Vše o kauze OKD – vývoj analýzy 2014-2017

Velký almanach článků, úvah a postřehů v kauze privatizace OKD

 

V uplynulých dnech, měsících a týdnech jsem se věnoval privatizaci firmy Ostravsko karvinské doly. Po podrobném studiu všech dostupných materiálů jsem byl často šokován tím, jak se média snaží, seč mohou odpoutat pozornost od období, kdy stát učinil v privatizační historii firmy sebevražedné úkony, které jej jednou pro vždy zbavily rozhodovacího práva ve společnosti. Naopak vytvářejí až nesmyslné konstrukce aby nasadili psí hlavu vládě let 2002 až 2006 a prioritně si všímají tehdejšího ministra financí a dnešního premiéra Bohuslava Sobotky.

 

Pročtěte se, pokud máte tu trpělivost směsicí článků, které celou kauzu popisují, doufám,  že srozumitelně.  Mnohé argumenty se opakují, tak jak články byly psány pro různé adresáty, ale ponechal jsem je tak, jak byly napsány, bez úprav. Závěr si udělejte sami.

Jsou zde i nové aspekty v kauze OKD – určení odpovědnosti těch, co poškodili stát. Dále uvádíme originál stanoviska EK.

Kauza OKD znovu aktuální?

 

V souvislosti s vládní krizí se znovu, tu a tam, skloňuje kauza OKD a vytváří se spojení se současným premiérem. Tak prosím tyto věrozvěsty o oponentní posudek, ovšem o argumenty právní, nikoliv výkřik demagogů co všemu rozumí.

Publikuji v podstatě nezměněný text z počátku tohoto roku. Proč mnozí politici lžou, že dokončení privatizace v roce 2004 „připravilo o střechu nad hlavou 44.000 nájemníků hornických bytů“ když je to lež? Bakala je nesporně podvedl, sliboval a neplnil. Na ulici nejsou a pokud mohl někdo s byty naložit jinak, tak to měl učinit v roce 1990 až 1996. Když zkrácenou analýzu přečtete pochopíte proč to tvrdím. Sobotka měl již tak úzký prostor pro kladení podmínek, že v zásadě nemohl jinak než privatizaci dokončit nebo si státní podíl ponechat, a jen „z nosem na skle“ přihlížit, co dobrodinec Bakala hlavně s těžební částí společnosti dělá.

Historie privatizace firmy OKD, a.s. čítá 26 let konkrétních úkonů a jen jejich posouzení ve vzájemných souvztažnostech může vést k formulaci závěrů. Ke zpracování materiálu (v této snad čitelné podobě, jinak existuje rozsáhlá analýza) dodal podklady Úřad vlády ČR ze svého archivu.

Pro správnou orientaci je však třeba „vytknout před a za závorku“ jednu zásadu. Pohybujeme se v demokratické společnosti, kde Ústavní pořádek zaručuje dodržování právního řádu. Stát po roce 1989 mohl zvolit různé cesty transformace ekonomiky, ovšem v okamžiku účinnosti zvolených právních úkonů se jeho schopnost ovládat, ovlivňovat a kontrolovat soukromou společnost, v tomto případě akciovou společnost omezila pouze na práva definovaná soukromým právem, především právem obchodním.

„Před závorku“ klademe důsledky úkonů učiněných dne 29. 12. 1990, kdy rozhodnutím vlády zaniká státní podnik OKD avzniká akciová společnost OKD a.s. do které je vložen veškerý majetek, včetně podnikových bytů. Od tohoto okamžiku s majetkem společnosti mohou disponovat pouze akcionáři prostřednictvím svých podílů. Dokud stát držel majoritu, byl oprávněn zásadní rozhodnutí prosadit. Jakmile ji ztrácí, stává se až na některá oprávnění fakticky divákem.

„Za závorku“ klademe situaci poté, co se firma OKD, a.s. ocitla v insolvenčním řízení. V tom okamžiku bez soudem jmenovaného insolvenčního správce a příslušného soudu nemohou ani akcionáři vykonávat svá majetková práva a zásah státu taktéž nemá žádnou oporu v právu. Soud o zahájení úpadku nijak nerozhoduje, pouze tuto skutečnost nejpozději do 2 hodin oznámí tzv. vyhláškou o zahájení insolvenčního řízení, kterou zveřejní v insolvenčním rejstříku. Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení však nastávají již okamžikem zveřejnění této vyhlášky v insolvenčním rejstříku.

Zdůrazňujeme to proto, že tím významnější se jeví nejen citovaný majetkový úkon státu v roce 1990 ale i privatizační projekt, který byl exekutivou schválen, který vykonávaly konkrétní instituce, zejména Fond národního majetku, Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, Ministerstvo financí a též Ministerstvo průmyslu a obchodu. A samozřejmě vláda jako celek.

I přes uvedené bylo postavení a kompetence státu jako původního majitele akcií nesmírně významné. Právem majitele společnosti činil konkrétní rozhodnutí vedoucí k deetatizaci, odstátnění a privatizaci. Svá práva vykonával v majoritním postavení v letech 1990 až 1996, kdy majoritní postavení ztrácí. Proč?

Podle doložitelných dokumentů především proto, že samotný privatizační projekt byl založen chybně. Vraťme se ale v čase zpět. Vznik akciové společnosti OKD byl ale pouze první transformační krok. Dne 11. 10. 1993 bylo přijato první rozhodnutí o jeho privatizaci, do té doby stát držel 100% akcií, a tohoto dne realizuje majetkové operace v následující struktuře:

  • Do kupónové privatizace vkládá 40% akcií
  • Celkem 3% akcií převádí do vlastnictví obcí v regionu,
  • Do vzniklého restitučního investičního fondu vkládá 3% akcií
  • Stát si ponechává majoritu, drží 52 %. Má tedy rozhodující slovo při nakládání s majetkem firmy.
  • Postupem času jsou 4 % akcií dána na burzu a volně obchodována.

Doposud jsme se domnívali, že jednostranné snížení základního jmění a pokles akciového podílu státu z 52 na 45,88% , které stát, jak popisujeme dále, uskutečňuje v roce 1996 bylo fatální selhání státu.

Zdá se, že to není pravda, že šlo o cílené a vědomé rozhodnutí, neboť byl uskutečněn v souladu s privatizačním projektem.

V tomto projektu v roce 1993, v tzv. „druhé vlně privatizace byla ponechána rezerva v rámci základního kapitálu na útlum těžební činnosti OKD ve výši 3,5 mld. Kč.

Tento krok, který měl dát možnost reagovat na cenu uhlí (předpoklad že bude snižována v čase), byl logický a správný – snížení základního jmění se mělo promítnout do zřízení zvláštního likvidačního fondu ve stejné výši. Byl tento krok realizován? Stát akcie společnosti předal.

O souhlas se snížením základního jmění žádá generální ředitelství OKD 19. 3. 1996

Ministerstvo privatizace souhlasilo s návrhem 25. 6. 1996 a Fond národního majetku akcie v hodnotě 3,5 mld. Kč vydal OKD.

Došlo k paradoxu. Ten spočíval v následujícím:

1.Rezerva na útlum za 3,5 mld. Kč, do té doby v „dočasném držení FNM“ byla započítána do akciového podílu státu. Tehdy podíl státu včetně rezervy činil oněch 52 %. Stát si ale nezajistil, aby skutečný podíl státu byl nadále majoritní i po odečtení tohoto „dočasně drženého podílu“. Fatální, vědomá chyba.

2.Jinak pak nešlo zajistit další požadavek privatizačního projektu, že snížení majoritního podílu o 3,5 mld. Kč se „nedotkne podílů minoritních akcionářů“.

3.Dne 9. 7. 1996 bylo na portfoliový účet OKD převedeno 3.500.000 ks akcií čímž akciový podíl státu klesl na 40,11 %,

4.5. 3. 1997 krajský soud Ostrava registruje snížení základního kapitálu z 27,8 mld. na 24,3 mld. Kč, po této operaci dosáhl podíl státu konečných 45,88%.

5.OKD dle privatizačního projektu měla hodnotu 3,5 mld. Kč přesunout do „likvidačního fondu“. Měly být využity na krytí nákladů útlumu těžby. Zda se tak stalo, není známo, práva akcionáře vykonávalo v té době Ministerstvo průmyslu a obchodu. Stát toto již nekontroluje, společnost neovládá.

6.Podle doložených dokladů však ministerstvo financí privatizační projekt (pravděpodobně) změnilo. Rozhodnutí o privatizaci ze dne 11. 10. 1993 č. j. 630/2150/631/93 vedeného na MF pod č. 40017 již nezmiňuje vytvoření likvidační fond ve výši 3,5 mld. Kč. Další fatální chyba?

Hledáme-li odpovědné osoby, pak ministrem privatizace byl Ing. Jiří Skalický, jeho náměstkem Ing. Jaroslav Jurečka, ministrem financí Ivan Kočárník a předsedou vlády Václav Klaus. Krátce poté toto ministerstvo privatizace zaniklo!

Rekapitulujme tedy události:

Ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci dne 28. května 1996 na základě žádosti Fondu národního majetku vydává souhlas se snížením základního kapitálu OKD z hodnoty 27,8 miliard Kč na hodnotu 24,3 miliard korun.

V tom okamžiku ještě majoritní akcionář stát provádí tuto operaci jednostranně na úkor vlastního akciového podílu. Společnost OKD pod taktovkou státu stáhla z oběhu 3.500 Ks akcií v hodnotě 3,5 miliard korun, které státu prodal fond národního majetku za 3.500, slovy tři tisíce pět set korun! Touto operací se stát během okamžiku stane z majoritního minoritním akcionářem, drží již jen 45,88% akcií

Tímto dnem končí ambice státu společnost řídit, rozhodovat o jejím majetku, tolik skloňovaných převodech bytů a podobně. Zde je „bod zlomu“ v kauze OKD.

Ještě jedna událost roku 1998 zasluhuje však pozornost.

Stát, prostřednictvím Fondu národního majetku a ministerstva financí, který nedávno ztratil majoritu v OKD, mohl celkem snadno získat majoritu zpět. Šlo jen o to využít dvou možností.

Tou první byly akcie v držení měst a obcí v regionu. Ty držely cca 3,7% akcií a dávaly jasně najevo ochotu prodat je. Stát je neaktivní a neprojevuje o jejich akcie vážný zájem a skupuje je tedy firma Eurobrokers, obchody organizuje Patria Finance Zdeňka Bakaly. Ten je měl odkoupit pro stát, ale jedná zcela opačně. Podvod? Možná, že pana Bakalu motivoval právě tento obchod k budoucímu zájmu o ovládnutí společnosti. Zjistil, že stát se o svůj majetek vlastně vůbec nezajímá.

Druhou byl Restituční investiční fond (RIF), který držel původně 3%, v roce 1997 však až 5% akcií OKD. V roce 1997 RIF, jehož vlastníkem byl stát, ale správu jeho majetku svěřil firmě PIAS ze skupiny IPB, prodal svých 5% akcií. Odkoupil je podnikatel Pros. Ztrátu majority ještě v roce 1997-8 získat zpět, fakticky ji vlastně ještě držel, ale asi to ani netušil, a to prostřednictvím jím vlastněného RIF. Svůj vliv neuplatnil.

Jasnější důkaz odpovědnosti státu za tuto situaci nelze předložit. Ztráta majority a tedy vlivu na společnost OKD byla buď vědomá aktivita politiků a úředníků v letech 1996 až 1998, nebo nepochopitelná a trestuhodná neodpovědnost a nečinnost – oboje se stejným výsledkem. Ministři financí byli postupně pánové Kočárník, Pilip a Ivo Svoboda. Premiéry Václav Klaus, Josef Tošovský a Miloš Zeman.

Druhým milníkem je privatizace menšinového podílu v roce 2004. Zopakujme, že stát převádí – prodává menšinový podíl, ale jako minoritní akcionář je odkázán na dohodu, za kterou akcie prodá, podmínky může formulovat, ovšem nikoliv nutit.

Jakmile bylo rozhodnuto o dokončení privatizace, soustředily se vlády na otázku „komu a za kolik“. Dnes je všeobecně skloňována cena za oněch 45,88% akcií, která byla schválena po několikaletém hledání ve výši 4,1 mld. Kč.

Připomínám, že stát neprodával jednotlivé hmotné či nehmotné součásti majetku společnosti, nemovitosti, dceřiné podniky ale prodával akcie a k tomu musel provést znalecké ocenění jejich hodnoty. Téměř 4% akcií byly tehdy k obchodování na trhu a jejich průměrná cena v té době oscilovala okolo částky 348,93 Kč za volně obchodovatelnou akcii. Posudek, který si opatřil Fond národního majetku, stanovil cenu vyšší než tržní, a to 367,73 Kč za jednu akcii. Žádný k tomu povolaný a oslovený orgán či instituce, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a opakovaně Evropská komise, prvně ještě v roce 2006 a podruhé v roce v roce 2011 tuto cenu ani náznakem nezpochybnil. Tyto úkony mě opravňují k prohlášení, že vláda premiéra Stanislava Grosse postupovala lege artis, podle dostupných informací a podle práva.

V čase od prosince 1990 do konce května 1996 mohl stát jako většinový akcionář ještě přijmout na valné hromadě zásadnější rozhodnutí, například o povinnosti OKD k převodu vlastnictví bytů (dnes byty RPG) na nájemníky, od roku 1994 taková právní úprava existovala, nic tomu nebránilo. Neučinil tak. Kauza hornických bytů byla a je akcelerátorem kauzy OKD, alespoň do doby nedávné, než nastaly dnes řešené problémy ekonomické včetně úpadku firmy. Budiž tedy jasně vysloveno, že po ztrátě majority v roce 1996 nemohl stát určovat jak má firma OKD nakládat se svým majetkem, ani nařídit převod bytů do vlastnictví. Vláda mohla pouze vyjednávat o podmínkách ale nic víc.

Bylo zahrnutí bytového fondu do majetku společnosti OKD a.s. chybou? Odpověď zní nikoliv. Vložení bytového fondu, nevratně a nezpochybnitelně do majetku OKD, vyplývalo s § 9a zákona 103/1990 Sb., který definuje, že majetkem organizace se rozumějí věci, ke kterým má podnik právo hospodaření. A to, cestou správy bytů firmou OKD před rokem 1989 státní podnik měl.

K završení této vlastnické operace přinášející ztrátu majority na straně státu dochází v průběhu roku 1997. Absurdní je i to, že tyto kroky šly proti smyslu novely obchodního zákoníku z roku 1996.

Stát se tedy nadále mohl spolehnout jen na výkon menšinových akcionářských práv s jistou ochranou dle § 186 a následujících tehdy platného obchodního zákoníku. Jsou to práva při zrušení společnosti, kdy k rozhodnutí musí být alespoň 2/3 všech hlasů a podobně. Ta jsou v tomto případě bezvýznamná a pouze teoretická. Zástupci státu záhy přestávají v orgánech společnosti figurovat.

Tato nejspíš vědomá ztráta majority však nebyla jedinou podivností. Podivné kroky pokračují. Roman Češka, tehdy ředitel Fondu národního majetku, jakmile zjistil, že jakási firma Eurobrokers (pro pana Prose) vykupuje akcie OKD od obcí, najal firmu Patria Finance Zdeňka Bakaly, aby přemluvila zástupce obcí k prodeji akcií státu. Tehdejší tisk tento krok zhodnotil lakonicky: „udělali pytláka hajným“. Nikoho nepřemluvil, akcie si „přihrál“ sám sobě, tedy firmám, které ovládal. Skrytě, přes prostředníka, jak jinak.

Stát se sice pokoušel tuto situaci zvrátit, ale nenalezl cestu jak toho docílit. V dubnu 1998 stát se snaží získat majoritu zpět – marně. Drží nadále jen minoritní podíl, již jen 45,88%

Uvnitř privátních vlastnických poměrů však dochází též ke změnám, a to významným. V říjnu 1998 majoritu v OKD a.s. získává jediná firma – tou je Karbon Invest. Majoritní akcionáři neváhají. V červenci 1999 jsou zástupci státu „odejiti“ z orgánů společnosti. Tím nad ní ztrácejí legálně jakoukoliv kontrolu. Stát je na vedlejší koleji. Právní úkony státu jsou těmito událostmi determinovány a to nezvratně. Stát může jen rozhodovat o tom, co s menšinovým podílem, nikoliv nevýznamným, ale menšinovým, musí hledět na to, aby firma plnila svoji roli významného zaměstnavatele i výrobce. Doby ovládání společnosti jsou v nenávratnu.

To je významný aspekt pro další vývoj. Existence majority jednoho vlastníka byla též hlediskem, které muselo být vzato v úvahu při volbě metody privatizace menšinového podílu a úvaze o exkluzivitě právě pro Karbon Invest. Nejen výnos za menšinový podíl, ale i hospodářské perspektivy firmy jako významného subjektu hospodářství, významného zaměstnavatele i poskytovatele bydlení, to jistě byly významné a zřetelu hodné ukazatele.

Tuhle nevděčnou úlohu s poměrně malým manévrovacím prostorem musela realizovat vláda v letech 2002 až 2004. Bylo jasné, že držet minoritní podíl nemá valný smysl, neboť jsme byli vždy až v druhé řadě. Je respektovaným a nikým nezpochybňovaným faktem že rozhodnutí o privatizaci menšinového podílu bylo správným a jediným rozumným řešením.

Téma dalšího období tedy bylo: Hledání ceny za minoritní podíl či forma jak jej privatizovat:

Dne 12 listopadu 2003 – stát zahajuje exkluzivní jednání s firmou Karbon invest. Dne 26. 2. 2004 FNM obdržel ocenění menšinového podílu od VOX CONSULT na 2,08 mld. Kč. Následuje hledání ceny a také snaha zaručit budoucnost firmy jako významného zaměstnavatele, dodavatele a podobně. Odhady, jak jinak, se různí, a to i významně. Dne 12. 3. 2004 Komerční banka vypracovala tzv. „Náhled na možnou hodnotu minoritního podílu“. Ten vypočítal majetkovou účast státu na 1,419 mld. Kč. Dne 23. 3. 2004 vláda souhlasila s návrhem Karbon Investem navýšenou cenou za minoritní podíl ve výši 2,25 mld. Kč (usnesení 264). S tím ale dne 30. 4. 2004 UOHS nesouhlasí a hovoří o ceně okolo 3,5 mld. Kč.

