Mýty a fakta o privatizaci firmy OKD
JUDr. Ivan Přikryl
Tato stručná bodová analýza obsahuje závěry vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR k objasnění geneze privatizace firmy OKD a jejich stručné právní posouzení. (Úplná zpráva vyšetřovací komise je k dispozici na stránkách PSP).
Celá analýza je pak přiložena v materiálu „Separátní vótum“ Lubomíra Zaorálka obsahující také sborník příloh, ze které vycházíme v tomto materiálu. Kompletní spis bude doručen písemně v průběhu 2-3 dnů.
Zásadním nedostatkem práce komise, která soustředila řadu velice významných informací je však jejich posouzení podle (v té době) platného práva.
Na některé skutečnosti dopadá právo soukromé (zejména na úkony a jednání obchodní korporace – akciové společnosti), na další naopak právo veřejné, mimo jiné též na posouzení úkonů státu a jeho představitelů, které komise posuzuje jako trestnou činnost, aniž by uvedla, v jakých skutcích, úkonech, se jich měli komisí označené osoby dopustit. Pro stručnost tyto okolnosti nekonkretizuji.
Komise se tak dopouští zásadních omylů, když nesprávně posuzuje úkony a odpovědnost členů vlády, státní správy i akcionářů firmy OKD. Závěry jsou vedeny více snahou vyhovět očekávání veřejnosti, než tím, aby obstály v konfrontaci s právním stavem a validitou úkonů. Proto s dále uvedenými závěry a doporučeními komise nelze souhlasit.
Jen stručně v nezbytně nutném obsahu posouzení celé privatizace de facto a de jure:
Aby byla privatizace jako cíl v souladu s rodícím se právem a ekonomickou transformací po roce 1989 možná, musela být realizována ve dvou etapách:

Ta první je proces DEETATIZACE – ODSTÁTNĚNÍ firem v socialistickém společenském vlastnictví, které měly k majetku jen tzv. „právo hospodaření“, nikoliv právo vlastnické. To komise zcela opomíjí. Tak vznikaly akciové společnosti, do kterých byl vložen v souladu se zákonem veškerý majetek bývalých zrušených národních či státních podniků, ke kterému měly právní předchůdci akciových společností právo hospodaření. Majetek v tomto kroku nebyl nikterak oceňován, jen do vzniklé akciové společnosti byl v rejstřících, katastrech a obchodním rejstříku převedený majetek evidován, a jako vlastnická práva vložen.

V druhé fázi, v privatizaci, která se realizovala převodem či prodejem (nebo vložením) akcií (nikoliv majetku) do kuponové privatizace, převody obcím a podobně, se v mnohých případech také akcie majetkově nehodnotily, tyto převody byly bezplatné. Také neexistovala burza v dnešní podobě, kde by trh cenu akcií ocenil, zhodnotil.

Teprve následně bylo možné dokončení privatizace, když již byly akcie firem obchodovány na burze se při prodeji (nikoliv převodu) akcií z vlastnictví státu na privátní vlastníky akcie oceňovaly. Zákon předurčil různé metody ocenění, které byly sporné a dodnes sporné jsou, ale de jure šlo jen o ohodnocení ceny akcií na trhu, nikoliv o ocenění veškerého majetku.
Komise ignoruje fakt, že bez výjimky při prodeji akcií státu privátním vlastníkům bylo vždy postupováno stejně, včetně oddlužení bank vládou Miloše Zemana. Takto také v nedávné době pravomocně judikoval soud.
TO JE NEJVĚTĚŠÍ OMYL POLITIKŮ I VYŠETŘOVACÍ KOMISE. Proto nechápe stanoviska justice, která z těchto principů vychází ve svých rozsudcích. Nikdy se ale neprodával majetek firmy OKD (ani jiných privatizovaných firem), ale vždy jenom akcie. V teoretické podobě je to nesporné, ale veřejnost takovým závěrům porozumět nemůže. Také proto je privatizace hojně veřejností posuzována negativně.

Mnozí politici i veřejnost nechápou podstatu akciových společností (francouzsky societé anonyme) a postavení akcionáře – investora, který vkládá své peníze formou nákupu akcií do firmy s očekáváním výnosu a prostřednictvím Valné hromady její jednání ovlivňuje, ale za hospodaření neodpovídá.

