Co, nebo kdo je „hlavním iniciátorem“ kauzy privatizace OKD, aneb byty, byty a zas jen byty.

Tato úvaha vychází z dlouhodobé analytické práce s významnými dokumenty o celém procesu privatizace firmy Ostravsko karvinských dolů. Současně se pokouší o srozumitelné objasnění některých stěžejních úkonů státu v celém 14 let trvajícím procesu postupné privatizace.

V jiných částech souhrnné informace se můžete dočíst a ohodnotit jednotlivé úkony státu. Ten byl vlastníkem „všeho“ do roku 1990. Teorie tzv. socialistického společenského vlastnictví nespecifikovala vlastnictví národních či státních podniků. Vše patřilo státu, podnikům (ale také národním výborům či jiným subjektům) stát jako reprezentant „všeho lidu“ svěřoval pouze „právo hospodaření“.

Toto právo měl podnik OKD až do roku 1990. Nevztahovalo se jen na těžební či průmyslovou část, ale též na státem postavené byty, které měli sloužit pro zaměstnance podniku, také rekreační zařízení, což bylo skromné označení pro mnohdy lukrativní hotely v Čechách i na Slovensku.

Bytová politika dlouhodobě nepatřila mezi oblasti, které se stát věnoval. Převody bytů do vlastnictví nebyly nikdy uzákoněny na základě vládního návrhu zákona, ale vždy z poslanecké iniciativy.

Co se tedy ve firmě OKD událo?
Proč proces privatizace v dobách, kdy se odehrával, nikoho příliš nezajímal? Nikdo neprotestoval v reálné době, kdy se jednotlivé úkony z vůle státu, tedy vlády realizovaly. Nikdo nezkoumal jejich kvalitu a právní relevanci. Vládla jen myšlenka „ekonomické transformace“. Byly přijaty potřebné transformační zákony, které dosavadní právo hospodaření přeměnili ex lege na právo vlastnické.
Namísto státního podniku vznikla akciová společnost. Nikdo neuvažoval o tom, o jak zásadní změnu šlo a že se nakládání s majetkem a podnikáním svěřuje výhradně do kompetence orgánů akciové společnosti, statutárnímu orgánu, představenstvo a valné hromadě akcionářů. Nikdo si neuvědomil, že akcionář neodpovídá za závazky společnosti. Stát přestal vlastnit cokoliv z majetkového portfolia firmy OKD. Nevzrušovalo ho to, protože tehdy vlastnil většinu akcií a tedy na valné hromadě mohl na počátku prosadit cokoliv. Třeba i delimitaci a převod bytů do vlastnictví.
Dále je to ale smutný příběh. Část akcií stát rozdal, vložil je do kupónové privatizace, této nečitelné transformace, jakési personifikace majetku státu. Učinil tak ale zcela nepromyšleně. Jako by netušil, že později každé procento akcií může mít v souhrnu rozhodovací sílu. To se později také ukázalo. Jeden příklad za všechny. Proč si dar akcií obcím v regionu vláda nezajistila zpětným předkupním právem? Obce tak zakrátko s vidinou zisku prodalo své akcie privátním vlastníkům. Stát je o prodej žádal, ovšem marně.
Tak stát postupoval trvale v letech 1990 až 1996. Ale buďme trpělivý, k „zavřeným očím nad krádeží století“, kterou stát udělal velkoryse, bezpodmínečně a neprozíravě v roce 1996 se vrátíme.

Vraťme se do té doby – tedy etapy 1996 až 2004, kdy prodejem minoritního podílu se stát zbavil zbytku práv akcionáře.

Kdo je pamětník ví, že v této době proces privatizace nikoho příliš nevzrušoval. Čím to? Proč již tenkrát neprotestovali desetitisíce nájemníků bývalých firemních bytů?