Hledání ceny a podmínek prodeje pokračovalo. Akcie fungují na rozdíl od dluhopisů jako dividendové cenné papíry (ekvity), jejichž dividendový výnos není předem zaručen. Dokonce, i když je společnost zisková, management může navrhnout zadržení zisku za účelem tvorby fondů pro budoucí investice.

Nominální hodnota akcie představuje podíl na majetku akciové společnosti vyplývající z vlastnictví akcie. Součet nominálních hodnot všech akcií je roven výši základního jmění. Tržní cena akcie (kurs akcie) je cena, za kterou se akcie obchoduje na kapitálovém trhu.

Jasně a modelově řečeno. Stát neprodával vlastnický podíl, byty, těžební část, cokoliv co bylo v držení, vlastnictví akciové společnosti. Prodával akcie, které v té době držel, tedy i s významem, že to byl akciový podíl minoritní.

Pro ministerstvo financí připravoval podklady Fond národního majetku. Ten zadával posudky, ten prováděl kalkulace. Před prodejem Fond národního majetku, který byl tedy za správu vlastnictví minoritního podílu a přípravu privatizace odpovědný, objednal 2 znalecké posudky u firmy VOX Consult s.r.o. a Komerční banky, a.s.

Z doložitelných materiálů lze dovodit, že pro ohodnocení minoritního akciového podílu byly použity dvě metody odhadu:

Jednak metoda diskontovaných peněžních toků (free cash flow to ekvity method – FCFE), ta byla použita k určení hodnoty OKD na základě její podnikatelské činnosti.

Posudek ocenil hodnotu činností na 2,8 mld. Kč., hodnota státního podílu by odpovídala 1,28 mld. Kč.

Neprodukční části majetku (tedy i byty) nebyly do posudku FCFE zahrnuty a bytový fond byl ohodnocen srovnávací metodou podle realizované privatizace bytů v regionu (byt cca 40.000 Kč). Což by činilo 1,75 mld. Kč, podíl státu tedy 0,8 mld. A z toho se odvinula celková cena 2,08 mld. Kč.

Komerční banka zpracovala druhý znalecký posudek, v podstatě šlo o ocenění dceřiných společností OKD. Ty byly oceněny na 3,1 mld. Kč, tedy státní podíl na 1,4 mld. Kč.

Celková hodnota podílu státu tvořená součtem obou posudků tedy činila 3,5 mld. Kč.

S ohledem na doložené posudky byl vládě dne 23. března 2004 předložen návrh, který byl schválen. Usnesením vlády 264 byla schválena zpráva o výsledku jednání o ceně minoritního podílu a navrhuje její prodej za 2,4 mld. Kč.

To však odmítl dne 30. dubna 2004 UOHS, když transakci nepovolil s tím, že by šlo o nepovolenou veřejnou podporu. Odhad ÚOHS hovoří o ceně cca 3,5 mld. Kč.

Dne 15. září 2004 vláda usnesením 904 rozhodla o privatizaci majetkové účasti státu s kupní cenou za 45,88% akcií 4,1 mld. Kč. Podklad pro vládu zpracovává FNM včetně konečných posudků za minoritní akciový podíl. Propočet ceny byl, jak jsem uvedl, porovnán s tržní reálnou hodnotou akcií firmy na trhu a byla mírně vyšší.

Do smlouvy o převodu vlastnictví akcií vláda prosadila řadu ustanovení. Například rozvazovací podmínku bez časového omezení, pokud se v budoucnu kdykoliv prokáže, že výše ceny byla nepovolenou veřejnou podporou, stát může jednostranně od smlouvy odstoupit. Tato podmínka nebyla nikdy realizována, neboť nebylo prokázáno, že stát minoritní podíl prodal pod cenou.

Mé argumenty podporují i další skutečnosti.

Dne 9. listopadu 2004 Kyperská společnost RPG koupila prostřednictvím společnosti Charles Capital (vlastníkem byl pan Bakala) dvoutřetinový podíl v Karbon Investu. Je to týden po realizaci prodeje státu.

Na trhu panovalo určité napětí. Mnohé konkurenční firmy se obracely na Evropskou komisi či direktoriát DG 23 s námitkami o prodeji pod cenou, Třeba společnost J&T by chtěla koupit podíl v RPG a nabízí za podíl státu 9 mld. Kč. Žádné praktické kroky však dále nepodniká.

Spory konkurentů ale pokračují i nadále. Dne 27. ledna 2005 Penta Finance posílá EK stížnost na prodej menšinového podílu, neboť cena byla prý nižší než tržní. EK neshledala důvod k tomu případem se zabývat a stížnost uzavřela. To se stát dozvěděl 25. srpna 2006. Záhy vláda demisí končí, ostatní potenciální kroky jsou na jejích nástupcích.

Dne 30. 1. 2008 občanské sdružení nájemníků bytů RPG znovu podává podnět pro nepovolenou veřejnou podporu. EK prohlásila znovu, že smlouva neobsahuje žádný prvek veřejné podpory.

Dne 2. 12. 2009 vláda projednala audit plnění závazků společností RPG a konstatuje, že všechny závazky byly řádně plněny. Jedna chyba v postupu majitele OKD se však vyskytla.

MF udělilo společnosti RPG smluvní pokutu 30 mil. Kč neboť byl překročen zákaz zcizení, prodeje majetku v době smluvního omezení. Byla sice provedena jen delimitace, což je majetkový transfer – a ten byl zakázán smlouvou o privatizaci z roku 2004. Firma nezaplatila. Společnost RPG vzala zpět zrušení (odstoupení) od závazku předkupního práva nájemníkům.[1] 24. května 2011 Rozhodčí soud odmítá žalobu státu na 30 mil. Kč. Stát mohl a měl kontrolovat, zda ve stanovenou dobu omezení firma RPG reinvestuje výnosy do bytového hospodaření. Taková informace schází, lhůty již před lety uplynuly.

To co je, však prvořadého významu je závěrečná etapa popisovaného procesu. Dne 13. 7. 2011 bylo doručeno vládě stanovisko Evropské komise, která reaguje na rozsáhlé podání včetně trestních oznámení. Závěr je jasný a ověřitelný. Je nepochybné, že stát při privatizaci menšinového podílu 45,88% akcií v roce 2004 nepochybil. Komise konstatovala že, cituji: „prodej podílu ve společnosti OKD ve výši 45,88% společnosti Karbon Invest neobsahoval žádný prvek státní podpory ve smyslu článku 107 odst. 1 Smlouvy o fungování EU“. Vzala přitom v úvahu všechna doručená podání (Penta, OS byty OKD včetně jím podaného trestního oznámení). Úplné znění protokolu vám dáváme k dispozici v tištěné podobě.

Jaké je tedy resumé?

Konstatuji, že podle mého názoru došlo při privatizaci k závažným porušením, která by bylo možné považovat za porušení péče řádného hospodáře či odpovědnosti při správě cizího majetku. K němu došlo jednostranným snížením akciového podílu státu Fondem národního majetku a Ministerstvem pro správu národního majetku v letech 1996 až 1997.

Pokud jde o privatizaci menšinového podílu v roce 2004 nelze dovodit porušení povinnosti při přípravě a realizaci privatizace minoritního podílu státu. Osvědčuje to opakovaně též Evropská komise.

Pro úplnost zbývá jen dodat několik informací k tzv. „bytům OKD“. Jde o 40 tisíc rodin, což není skupina zanedbatelná.

Tedy:

Práva nájemců nebyla porušena. Nájemci v roce 1990 akceptovali skutečnost, že se byty staly majetkovou součástí firmy OKD, a.s. Ostatně jejich práva byla zaručena tím, že jakýmkoliv vlastnickým převodem k nemovitostem nebyla dotčena platnost uzavřených nájemních smluv.

V době regulace nájemného docházelo ke značné privatizaci bytů vlastněných obcemi či jinými podnikatelskými subjekty. Ač od roku 1994 platil zákon číslo 72 o vlastnictví bytů, jehož § 22 zajišťoval zákonné předkupní právo nájemníkům, při privatizaci menšinového podílu byla do smlouvy vložena část, která též smluvně zavazovala vlastníka, tedy firmu OKD aby při prodeji bytů dodržela toto předkupní právo. Úvahy o prodeji bytů odpovídaly též ztrátovému hospodaření s byty v té době. Ovšem již od roku 1990 nemohl stát ovlivnit nakládání s majetkem firmy a tedy i s byty jinak, než výkonem akcionářských práv. Ztrátou majority tato práva stát ztratil již v roce 1997 a to nevratně. Stát v roce 2004 bez dohody s majoritním akcionářem nemohl jednostranně prosadit prakticky nic. Dík svým vlastním úkonům v roce 1996.

Proto tedy nemohlo být předkupní právo formulováno jinak než jako kopie toho, co vyplývalo ze zákona. Předkupní právo se netýkalo prodeje celých domů, pouze případu, kdy budou domy rozděleny na jednotky a nabídnuty k individuálnímu prodeji.

K takové situaci dodnes nedošlo.

Bylo by však opravdu laciné vyčítat vládě v roce 2004 nedostatek prozřetelnosti a předvídavosti a činit spojnici mezi privatizací menšinového podílu a současnou situací insolventní společnosti. Současný stav firmy je plně v odpovědnosti orgánů akciové společnosti.

Tato konstatování „příběhu o firmě OKD, a.s.“ by ale neměla být tečkou za ním, nýbrž vykřičníkem i otazníkem.

Akcionáři jako tací jsou omezeni právem. Mají ze zákona svoji odpovědnost za péči řádného hospodáře, a to majetkově neomezenou. Ta může spočívat v mnoha aspektech, úkonech při správě a provozu firmy, až po některé druhy odpovědnosti trestněprávní.

Tato musí být zjištěna a uplatněna, existují-li k tomu byť pouhá podezření. Je-li pravdou, že si akcionáři vypláceli dividendy, na které si společnost nevydělala, ale brala úvěry, je-li pravdou že ztráty dosáhly více, než 17 miliard Kč pak očekáváme, že insolvenční správce a insolvenční soud kromě úkonů majetkoprávních zajistí i úkony trestněprávní. Zde stát a výkonná moc nejsou zcela bezmocní a moc soudní je zcela nezávislá jistě rozhodne spravedlivě o odpovědnosti uhlobaronů vůči lidem a společnosti.

Firma OKD měla svůj další osud. Pokud ji akcionáři zadlužili úvěrem na výplatu divident, tak je to závažné porušení hospodářských pravidel a zákonů hraničící s trestnou činností nebo odpovědnosti veškerým svým majetkem ze strany původců. Má jít o částky miliardové. To je však jiná kapitola, k té, bohužel, žádné podklady nemáme. Snad nebude stát, tedy ministerstvo financí a orgány k tomu kompetentní spát jako před vaceti lety a bude aktivní alespoň na konci tohoto neblahého příběhu.

JUDr. Ivan Přikryl, červen 2016

[1] Ale ten se vztahuje jen na případ, když společnost bude převádět do vlastnictví pouze byty, netýká se prodeje domů či společnosti). Předkupní právo na jednotky ale existuje v § 22 zákona 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů.

 

Praha dne 16. října 2015, aktualizováno 29. únor 2016

 

 

 

 

 

OKD

REKAPITULACE VÝZNAMNÝCH DOKUMENTŮ

a expertní stanovisko k privatizaci společnosti

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sestaveno z materiálů o privatizaci a dostupných dokumentů. Obsahuje jejich posouzení a argumentárium pro výrok o postupu státní správy při privatizaci.

 

 

 

 

Expertní stanovisko:

Po pečlivém prostudování všech dostupných dokumentů, zejména těch, které jsou součástí tohoto dokumentů (chronologie a privatizační historie a rozhodnutí Evropské komise o veřejné podpoře) dospěl jsem k níže uvedeným závěrům:

Otázky:

I.         Byla privatizace státního podniku Ostravsko Karvinské doly doprovázena závažnými chybami případně prokazatelným porušením právního řádu?

II.         Pokud ano, lze vyvodit konkrétní odpovědnost institucí či osob?

III.         Byla porušena práva nájemců bytů ve vlastnictví OKD či jeho nástupnických subjektů v procesu privatizace?

Odpovědi:

Sub. I.:

 

K porušení platného práva v době, kdy byly jednotlivé úkony tak, jak jsou v dalších částech expertízy doloženy, nedošlo. Úkony, které byly učiněny, odpovídaly právům které státu a jeho zástupcům svědčily. To platí i o těch úkonech, které práva státu významně poškodila. Stát jako (do té doby) většinový vlastník k nim byl plně legitimován. Bylo postupováno v souladu s platným právem a příslušné instituce byly k provedeným úkonům legitimovány právním řádem ČSFR a České republiky.

Současně konstatuji, že podle mého názoru došlo při privatizaci k závažným porušením, která by bylo možné považovat za porušení péče řádného hospodáře, hranici trestněprávní odpovědnosti tato analýza neřeší, ovšem povinnost péče řádného hospodáře se dopustil, jak je dále popsáno, Fond národního majetku a Ministerstvo pro správu národního majetku v letech 1996 až 1997.

Je nadbytečné a nedůvodné vyslovovat pochybnost nad důvodností a kvalitou právních předpisů, zejména těch, které po roce 1989 vymezovaly prostor pro transformaci hospodářství a celé společnosti. To platí též o zahrnutí podnikových bytů do privatizačních projektů. Všechna rozhodnutí vlády byla nepochybně podložena příslušným ustanovením v té době platného práva.

Zcela však vybočuje jeden jediný úkon provedený Fondem národního majetku, který byl organizací zřízenou za účelem technické realizace jednotlivých privatizačních rozhodnutí a dočasné správy státních podílů určených k postupné privatizaci, a to dle Zákona o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky č.171/1991 Sb. Fond vznikl v roce 1991 a byl zrušen sněmovnou roku 2005.

Ten v roce 1997 v orgánech OKD inicioval, popřípadě strpěl úkon, který zásadním způsobem poškodil akcionářská práva státu jako do té doby majoritního akcionáře, který mohl výkonem svých práv ve společnosti nadále účinně ovlivňovat hospodaření společnosti a též rozhodnout o vyčlenění části neproduktivního majetku – mj. bytového fondu OKD k přímé privatizaci nájemníky. Stát ztrácí majoritu úkonem Fondu národního majetku jednostranným snížením vlastního jmění o 3,5 mld. Kč. Tím jeho akciový podíl klesl pod 50%. Ten úkon měl nesporně i ekonomický dopad na hodnotu podílu státu a vyloučil, aby v následné privatizaci byl žádán finanční bonus za prodej majoritního podílu, jak to bývá obvyklé.

Dne 28. 5. 1996 Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci vydává na základě žádosti Fondu národního majetku opětovný souhlas se snížením základního kapitálu v OKD z 27,8 miliard korun na 24,3 miliard korun. Snížení kapitálu proběhlo způsobem, že společnost OKD stáhla z oběhu 3.500 ks akcií, které jí fond odprodal (z akciového podílu státu) za 1 kč/akcie – tedy 3,5 miliardy korun za 3500 korun. Ministrem pro správu národního majetku byl tehdy Jiří Skalický, ministerstvo tři dny poté zaniklo!

 

Tento úkon zůstal nevysvětlen a nikdy nebyl předmětem jakéhokoliv šetření orgánů státu včetně orgánů činných v trestním řízení. V této době je již nesporně promlčen.

Pouze z médií – podle slov Jana Juchelky, který byl v letech 2002 až 2005 předsedou výkonného výboru Fondu národního majetku lze dovodit, kdo umožnil všechny následující majetkové transakce ve firmě OKD: „Nevím, kdo to tehdy vymyslel, ale základní jmění OKD nebylo v roce 1997 sníženo plošně, ale jen na úkor fondu, tedy státu, který tak ztratil v OKD většinu“. Stejně se vyjádřil náměstek a později uznávaný ministr financí Eduard Janota. V předmětné době byl premiérem Václav Klaus (od 2. 1.1998 Josef Tošovský) a v době přijetí rozhodnutí ministry financí byli Ivan Kočárník (do 2. 6. 1997) a Ivan Pilip do 2. 1. 1998, ministrem pro správu národního majetku pak Ing. Jiří Skalický.

 

Pokud jde o privatizaci menšinového podílu v roce 2004 nelze dovodit porušení povinnosti při přípravě a realizaci privatizace minoritního podílu státu. Veškeré úkony byly posuzovány Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže a jím účinně ovlivněny a ministerstvem financí respektovány. Cena akcie tak, jak byla oceněna posudkem, který zajistil Fond národního majetku byl v intervalu cen akcií, jak se pohybovala na trhu při obchodech s 4% obchodovatelných akcií na burze, přílohy v této věci obsahují potřebné kalkulace, postačí jen konstatování, že stanovená cena 4,1 mld. Kč za 45,88% akcií byla v propočtu na jednu akcii v době privatizace tj. 367,73 Kč, cena volně obchodovatelných akcií OKD na burze, což byla (průměr za 180 dní) 348,95 Kč/akcii. Vzhledem k tomu, že stát prodával menšinový podíl, nemohl čekat cenovou prémii za ovládnutí.

 

Z toho lze též dovodit, že v době funkčního období ministra financí Bohuslava Sobotky 2002 až 2006 nedošlo k žádnému pochybení, které by bylo možno přičítat vládě, ministerstvu financí nebo ministru financí. Celá privatizace byla opakovaně posuzována Evropskou komisí a uzavřena oznámením, které bylo vládě doručeno 25. srpna 2006, tedy 10 dní před přijetím její demise.

 

Tím lze konstatovat, že v době kompetencí ministra Sobotky:

a) Za přípravu a provedení privatizace a zpracování materiálů pro vládu odpovídal Fond národního majetku

b) Vláda byla ujištěna, že cena byla tržní a že nedošlo k nepovolené veřejné podpoře.

Veškerá další podání k EK byla řádně projednána a na základě rozborů jako nedůvodná odmítnuta.

Pokud by však kdykoliv došlo k prokázání, že byl minoritní podíl prodán za cenu nižší než obecnou, tedy tržní, svědčí státu právo od smlouvy bez časového omezení odstoupit resp. otevřít prostor k stanovení ceny jiné, ovšem jde jen o „bezpečnostní pojistku“, kterou vláda v roce 2004 do smlouvy o privatizaci včlenila. Úvahy o realizaci tohoto práva nejsou předmětem tohoto posouzení.  Zdá se, že ani v současném kontextu (stav duben 2016) se jimi nikdo nezabýval.