Akcionář není majitel firmy ale pouze majitel akcie a SPOLEČNOST OVLÁDÁ PROSTŘEDNICTVÍM NA VH ZVOLENÝCH STATUTÁRNÍCH ORGÁNŮ nikoliv přímo a také proto akcionář neodpovídá za hospodaření společnosti. Za hospodaření odpovídají veškerým svým majetkem členové statutárního orgánu. Jejich odpovědnost zpráva komise zcela pomíjí, ač odpovídají neomezeně, veškerým svým majetkem. Akcionář nikoliv.Proto jsou jakákoliv porovnávání ceny akcií stanovených znalcem s cenou – ohodnocením majetku firmy, bytů, domů, zcela pro proces prodeje akcií irelevantní.

Vlastník akcií samozřejmě ví, jakou hodnotu má majetek, může prosadit – schválit delimitaci firmy, pak ovládnout nově vzniklou firmu (což byla RPG byty), ale jsou to legální kroky, které nelze kriminalizovat, pokud byly v souladu se zákonem.

Bylo jen otázkou, zda za takovou cenu najde kupujícího. Byty v roce 2004 generovaly ztrátu, nájemné bylo regulováno, o deregulaci se začalo hovořit až v roce 2005. Předurčovat prodej bytů mohl stát navrhovat, ale nikoliv přikázat. Mohl jen své akcie neprodat.

Majetek akciové společnosti OKD po etapě deetatizace již nebyl majetek státní, ale majetek privátní obchodní korporace. Stát držel její akcie, mohl ji ovládat, pokud měl jejich většinu. Také proto aplikace zákonů z dob před rokem 1989 nepřipadá v úvahu.

Vyšetřovací komise tvrdí mimo jiné toto:

1. Státní podnik OKD byl, mimo těžební část firmy, také vlastníkem 44 000 bytů. Vložení těchto bytů do majetku státního podniku může být dle komise v rozporu s tehdy platným a účinným zákonem č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví bytů, § 14 odst. 1, což může způsobit absolutní neplatnost privatizačního jednání, a to od počátku. (§ 39 tehdy platného zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku).
Proces transferu majetku státního podniku OKD do akciové společnosti OKD proběhl v souladu s tehdy platným právem. Komise jeho legalitu zpochybňuje.
Konstrukce, že na tyto byty dopadal zákon číslo 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům tehdy (do roku 1994) platný a tedy neměly být zařazeny do majetku OKD, nýbrž měly být převedeny výhradně do vlastnictví nájemníků v souladu s § 14 tohoto zákona, je konstrukce absurdní a právně zcela nedůvodná. O tom ještě v dalších částech materiálů.
Komise si neuvědomuje mezinárodní prvek jí tvrzených dopadů o neplatnosti vzniku vlastnictví firmy k bytům. Současným vlastníkem je společnost založená podle práva USA která již v souladu s úmluvou o ochraně investic požádala předsedu vlády o ochranu svého vlastnictví a investic. Dopis je přílohou tohoto materiálu.

Toto zcela nesmyslné tvrzení (o neplatnosti transformace práva užívání na právo vlastnické) by se netýkalo jen bytů převedených firmám, ale i všech bytů převedených tímto klíčem do vlastnictví obcí. Neplatnost těchto i následných smluv by se tak týkalo cca 1,8 milionů bytů. Argumentačně odkazuji na „Separátní vótum“. Náhrady státu podvedeným vlastníkům (pokud by podle teorie komise byly převody shledány neplatnými) by se pohybovaly v řádech stovek miliard.