Opět je to vedlejší produkt liknavosti státu v jiné oblasti – v bytové politice. Bydlení a byty zdaleka neměly takovou cenu jako dnes. 800.000 družstevníků získalo v roce 1994 právo na převod do vlastnictví pod podmínkou doplacení dosud nesplaceného úvěru. Nikoho nezajímalo, že pořizovací cena vystavěného bytu před rokem 1989 byla maximálně 300.000 Kč/ byt. Z toho člen družstva splatil členským podílem a úvěrem zhruba polovinu, státní příspěvek – dar státu pak činil asi polovinu pořizovací ceny. Družstevníci získali byt za souhrnnou investici maximálně 150 tisíc (reálně za nižší, podstatná část úvěru byla již splacena). Ale již v té době byl trh s vlastnickými byty neregulován a tak když byt šel na trh, k prodeji, obdržel vlastník desateronásobek pořizovací ceny bytu, v Praze a velkých městech i více.
Naopak vlády odmítali deregulovat nízké nájemné. To se týkalo nájemních bytů obcí i privátních vlastníků, kterým byly domy vráceny v restituci. Postupně se dostával do úzkých. Předně obce, které od státu získaly bezplatně více než milion bytů, ke kterým měly do roku 1990 právo hospodaření národní výbory, se potýkaly se značnými ztrátami v hospodaření s tímto „darem“.
Vybírané nájemné nestačilo ani na běžný provoz, nehledě na vady především panelové technologie výstavby. Jejich odstranění bylo poměrně drahé. A tak obce masově předávaly byty do vlastnictví nájemníků.
Dnem vstupu České republiky do Evropské unie nabyl účinnosti zákon č. 215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje. Do té doby probíhaly přístupové rozhovory, bylo respektováno nařízení (EC) č. 659/1999. 17. ledna 1996 podala Česká republika prostřednictvím předsedy české vlády Václava Klause přihlášku ke členství v Evropské unii. Zkoumání a závazky z tzv. nepovolené veřejné podpory, rozuměj prodej „pod cenou“ nabývalo na významu postupně.
V době, kdy se realizovaly tyto zásadní úkony privatizace, byla veřejnost relativně v klidu. Když trochu předběhnu, pak jsem přesvědčen, že pokud by Zdeněk Bakala poté, co získal ve firmě OKD rozhodující vliv veřejně neslíbil nájemcům, že jim během pár let převede byty do vlastnictví, aby později slib nerealizoval, byl by klid trvale. Když ale vzal svůj slib zpět, aktivizoval lidi, nájemníky, politiky.

Vraťme se ještě pár let zpět. Po roce 1994 nastal hon na privatizaci bytů. Stát namísto uvolnění trhu s nájemním bydlením držel až do roku 2005 jeho regulaci. Aby se obce zbavili ekonomických ztrát, které regulace přinášela, nabízely obce byty k privatizaci za cenu v místě obvyklou. V rodícím se trhu s vlastnickými byty byla tato cena velice nízká. Z bytů se ale postupně stávalo politikum. Většinu bytů obcí, celkem jich bylo okolo jednoho milionu, obce rozprodaly. Že jim dnes tyto byty schází je nesporné, ale tehdy?
V družstvech to bylo ještě výhodnější. O tom jsme ale již již psali.

V této atmosféře plošných převodů bytů do vlastnictví nájemníků očekávali logicky nájemníci bývalých firemních bytů OKD, že jim budou také byty nabídnuty. Když se akcionáři k tomu nehlásili a po roce 2006 provedli delimitaci firmy, tedy vyčlenili byty do samostatného subjektu a ten byl provozován samostatně, pochopili, že jejich vize se nenaplní.

Proto prakticky tedy jediný iniciátor snahy donutit vlastníky bytů k převodu byly někteří nájemníci bytů OKD. V prostředí masové privatizace se cítili důvodně ošizeni. Byty OKD se staly a dodnes jsou politickou kauzou. 44.000 bytů to je téměř sto tisíc občanů, a to je pro politiky lákavé. Projevilo se to zejména v letech 2007 a dalších. Pečlivě studovali dostupné i zprvu nedostupné listiny, smlouvy o převodu minoritního podílu. Ve smlouvě našli podmínku zjistí li se kdykoliv nepovolená veřejná podpora při prodeji minoritního podílu, tak může stát od této smlouvy odstoupit. Byli (a možná i jsou) přesvědčeni, že by pak stát mohl převody bytů do jejich vlastnictví zajistit.
Politici z mnohých stran jim dávali naději, byty se staly v Moravskoslezském kraji volební kauzou. V jisté absurditě však v letech 2006 až 2013 vláda žádné úkony vedoucí k zpochybnění privatizace z roku 2004 nečinila.

Je dodnes otázkou proč politici i odborníci, zejména právníci se dopouštěli omylu vědomě či nevědomky. O tom později.

Stát byl téměř bezvýhradně v procesu privatizace a v jejich jednotlivých úkonech neprozíravý. A k tomu ještě o reformě bytové politiky nechtěl slyšet. Bydlení se stalo velice drahým až předraženým zbožím. Nájemníci bytů OKD vycházeli z přesvědčení, že prokáže li se zakázaná veřejná podpora, stát od smlouvy odstoupí a oni uplatní předkupní právo a získají byty cca za původně slíbených 40-50 tisíc když cena na trhu byla dle lokality dnes 20x až 40x vyšší.