Dík opakovanému podání k EK byly i následné vlády v letech 2006 až 2013 nuceny celou privatizaci ověřit a nikdy žádnou pochybnost o privatizaci z roku 2004 nevznesly. Argumenty podatelů bývají často ovlivněny tím, že nejsou zasazeny do rámce doby, kdy se udály a ekonomických a právních poměrů na trhu.

 

Sub. II.

Za ztrátu majoritního podílu snížením vlastního jmění společnosti jednostranně státem o 3,5 mld. Kč odpovídal Fond národního majetku. K úkonu došlo v roce 1996 a 1997, tedy před 18.lety. Předsedou vlády v té době byl Václav Klaus, ministry financí Ivan Kočárník, od 2. 6. 1997 Ivan Pilip, ministrem pro privatizaci Jiří Skalický.

 

Sub III.

Práva nájemců nebyla porušena. Nájemci v roce 1990 akceptovali skutečnost, že se byty staly majetkovou součástí firmy OKD, a.s. Ostatně jejich práva byla zaručena tím, že jakýmkoliv vlastnickým převodem k nemovitostmi nebyla dotčena platnost uzavřených nájemních smluv.

V době regulace nájemného docházelo ke značné privatizaci bytů vlastněných obcemi či jinými podnikatelskými subjekty. Ač od roku 1994 platil zákon číslo 72 o vlastnictví bytů, jehož § 22 zajišťoval zákonné předkupní právo nájemníkům, při privatizaci menšinového podílu byla do smlouvy vložena část, která též smluvně zavazovala vlastníka, tedy firmu OKD aby při prodeji bytů dodržela toto předkupní právo. Úvahy o prodeji bytů odpovídaly též ztrátovému hospodaření s byty v té době. Ovšem již od roku 1990 nemohl stát ovlivnit nakládání s majetkem firmy a tedy i s byty jinak, než výkonem akcionářských práv. Ztrátou majority tato práva stát ztratil již v roce 1997 a to nevratně.

Proto tedy nemohlo být předkupní právo formulováno jinak než jako kopie toho, co vyplývalo ze zákona. Předkupní právo se netýkalo prodeje celých domů, pouze případu, kdy budou domy rozděleny na jednotky a nabídnuty k individuálnímu prodeji.

K takové situaci dodnes nedošlo.

Majoritní vlastník, ovládající společnost, pan Bakala pravděpodobně původně neměl o bytový fond zájem a proto již v roce 2003 ale i později zvažuje jejich prodej. Právě skutečnost, že prodej zvažuje ještě před privatizací menšinového podílu, potvrzuje premisu, že majoritní vlastník může o majetkových operacích rozhodnout kdykoliv výkonem akcionářských práv.

Nenaplnění opakovaných veřejných příslibů, které podle tehdy platného práva nebyly jakkoli vymahatelné, je zjitřilo nájemníky a vzbudilo v nich důvodná, ale nevykonatelná očekávání.

Jejich jedinou šancí je průkaz nepovolené veřejné podpory a následné uplatnění práva aby stát od privatizace menšinového podílu uplatnil. Taková úvaha však není řešením. Tím však by totiž pouze stát získal prostor k vyjednávání, je podle dnes platné právní úpravy prakticky nemožné zpětně zpochybnit vlastnická práva firmy RPG byty a převody vlastnictví k této společnosti jako k celku, ke kterým došlo. Ostatně ani návratem do stavu před rokem 2004 by bylo prakticky nemožné donutit majoritního vlastníka, OKD k povinnosti byty převádět, neboť stát taková práva nebo právní nástroje neměl ani před privatizací menšinového podílu, a to od roku 1997.

Posouzení nezohledňuje nepochybný fakt, že Vlastník bytového fondu spravuje byty řádně, se sociálním cítěním pro možnosti nájemníků a svůj zájem dlouhodobého řádného hospodaření i respekt k nájemním právům opakovaně proklamuje.

Z toho vyplývá závěr, že k porušení práv nájemců v této kauze nedošlo. Je-li právo neporušeno, morální rovina v buzení důvodných očekávání je, bohužel, nepostižitelná.

 

 

 

1.)   Stručný časový sled postupu privatizace a významných úkonů vlastnické struktury společnosti

 

Chronologie významných událostí a jejich komentář:
 

29.12.1990  Zaniká státní podnik OKD, vzniká OKD a.s. a je do ní vložen veškerý majetek, včetně bytů.[1] Vložení bytového fondu, nevratně a nezpochybnitelně do majetku OKD, vyplývalo s § 9a zákona 103/1990 Sb., který definuje, že majetkem organizace se rozumějí věci, ke kterým má podnik právo hospodaření. A to, cestou správy bytů firmou OKD před rokem 1989 státní podnik měl. A tím, že byl státní podnik OKD  rozhodnutím č. 208/1990 ministra hospodářství ČSFR Vladimíra Dlouhého, č. j. 1804/401 ze dne 29. 12. 1990 byl s odkazem na ust. § 22 písm. b) a ust. § 28 odst. 1 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, a ust. § 15 a násl. zákona č. 104/1990 Sb., o akciových společnostech, zrušen bez likvidace státní podnik OKD a k témuž datu (1. 1. 1991) byla zřízena akciová společnost Ostravsko-karvinské doly (OKD, a.s.). Do nově vzniklé akciové společnosti byl vložen veškerý majetek zrušovaného státního podnikutedy včetně bytového fondu, tak tím se stát navždy zbavil práva o majetku společnosti rozhodovat jinak, než cestou výkonu akcionářských práv. To vše podle zákonů z roku 1990!

 

 

 

11. 10. 1993 Bylo přijato první rozhodnutí o privatizaci majetkové účasti státu v následující struktuře:

  • Kupóny 40 %
  • Převody na obce 3%
  • Převod do restitučního investičního fondu 3%
  • Stát drží 52 %[2]

Postupem času jsou necelá 4 % dána na burzu a volně obchodována. Ty jsou později významné při privatizaci menšinového podílu jako ukazatel pro porovnání ceny akcií na trhu a ceny, za kterou stát privatizaci menšinového podílu schválil.

 

28. 5. 1996 Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci vydává na základě žádosti Fondu národního majetku opětovný souhlas se snížením základního kapitálu v OKD z 27,8 miliard korun na 24,3 miliard korun. Snížení kapitálu proběhlo způsobem, že společnost OKD stáhla z oběhu 3.500 ks akcií, které jí fond odprodal (z akciového podílu státu) za 1 kč/akcie – tedy 3,5 miliardy korun za 3500 korun. Ministrem pro správu národního majetku byl tehdy Jiří Skalický, ministerstvo tři dny poté zaniklo!

Tento úkon znamená fatální důsledek pro postavení státu ve společnosti, kdy předurčuje definitivně osud formy a předává majetkovou hodnotu ve vžši 3,5 miliardy vlastně majitelům OKD (v zádech s panem Bakalou) za 3.500 Kč. Dodnes však nebyl nikým vyšetřován, i když by měl být v archivu Úřadu vlády ČR jako dokument z jednání vlády uložen.

 

 

1997 – stát ztrácí majoritu a to výše popsaným úkonem ministerstva pro privatizaci a Fondu národního majetku (?) snížením vlastního jmění o 3,5 mld. Kč. Jednal tak zcela nesmyslně proti tendencím vývoje v obchodním právu včetně smyslu novely z dubna 1996. Stát se tedy nadále mohl spolehnout jen na výkon akcionářských práv s jistou ochranou dle § 186 a následujících tehdy platného obchodního zákoníku.[3]

  • Podle slov Jana Juchelky, který byl v letech 2002 až 2005 předsedou výkonného výboru Fondu národního majetku pochopíte kdo umožnil všechny následující majetkové transakce ve firmě OKD: „Nevím, kdo to tehdy vymyslel, ale základní jmění OKD nebylo v roce 1997 sníženo plošně, ale jen na úkor fondu, tedy státu, který tak ztratil v OKD většinu“. Stejně se vyjádřil náměstek a později uznávaný ministr financí Eduard Janota.
  • Roman Češka, tehdy ředitel Fondu národního majetku, jakmile zjistil, že jakási firma Eurobrokers (pro pana Prose) vykupuje akcie OKD od obcí, najal firmu Patria Finance Zdeňka Bakaly, aby přemluvila zástupce obcí k prodeji akcií státu, můžete příběh uzavřít. Tehdejší tisk tento krok zhodnotil lakonicky: „udělali pytláka hajným“.
    • Duben 1998 stát se snaží získat majoritu zpět – marně. Drží však již jen 45,88%

 

 

Říjen 1998 majoritu získává jediná firma Karbon Invest.

 

 

Červenec 1999 zástupci státu jsou „odejiti“ z orgánů společnosti. Tím nad ní ztrácejí legálně jakoukoliv kontrolu.

 

 

Rok 2000 ministr Grégr navrhuje plán rozdělení společnosti (?) vláda nesouhlasí.

 

 

Červen 2002 majoritu – 50,002 % akcií má jediný vlastník – Karbon Invest (další cca 2 % drží jiní privátní vlastníci).

Existence majority jednoho vlastníka byla též hlediskem, které muselo být vzato v úvahu při volbě metody privatizace menšinového podílu a úvaze o exkluzivitě právě pro Karbon Invest. Nejen výnos za menšinový podíl, ale i hospodářské perspektivy firmy jako významného subjektu hospodářství, významného zaměstnavatele i poskytovatele bydlení, to jistě byly významné a zřetelu hodné ukazatele.

 

 

Leden 2003 ministr obchodu Rusnok deklaruje privatizaci státního podílu 20 milionů dolarů, obecně cenu tržní. (?)

 

 

Duben 2003 vedení OKD zvažuje prodej bytů jako celek jinému zájemci.[4]

Jde opět o významnou skutečnost. V letech 2002 až 2004 se vedly diskuse o tom, zda může být nájemné v obecných bytech i bytech soukromých pronajímatelů nadále omezeny co do výše státní (cenovou) regulací. Pro občany to byl sice relativně pozitivní fakt, naopak pronajímatelé poukazovali na vnicené ztráty s bytového hospodaření. Obce toto řešily masovou privatizací, v tom důsledku je současný stav a skladba bytového fondu významně vychýlena ve prospěch vlastnických bytů, což ostatně konstatuje ve svých dokumentech i stát. Proto i firma OKD s privatizací počítala, a také cenové úvahy ztrátového bytového fondu ovlivnily cenové kalkulace. O deregulaci je dohledatelná zmínka až v prosinci 2004 kdy ji proklamovalo Ministerstvo pro místní rozvoj a také v roce 2005 prosadilo. Ovšem v rozhodné době byla skupina hájící regulaci silnější, až odsudek Evropského soudu pro lidská práva v kauze Hutten-Czapská pro Polsko nazírání na regulaci změnil a tím i perspektivu bytového hospodářství.[5]

 

 

Hledání ceny za minoritní podíl:

 

 

12 listopad 2003 – stát zahajuje exkluzivní jednání s Karbon invest. Žádá o povolení veřejné podpory. 26. 2. 2004 FNM obdržel ocenění menšinového podílu od VOX CONSULT  na 2,08 mld. Kč

12. 3. 2004 Komerční banka vypracovala Náhled na možnou hodnotu. Ten vypočítal majetkovou účast státu na 1,419 mld. Kč. Dne 23. 3. 2004 vláda souhlasila s Karbon Investem navýšenou cenou za minoritní podíl ve výši 2,25 mld. Kč (usnesení 264). S tím ale dne 30. 4. 2004 UOHS nesouhlasí a hovoří o ceně okolo 3,5 mld. Kč. Vždy se však hledá hodnota akcií, což není totožné s hodnotou hmotného a nehmotného majetku společnosti (zkráceně). Akcie jsou obchodovatelné cenné papíry, s nimiž jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se na řízení společnosti (právo účasti a hlasování na valné hromadě akcionářů), na zisku společnosti (právo na dividendy) a na likvidačním zůstatku.

Akcie fungují na rozdíl od dluhopisů jako dividendové cenné papíry (equity), jejichž dividendový výnos není předem zaručen. Dokonce, i když je společnost zisková, management může navrhnout zadržení zisku za účelem tvorby fondů pro budoucí investice.

Nominální hodnota akcie představuje podíl na majetku akciové společnosti vyplývající z vlastnictví akcie. Součet nominálních hodnot všech akcií je roven výši základního jmění. Tržní cena akcie (kurs akcie) je cena, za kterou se akcie obchoduje na kapitálovém trhu.

 

Před prodejem Fond národního majetku, který byl za správu vlastnictví a přípravu privatizace odpovědný, objednal 2 znalecké posudky (VOX Consult. S.r.o a Komerční banka, a.s.)

 

 

Pro ohodnocení byly použity dvě metody odhadu:

Jednak metoda diskontovaných peněžních toků (free cash flow to ekvity method – FCFE), ta byla použita k určení hodnoty OKD na základě její podnikatelské činnosti.

Posudek ocenil hodnotu činností na 2,8 mld. Kč., hodnota státního podílu by odpovídala 1,28 mld. Kč.

Neprodukční části majetku (tedy i byty) nebyly do posudku FCFE zahrnuty a bytový fond byl ohodnocen srovnávací metodou podle realizované privatizace bytů v regionu (byt cca 40.000 Kč). Což by činilo 1,75 mld. Kč, podíl státu tedy 0,8 mld. A z toho se odvinula celková cena 2,08 mld. Kč.

Komerční banka zpracovala druhý znalecký posudek, v podstatě šlo o ocenění dceřiných společností OKD. Ty byly oceněny na 3,1 mld. Kč, tedy státní podíl na 1,4 mld. Kč.

Celková hodnota podílu státu tvořená součtem obou posudků tedy činila 3,5 mld. Kč.

 

 

 

28. listopad 2003 zahájení trestního stíhání manažerů OKD Koláčka a Przybyla (zproštěni viny soudem 2009). Premiér Špidla oznamuje, že se tato kauza privatizace O0KD netýká a nikterak na ni nedopadá. Oba ihned odešli z orgánů společnosti.

 

 

23. březen 2004 Usnesení vlády 264 zpráva o výsledku jednání a navrhuje prodej za 2,4 mld Kč.

 

 

30. dubna 2004 UOHS nepovolil veřejnou podporu pro transakci. Odhad ÚOHS hovoří o ceně cca 3,5 mld. Kč.

 

 

Dne 1. 5. 2004 – VSTUP ČR DO EU MĚNÍ NĚKTERÉ PODMÍNKY A PRAVIDLA O VEŘEJNÉ PODPOŘE. Jde především o postavení Evropské komise a DG 23 při posuzování právě veřejné podpory.

 

 

15. září 2004 vláda usnesením 904 rozhodla o privatizaci majetkové účasti státu s kupní cenou za 45,88% akcií činí 4,1 mld. Kč. Podklad pro vládu zpracovává FNM včetně konečných posudků za mimnoritní akciový podíl. Cena akcie tak, jak byla oceněna znaleckým posudkem, který zajistil Fond národního majetku, byla v intervalu cen akcií, jak se pohybovala na trhu při obchodech se 4% obchodovatelných akcií na burze, přílohy v této věci obsahují potřebné kalkulace, postačí jen konstatování, že státem stanovená cena 4,1 mld. Kč za 45,88% akcií byla v propočtu na jednu akcii v době privatizace 367,73 , cena volně obchodovatelných akcií OKD na burze, což byla (průměr za 180 dní) 348,95 Kč/akcii. Vzhledem k tomu, že stát prodával menšinový podíl, nemohl čekat cenovou prémii za ovládnutí. Závěr, že stát prodal akcie pod jejich skutečnou cenou je tedy irelevantní.

 

 

30. října 2004 nový vlastník je povinen učinit nabídku převzetí ostatním akcionářům. Posudek hovoří o ceně 4,37 mld v propočtu na menšinový podíl, který stát prodal.

 

 

9. listopadu 2004 Kyperská společnost RPG koupila prostřednictvím společnosti Charles Capital (vlastník Bakala) dvoutřetinový podíl v Karbon Investu. Je to týden po realizaci prodeje státu

 

 

 

Listopad až únor 2004/5 Bakala v tisku proklamuje prodej bytů nájemcům. Jeho příslib sublimuje, jakmile se orientuje v záměru vlády o postupném jednostranném zvyšování nájemného.

 

 

10. prosince 2004 Společnost J&T by chtěla koupit podíl v RPG a odhaduje cenu na 40 mld. Kč.

Současně chce, aby stát od smlouvy o prodeji odstoupil a nabízí za podíl státu 9 mld Kč. Žádné praktické kroky však nepodniká.

 

 

27. leden 2005 Penta Finance posílá EK stížnost na prodej menšinového podílu, neboť cena byla prý nižší než tržní. EK neshledala důvod k tomu případem se zabývat a stížnost uzavřela. To se stát dozvěděl 25. srpna 2006

 

V roce 2005 vlastnila firma Karbon invest 50,002% akcií OKD a.s., stát držel 45,88%. Přibližně 4% akcií byly obchodovány na burze cenných papírů a v RM systému.

 

31. března 2006 byla přijat záměr rozdělit společnost OKD na těžební část a část pečující o pronajímání, správu a údržbu bytového fondu.(Celkem mělo vzniknout 7 společností). K tomu byl též zpracován posudek o ocenění společnosti OKD.

Zpracovatel byla firma E & Y Valutions, Karlovo nám. 10 Praha 2. Posudek obsahuje doložku, že byl usnesením Krajského soudu v Ostravě pro účel plánované delimitace firmy zpracován výhradně pro účely rozdělení ve smyslu § 69 c odst. zákona 513/1991 Sb., obchodní zákoník (z důvodu změny právní formy společnosti). Zpracovatel prohlásil, že posudek nelze použít jakkoliv jinak například jako podklad pro investiční rozhodování. Posudek obsahuje též vymezení, že firma Karbon Invest vlastní 100% akcií společnosti OKD a dále má (též povětšinou stoprocentní) kapitálovou účast ve 25 dalších společnostech. Posudek kalkuluje s účetními hodnotami majetku, není v žádném případě posudkem sloužícím a využitelným pro stanovení hodnoty akciového podílu státu a k takové hodnotě nelze dospět ani per analogiím. (Přes tuto skutečnost a poučení vyjádření v posudku byl stěžovateli, oznamovateli apod. k jiným účelům využíván.)