2. Ke dni 22. 12. 1995 Fond národního majetku ještě stále vlastnil 53,99 % základního jmění OKD. Dne 28. 2. 1996 vláda vyslovila souhlas s uzavřením smlouvy mezi Fondem národního majetku na straně jedné a OKD na straně druhé, v níž se FNM zaváže k úhradě nákladů na vypořádání ekologických závazků vzniklých před privatizací ve smyslu zásad uvedených v příloze usnesení vlády ze dne 17. 3. 1993. Dnem 19. 4. 1996 je datovaná žádost Fondu národního majetku o revokaci schváleného privatizačního projektu ve dvou bodech: 1) Snížit základní jmění stažením akcií v hodnotě 3,5 mld. Kč, tj. 12,5 % ze základního jmění, a tím „zreálnit“ hodnotu majetku společnosti; 2) Rozšířit počet obcí dotčených důlní činností, kterým mají být bezúplatně poskytnuty akcie, celkem 361 400 ks akcií (tj. cca 1,3 % základního jmění společnosti) pro 11 obcí. Návrh FNM byl zaslán na Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci dne 23. 4. 1996. Ministr průmyslu vyjádřil s daným řešením souhlas. Ministerstvo pro privatizaci dne 28. 5. 1996 rozhodnutím č. j. 470/1295/96 vyjádřilo souhlas se změnou privatizačního projektu, konkrétně snížením základního jmění o 3,5 mld. Kč odprodejem 3500 vlastních akcií společnosti OKD za 1 Kč.
Tyto operace jsou rozhodným okamžikem, kdy stát s konečnou platností ztratil jakákoliv práva rozhodovat o nakládání s majetkem akciové společnosti OKD. Od tohoto okamžiku o majetku, majetkových operacích včetně nakládání s byty rozhodoval pouze ten, kdo držel většinu akcií společnosti. Je omylem obecně tvrzeným, že vláda v roce 2004 při privatizaci menšinového podílu mohla rozhodnout o privatizaci bytů. Bez souhlasu většinového vlastníka tak učinit nemohla. Mohla si akcie ponechat, nic víc. Průkaz nepovolené veřejné podpory, o který nájemníci i politici dlouhodobě usilovali je „nic neřešící“, protože by udělil státu oprávnění odstoupit pouze od smlouvy z roku 2004, čímž by většinový podíl zpět nezískal, ten ztratil v roce 1996. Jde o největší omyl komise, politiků a laické veřejnosti.

3. Chybné bylo již samotné rozhodnutí o zahájení exkluzivního jednání o prodeji akcií s majoritním akcionářem OKD, společností KARBON INVEST, ze dne 12. 11. 2003.
Znalecký posudek i z laického pohledu obsahoval celou řadu zřejmých pochybení, proto vyšetřovací komise požádala znalecké kolegium zřizované při Ministerstvu spravedlnosti ČR v oboru oceňování podniku o vyjádření k posudku. Znalecké kolegium dospělo k závěru, že posudek trpí závažnými vadami, a ohodnotilo ho nejnižší možnou známkou. Znalecký posudek zpracovaný VOX CONSULT přitom vykazuje tak značné nedostatky, že k jejich identifikaci není nutné žádné zvláštní odborné vzdělání. Přesto byl tento posudek zadavatelem akceptován. Spodní hranice ceny na trhu….
Opět jde o zažité tvrzení, které bylo již několik let předmětem trestního řízení s pravomocným rozsudkem, tedy že šlo o prodej akcií firmy nikoliv majetku firmy. Pro laiky nepochopitelné, ale podle práva zcela relevantní. Proto byl i znalec Doucha obžaloby zproštěn. Parlamentní komise jen stěží může do moci soudní a jejich rozhodnutí zasahovat. Ostatně stát (ani žádná z vlád po roce 2004) cenu privatizace nikdy nezpochybnila. Bez takového úkonu, exaktně právně a ekonomicky podloženého, je i tvrzení komise pouhou spekulací.

4. Nedbalý, či dokonce úmyslný přístup státu (a jím najatých právních poradců) umožnil soukromým subjektům (akcionářům KARBON INVEST či subjektům, které přímo nebo nepřímo ovládal Zdeněk Bakala), aby se na úkor státu obohatily o miliardové částky.
Nehodláme bránit akcionáře ani pana Bakalu. Ovšem jde-li o právní kvalifikaci, akcionář neodpovídá za hospodaření firmy. Stát měl a má nástroje k tomu, aby prověřil, zda firma hospodařila v souladu s právem (finanční audity, daně, odvody atd.). Smyslem privatizace bylo přenechat hospodaření soukromé firmě. Tato současná konstatování nemají žádný exekutivní význam.