Politici nešetřili lacinými sliby. Až právě podnět k vyšetřovací komisi po volbách v roce 2017 vedl k analýze všech úkonů. Od roku 1990. Žaloby, trestná oznámení, kriminalizace. To je v ČR bohužel častá politická zbraň. Odkazuji se na jiné části tohoto sborníku, kde můžete jednotlivé úkony posoudit.

Za oponou slibů zůstávají ukrytá fakta. Skutečnost, že v prostředí roku 90 při vložení majetku do nově vzniklé akciové společnosti na byty a jejich převod nikdo nemyslel. Mnohé privatizované firmy také pod tíhou ekonomických ztrát privatizaci bytů provedli. To ale skončilo deregulací nájemného. Podnikatelé si uvědomili, že namísto vychrtlé kozy drží zlaté tele. A také, že jim bez většinové vůle ve společnosti stát nemůže ublížit. To platí beze zbytku též o bytech OKD.
Zlomovým, rozhodným dnem byl okamžik nesmyslné, trestuhodné ztráty privatizace v roce 1996. V té době i krátce poté vládli nejsilnějším stranám ekonomové s prioritou prosperity privatizovaných firem. Trh s byty je nezajímal. Snad proto stát nezvažoval fatální důsledky svých úkonů v roce 1996. A tak dar 3,5 miliardy za korunu nikoho nevzrušoval.

V odborných částech materiálu naleznete popis zvolené procedury. Stát snížil dobrovolně a nesmyslně svůj majetkový podíl a ztratil majoritu. Signovalo ti tehdy existující Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Tři dny po podpisu této transakce ministerstvo zaniklo. Byla to vláda Václava Klause, ministra Jiřího Skalického, které spíš z nedbalosti než vědomě připravila nájemníky o šanci získat byty do vlastnictví.

Že ale tento úkon zavřel dveře k mnohým rozhodnutím při dokončení privatizace menšinového podílu, dodnes politici nechtějí slyšet. Chápu nezkušené Piráty (heslo „Pusťte nás na ně“ ve volbách chce atak na současné či nedávné politiky, nikoliv na úkony staré staré 23 let!), ale ostatní aktéry nechápu.

Ukazuje se důsledek neexistence korporátního práva do roku 1989 a neznalost procesů v obchodních společnostech. Po obnovení existence a právní úpravy obchodních společností vládní úředníci často tápali..
Situace tak byla poněkud jiná, než politici tvrdí o situaci v roce 2004. Stát v roce 1996 ztratil rozhodující slovo, většinový podíl na valných hromadách. Majoritní vlastník tak rozhodoval od roku 1997 sám, když vyhodil z orgánů společnosti zástupce státu. On znal dobře svoji právní situaci. Věděl, že společnost ovládá s, že stát mu nemůže již vnutit žádnou dispozici s majetkem bez jeho souhlasu. Jednalo by se o akt vyvlastnění, a to by neprošlo, zejména u soudu ústavního. A majetkové odškodnění by dosahovalo desátky ba stovky miliard. Stát mohl v roce 2004 jen buď akcie neprodat nebo si akciový podíl si nechat, což už od vlády Miloše Zemana nechtěl.

Při privatizaci menšinového podílu tak stát neprodával nemovitý majetek, ten do firmy vložil již dříve spolu vše s právem hospodaření 1990. Držel jen akcie. A ty prodal dráž než se s nimi obchodovalo v té době na burze cenných papírů či burze.

Majoritní vlastník byl v jiném postavení a při jednání o smlouvě znal dobře své postavení. Proto nikdy nepřipustil, aby byl specifikován či vyčleněn nemovitý majetek a vložen závazek jeho prodeje. Vyšetřovací komise hledala kdo a s jakým úmyslem povinnost převézt byty do vlastnictví do smlouvy nevložil. Prostě bez souhlasu majoritního vlastníka to učinit nemohl. O ekonomicky ztrátové byty asi v té době majoritnímu vlastníku nešlo, ale firma OKD vlastnila jiný, lukrativní majetek, třeba rekreační zařízení atd. Proto se nikdy do smlouvy nedostal závazek o povinném převodu bytů. Stát tak mohl buď svůj podíl neprodat, nebo prodat akcie jinému než Karbon investu, nic víc.
Předkupní právo nájemců, které se ve smlouvě objevilo, od roku 1994 vyplývalo ze zákona, takže bylo ve smlouvě v podstatě zbytečné. Jakémukoliv úkonů vedoucí k vlastnictví bytů muselo předcházet prohlášení vlastníka. Takový závazek majoritní vlastník neakceptoval v roce 2004 ani v roce 2009 kdy mu byl takový úkon opozicí zpracován.
Trestní oznámení jsou pochybná, návrhy Evropské komisi vzhledem k tomu, že v roce 2014 se případně poskytnutá veřejná podpora promlčela. Všechna oznámení EK podávali výhradně nájemníci, v roce 2006 pak podle smluvního závazku (bod 10.5) postupoval stát a Karbon Invest společným stanoviskem. To dnes považuje komise za málem trestný čin.