 

 

červen 2006 delimitace OKD a.s. (vznik RPG byty – mimo jiné).

 

V době funkčního období ministra financí Bohuslava Sobotky 2002 až 2006 byla kauza Evropskou komisí uzavřena oznámením, které bylo vládě doručeno 25. srpna 2006, tedy 10 dní před přijetím její demise.

Tím lze konstatovat, že v době kompetencí ministra Sobotky:

 

a)    Za přípravu a provedení privatizace a zpracování materiálů pro vládu odpovídal Fond národního majetku

b)    Vláda byla ujištěna, že cena byla tržní a že nedošlo k nepovolené veřejné podpoře.

 

Důkazem tržní hodnoty akcií při prodeji menšinového podílu je i porovnání propočtu ceny na jednu akcii v době privatizace tj. 367,73 Kčcenou volně obchodovatelných akcií OKD na burze, což bylo (průměr za 180 dní) 348,95 Kč/akcii. Vzhledem k tomu, že stát prodával menšinový podíl, nemohl čekat cenovou prémii za ovládnutí.

Existují však i další pojistky proti zjištění nepovolené veřejné podpory trvalé platnosti. Smlouva o privatizaci obsahuje tuto klausuli:

V případě, že i přes skutečnosti uvedené v bodě 12/b/ba Evropská komise rozhodne, že prodej prodávaných akcií Kupujícímu na základě Smlouvy zakládá nedovolenou veřejnou podporu nebo rozhodne o navrácení či prozatímním navrácení veřejné podpory podle Smlouvy, případně (například na základě žaloby či jiného podnětu odmítnutých uchazečů o koupi prodávaných akcií) nabude účinnosti jiné závazné rozhodnutí o tom, že prodejem prodávaných akcií Kupujícímu na základě Smlouvy došlo k porušení závazků České republiky podle práva Evropské unie či jinému porušení pravidel vyplývajících z práva Evropské unie, je FNM ČR oprávněn od Smlouvy odstoupit.

Z žádných doložitelných informací nelze dovodit, že by kancelář Allan & Overy zpochybnila cenu privatizace. Úkony s tím spojené, tedy podezření na špatně stanovenou cenu se prvně vyskytují až v roce 2008. Je pro kauzu příznačné, že média faktor času nezohledňují. 25.srpna 2006 bylo MF doručeno rozhodnutí EK, že se kauzou privatizace OKD nebude zabývat, protože k tomu (ke stížnosti PENTy) neshledala důvod. Deset dní poté mandát ministra financí končí.

 

Je otázkou teoretickou nad rámec tohoto komentáře, zda pokud by v probíhajícím soudním řízení s některými činiteli a zanlci FNM byla prokázána pravomocně škoda státu, zda by ji nebylo možno kvalifikovat jako nepovolenou veřejnou podporu, když Evropská komise se opírala o presumpci neviny.

 

 

 

 

31. 3. 2006 Karbon Invest nechal zpracovat znalecký posudek firmy Ernste & Young

Celé společnosti – ten zní na 52,388 mld. Kč

 

30. 1. 2008 občanské sdružení nájemníků bytů RPG znovu podává podnět pro nepovolenou veřejnou podporu. EK prohlásil, že smlouva neobsahuje žádný prvek veřejné podpory. O podobné se pokoušela bývalá europoslankyně Jana Bobošíková, též bez úspěchu.

 

2. 12. 2009 Vláda projednala audit plnění závazků společností RPG a konstatuje, že všechny závazky byly řádně plněny.

 

MF udělilo společnosti RPG smluvní pokutu 30 mil. Kč (delimitace je majetkový transfer – a ten byl zakázán smlouvou). Firma nezaplatila. Společnost RPG vzala zpět zrušení (odstoupení) od závazku předkupního práva nájemníkům.[6] 24.května 2011 Rozhodčí soud odmítá žalobu státu na 30 mil. Kč.

 

13. 7. 2011 Stanovisko Evropské komise: Je nepochybné, že stát při privatizaci menšinového podílu 45,88% akcií v roce 2004 nepochybil, ostatně jeho postup osvědčila Evropská komise dne 13. 7. 2011 konstatováním, že „prodej podílu ve společnosti OKD ve výši 45,88% společnosti Karbon Invest neobsahoval žádný prvek státní podpory ve smyslu článku 107 odst. 1 Smlouvy o fungování EU. Vzal přitom v úvahu všechna podání (Penta, OS byty OKD včetně jím podaného trestního oznámení). Úplné znění protokolu jest doloženo v příloze.

 

 

25. června 2012 Doucha a spol. jsou obviněni z trestného činu křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek. Jako znalci určení Fondem národního majetku v roce 2004 do posudku prý nezahrnuli některý další majetek firmy OKD. Odpovědnost však za tuto skutečnost leží jednak na Fondu národního majetku a především na znalcích, kterým za porušení povinností znalce dle § 346 trestního zákoníku hrozí i trest odnětí svobody. Je otázkou zda podání zohledňuje, že šlo o cenu akcií nikoliv o ocenění nemovitého majetku firmy.

Nad rámec expertízy uvádím, že pokud by bylo znalcům před soudem prokázáno a pravomocně rozhodnuto o tom, ýe jimi zpracované posudky neodpovídaly skutečné hodnotě menšinového akciového podílu a Ministerstvo financí, které se dle veřejně dostupných informací v adhezním řízením k státním zástupcem vyčíslené škode již připojilo, není toto připojení důkazem, že stát, MF již takovou výši škody zjistilo, svědčilo a požaduje ji, jde jen o procesní opatrnost, neboť postavení poškozeného v adhezním řízení v rámci řízení trestního je příznivější co do dokazování a podobně.

Bude-li mít ministerstvo financí takový výrok zajištěn pravomocným rozsudkem vůči znalcům, uplatňuje náhradu škody vůči nim, nikoliv vůči firmě resp. právním nástupcům firmy OKD.

Vůči ní má jedinou možnost, která byla do smlouvě o privatizaci menšinového podílu vládou prosazena:

V případě, že i přes skutečnosti uvedené v bodě 12/b/ba Evropská komise rozhodne, že prodej prodávaných akcií Kupujícímu na základě Smlouvy zakládá nedovolenou veřejnou podporu nebo rozhodne o navrácení či prozatímním navrácení veřejné podpory podle Smlouvy, případně (například na základě žaloby či jiného podnětu odmítnutých uchazečů o koupi prodávaných akcií) nabude účinnosti jiné závazné rozhodnutí o tom, že prodejem prodávaných akcií Kupujícímu na základě Smlouvy došlo k porušení závazků České republiky podle práva Evropské unie či jinému porušení pravidel vyplývajících z práva Evropské unie, je FNM ČR oprávněn od Smlouvy odstoupit.

 

Právním nástupcem zrušeného již FNM je Ministerstvo financí. Pravomocný rozsudek o škodě není zcela jistě v závazku obsažným „jiným závazným rozhodnutím“ že k nepovolené veřejné podpoře došlo. Nelze však vyloučit, že by mohlo Ministerstvo financí nebo vláda ČR podat opakovaně podnět Evropské komisi, aby tuto skutečnost vzala v potaz a znovu o existenci nepovolené veřejné podpory jednala. Pokud by ji EK prokázala a vyslovila, pak lze uplatnit uvedená oprávnění bez časového omezení. Taková úvaha je ovšem nad rámec této expertízy.

 

6, srpen 2015 společnost RPG byty jako celek kupuje společnost Round Hill Capital.

 

 

Práva nájemníků byty užívat se prodejem celé společnosti RPG nikterak neměnila. Jde o převod vlastnictví k společnosti se všemi jejími právy, vlastnictvím, závazky. Postavení nájemců bytů nebyla úkonem nikterak dotčena. Tak by se stalo pouze v případě, že by vlastník rozdělil prohlášením vlastníka domy s byty na domy s bytovým spoluvlastnictvím a hodlal jednotlivé byty prodávat. Pak by byl vázán zmíněným zákonným předkupním právem. To platilo v minulosti i pro budoucnost. Přechozí vlastník, většinově pan Bakala však prodal, jak jsem již uvedl celou společnost RPG a tak práva nájemníků nebyla ničím dotčena. Ostatně, předkupní právo nájemce při převodu jednotek do bytového spoluvlastnictví je obsaženo i v současném občanském zákoníku a je tedy trvalé.

Noví vlastníci společnosti ujistili politickou reprezentaci i některé ministry vlády, které osobně z vlastní iniciativy navštívili, že budou o jimi vlastněný bytový fond pečovat řádně, sociálně citlivě a chtějí v tomto směru spolupracovat s obcemi v regionu a pomáhat i v oblasti sociálního bydlení.

 



[1] Vložením bytového fondu do akciové společnosti mohl stát rozhodovat o nakládání s byty již jen v pozici většinového akcionáře. Prakticky vylučuje, aby při privatizacích menšinového podílu v roce 2004 si stát kladl podmínky prodeje části majetku společnosti třetím osobám, protože by šlo v podstatě o vyvlastnění společnosti.

[2] V tomto čase by mohl většinový akcionář ještě přijmout na valné hromadě například převod vlastnictví bytů na 3 osobu nebo občany, většinou používána forma převodu jednotek nebo převode na právnickou osobu – družstvo.

[3] Jsou to práva při zrušení společnosti, kdy k rozhodnutí musí být alespoň 2/3 všech hlasů

, o změně druhu je třeba ¾ hlasů a podobně. Žádnáé takové úkony většinový akcionář neprováděl.

[4] Znovu důkaz, že o prodeji bytů jako majetku společnosti mohou rozhodovat jen orgány společnosti.

[5] Podle rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hutten-Czapska versus Polsko, vyneseného 22. února 2005,  je polská regulace nájemného, jak existovala v letech 1994 – 2004, v rozporu s majetkovými právy stěžovatelky vyplývajícími z Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod. Na základě jakých argumentů dospěl Soud  k tomuto výroku a jsou tyto argumenty uplatnitelné i ve vztahu k české regulaci nájemného.

[6] Ale ten se vztahuje jen na případ, když společnost bude převádět do vlastnictví pouze byty, nytýká se prodeje domů či společnosti). Předkupní právo na jednotky ale existuje v § 22 zákona 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů.

 

1.)   Stanovisko Evropské komise doručené ministru zahraničních věcí.

(kopie)

 

Vážený pane ministře,

 

Komise s potěšením oznamuje České republice, že po přezkumu informací

předložených ve výše uvedené věci přijala rozhodnutí, že prodej podílu ve společnosti

OKD ve výši 45,88 % společnosti Karbon Invest neobsahoval, jak je vyloženo

v tomto rozhodnutí, žádný prvek státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy

o fungování EU.

 

 

1.)   Dne 27. ledna 2005 podala společnost Penta Finance a.s. Evropské

komisi stížnost na prodej menšinového podílu 45,88 % v české důlní

společnosti OKD a.s. společnosti Karbon Invest a.s., jenž český stát realizoval

dne 16. září 2004, ve které tvrdila, že prodej neproběhl prostřednictvím

transparentního nabídkového řízení, a že cena byla nižší než tržní.

 

 

Dne 17. července 2006 stěžovatel byl vyzván, aby ve lhůtě deseti pracovních dnů předložil doplňující informace vztahující se k dané věci. Po marném uplynutí této doby by Komise informovala české orgány, že ve věci stěžovatele nepodnikne žádné další kroky. Vzhledem k tomu, že Penta Finance neodpověděla, byla stížnost úředně uzavřena a české úřady o tom byly vyrozuměny dne 25. srpna 2006.

 

Dne 30. ledna 2008 podalo Evropské komisi stížnost ohledně stejné

záležitosti Sdružení nájemníků BYTYOKD.CZ, což je sdružení nájemníků bytů dříve

vlastněných OKD (dále jen „stěžovatel“ nebo „sdružení nájemníků“).

 

Dopisem ze dne 2. listopadu 2008 sdělily útvary Komise stěžovateli své předběžné

posouzení, podle nějž opatření nepředstavovalo státní podporu ve smyslu čl. 107

odst. 1 Smlouvy o fungování EU. České orgány byly o tomto předběžném posouzení

informovány dne 25. listopadu 2008.

 

V reakci na dopis ze dne 2. listopadu 2008 předložil stěžovatel dne 2., 8. a 23. prosince

2008 další informace a žádal Komisi, aby pokračovala v posuzování stížnosti.

Dopisem ze dne 30. září 2009 stěžovatel rozšířil svou stížnost o nová tvrzení ohledně

hodnoty aktiv společnosti OKD v době prodeje 45,88 % jejích akcií.

 

Stěžovatel poskytl další doplňkové informace dne 28. května 2010, 15. listopadu 2010,

6. prosince 2010, 27. března 2011, 27. dubna 2011 a 6. července 2011.

 

Dne 18. května 2011 navíc Komise obdržela podání společnosti RPG, která je právní

nástupkyní společnosti Karbon Invest a.s., s vyjádřením jejího stanoviska ohledně

privatizace společnosti OKD.

 

 

 

 

 

2. POPIS ÚDAJNÉ STÁTNÍ PODPORY

 

Stížnost se týká druhé fáze privatizace společnosti OKD v roce 2004, jež spočívala

v prodeji menšinového podílu ve společnosti OKD ve výši 45,88 % společnosti

Karbon Invest a.s., která již předtím vlastnila 50,002 % akcií OKD, a tudíž nad ní měla

kontrolu. Aktiva OKD mimo jiné zahrnovala rozsáhlé portfolio bytových domů

s přibližně 5 500 budovami a 44 000 nájemnými byty na Ostravsku (Moravskoslezský

kraj), které byly buď v přímém vlastnictví OKD (drtivá většina) nebo je společnost

OKD vlastnila přes své dceřiné společnosti. Privatizační dohoda poskytla nájemníkům

těchto bytů předkupní právo na získání bytů za pevně stanovenou preferenční cenu

v případě, že by se nový vlastník OKD rozhodl nabídnout je k prodeji.

 

Byty, v nichž nájemníci bydlí, ovšem vlastník zatím k prodeji nenabídl, takže

nájemníci dosud neměli možnost svá přednostní práva uplatnit.

Stěžovatel v podstatě tvrdí, že druhá fáze privatizace společnosti OKD proběhla pod

tržní cenou, a že zejména nájemní byty nebyly v prodejní ceně řádně zohledněny.

 

Druhá fáze privatizace tak údajně obsahovala prvek státní podpory v podobě ušlých

státních prostředků.

Společnost Karbon Invest byla později prodána nezávislému investorovi Charles

Capital, který se následně sloučil se svou mateřskou společností RPG. Nový vlastník

přistoupil k reorganizaci OKD. Vlastnictví většiny bytů bylo převedeno na

samostatnou společnost RPG Byty s.r.o. České soudy potvrdily, že i přes tyto změny

vlastnictví jsou předkupní práva nájemníků nadále pro nové následné vlastníky bytů

závazná.

 

3.PRODEJ MENŠINOVÉHO PODÍLU VE SPOLEČNOSTI OKD

 

V době prodeje akcií v roce 2004 byla společnost OKD nejvýznamnějším českým

producentem černého uhlí, což byla její hlavní činnost. Vedle toho OKD vyvíjela také

řadu vedlejších činností, jako je přeprava zboží a poskytování bydlení a jiných

sociálních služeb svým zaměstnancům.

 

Předtím, než společnost Karbon Invest do roku 2002 získala 50,002% podíl v OKD,

a tedy i kontrolu nad ní, byla společnost OKD původně podnik zcela vlastněný

státem1. Česká vláda si podržela 45,88 % akcií, jež byly vlastněny a spravovány

prostřednictvím Fondu národního majetku (dále jen „FNM“). S přibližně 4 % akcií

bylo veřejně obchodováno na Burze cenných papírů Praha a také v RM-Systému na

slovenské burze. V roce 2003 rozhodla vláda České republiky o prodeji státního podílu

v OKD ve výši 45,88 % v přímém prodeji.

 

Za účelem stanovení tržní ceny pro prodej státního podílu ve výši 45,88 % objednal

FNM u dvou nezávislých externích znalců vypracování posudku: u auditorské

společnosti VOX Consult s.r.o. a u Komerční banky a.s. (dále jen „první znalecký

posudek“). Pro ohodnocení státního podílu byly v tomto posudku ze dne 26. února

2004 použity dvě metody odhadu. První metodou byla metoda diskontovaných

peněžních toků („free cash flow to equity method – FCFE“), která byla použita ke

stanovení hodnoty OKD na základě její podnikatelské činnosti. V rámci této metody,

která se obvykle používá pro stanovení ceny činné společnosti, je hlavním faktorem

peněžní tok vytvářený podnikatelskými činnostmi. Externí znalci tak pomocí výnosové

FCFE metody ocenili hodnotu činností OKD vytvářejících příjmy na 2,8 miliardy

V rámci kupónové privatizace, jež proběhla v České republice v létech 1992 až 1994, měl každý dospělý občan právo zakoupit si kupónovou knížku, která mu obratem poskytovala nárok na získání podílů ve státem vlastněných společnostech, a to včetně OKD. Karbon Invest v rámci kupónové privatizace systematicky zkupovala od českých občanů akcie OKD. V roce 2002 získala společnost Karbon Invest v OKD většinový podíl (50,002 %).

CZK (z čehož by státnímu podílu ve výši 45,88 % odpovídala částka 1,28 miliardy

CZK).

 

Do hodnocení provedeného pomocí FCFE metody nebyly ovšem zahrnuty nájemné

byty vlastněné OKD, které byly považovány za nejdůležitější neprodukční část OKD.

Místo toho byl bytový fond ohodnocen pomocí druhé metody odhadu, tj. srovnávací

metody, na základě srovnání s předchozí obdobnou transakcí, tedy prodejem přibližně

2 000 podnikových bytů v Třinci, kdy každý byt vynesl částku 40 000 CZK.

 

Neprodukční část OKD tak byla oceněna na 1,75 miliardy CZK (z čehož by státnímu

podílu ve výši 45,88 % odpovídala částka 0,8 miliardy CZK). Celková hodnota OKD

byla tudíž oceněna na 4,55 miliardy CZK, a cena státního podílu ve výši 45,88 % byla

proto odhadnuta na 2,08 miliardy CZK.