5. Ustanovení privatizační smlouvy, které zakotvovalo předkupní právo nájemníků, bylo z původní přísné podoby (ukládacím dopisem Bohuslava Sobotky), která prakticky znemožňovala vyvedení bytového fondu, pozměněno na nevymahatelnou a bezobsažnou formulaci s největší pravděpodobností právničkou koncernu KARBON INVEST Petrou Novákovou, což následně Bohuslav Sobotka akceptoval předložením této verze k projednání vládou
Již bylo uvedeno, že ministr Sobotka navrhoval, firma s návrhem nesouhlasila, to je celé. Jiný nástroj vláda v roce 2004 v rukou neměla.

6. Ze zjištění vyšetřovací komise vyplývá, že ČR prodala podíl v OKD pod cenou, přičemž hodnota podílu mohla být mnohem vyšší. Státní zastupitelství vyčíslilo v rámci trestního řízení se znalcem 18 a manažery FNM hodnotu státního podílu na 9,8 mld. Kč. ČR se přihlásila u trestního soudu o náhradu škody ve výši 5,7 mld. Kč. Vyšetřovací komise se domnívá, že se jedná o minimální částku, přičemž hodnota podílu mohla být i vyšší.
Státní zástupce se svým tvrzením před soudem neuspěl. Rozsudek je pravomocný a mimořádné prostředky (možnosti nejvyššího státního zástupce) dosud nebyly učiněny a platná judikatura soudů jim příliš nadějí nedává (NSZ může podat jen stížnost ve prospěch, nikoliv v neprospěch obviněných.)

7. První stížnost u Evropské komise To, že podíl v OKD byl privatizován ve skutečnosti podnikatelům kolem Zdeňka Bakaly, vzbudilo nevoli u dalších zájemců o tento podíl, zejména u skupin J&T a Penta. Společnost Penta Finance, a. s., v lednu 2005 podala proti privatizaci stížnost u Evropské komise z důvodu nedovolené veřejné podpory.
Žádná firma nikdy nepředložila vyšší nabídku, než zaplatil Karbon Invest. PENTA k výzvě EK k doplnění argumentů nereagovala a řízení bylo její vinou – nečinností zastaveno.

8. Vyšetřovací komise zjistila, že skutečným autorem odpovědi nebylo Ministerstvo financí a jeho úředníci, ale advokáti advokátní kanceláře PWP – jak vyplývá ze zkoumaných dokumentů, pravděpodobně Radek Pokorný a Richard Wagner.
Komise asi nečetla originál smlouvy o privatizaci menšinového podílu. V ní je pod bodem 10. 5. pro obě smluvní strany určeno, že v případě řízení před Evropskou komisí podá stát a soukromý vlastník SPOLEČNÉ stanovisko. To co komise advokátům vyčítá, dokonce označuje za trestný čin, byla běžná smluvní povinnost. Tvrzení je absurdní.

9. Druhá stížnost u Evropské komise Druhá stížnost byla v lednu 2008 podána sdružením nájemníků ze stejného důvodu jako první stížnost. Česká republika měla odpovědět na otázky Evropské komise, které se týkaly privatizace. Oproti předchozímu případu Česká republika najala na zpracování odpovědi mezinárodní advokátní kancelář CMS Cameron Mc Kenna. Podobně jako v minulém případě došlo v rámci zpracování odpovědi k spolupráci s právními zástupci nabyvatele – s bruselskou advokátní kanceláří Cleary Gottlieb Steen & Hamilton LLP, včetně toho, že této advokátní kanceláři byly nestandardně poskytnuty neveřejné dokumenty.
Platí sejné argumenty jako u bodu 8. Ministr financí dokonce předložil vládě materiál – výsledek provedeného auditu, ve kterém vláda konstatuje, že je vše v pořádku. Materiál je v „Separátním vótu“ v originále.

10. Revize rozhodnutí Evropské komise Evropská komise ve shora uvedených případech neshledala, že by privatizace OKD obsahovala prvky státní podpory (viz vyrozumění ČR ze dne 25. srpna 2006 a 13. července 2011). Bez výhrad, nikdo proti tomuto rozhodnutí nečinil žádné úkony. Vláda stanovisko EK akceptovala.