Právo a právní analýza pak není pro mnohé politiky příjemná. Nemají již dnes lidem a nájemníkům reálně co slíbit. Tak musí alespoň ukázat viníka. Učiní-li to tak, jak navrhují, tak po několika letech stejně kauza skončí blamáží a neúspěchem.

Pravda někdy osvobozuje. Jsem přesvědčen, že i dnes je třeba lidem pravdu o privatizaci říci. Že je jejich potenciálních práv zbavila vláda v roce 1996. To je axiom celé kauzy. Bohužel.

A ještě poznámka na závěr.

Komise prohlašuje, že byty byly do majetku OKD v roce 1990 vloženy v rozporu se zákonem a tedy neplatně. Nebezpečná teorie a hlavně nesmyslná.

Titul vlastnictví bytu zaveden po roce 1948 poprvé již zákonem č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům. Ten vycházel z tzv. „monistické koncepce“ neupravující komplexně vztahy ke společným částem domu. Koncepce dualistická řeší vlastnictví a spoluvlastnictví komplexně. To přinesl až zákon 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů.
Vždy je ale třeba odlišovat práva vlastníku celého domu a jeho odlišné postavení k vlastníkům bytů. Zákon z roku 1966 počítal s prováděcími předpisy, tedy že národní výbor určí, které domy s byty budou využity pro převod do „osobního vlastnictví“. Tento institut se zcela nekryl s dnešním pojetím vlastnictví bytů jako samostatné jednotky. Prováděcí předpisy ale vydány nebyly, zákon se používal proto jen na novou výstavbu domů s byty.
V socialistickém státě bylo osobní vlastnictví chápáno jako individuální spotřebitelské přivlastňování občanem socialistické společnosti. Osobní vlastnictví nebylo v žádném případě totožné se soukromým vlastnictvím, které bylo považováno za přežitek z minulosti, který postupně dožíval. Osobní vlastnictví jako součást socialistického vlastnictví se těšilo nedotknutelnosti zaručené Socialistickou ústavou. Bylo totiž důkazem rozvoje společnosti a růstu životní úrovně. Podle tohoto institutu mohl vlastnické právo k bytu nabýt jen ten, kdo tento byt užívá. Z toho komise vytváří nesmyslné konstrukce. Mýlí v několika fázích.
§ 14 odst. 1 tohoto zákona uvádí, že byt v domě ve vlastnictví státu může občan nabít koupí. Pokud ale je k užívání bytu titul osobního užívání bytu (pojen nájem zákon neznal) lze byt převést pouze tomuto uživateli. Nijak ale neformuloval jakoukoliv povinnost státu uživateli byt nabídnout. Které byty se mohou k převodu nabízet, měl určit prováděcí předpis, (odstavec 2 tohoto paragrafu) ten však vydán nebyl a tak se zákon využíval jen pro novou výstavbu domů s byty. Ke všemu se ještě vyžadoval souhlas bytové organizace, která má byty ve správě. Ten národní podnik OKD nikdy nevydal, ani o něj nebyl žádán.
Následná právní úprava, která po roce 1990 transformovala právo hospodaření s majetkem v socialistickém vlastnictví na právo vlastnické (tedy vznikalo vlastnictví buď obcím, nebo národním podnikům) pojednávala o bytových domech obecně. Ze zákona tak vzniklo firmě OKD a.s. vlastnické právo k veškerému majetku, ke kterému měla firma právo hospodaření. Proto je zcela vyloučeno, aby domy s byty měly být převedeny pouze na nájemníky nebo aby de jure byly dodnes ve vlastnictví státu.. To by znamenalo, že všechny byty, které obce či firmy získaly v roce 1990 do vlastnictví, by byly převody neplatné, a stát musel byty převést jen nájemníkům. To by platilo plošně, nejen pro firmu OKD ale u všech cca 1,5 milionu bytů by vzniklo vlastnické právo jen nájemníkům. Zdarma? Tato konstrukce je zcela nesmyslná. Ostatně význam v rozdílu pojmů „bytový dům“ a „domy s byty rozdělenými na jednotky“ je komisí ignorován, nechápán.

JUDr. Ivan Přikryl
Autor analýzy