 

Na základě požadavku českých orgánů vypracovala Komerční banka ve spolupráci

s VOX Consult druhý znalecký posudek ze dne 10. března 2004 (dále jen „druhý

znalecký posudek“), jehož účelem bylo stanovit odděleně hodnotu finančně

nejdůležitějších dceřiných společností OKD, na které bylo nazíráno jako na finanční

investici OKD2. Za tímto účelem byly tyto dceřiné společnosti oceněny různými

metodami a mediány hodnot výsledků byly poté sečteny. Celková hodnota majoritních

nebo minoritních účastí OKD v těchto společnostech byla stanovena na částku

3,1 miliardy CZK (z čehož by státnímu podílu ve výši 45,88 % odpovídala částka

1,4 miliardy CZK). Po sečtení s oceněním podle prvního znaleckého posudku

(2,08 miliardy CZK za státní podíl, viz výše uvedené body (17) a (18)) by celková

hodnota státního podílu v OKD ve výši 45,88 % představovala částku 3,5 miliardy

CZK.

 

Ohledně prodeje 45,88 % akcií OKD vedl FNM exkluzivní jednání se společností

Karbon Invest. Během těchto jednání předložila Karbon Invest několik nabídek. První

nabídka z 12. března 2004, která následovala po prvním znaleckém posudku,

představovala částku 2,25 miliardy CZK. Dne 23. března 2004 předložila konkurenční

společnost Penta Finance nevyžádanou konkurenční nabídku ve výši 3,1 miliardy

CZK, na kterou ovšem nebyl brán ohled (podle českých orgánů mimo jiné kvůli tomu,

že nabídka přišla jen několik málo hodin předtím, než měla vláda České republiky

rozhodnout o privatizaci OKD). Nabídka ze strany Penta Finance vycházela ze zprávy

společnosti P67, jež je součástí stejné skupiny jako Penta Finance (dále jen „ocenění

P67“), podle níž se hodnota státního podílu v OKD ve výši 45,88 % pohybovala mezi

3,5 – 3,9 miliardy CZK.

 

Následkem usnesení vlády České republiky ze dne 23. března 2004 byla dne 8. dubna

2004 uzavřena mezi FNM a společností Karbon Invest smlouva o koupi akcií týkající

se prodeje státního podílu v OKD ve výši 45,88 % společnosti Karbon Invest za částku

2,25 miliardy CZK, což odpovídá 201,80 CZK za akcii.

Ve druhém znaleckém posudku byly oceněny finanční investice OKD do společností Metalimex, a.s., AIInvest Břidličná, a.s., a Sokolovská uhelná, a.s. Ostatní dceřiné společnosti OKD nebyly ohodnoceny odděleně, a to kvůli jejich velmi malému finančnímu významu (dceřiné společnosti „de minimis“) nebo kvůli jejich zahrnutí do podnikatelské činnosti mateřské společnosti OKD, která již byla ohodnocena v rámci FCFE metody. Jednou z dceřiných společností „de minimis“ byly Služby dolů, které byly vlastníkem bytových jednotek na Kladensku a které v období před ohodnocením vynášely roční dividendy

v částce nižší než 100 000 EUR. Pro znalce proto nebylo odůvodněné zohledňovat tuto dceřinou společnost odděleně.

 

Tato smlouva byla podmíněna schválením Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

(ÚOHS), což byl před přistoupením České republiky k Evropské unii příslušný orgán

pro posuzování slučitelnosti státních podpor se závazky podle dohody o přidružení3.

Ve svém rozhodnutí ze dne 30. dubna 2004 dospěl Úřad pro ochranu hospodářské

soutěže k závěru, že vláda České republiky nesplnila zásadu investora v podmínkách

tržního hospodářství kvůli nedostatečné transparentnosti výběrového řízení

a skutečnosti, že prodejní cena byla nižší než cena tržní. Příslušný orgán stanovil tržní

cenu podílu v OKD ve výši 45,88 % na částku 3,5 miliardy CZK, což odpovídalo

součtu výsledků prvního a druhého znaleckého posudku uvedených výše. (2,08 miliardy CZK + 1,4 miliardy CZK). ÚOHS také zohlednil jak nabídku společnosti Penta Finance (3,1 miliardy CZK) a posudek P67 Value, o který se tato nabídka opírala (3,5 – 3,9 miliardy CZK), tak cenu volně obchodovatelných akcií OKD.

 

Následkem zásahu příslušného orgánu proběhly mezi květnem a zářím 2004 další

jednání mezi českými orgány a společností Karbon Invest. Výsledkem těchto dalších

jednání bylo, že společnost Karbon Invest navýšila svou nabídku za druhou tranši

(45,88 %) akcií OKD na částku 4,1 miliardy CZK (přibližně 170 milionů EUR4), což

odpovídalo 367,70 CZK za akcii. Tento nárůst odrážel nárůst ceny volně

obchodovatelných akcií OKD a vývoj cen uhlí. Souběžně nová nabídka předložená

společností Penta Finance dne 7. června 2004 dosáhla částky 4,0 miliardy CZK.

 

Následkem rozhodnutí vlády České republiky ze dne 15. září 2004 byla nakonec

uzavřena smlouva o koupi akcií za kupní cenu ve výši 4,1 miliardy CZK a podíl

v OKD ve výši 45,88 % byl následně převeden na společnost Karbon Invest.

(26) Na rozdíl od původně vyjednané kupní smlouvy ze dne 8. dubna 2004 obsahovala

kupní smlouva ze dne 16. září 2004 nové závazky nabyvatele ohledně udržování

portfolia bytových domů. Tyto závazky nebyly zohledněny v prvním a druhém

znaleckém posudku, protože byly nastoleny až během vyjednávání. K těmto závazkům

patřilo: i) povinnost provozovat a udržovat byty v odpovídajícím stavu až do 1. května

2009; ii) povinnost provozovat byty na neziskovém základě, tj. reinvestovat veškeré

peněžní příjmy z nájmů do zlepšení, obnovy a údržby bytů až do 1. května 2009;

iii) povinnost omezit prodej třetím stranám na nejvýše 5 % portfolia bytů až do

1. května 2009, s výjimkou prodeje nájemníkům za pevně stanovenou cenu ve výši

40 000 CZK; a iv) časově neomezené předkupní právo zaručené původním

nájemníkům, které opravňuje každého nájemníka k zakoupení bytu, v němž žije, za

pevnou preferenční cenu ve výši 40 000 CZK, pokud by vlastník byt prodával.

 

 

 

 

4.PRÁVA SPOJENÁ S MENŠINOVÝM PODÍLEM

 

České právní předpisy minoritním akcionářům nedávají žádná zvláštní práva k tomu,

aby mohli vykonávat vliv na řízení společnosti. Stanovy společnosti OKD byly

v souladu s obecným obchodním právem, tj. neposkytovaly tedy žádná zvláštní práva

minoritním akcionářům. Žádná taková práva nebyla ani stanovena v dohodě akcionářů

mezi FNM a společností Karbon Invest. Menšinový podíl tedy s sebou nenesl žádná

zvláštní práva, jež by mohla potenciálně ovlivnit jeho hodnotu.

 

Článek 64 Evropské dohody zakládající přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně jedné a Českou republikou na straně druhé.

Při směnném kurzu z roku 2004 by tato částka odpovídala přibližně 130 milionům EUR. Při směnném kurzu z června 2011 by tato částka odpovídala přibližně 170 milionům EUR.

 

5.VEŘEJNĚ OBCHODOVATELNÉ AKCIE OKD

 

S přibližně 4 % akcií bylo veřejně obchodováno na Burze cenných papírů Praha

a rovněž v RM-Systému na slovenské burze. V období od 16. března do 16. září 2004

se cena volně obchodovatelných akcií OKD na pražské Burze cenných papírů (BCP)

pohybovala mezi 288 CZK a 410 CZK za akcii.

 

Z výše uvedeného vyplývá, že cena volně obchodovatelných akcií OKD

měla mezi březnem 2004, tj. dobou navržení původní kupní smlouvy, a zářím 2004,

kdy byla nakonec smlouva uzavřena, vzestupnou tendenci. Podle českých orgánů

k tomu v široké míře došlo kvůli růstu cen uhlí ve stejném období. Jak je uvedeno výše byl tento růst ceny volně obchodovatelných akcií OKD při stanovení konečné ceny za prodej státního podílu v OKD zohledněn. Příslušné období zahrnovalo 129 obchodních dnů a celkový objem 11 244 akcií.

V důsledku získání 45,88% podílu byla společnost Karbon Investment povinna podle

paragrafu 183 obchodního zákoníku učinit veřejný návrh na koupi cenných papírů za

účelem získání zbývajících volně obchodovatelných akcií od jejich držitelů. Nacenění

nabídky je předmětem souhlasu české Komise pro cenné papíry. Společnost Karbon

Invest předložila dne 10. prosince 2004 první návrh nabídky na 392,2 CZK za akcii.

 

Komise pro cenné papíry tuto nabídku odmítla, neboť se domnívala, že dokumentace

poskytnutá společností Karbon Invest neodpovídala právním normám. Dne 23. března

2005 společnost Karbon Invest předložila druhou nabídku na 924,5 CZK za akcii, jež

byla Komisí pro cenné papíry přijata. Následkem tohoto skoupení byly akcie OKD

vyloučeny z obchodování na burze dne 14. června 2005. Po splnění právních

požadavků se dne 17. září 2005 společnost Karbon Invest stala jediným akcionářem

OKD.

 

6.Cena akcie OKD na pražské Burze cenných papírů

5. ledna – 16. září 2004

200,00

250,00

300,00

350,00

400,00

450,00

15. ledna 16. března 17. května 19. července 16. září

 

 

7.DŮVODY STÍŽNOSTI SDRUŽENÍ NÁJEMNÍKŮ ZE DNE 30. LEDNA 2008

 

Stěžovatel tvrdí, že byty nebyly řádně oceněny a jejich hodnota nebyla v celkové

prodejní ceně akcií OKD řádně zohledněna. Prodej druhé tranše podílu v OKD

(45,88 %) za cenu ve výši 4,1 miliardy CZK byl proto údajně proveden pod tržní

cenou, a představuje tak protiprávní státní podporu v podobě ušlých státních příjmů.

Stěžovatel podrobně rozvádí následující tvrzení:

 

Stěžovatel za prvé tvrdí, že metoda použitá v prvním znaleckém posudku k ocenění

nájemních bytů nebyla správná. Proti ocenění provedené znaleckým ústavem

KOPPREA, které si u něj stěžovatel objednal, odhaduje průměrnou tržní hodnotu bytu

o rozloze 63 m2 v ostravském regionu na částku 155 000 CZK (a ne na částku 40 000

CZK, k níž dospěl první znalecký posudek).

Proti ocenění stěžovatele vychází z průměrné ceny jednotlivě prodávaných bytů v období 2003–2005 v dotyčném kraji a odvolává se na publikace Českého statistického úřadu. Podle stěžovatele by správná cena za prodej státního podílu v OKD měla být přinejmenším 5,87 miliard CZK5 místo konečné prodejní ceny ve výši 4,1 miliardy CZK. Rozdíl mezi těmito dvěma cenami údajně představuje hospodářské zvýhodnění ve výši nejméně 1,77 miliardy CZK (přibližně 72 milionů EUR6), které český stát poskytl ve prospěch společnosti Karbon

Invest.

 

Za druhé podle stěžovatele první a druhý znalecký posudek nezohlednily určitá aktiva,

jako jsou přilehlé pozemky, nebytové objekty, doplňkové budovy, návazná

infrastruktura a okolo 1 200 bytů na Kladensku. Navíc došlo k ocenění pouze tří

dceřiných společností OKD.

 

Za třetí stěžovatel zdůrazňuje, že ještě jiný znalecký posudek vypracovaný v roce 2006

společností Ernst&Young také shledal, že hodnota bytů je vyšší. Podle tohoto posudku

představovala hodnota bytů k 31. prosinci 2005 částku 6,475 miliardy CZK, z čehož

by státnímu podílu ve výši 45,88 % odpovídala částka 2,97 miliardy CZK.

 

Za čtvrté si stěžovatel klade otázky ohledně způsobu, jakým byla jednání o privatizaci

vedena.

 

Za páté stěžovatel tvrdí, že společnost RPG, která je právní nástupkyní společnosti

Karbon Invest a současným vlastníkem bytů, byla schopna získat z bytů finanční

výhodu způsobem, který dokládá, že byty mají vyšší hodnotu. Uvádí zejména, že byty

sloužily jako záruka pro obchodní půjčky od bank, aniž by se přitom zmínilo

předkupní právo nájemníků. Podle stěžovatele to údajně dokládá, že současný vlastník

nedodržuje závazky týkající se bytů, které byly zahrnuty do konečné prodejní smlouvy

(viz výše bod (26)). Stěžovatel tvrdí, že přijetí bytů jako záruky bankami je navíc

důkazem vysoké nemovité hodnoty bytů, která je vyšší než cena, kterou za ně

společnost Karbon Invest musela zaplatit.

Podle stěžovatele by měla cena každého z 44 647 bytů představovat částku 155 000 CZK, a celková hodnota portfolia bytů by tak měla dosáhnout výše 6,92 miliard CZK (tj. 44 647 bytů vynásobeno 155 000 CZK), z čehož by státnímu podílu ve výši 45,88 % odpovídala částka 3,18 miliard CZK. Podle stěžovatele by měl státní podíl v ostatních částech společnosti údajně představovat hodnotu ve výši 2,70 miliard CZK.

Celková hodnota státního podílu ve výši 45,88 % by tak měla představovat částku ve výši 5,87 miliard CZK

(3,18 miliard CZK + 2,70 miliard CZK). Při směnném kurzu z 16. září 2004 odpovídá údajná podpora ve výši 1,77 miliardy CZK částce přibližně 56 milionů EUR. Při směnném kurzu z června 2011 odpovídá výše údajné podpory částce přibližně 72 milionů EUR.

 

Stěžovatel konečně tvrdí, že skutečnou finanční hodnotu společnosti OKD tvořily

hlavně její fondy nemovitostí. Ačkoliv privatizační transakce spočívala v převodu

akcií OKD, neprodukční část společnosti měla být oceněna podle sdělení Komise

o prvcích státní podpory při prodejích pozemků a staveb orgány veřejné moci7.

 

 

 

 

8.PŘIPOMÍNKY ČESKÝCH ORGÁNŮ

 

České orgány zdůrazňují, že na prodej bytů nelze nahlížet odděleně od prodeje akcií

OKD, protože předmětem prodeje byl pouze prodej podílu v OKD. Konečná cena za

prodej podílu ve výši 4,1 miliardy CZK by proto měla být považována za oprávněnou.

České orgány podrobně uvádějí následující:

 

Za prvé, české orgány zdůrazňují, že je nesprávné tvrdit, že by cena, již stanovily za

prodej akcií OKD, nezohledňovala všechna aktiva, protože stát neprodával jednotlivá

konkrétní aktiva. Stát prodával svůj podíl ve společnosti, a došlo tak k převodu akcií

OKD, zatímco vlastníkem bytů zůstávala i nadále společnost OKD.

 

Za druhé, při posouzení ceny akcie je vedle prvního a druhého znaleckého posudku

nutno brát v úvahu také další faktory, jako je skutečnost, že konečná dohodnutá

prodejní cena i) odrážela nárůst hodnoty veřejně obchodovatelné části akcií OKD,

k němuž došlo do září 2004, a ii) byla vyšší než konkurenční nabídky společnosti

Penta Finance, jež byly postupně 3,1 a 4,0 miliardy CZK.

 

Za třetí, i kdyby bylo byty nutno analyzovat odděleně, byly ve velmi špatném stavu

a vyžadovaly četné investice, jež Karbon Invest a její právní nástupci provedli

v souladu se závazky zanesenými do smlouvy o koupi akcií. V den transakce k tomu

byty podléhaly regulovanému nájemnému, které nebylo možno zvýšit ani z důvodů

inflace. V roce 2004 se nevědělo, že v této oblasti dojde ke změně. K deregulaci

nájemného docházelo postupně počínaje rokem 20068. Posudek společnosti

Ernst&Young z roku 2006, který byl vypracován na základě stavu z konce roku 2005

a zohledňoval budoucí předpokládaný vývoj, tak nelze použít k posouzení transakce,

jež proběhla v roce 2004.

 

Za čtvrté, podle českých orgánů byla v prvním a druhém znaleckém posudku použita

pro ocenění státního podílu v OKD správná metoda. Stále podle českých orgánů se

naopak znalecký posudek KOPPREA při posuzování hodnoty bytů zaměřil na

nesprávný trh, když zohlednil prodejní cenu individuálního bytu a ne bytových

komplexů. Znalecký posudek KOPPREA zejména nevzal v úvahu skutečnost, že trh

s jednotlivými byty by nebyl schopen vstřebat takové množství těchto bytů9. Podle

českých orgánů nevěnoval znalecký posudek KOPPREA také pozornost mechanismu

zjištění ceny portfolia akcií, protože nezohlednil příjmy a náklady spojené se

spravováním velkého portfolia bytů. Regulované nízké nájemné ve skutečnosti

nepokrývalo náklady spojené s odpisem hodnoty, údržbou a opravami. Znalecký

posudek KOPPREA k tomu přehlédl skutečnost, že došlo k malému počtu transakcí

s byty10, a nevěnoval pozornost privatizačnímu zatížení ohledně bytů, které bylo

Karbon Invest uloženo v konečné smlouvě o koupi akcií (viz výše bod (26)).

Za páté, české orgány uvádějí, že současný vlastník bytů potvrdil u českého soudu

dodržování předkupního práva nájemníků, a tvrzení, podle nichž na tuto doložku

nedbá, nejsou proto přesná.

 

Podle českých orgánů tak hodnota podílu ve výši 45,88 % v OKD byla stanovena

správně a prodejní cena odpovídala tržní. Hodnota bytů byla jedním z hledisek

zohledněných při posuzování hodnoty akcií OKD. I v případě, kdy by byty byly

prodávány odděleně (což nebyl případ této transakce), bylo ocenění jejich hodnoty

v prvním znaleckém posudku provedeno řádně. Ocenění zdůrazňovaná stěžovatelem

naopak nezohlednila špatný stav bytů a systém regulovaného nájemného, což

snižovalo možný peněžní tok z bytů. Konečnou cenu za prodej podílu v OKD ve výši

4,1 miliardy CZK je proto nutno považovat za oprávněnou.

