoliv ji může opustit, neboť šlo jen o představu. Nebo říci „vždyť jsem to říkal“.