11. Proto vyšetřovací komise již v roce 2018 oslovila komisařku pro hospodářskou soutěž Margrethe Vestager a Generální ředitelství pro hospodářskou soutěž Evropské komise. Komisařka vyšetřovací komisi sdělila, že podle informací Evropské komise probíhá na národní úrovni trestní řízení ve věci znaleckého posudku a Evropská komise vyčká výsledku řízení. Vyšetřovací komise se domnívá, že existuje dostatek skutečností, které opravňují Evropskou komisi k zahájení tzv. formálního vyšetřovacího řízení ve věci protiprávní státní podpory v tomto případě, a je toho názoru, že Evropská komise setrvává v nečinnosti.

I. Jen stěží je možné tento krok komisi vyčítat, postupuje laickou logikou. Odborníci tvrdí, že aktivně legitimovaným orgánem by byla vláda, která by musela zpracovat analýzu, označit původní postup za nesprávný a pak podat podnět k obnově již uzavřeného řízení. Komise se tedy mýlí, když chce iniciovat nové řízení o domnělé nepovolené veřejné podpoře. Taková možnost podlehla promlčení v roce 2014. Otázky promlčení i domnělé trestné činnosti pomíjí komise obecně. Pokud by vláda přes uvedené iniciovala takové jednání, revokovala dříve podaná stanoviska nebo i Poslanecká sněmovna provedla obdobný úkon, nelze vyloučit, že by EK řízení zahájila, ovšem beneficient by v případném sporu úspěšně uplatnil námitku promlčení.

Závěrečná zpráva vyšetřovací komise PČR široce definuje, vůči komu pojala podezření, že se dopustil trestného činu a podává řadu trestních oznámení, což lze považovat za krok mnohdy pouze populistický či politické gesto. Schází jasná definice skutků a odůvodnění, proč je komise shledává jako podezření z trestné činnosti. Proto již ministr Lubomír Zaorálek doručil zprávu komise státnímu zástupci s požadavkem, aby on sám, kvalifikovaně posoudil u všech označených osob, zda jejich skutky lze charakterizovat jako trestnou činnost.
Doporučení zpracovatele:
Kauza privatizace firmy OKD je velice složitá a výbušná. Sdružení „bytyOKD.cz“ pana Macháčka dlouhodobě vytváří tlak na politiky a také dojem, že nájemci byli kráceni na svých právech.
De jure, kromě členů bytových družstev, což bylo i za totality vlastnictví nikoliv státní (jako jediná výjimka z všelidového socialistického společenského vlastnictví), kteří od roku 1992 (zákon č. 42/1992 Sb.) neměl nikdo jiný z občanů – nájemníků původně státních, později obecních či firemních bytů právo na získání vlastnictví k bytu. Zákon vždy rozlišoval pojmy „dům s byty“ a „byty jako jednotka“. Nájemce měl pouze v případě, když se vlastník rozhodl rozdělit dům s byty na jednotky (Zákon o vlastnictví bytů 72/1994 Sb.) předkupní právo po dobu 6-ti měsíců.
Pan Bakala svým (v té době právně nezávazným) prohlášením, že „byty připraví k převodu do vlastnictví“ vytvořil důvodné očekávání nájemníků, fakticky je podvedl, ovšem do roku 2014 civilní právo „důvedné očekávání“ blíže nespecifikoval. Důvodem byla chybná strategie vlád až do roku 2005, kdy mantrou pravice i levice bylo regulované nájemné .
Pokud jde o část těžební, nelze zde rozepisovat všechny detaily ale dovolím si predikci, že nařčený akcionář Bakala ve většině soudních sporů uspěje, což se již před soudy v Británii děje a insolvenční správce vybraný vládou příliš obratně nepostupuje. Upozorňuji na faktor času, kdy masově šířené odsudky komisí „vysublimují do ztracena“.
Pokud jde o byty, je zcela vyloučeno, aby bez vůle vlastníka došlo k převodům bytů do vlastnictví (ta naděje skončila dík vládě V. Klause v roce 1996).
Jde tedy o politický ekrazit, jehož prezentaci je třeba věnovat značnou pozornost. Pravda ale zůstane pravdou, populismus se v běhu času nevyplatí.