 

 

Regulované nájemné bylo v roce 2003 stanoveno na 15–20 CZK za měsíc a metr čtverečný a do roku 2006 nebylo zvýšeno. V době prodeje akcií v roce 2004 podléhalo přibližně 87 % bytového fondu OKD regulovanému nízkému nájemnému. Příjem z nájemného nestačil na pokrytí nákladů na údržbu a opravy, a peněžní tok z činnosti v oblasti nájemných bytů tak byl záporný. Po prodeji akcií OKD společnosti Karbon Invest bylo v období 2006–2010 nájemné postupně uvolněno na trochu vyšší úroveň, tj. nájemné vzrostlo na 35–50 CZK za měsíc a metr čtverečný. Bez ohledu na toto navýšení zůstalo nájemné stále přibližně o 40 % nižší, než bylo nájemné tržní.

Podle Českého statistického úřadu došlo v Moravskoslezském kraji v období 2003–2005 pouze k 717 uskutečněným prodejům bytů srovnatelných s dotčeným portfoliem bytů.

 

 9.DALŠÍ PŘIPOMÍNKY PŘEDLOŽENÉ KOMISI

Dne 18. května 2011 Komise obdržela podání společnosti RPG, která je právní

nástupkyní společnosti Karbon Invest a.s., s vyjádřením jejího stanoviska ohledně

privatizace společnosti OKD. Podle RPG odpovídala cena zaplacená za podíl v OKD

ve výši 45,88 % ceně tržní. Druhá fáze privatizace OKD tak údajně neobsahovala

státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování EU.

 

Tvrzení uváděná RPG byla obdobná tvrzením českých orgánů. Společnost RPG

zejména zdůraznila špatný všeobecný stav bytů a nutnost investic k zachování

obyvatelnosti bytů, což jen za období 2004–2009 představovalo částku ve výši

2,67 miliardy CZK.

 

Podání společnosti RPG obsahovalo mimo jiné další znalecký posudek společnosti

Ernst&Young z roku 2010 (dále jen „znalecký posudek Ernst&Young z roku 2010“),

který i) provedl přezkum znaleckého posudku KOPPREA (viz výše bod (32))

a ii) obsahuje indikativní oceňovací analýzu portfolia bytů v rámci předpokládaných

tržních podmínek v roce 2003 a 2004. Pokud jde o znalecký posudek KOPPREA,

znalecký posudek Ernst&Young z roku 2010 dochází k závěru, že analýza v posudku

KOPPREA nebyla vypracována v souladu s odpovídající metodou ocenění, a tento

posudek tak neuvádí řádně hodnotu portfolia bytů. Tvrzení uváděná ve znaleckém

posudku Ernst&Young z roku 2010 jsou shodná s údaji předloženými českými orgány.

 

Podání společnosti RPG zdůrazňuje, že znalecký posudek Ernst&Young z roku 2006

předložený stěžovatelem byl vypracován na základě stavu na konci roku 2005, zatímco

skutečným dnem, ke kterému by mělo být provedeno ocenění, je konec roku 2003, což

je ve shodě se dnem, který byl použit v prvním znaleckém posudku. Nový znalecký

posudek Ernst&Young z roku 2010 vzal za výchozí okamžik ocenění konec roku

2003. Posudek použil přístup založený na výnosech a rovněž zohlednil srovnatelné

prodejní transakce domů. V ostatních ohledech je metodika použitá společností

Ernst&Young v jejím znaleckém posudku z roku 2010 shodná s jejím předchozím

posudkem z roku 2006. Výpočet provedený ve znaleckém posudku Ernst&Young

z roku 2010 dochází k výsledku, že se odhadovaná cena za jeden byt pohybuje od

32 200 CZK do 43 200 CZK. Tento výsledek tak potvrzuje hodnotu ve výši 40 000

CZK stanovenou v prvním znaleckém posudku.

 

  10. POSOUZENÍ OPATŘENÍ

   PODMÍNKY EXISTENCE PODPORY

Ustanovení čl. 107 odst. 1 SFEU stanoví, že veškeré podpory poskytované v jakékoli

formě členským státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit

hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby,

jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem,

nestanoví-li Smlouvy jinak.

 

Aby státní opatření představovalo státní podporu, musí být kumulativně splněny čtyři

požadavky: a) jedná se o opatření státu nebo ze státních prostředků; b) opatření

zvýhodňuje příjemce na selektivním základě; c) opatření narušuje nebo může narušit

hospodářskou soutěž a d) opatření ovlivňuje nebo může ovlivnit obchod mezi

členskými státy.

 

 11.PŘÍSLUŠNÉ STÁTNÍ OPATŘENÍ

 

Nejprve je nutno zdůraznit, že pro účely posouzení státní podpory je relevantní

transakcí pouze prodej menšinového podílu českého státu v OKD ve výši 45,88 %,

k němuž došlo dne 16. září 2004.

 

Na rozdíl od tvrzení stěžovatele (viz výše bod (37)) by nebylo správné vydělit určité

kategorie aktiv vlastněných společností OKD (např. byty) a analyzovat převod bytů

jako oddělenou transakci, protože k podobné oddělené transakci nedošlo: vlastnictví

bytů se nezměnilo, protože byty zůstaly v majetku společnosti OKD nezávisle na

prodeji akcií této společnosti. Jediným předmětem prodeje uskutečněného českým

státem byly akcie OKD jako takové, a posouzení státní podpory, které má být

provedeno, tak musí analyzovat, zda toto státní opatření splňuje kumulativní podmínky

státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování EU.

 

 12.POŽADAVEK ZVÝHODNĚNÍ

      KRITÉRIA POSOUZENÍ EXISTENCE ZVÝHODNĚNÍ

Podle ustálené judikatury evropských soudů11 a pravidel a praxe Komise v oblasti

státní podpory v rámci privatizace12 neexistuje v případě, že členský stát prodává účast

v podniku, žádné zvýhodnění, je-li chování členského státu v souladu s jednáním

soukromého prodávajícího v tržním hospodářství. Prodej neposkytuje kupci žádné

zvýhodnění, pokud prodejní cena odpovídá ceně tržní. Jedna z kumulativních

podmínek čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování EU pro existenci státní podpory,

tj. zvýhodnění, by tak nebyla splněna.

11 Viz např.: spojené věci C-278/92 – C 280/92, Španělsko v. Komise (Hytasa); věc T-296/97, Alitalia; věci T-

228/99 a T-233/99, WestLB v. Komise; věc T-366/00, Scott SA; věci C-328/99 a C-399/00, Italy and SIM 2

Multimedia v. Commission; věc T-358/94, Air France v. Commission.

12 XXIII. zpráva o politice hospodářské soutěže, 1993, s. 255, bod 403.

11

Pokud k prodeji akcií dochází na burze, obecně se předpokládá, že se tak děje za

tržních podmínek a bez jakéhokoliv zvýhodnění. Probíhá-li opatření obchodním

prodejem, tj. prodejem společnosti jako celku nebo jejích částí jiné společnosti, lze

předpokládat, že nedošlo k žádnému zvýhodnění, pokud mimo jiné i) majetkový podíl

je prodán v nediskriminačním, transparentním a otevřeném nabídkovém řízení

přístupném všem; ii) majetkový podíl je prodán subjektu, který předložil nejvyšší

nabídku, a iii) všichni účastníci řízení mají dostatek času a informací k řádnému

ocenění aktiv jako základu své nabídky. Všem prodejům za podmínek, jež nelze

pokládat za běžné obchodní podmínky, musí předcházet ocenění provedené

nezávislými poradci.

 

Jinými slovy probíhá-li privatizace státního podílu ve společnosti jejím prodejem,

slouží jako měřítko pro posouzení, zda dotčená transakce týkající se státního majetku

obsahuje zvýhodnění, skutečnost, jestli by se subjekt působící v tržním hospodářství

a postavený do podobné situace choval stejně, tj. jestli by prodal akcie společnosti za

stejnou cenu. Tato zásada byla opakovaně vysvětlována Komisí a trvale potvrzována

Evropským soudním dvorem13.

 

   13. SOULAD PRODEJNÍ CENY AKCIÍ OKD S TRŽNÍMI PODMÍNKAMI

Komise shledává, že způsob, jakým český stát prodal svůj majetkový podíl v OKD ve

výši 45,88 %, nebyl prodejem na burze, ani nabídkovým řízením, které by splňovalo

výše uvedená kritéria otevřenosti, transparentnosti a nediskriminace. Důvodem je, že

společnosti Karbon Invest bylo poskytnuto výlučné právo vést s českým státem

jednání o prodeji, přičemž tato společnost měla jako majoritní vlastník OKD zároveň

plný přístup ke všem důležitým informacím týkajícím se OKD. Ostatní možní

investoři naopak k nabídkovému řízení přizváni nebyli a neměli plný přístup ke všem

důležitým informacím. Jeden z konkurentů, Penta Finance, přesto předložil

nevyžádanou nabídku, se kterou ovšem neuspěl. Jelikož postup prodeje nesplnil

kritérium otevřeného, transparentního a nediskriminačního nabídkového řízení,

nepotvrdil ani předpoklad, že bylo nakonec dosaženo tržní ceny.

 

Při absenci prodeje na burze a soutěžního nabídkového řízení musí Komise ověřit, zda

cena, za kterou český stát prodal svůj podíl akcií v OKD ve výši 45,88 %, odpovídá

tržní hodnotě tohoto menšinového podílu nebo zda by Komise měla v tomto ohledu

mít pochybnosti a zahájit formální vyšetřovací řízení.

 

V tomto ohledu existuje řada ukazatelů, které je možno použít pro posouzení, zda byla

prodejní cena akcií OKD ve výši 4,1 miliardy CZK v souladu s tržními podmínkami.

Komise bude v této věci tyto ukazatele posuzovat. Komise zaznamenává, že bez

ohledu na své různé metodologie směřují všechny níže popsané ukazatele

k podobnému cenovému rozpětí. Všechny ukazatele, ať už brány jednotlivě nebo

společně, skutečně naznačují, že prodejní cena ve výši 4,1 miliardy CZK nebyla pod

tržní hodnotou podílu v OKD ve výši 45,88 %.

 

Pro předběžné posouzení je důležité mít na paměti, že česká vláda prodávala

menšinový podíl ve společnosti kontrolované v momentě prodeje společností Karbon

Invest. Platné předpisy EU a ČR, ani stanovy OKD neposkytovaly minoritnímu

akcionáři žádná kontrolní práva.

13 Viz poznámka pod čarou č. 11.

 

14. Cena akcií OKD na burze:

S přibližně 4 % akcií OKD ve vlastnictví drobných akcionářů se volně obchodovalo na

pražské Burze cenných papírů a v RM-Systému na slovenské burze. Během roku 2004

cena akcií OKD vzrostla, a to zejména v důsledku růstu cen uhlí. Konečná cena akcií

OKD, za kterou je stát prodal společnosti Karbon Invest dne 16. září 2004, byla

367,73 CZK za akcii, tj. 4,1 miliardy CZK za podíl ve výši 45,88 %. Tato cena lehce

přesahovala průměrnou cenu veřejně obchodovatelných akcií OKD za předcházejících

180 dní (348,95 CZK)14, což by u podílu ve výši 45,88 % představovalo částku

3,9 miliardy CZK.

 

Současně platí, že pokud jsou zvoleny kratší referenční období, např. 90 nebo 30 dní

před prodejem, nebo cena akcie v den prodeje, výsledek je mírně odlišný. Pro období

90 dnů byla průměrná cena 379,97 CZK, pro období 30 dnů byla průměrná cena 380

CZK a v den prodeje, tj. dne 16. září 2004, cena byla 380 CZK.

 

Komise si všímá, že ačkoli byla prodejní cena těsně pod cenami akcií, rozdíl nebyl

dostatečný, aby bylo možné považovat prodej za uskutečněný pod tržní hodnotou.

Rozdíl zůstává v rámci toho, co lze nazvat normální kolísání a zohledňuje také fakt, že

se o zamýšlený prodej zajímal tisk, což mohlo způsobit určité spekulativní nákupy.

 

Vzhledem k tomu, že česká vláda prodávala pouze menšinový podíl, nemohla

očekávat, že obdrží od kupujícího prémii za ovládnutí. Proto cena volně

obchodovaných akcií může být v zásadě považována za dobrý ukazatel tržní hodnoty

menšinového podílu, i když velký rozdíl v objemu předmětných akcií (4 % u volně

obchodovaných akcií oproti 45,88% menšinovému podílu) by znamenal, že obě ceny

by nutně nemusely být automaticky shodné.

 

Komise také posoudila postřehy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, který ve

svém stanovisku ze dne 30. dubna 2004 uvedl, že vzhledem k malému objemu volně

obchodovaných akcií je jejich vypovídací hodnota omezena, protože se uskutečňuje

příliš málo transakcí, než aby bylo možné dojít ke smysluplné tržní ceně, a tato

hodnota by mohla být manipulována.

 

Komise je toho názoru, že vývoj ceny akcií za období 180 dní před prodejem

nevykazuje žádné znaky náhlých silných pohybů, jež by ukazovaly na manipulaci.

Příslušné období navíc podle Komise zahrnovalo 129 obchodních dnů a celkový

objem 11 244 akcií. Tato obchodní aktivita, byť omezeně, je přesto jistým ukazatelem

tržní hodnoty akcií.

 

Na základě těchto údajů Komise zjišťuje, že prodejní cena státního podílu v OKD ve

výši 45,88 % odpovídala v roce 2004 tržní ceně volně obchodovatelných akcií OKD.

Průměr za předcházejících 180 dnů se používá kvůli tomu, aby základem ocenění nebyla cena, která platila pouze po krátkou dobu. Období 180 dnů používá také česká Komise pro cenné papíry ke stanovení odpovídající ceny akcie při povinném vyplacení minoritních akcionářů. V tomto konkrétním případě cena akcie OKD během období 180 dní před transakcí poněkud kolísala: dne 16. března 2004 byla na úrovni 299,80 CZK a dne 16. září 2004, kdy k prodeji došlo, dosáhla akcie OKD ceny 380,00 CZK. Cena akcie dosáhla své nevyšší úrovně ve dnech 27. až 29. dubna 2004, kdy se prodávala za 410,00 CZK, a nejnižší ve dnech 17. až 19. března 2004, kdy se pohybovala na úrovni 288,00 CZK. Konečná prodejní cena dohodnutá mezi státem a společností Karbon Invest (367,73 CZK) byla lehce (3%) pod cenou akcie na burze dne 16. září 2004 (380,00 CZK). Konečná prodejní cena ale převyšovala (o 9 %) průměrnou cenu za 180 dnů (348,95 CZK).

 

Z následujících důvodů není tento závěr zpochybněn skutečností, že cena, kterou

společnost Karbon Invest nabídla minoritním akcionářům v březnu 2005 (viz výše)), byla téměř třikrát větší než cena, kterou zaplatila české vládě.

 

Za prvé,

soukromý prodávající musí své rozhodnutí založit na informacích, jež jsou k dispozici

v momentě uzavření transakce. Není důvod se domnívat, že český stát v momentě

uzavření obchodu dne 16. září 2004 mohl předvídat, kdy bude menšinový podíl

vykoupen.

Za druhé,

nabídka byla učiněna šest měsíců po uzavření transakce. Pro tržní

ohodnocení společnosti bylo v tento moment nutné vzít v úvahu několik nových

aspektů. Především se cena černého uhlí podstatně zvýšila následkem vývoje na

energetických trzích. Cena závazné nabídky minoritním akcionářům navíc není

výsledkem tržního procesu, nýbrž se musí podřídit metodologii stanovené českými

právními předpisy, jež předpokládají především schválení orgány dohledu.

 

15. Znalecká ocenění:

 

Konečná prodejní cena ve výši 4,1 miliardy CZK byla vyšší než úhrnná částka prvního

a druhého znaleckého posudku, na jejichž základě Úřad pro ochranu hospodářské

soutěže stanovil prodejní cenu akcií na částku 3,5 miliardy CZK.

 

České orgány poskytly podrobné informace o metodologii, výchozích předpokladech

a údajích použitých v prvním a druhém znaleckém posudku pro určení tržní ceny

a Komise ověřila jejich přesnost. Komise se domnívá, že uvedené znalecké posudky

byly vypracovány na správném metodickém a věcném základě kvalifikovanými znalci,

kteří jednali nezávisle na jakékoli straně zapojené do transakce. Komise zaznamenává,

že český Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a Fond národního majetku první

a druhý znalecký posudek při stanovení prodejní ceny akcií OKD patřičně zohlednily.

 

Komise se proto domnívá, že znalecké posudky představují přiměřený ukazatel

prokazující, že cena za prodej podílu v OKD ve výši 45,88 % nebyla stanovena pod

tržní hodnotou.

 

Komise rovněž poznamenává, že ocenění P67 (viz výše bod (20)) ustavené

konkurenční společností došlo k závěru, že hodnota akcí byla v rozmezí 3,5 – 3,9

miliard CZK.

 

Oceňovací posudky předložené stěžovatelem (znalecký posudek KOPPREA

a znalecký posudek Ernst&Young z roku 2006) nelze navíc při stanovení hodnoty

akcií OKD zohlednit. Za prvé, znalecký posudek KOPPREA (viz bod (32)) nebere

zřetel na zvláštnosti bytových domů s regulovaným nájmem oproti jednotlivým bytům

volně prodávaným na trhu. Nezohledňuje také skutečnost, že každý prodej bytů

společností OKD by podléhal uplatnění doložky o předkupním právu, která počítá s

preferenční cenou ve výši 40 000 CZK pro každého stávajícího nájemníka na

zakoupení jeho bytu, což by přinejmenším velká většina nájemníků pravděpodobně

využila. Za druhé, znalecký posudek Ernst&Young z roku 2006 (viz bod (34)) vychází

z odlišného rozhodného okamžiku (tj. konce roku 2005) než skutečná transakce, k níž

došlo dne 16. září 2004.

 

16. Konkurenční nabídky:

 

Konečná prodejní cena ve výši 4,1 miliardy CZK byla také vyšší než nabídky ve výši

3,1 miliardy a 4,0 miliardy CZK předložené dalším (neúspěšným) účastníkem

privatizace (Penta Finance).

 

V tomto ohledu Komise poznamenává, že tyto konkurenční nabídky, učiněné

zkušeným investorem na základě podnikatelské úvahy, nepřekročily cenu za prodej

podílu v OKD ve výši 45,88 %.

 

 17. NÁZOR KOMISE NA DALŠÍ OTÁZKY VZNESENÉ STĚŽOVATELEM

 

Ve své stížnosti stěžovatel vznesl několik otázek, jež nemají žádný dopad na uplatnění

zásady soukromého prodávajícího. Pro úplnost se Komise těmito tématy zabývá níže.

 

Komise podotýká, že stěžovatel zdůraznil, že byty byly neadekvátně ohodnoceny a že

tato skutečnost vyústila v prodej bytů, nebo prodej akcií OKD za cenu nižší, než je

jejich tržní hodnota. V tomto ohledu Komise zaprvé znovu uvádí (viz výše), že pro účely posouzení státní podpory je relevantní transakcí pouze prodej podílu českého státu v OKD ve výši 45,88 %, k němuž došlo dne 16. září 2004.

 

Komise se navíc domnívá, že by z hlediska řádné metody pro stanovení ceny akcií

společnosti a role ohodnocení jednotlivých aktiv společnosti v rámci tohoto procesu

měly být vzneseny následující připomínky. Ve skutečnosti mohou být pro stanovení

hodnoty akcií společnosti uplatněny různé metody. Většinou je rozhodným faktorem

příjem z obchodní činnosti společnosti. Pouze ve vzácných případech může být

hodnota společnosti určena jednoduchým součtem hodnot jejích jednotlivých aktiv. To

se týká situace, kdy je například společnost v likvidaci nebo když se jedná

o holdingovou společnost, což není případ OKD. Hodnota akcií OKD by tudíž

nemohla být adekvátně určena pouze součtem hodnot aktiv OKD.

 

Dne 6. července 2011, stěžovatel informoval útvary Komise o tom, že dne 4. března

2011 podal trestní oznámení k Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky

a k Policejnímu prezidiu České republiky pro podezření ze spáchání trestného činu

v souvislosti s vypracováním a použitím dvou expertních zpráv, jejichž zadavatelem

byl český stát.

Stěžovatel také poskytl dokument z 26. května 2011, v němž Policie ČR (Útvar odhalování korupce a finanční kriminality v Ostravě) uvádí, že 26. května 2011 bylo v této věci zahájeno trestní řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podložil své trestní oznámení argumenty již

známými Komisi, a s ohledem na to, že trestní řízení dosud nepřineslo žádný výsledek,

a navíc vzhledem k presumpci nevinny, Komise má zato, že tato obvinění nemají

dopad na zde uvedené rozhodnutí.

 

Komise nakonec poznamenává, že stěžovatel ve své kritice přiměřenosti znaleckých

posudků neuvedl žádné důvody, proč by cena volně obchodovatelných akcií (viz výše) neměla řádně vyjadřovat tržní cenu akcií OKD a proč by konkurenční nabídky neměly prokazovat, že konečná prodejní cena ve výši 4,1 miliardy CZK nebyla pod tržní hodnotou podílu v OKD ve výši 45,88 %.

 

18.ZÁVĚR

 

Vzhledem k výše uvedenému se Komise domnívá, že prodej tranše akcií OKD ve výši

45,88 % českým státem vyhověl testu soukromého prodávajícího v tržním

hospodářství, a bez existence zvýhodnění nabyvatele proto neobsahuje státní podporu

ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování EU.

 

Pokud posuzované opatření nesplňuje jeden z kumulativních požadavků k prokázání

existence státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování EU

(tj. zvýhodnění), není nutno analyzovat přítomnost ostatních kumulativních podmínek.

 

ROZHODNUTÍ

 

V souladu s uvedeným Komise dochází k závěru, že prodej menšinového podílu České

republiky v OKD ve výši 45,88 % společnosti Karbon Invest neobsahoval žádný prvek státní

podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie.

Pokud tento dopis obsahuje důvěrné informace, které by neměly vejít ve známost třetím

stranám, informujte o tom prosím Komisi do patnácti pracovních dnů od data doručení. Pokud

Komise nedostane odůvodněnou žádost v této lhůtě, bude předpokládat, že souhlasíte s tím,

aby s ním byly seznámeny třetí strany, a se zveřejněním plného znění dopisu v závazném

znění na internetových stránkách na adrese:

http://ec.europa.eu/eu_law/state_aids/state_aids_texts_cs.htm.

 

 

Vaše žádost musí být zaslána doporučeným dopisem nebo faxem na adresu Generálního

ředitelství pro hospodářskou soutěž:

 

 

European Commission

Directorate-General for Competition

State Aid Greffe

Rue Joseph II, 70

B-1049 Brussels

Fax: +32-2-296 12 42

 

 

Žádáme Vás, abyste ve veškeré korespondenci uváděli název a číslo věci.

 

S úctou,

za Komisi

 

 

 

Joaquín ALMUNIA

Místopředseda

 

OKD v médiích a ve skutečnosti:

Osud firmy OKD ve všech jejích podobách od roku 1989 je v současnosti mediálním lákadlem. Jde totiž o velice složitou kauzu s košatou historií. Osoby a role uvnitř i vně společnosti jsou a budou lákadlem nejen pro senzacechtivé novináře, ale i pro politiky či bojovníky za něčí (jakákoliv) práva ovšem s jediným cílem, který je pro tuto kauzu typický – s cílem získat majetek relativně značné hodnoty za zlomek ceny. A veřejnost nemůže pochopit, že nejde jen o miliardáře Zdeňka Bakalu, který chtěl ovládnout tuto, jak média říkají, „dojnou krávu“, ale i o ty, kteří bez jakékoliv skutečné právní opory slibují lidem i dnes do vlastnictví byty, jak jinak, než za pakatel. Přitom vědí, že je to slib marný.

Musím ovšem podotknout, že hlavním architektem kauzy je pan Bakala, který vskutku mistrně lhal poté, co se na podzim 2004 ukvapil a veřejně v místním tisku přislíbil nájemníkům tisíců bytů, že jim byty prodá za symbolickou cenu. Takže výše uvedená výčitka je důvodná jen z toho pohledu, že žádná z mnoha zpracovaných analýz nikdy neosvědčila právní nárok na převody těchto bytů do vlastnictví nájemníků. Bakala se jistě jakoukoliv bezprávnou výhružkou zastrašit nedá, a tak se pozornost médií obrací k těm, kteří doprovázely jednotlivé kroky přeměn, které nás provázely uplynulých 25 let – tedy privatizaci. Dovolte tedy 4 části rozsáhlejšího zamyšlení:

Část první – pohled do historie:

První zamyšlení musí být tedy obecné. Pokud většina lidí v roce 1989 volala po návratu mezi prosperující země, k návratu do moderní Evropy, byla možná jiná cesta než privatizace? Byla by životná vize státního kapitalismu, který ostatně opouští i ekonomický gigant v budování tržní ekonomiky pod taktovkou jedné, komunistické strany – Čína? Nechť o tom diskutují ekonomové, ale bude to diskuse platonická. Kostky byly vrženy a prakticky všechny transfery jsou dnes již nevratné.

Také říkat dnes, jak měl stát postupovat v minulosti, zejména v devadesátých letech je spíš tématem pro historiky. Řada úkonů se dnes jeví jako nepochopitelné rozdání majetku, kdy nabyvateli bývali nezřídka znovu představitelé minulých pořádků. A parta prognostiků, kteří vstoupili do politiky, se zaměřila jen na kouzelnou ruku trhu (mnozí ekonomické aspekty nad právními nadřazují dodnes), s patentem na moudro a klapkami na očích, byla směšnými loutkami pro rodící se byznysmeny, kteří ještě nedávno prodávali bony před tuzexem. A těm absence kvalitního práva nevadila vůbec. Naopak.

Vím, co říkám. V oboru, kterým se zabývám celý život, v bytové politice jsme společně s organizacemi vlastníků, nájemníků, podnikatelů ve stavebnictví, bytových družstev a dalšími již počátkem devadesátých let naléhali na vlády, aby postupovaly alespoň v této oblasti koncepčně, s rozmyslem, poučili se v zemích, které chtěli dohnat a které svoji odbornou pomoc přímo nabízeli. Ministr hospodářství Karel Dyba mě tehdy řekl: „kolego, nechte to být. Trh je jak proud vody, najde si cestu sám, koncepcí netřeba“. A pozval mě na kávu.

A tak kauza OKD jako celek, i podkauza OKD (RPG) byty jsou, bohužel, důkazem omylu tehdejších prognostiků, Klause, Dyby, Dlouhého a dalších. Nikoliv vinou vlád pozdějších.

Cesta privatizace této firmy vede kolem milníků značící omyly tehdejších vlád. V bytové politice šlo o bezpodmínečné převedení statisíců nájemních bytů do vlastnictví obce či podnikových bytů firmám, aniž by tento transfer doprovázela alespoň ekonomizace nájemného. Poté bezhlavé ataky na vše družstevní bez znalostí, že miliarda lidí moderního světa družstevnictví v mnoha formách využívá. Překotné převody družstevních bytů do vlastnictví z návrhu nebožtíka Josefa Luxe v roce 1992 již nikdo zastavit nemohl. Pohledem dneška – stát tak ztratil jakoukoliv základnu pro ekonomicky dostupné, tzv. sociální bydlení a chudí končí na ubytovnách, které, jak jinak, také vlastní mnozí bývalí veksláci.

S touto, jen příkladmo uvedenou historickou pamětí s troufám říci a o tom výroku diskutovat s kýmkoliv. Stát ztratil svůj vliv na firmu OKD v devadesátých letech. Nejprve bezhlavě a ukvapeně „překlopil“ státní podnik OKD se všemi součástmi (nesmyslně i s byty, které platil stát, nikoliv bývalý národní podnik) na akciovou společnost, aby mohl následně akcie privatizovat metodou kupónů, rozdání obcím či různým fondům a ponechal se jen křehkou většinu. Tím okamžikem byl vložený majetek akciové společnosti chráněn zákonem, dokonce i Ústavní listinou práv a svobod, neboť práva akcionářů, ať je vlastní privátní osoba nebo stát, jsou si rovná a rozhoduje v orgánech společnosti ten, kdo má většinový podíl. Zde naleznete otce všech pozdějších hříchů!

Stát tehdy jako většinový akcionář mohl rozhodnout uvnitř společnosti o prodeji bytů nájemcům, nikoho to ale ani nenapadlo, popravdě ani nájemníky těchto bytů. Mlčeli. V regulovaném nízkém nájemném byli (asi)spokojeni.

Ovšem tuto možnost stát ztratil spolu se ztrátou majority v roce 1997. Prognostici měli přece jen v něčem pravdu. Stát je špatný vlastník. Sám sobě, cestou Fondu národního majetku, snížil základní jmění SVÉHO podílu a majoritu získali nezvratně privátní držitelé akcií. Tato cesta nebyla ojedinělá, podobně byla vytunelována nejedna banka, například v roce 1995 „Družstevní banka“ i jiné subjekty. Stát byl tehdy hluchý, slepý, politici křepčili okolo „čistých rukou“ a „Sarajevského atentátu“, oblíbené úřednické vlády pak nedělali vůbec nic. A podnikavci se sladkým úsměvem splétali sítě.

Dnes se mnozí věrozvěsti, politiky nevyjímaje, otírají o vládu třech premiérů a jednoho ministra financí, který je dnes premiérem též. Ti totiž zdědili toto neblahé dědictví s tím, že jim asi nezbývalo v roce 2004 nic jiného, než menšinový podíl státu prodat. Nikdo však nechápe, že skutečným viníkem (lze li o vině hovořit vůbec) současného stavu jsou vlády počátkem devadesátých let a to byl dnešní premiér (snad) asistentem některého z poslanců. Ale nasazovat psí hlavu dnešním mocným, to se hodí, to láká. Kdekoho, bohužel.

Jistě že podivná historie privatizace OKD a jeho bytů tímto nekončí. Řada posudků poukazuje opět na nedbalost Fondu národního majetku a v dalších částech svého „seriálu“ se jimi budu zabývat. Je ovšem nutné podotknout, že řada informací má na časové ose své místo a byla zřejmá čtyři dny před datem, kdy prezident Klaus (rád) přijal demisi Paroubkovy vlády, včetně demise ministra financí Sobotky. O jeho nástupce Tlustého a Kalouska se, kupodivu, již nikdo neotírá. Pátrání o tom, kdo mohl, měl či neměl informace, možnost cosi udělat tento fakt podle mě nezpochybní. Ale to je další příběh. Tomu se budu věnovat příště.

 

 

 

 

 

Část druhá:

Rubikon.

Chápeme-li překročení Rubikonu jako označení stavu či situace, kdy nelze couvnout či vzít rozhodnutí zpět, pak v tzv. „kauze OKD“ byl tím „překročením Rubikonu“ den 29. prosinec 1990. Nechci, aby tyto řádky byly laciným mudrováním bez konkrétně historického aspektu. Dnes, pohledem zpět je poměrně snadné definovat nezvratné body, ale v té době to zdaleka tak snadné nebylo. Snaha o ekonomickou transformaci, právě o nezvratnost některých rozhodnutí, což nesporně byla i privatizace a deetatizace prováděná v té době, doprovázela úkony státu každý den.

Stát skutečně není nelepším vlastníkem starajícím se o efektivitu a rozkvět firmy. S tím netřeba polemizovat. Domnívám se, že však existovaly důvody k tomu, aby tehdejší vláda jednala trochu uvážlivěji.

Václav Klaus jako ministr financí a později premiér neměl rád koncepce, vědomé ovlivňování vývoje v oblasti různých politik. A tak vizí jak hospodařit se státními byty řešila vláda lehkostí sobě vlastní. Státní byty fakticky vnutila obcím, pokud je spravovaly podniky bytového hospodářství, nebo je včlenila do majetku firem, pokud je tyto před rokem 1989 spravovaly. Víc se o bydlení stát nezajímal až do roku 1998. Tuto chybu pociťujeme v bytové politice dodnes…Ač to nemělo žádnou logiku, byly byty postavené na účet státu s spravované národním podnikem OKD včleněny do majetku nové společnosti – OKD, akciová společnost.

Toto je Rubikon. Od tohoto okamžiku již nikdo jiný než orgány akciové společnosti nemohl o majetku firmy rozhodovat.

Ale i tyto moc nad těmito orgány stát nebyl schopen udržet. V roce 1993 rozhodla vláda o privatizaci OKD a.s. Stát si chtěl ponechat těsnou většinu akcií, a tak si ponechává 52 %. Zbytek vkládá do kuponové privatizace (40%) a drobným akcionářům, obcím a restitučnímu fondu.

Firma OKD byla jistě zlaté tele a tak kolem ní začalo kroužit několik lovců. Je téměř nemožné dnes zjistit, proč jednomu lovci, panu Prosovi svěřily své akcie obce, ač je o to žádal stát. A nejen ony. Též řada dalších minoritních akcionářů. Dnes již nikdo nezjistí, zda pan Bakala, a jeho Patria Finance, která se také kolem privatizace jako poradce točila, klamali tělem, a kdy dospěl k rozhodnutí, že to zlaté tele zavře do svého chlíva.

Pravdou zůstane, že mu to zase – jak jinak – svoji neobratností umožnil stát. Ve středověku se za to stínaly hlavy. Ale stát se nezmohl na nic jiného, než udělat kozla zahradníkem.

V roce 1996 a 1997 docházelo k útlumu těžby a v tom důsledku společnost hodlala snížit své základní jmění. Udělala to ale podivně – nesnížila základní jmění tak, aby dopad byl rovnoměrný na všechny akcionáře a hlasovací poměry byly zachovány. Snížila základní podíl na úkor státu. A tak ztrácí stát ve firmě OKD většinový podíl, má jen 45,88% akcií, a může jen přihlížet, jak většinový vlastník firmě šéfuje. A Roman Češka, šéf fondu národního majetku nikdy veřejně nevysvětlil, proč si najal Bakalovu Patrii Finance, aby získal akcie – odkoupil je od obcí pro stát. V dobovém tisku se to nazývá „udělali pytláka hajným“.

V těchto letech, bez větší pozornosti médií, dorostlo zlaté tele do podoby dojné krávy, kterou pak jen pro svůj prospěch dojili na krev noví vlastníci, stát jen přihlížel.

A historie to potvrzuje. V roce 1999 byli zástupci státu odejiti“ z orgánů společnosti. Zemanův ministr Grégr rok poté prvně mluví o doprivatizaci minoritního podílu. A bývalý poradce – Bakala v kroji Patria Finance (kterou záhy prodal) již v roce 2002 drží prakticky vše – jím ovládaná firma Karbon Invest drží více než 50% akcií. Dokonáno jest.

Fond národního majetku, který realizoval jednotlivá privatizační rozhodnutí vlády a spravoval majetkové podíly státu ve společnostech v letech 1991 až 2005 byl tiše zrušen. Hledáte-li v historii, kdo způsobil, že se ve firmě OKD věci vyvíjely tak, jak je dnes známe, tak jsou to vlády let 1990 až 1997 a Fond národního majetku.

 

Část třetí:

Mnoho povyku pro nic.

Nadpis zdá se být poněkud příliš ironický. Přes to jej označuji za důvodný. Za ministrování pana Rusnoka ministerstvo průmyslu a obchodu deklaruje dokončení privatizace – prodej menšinového podílu státu. Od roku 2002 až do roku 2004 se hledá odpovídající cena menšinového podílu.

Není to tak jednoduché. I když Česká republika vstupuje do EU až v létě 2004, mnohá pravidla jsou v rámci příprav na vstup již platná a účinná. Stát nemůže prodat svůj majetkový podíl za jakoukoliv libovolně stanovenou cenu. Nejen odpovědnost za řádnou péči ale též předpisy o veřejné podpoře způsobují, že jakýkoliv návrh ceny musí prověřit Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a po vstupu do EU i její orgány.

Nepovolenou veřejnou podporou je stav, kdy jednomu objektu na trhu stát prodá majetek či poskytne jiné hodnoty v jiné ceně, než ceně obecné, tedy tržní. K tomuto zjištění mají v té době znalci stanoveny různé metody, které jsou přezkoumatelné. Zjištění, že stát poskytl nepovolenou veřejnou podporu je sankcionováno mj. též odvodem zjištěného rozdílu do rozpočtu, a to i dodatečně, deset let po převodu vlastnictví.

Ministerstvo financí, jako předkladatel návrhu si je toho vědomo. Po stránce majetkové doprivatizaci připravuje – kdo jiný, než fond národního majetku, zejména znalecké posudky. Těmi se to jen hemží. O privatizaci podílu ve firmě je více zájemců a ti se navzájem hlídají. Z hlediska širšího zájmu o zachování těžební společnosti zaměstnávající tisíce obyvatel Ostravska je logické, že vláda v roce 2003 zahajuje exkluzivní jednání s většinovým vlastníkem – firmou Karbon Invest. Ta nabízí za tento podíl 1,19 mld Kč stát však má představy okolo 4 miliard. První usnesení vlády v březnu 2004 tak hovoří o ceně 2,4 mld. Kč, ovšem ÚOHS nesouhlasí, byla by to veřejná podpora. Navrhuje nejméně 3,5 mld. Kč. V rituálním reji se to posudky jen míhá, zapojují se i odborným náhledem na cenu banky. Vesměs hovoří o ceně nižší.

15. září 2004 vláda usnesením 904 rozhodla o privatizaci majetkové účasti státu, tedy 45,88% hodnoty akcií. Cena činí 4,1 mld. Kč.

Krátce poté si nová vlastník musí ze zákona opatřit svůj vlastní odhad jako nabídku převzetí minoritním akcionářům. Ten činí 4,37 mld. Kč kde rozdíl je důsledkem nové vlastnické struktury. Konkurenti na trhu podávají námitky. Skupina Penta posílá stížnost Evropské komisi již v lednu 2005. EK neshledala důvod, aby se případem zabývala, a tím vlastně cenu osvědčuje. Prokázat by to mohl též dnešní europoslanec pan Telička, tehdy člen orgánu společnosti RPG. Stížnost je uzavřena. To se stát dozvídá 25. srpna 2006. O týden později vláda končí, prezident přijímá její demisi, končí i ministr financí Sobotka.

Až mnohem později, v roce 2009 bylo zjištěno, že znalecké posudky, které zajišťoval fond národního majetku, nezahrnuly veškerý majetek společnosti, dceřiné firmy a podobně. Ještě 2. prosince 2009 vláda projednala audit plnění závazků z privatizace a konstatuje, že je vše v pořádku. Nových ministrů se nikdo na nic neptá.

A tak, jako vždy, kolem ceny panují dohady. Vláda to v roce 2004 řešila tím, že si vymínila rozvazovací podmínku. Kdykoliv by byla prokázána nepovolená veřejná podpora při prodeji menšinového podílu, může stát od smlouvy odstoupit. To se však dodnes neprokázalo.

A tak jen pro atraktivní „příchuť“ kauzy, jejíž kořeny v mysli lidí jsou ale zcela jinde, když tehdejší ministr financí Bohuslav Sobotka se po deseti letech stává premiérem České republiky, začínají na kauze profilovat různí věrozvěsti, vždy moudří konkurenti političtí i obchodní. Snaha je ale marná, protože jen úplný demagog může takový řetěz pospojovat. Mnoho slov, ale skutečné důkazy nikde.

Část čtvrtá a závěrečná

Byty, byty, byty.

Jak již bylo řečeno, byty byly vloženy do majetku společnosti již v roce 1990. Žádný právní analytik tak nemůže oponovat premise, že od tohoto okamžiku stát nemohl o této části majetku firmy OKD rozhodnout jinak, než usnesením orgánů společnosti. O tom se zmiňuje i Ústavní listina práv a svobod v článku 11.

Více než 44 tisíc nájemců tzv. hornických bytů v letech 1990 až 2004 bydlí, o byty se nikdo příliš nadstandardně nestará, ale byty jsou provozovány a spravovány dík regulovanému, tedy ekonomickým potřebám neodpovídajícímu nájemnému na hranici záchovné činnosti. Jinak zde panuje klid jak v Remarquově románu.

„Zlí jazykové“ tvrdí, že pan Bakala neměl původně o byty zájem. Do roku 2004 více peněz stála údržba a záchovná péče než se vybralo na nájemném.

A tak právě proto pan Bakala v regionálním tisku hovoří o tom, že celý bytový fond připraví k převodu do vlastnictví nájemcům. Je třeba podotknout, že každý vlastník, který se rozhodne, že dosavadní vlastnictví domu rozdělí na byty (dnes na bytové spoluvlastnictví), musí ze zákona nabídnout tyto byty nájemcům a poskytnout jim 6 měsíců lhůtu na akceptaci či odmítnutí. Vláda, jaksi nad rámec této zákonné povinnosti toto vtělila do privatizační smlouvy a pan Bakala nemohl než souhlasit.

V lidech to vzbudilo naději. Sami si, po mnoho let, svépomocí upravovali byty, prováděli rekonstrukce. Získali by tím vlastnické právo, jistotu bydlení. Vše se zdálo být harmonické.

Obchodník Bakala či lidé v jeho okolí však zjišťují, možná z tisku koncem roku 2004, že stát připravuje zákon o postupné deregulaci – jednostranném zvyšování nájemného. To mění situaci. Ztrátový majetek se rázem mění v majetek perspektivní a tedy obchodovatelný.

Tak prvně porušuje smlouvu. Rozděluje společnost na část těžební a bytovou. Přísným výkladem tak porušuje privatizační smlouvu, neboť delimitací vznikají nové subjekty a vlastně dochází k zakázanému převodu majetku. No co, 30 milionů sankce nejsou velkým rizikem a politické strany, které tehdy vládnou, jen jako dar od Bakaly k volbám získávají 28 milionů jako dar. (ODS, TOP09 a VV). Arbitráž prohrávají či ji berou zpět…

Nájemci si zakládají své občanské sdružení, které se snaží přimět pana Bakalu k splnění (právně bohužel nezávazných) slibů. Marně. Zpracovávají se různé analýzy. Přimět pana Bakalu k prodeji není reálné. Předkupní právo, pokud by prodával byty, existuje dodnes. Ovšem celé domy prodat může, nic co by jej omezilo, neexistuje.

Občanské sdružení trpělivě pátrá a možná spoluodhalilo nedostatky v ocenění OKD v roce 2004, kdy nebyl do ceny společnosti zahrnut některý majetek.

Cena bytů byla v roce 2006 oceněna na 6,4 mld Kč. Vezmeme-li v úvahu, že stát prodával jen jejich podíl ve výši 45,88% pak šlo o hodnotu 2,936 mld Kč, ovšem s tím, že šlo o byty obsazené, kdy metodika zákona o oceňování nemovitostí umožňuje tuto skutečnost použít jako odpočet. Mnozí odborníci hovoří (v té době) až o 60% odpočtu. Podobnou metodiku úspěšně použil například ČEZ při prodeji bytů v Kadani, a nechal si to opakovaně potvrdit, aby se vyhnul riziku, že prodal pod cenou a statutárové by za takovou škodu zodpovídali svým majetkem. To je důkaz nade vše. A tak cena realizovaný (za byty) 1,761 mld. Kč je cenou přiměřenou.

Zcela jinou kapitolou je ale postup firmy RPG byty po delimitaci. Snaží se být řádným hospodářem, sociálně citlivým, navazuje spolupráci s celostátním Sdružením nájemníků (SON). Necítí se povinno převádět byty do vlastnictví, cítí se povinno zajišťovat řádný provoz, správu a údržbu domů a bytů. Zbývá jen hořkost těch, ve kterých pan Bakala vzbudil naději na levný odkup bytu. Nic víc. Firma RPG se začala projevovat jako odpovědný pronajímatel.

Ohromný rozruch pak nedávno způsobuje zpráva, že celá firma RPG je prodána novým vlastníkům. Podnikatel Krúpa nešetří atakem, ba výhrůžkami. Prezident Zeman jej verbálně podporuje. Tak jak to vlastně je? Co se stalo?

Společnost RPG byty kupuje nový vlastník Round Hill Capital. Nekupuje však jednotlivé byty, ani domy, ale celou společnost s jejími právy (včetně práv vlastnických) a povinnostmi (včetně závazků z nájemních smluv). Tím právní postavení nájemců se nikterak nemění.

Nebyly prodány byty, ale celá společnost. Prodej bytů do (podle NOZ) bytového spoluvlastnictví by vyžadovalo zvláštní postup, kdy vlastník prohlásí, že dům rozděluje na samostatné jednotky a ty následně nabídne k prodeji, přičemž současní nájemníci by pak měli 6 měsíců přednostní právo, pokud budou akceptovat podmínky nabídky. Nic takového se nestalo, žádný takový závazek neexistoval a tedy nemohl na nového vlastníka přejít.

Proklamace, že firma RPG porušila předkupní právo je nesprávná. Předkupní právo by se realizovalo jen při prodeji jednotlivých bytů.

Firma RPG se snaží hospodařit s byty se sociálním cítěním, spolupracuje s obcemi a zaručuje řádný výkon nájemních práv. I nový vlastník chce takto pokračovat a koncem září by chtěl jednat s místopředsedou ČSSD Zaorálkem, žádá o schůzku s ministryní Marksovou Tominovou, když se hlásí i k vizím sociálního bydlení, ministryni Šlechtovou a hodlá ujistit vládu, že bude dbát na plnění svých závazků ze smluv a zajišťovat lidem spokojené bydlení. Je si vědom, že se stal rázem prakticky největším pronajímatelem bytů v České republice.

Prostřednictvím kontaktů se zahraničními přáteli – kolegy z nevládních organizací v Británii i jinde nemám žádnou informaci o tom, že by tato investiční skupina měla jakékoliv kolize při pronajímání a provozu bytů, spíš naopak. Doufám, že tuto dobrou pověst potvrdí záhy i v České republice a dosavadní pozitivní směr respektování práv nájemců nastolení formou RPG bude pokračovat.

 

Rezumé:

Kauza firmy OKD není jistě harmonickým příběhem, cestou růžovým sadem. Stát skutečně nemusel postupovat tak, jak učinil. Vše hanebné, dá-li se to tak nazvat však bylo dílem let „rané privatizace“ let 1990 až 1997. Netýkalo se to jen bytů, které mohly být z privatizace vyčleněny, předány obcím a třeba následně nabídnuty nájemcům, ale osudu celé společnosti OKD a ztráty práv státu v ní.

Bylo by však nepoctivé vyčítat politikům, kteří byli postaveni po roce 2000 prakticky před hotovou věc domnělé chyby, kterých se nedopustili. To platí zejména o vládě Stanislava Grosse a ministru financí Bohumilu Sobotkovi. Pokud stát, či kdokoliv něco zanedbal, pak odpovědnost ponesou ti, co zpracovávali a zodpovídali za podklady, tedy Fond národního majetku. Jeden můj kolega, když tuto rozsáhlou úvahu přečetl řekl „odborně nic nenamítám, ale nikdo Tě za to nepochválí“. Jistě, populární v naší pohnuté době jsou odsudky, kauzy, senzační odhalení. Ale pravda je pravdou. Ostatně roli Fondu národního majetku jsem zpracoval v jiném, samostatném článku.

Stejně tak by bylo nepoctivé, aby Bakalovy sliby a nesplněná očekávání byly důvodem k pochybnostem, že nový vlastník společnosti chce být řádným hospodářem. Je věřím, že to veřejnosti dokáže.

Také věřím, že čas ukáže, že se ve svých závěrech nemýlím.

 

Praha, září 2015

 

 

Skutečná historie firmy OKD.

 

Čtete-li pozorně články, výzvy a komentáře se společným jmenovatelem – jaká byla a je odpovědnost činitelů podílejících se na tzv. privatizaci OKD v roce 2004 a znáte-li historii této kauzy v detailu, pak musíte být v rozpacích a klást si mnohé otázky.

Mohou autoři apelů a dopisů adresovaných předsedovi vlády a bývalému ministru financí v době privatizace, Bohuslavu Sobotkovi opravdu vyvozovat své smělé návrhy a závěry a dovolávat se spravedlivého řešení když sami posuzují celou kauzu účelově a nesporně podjatě?

Jde nesporně o složitou kauzu, a pokud bych ji měl jako autor mnohých odborných analýz v minulosti i přítomnosti podrobně popsat, pak by šlo o rozsáhlý materiál, který by asi nikdo nedočetl do konce. A tak, zcela záměrně a bez jakéhokoliv zkreslování situace, s využitím jen skutečně významných argumentů, pokusím se o co nejužší srozumitelnou argumentaci.

Předně je třeba vyvrátit mýtus, že v roce 2004 vláda rozhodla o privatizaci bytů OKD potažmo o privatizaci této firmy jako celku. Není to pravda.

Dne 29. prosince 1990 zanikl státní podnik Ostravsko Karvinské doly (OKD) a vzniká firma OKD akciová společnost. Toto je přelomové rozhodnutí v celé kauze. V rámci tohoto převodu se musel definovat majetek této firmy, do které stát vložil nejen těžební část ale také oněch více než 44 tisíc bytů.

Od tohoto okamžiku chránil náš právní, ba ústavní rámec majetkovou, vlastnickou integritu společnosti. Stát již nemohl rozhodovat o jejím vnitřním uspořádání, majetkových převodech a podobně jinak, než prostřednictvím akcionářských práv. Stručně – dokud držel většinový podíl, mohl prosadit ledasco. Ale toto právo poměrně brzo ztrácí.

Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. Stát, jako tehdejší vlastník akcií společnosti rozhodl v roce 1993, že si ponechá 53 procent akcií, zbytek včlení do kupónové privatizace (40%), předá je obcím (3%) a restitučnímu fondu (3%). V této době by mohl ještě některé majetkové dispozice učinit.

Ti, kteří chtějí najít „viníka“ v celé záležitosti, nechť se zaměří na období let 1993 až 1997. Stát, jehož práva spravoval Fond národního majetku, podivnou formou snížení vlastního kmenového jmění ztrácí v roce 1997 majoritu a v dubnu 1998 drží jen 45,88% majetkového podílu. Tímto dnem definitivně ztrácí rozhodující vliv na řízení firmy. Zde se rozhodlo o tom, kdo bude ve firmě rozhodovat. Stát již nikoliv.

Řada jmen, která se okolo aktivit privátních investorů v té době objevují, Koláček, Otava, Pros, Bakala až na posledně jmenovaného téměř upadla do zapomnění, ač to jsou právě oni, kteří se podílu státu zmocnili. Legitimitu všech kroků a odpovědnost Fondu národního majetku dnes nikdo nebere v úvahu.

V roce 2002 již většinový podíl drží jen jediná firma – Karbon Invest (50,002%). Nemám přímý důkaz, ale domnívám se, že zde již drží tuto společnost pan Bakala. Stát již nemá důvod držet menšinový podíl, a proto se již v ledu 2003 rozhoduje, že privatizaci dokončí (ministr financí pan Rusnok). Tento proces byl završen v roce 2004. V prvním pololetí probíhají jednání o ceně menšinového podílu, ocenění oscilují od 1, 419 mld Kč, přes 2,08 mld Kč až po konečnou cenu 4,1 mld. Kč, která byla usnesením vlády dne 15.září 2004 schválena.

Zákon ukládal novému vlastníku učinit ostatním akcionářům tzv. „nabídku převzetí“ a tak si v říjnu 2004 nechává menšinový podíl ocenit znovu. Výsledek? Hodnota 4,37 mld Kč. Podotýkám, že cenu opakovaně prověřuje Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a s cenou vyslovil souhlas. Vláda si v rámci svých již velice omezených možností do privatizační smlouvy prosadila řadu ustanovení – mohla by kdykoliv od privatizace menšinového podílu odstoupit, pokud by byla zjištěna nepovolená veřejná podpora, tedy že bylo „prodáno pod cenou“. Také prosazuje závazek omezení převodu bytů, které tvoří, jak řečeno, již od roku 1990 součást majetku OKD. Zřizuje předkupní právo nájemců k bytům, pokud se vlastník rozhodně byty prodat. Čtěte pozorně – pokud by prodával byty, nikoliv domy. Takový závazek pan Bakala přijal, protože stejně vyplýval s § 22 tehdy platného Zákona o vlastnictví bytů.

Byty v době regulace nájemného produkovaly ztrátu a tak pan Bakala veřejně proklamuje, že byty nájemcům prodá. Když ale zjistí, že dojde k ekonomizaci a deregulaci nájemného, bez uzardění svůj právně nevynutitelný příslib zapomene. Byty budou generovat zisk. To je vše.

Vše ostatní jsou rituální tance. Bohužel. Již od roku 1990 nemá stát žádnou možnost osud firmy ovlivnit. Tedy hospodaření s majetkem či korigovat jeho rozsah.

Vláda na návrh ministerstva financí schválila privatizaci menšinového podílu. Privatizační smlouvu připravil a za její kvalitu odpovídal Fond národního majetku, a to již od roku 1991, zrušen byl až v roce 2006. Kdo o kompetenci a odpovědnosti fondu pochybuje, odkazuji jej na zákon, kterým byl fond zřízen a jeho obsah. Ministr financí nikdy, přes opakovaná podání k Evropské komisi od různých subjektů, neobdržel od relevantní instituce, například Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zpochybnění ceny, které by jej legitimovalo k jakémukoliv kroku.

Ještě 25. srpna 2006 obdrželo ministerstvo financí od Evropské komise sdělení, že k podnětu firmy Penta „neshledalo důvod se případem zabývat“, tedy cenu privatizace osvědčuje. 10 dní poté prezident Václav Klaus přijímá demisi celé vlády a ministr Sobotka svůj mandát končí.

Bakalovy sliby a ztráta paměti, zklamané naděje desetitisíců obyvatel regionu iniciují k aktivitám a přezkoumání všech úkonů, včetně znaleckých posudků. Pokud jde o hodnotu bytů, byly oceněny na 6,4 mld, tedy menšinový podíl, cca 45% ceny je částka 1,761 mld Kč, tedy odpovídající. Následně je však prokázáno, že znalci v roce 2004 do posudku nezahrnuli některý další majetek firmy OKD. Odpovědnost však za tuto skutečnost leží jednak na Fondu národního majetku a především na znalcích, kterým za porušení povinností znalce dle § 346 trestního zákoníku hrozí i trest odnětí svobody. Toto soudní řízení bude záhy zahájeno před příslušným soudem, ale to je již zcela jiný příběh.

Můj osobní závěr je však ten, že odpovědným subjektem a „národním škůdcem“ byl fond národního majetku. Nikdy nebylo vysvětleno, proč dopustil, vlastně sám způsobil ztrátu majority ve firmě, proč ocenil majetkový podíl tak, jak jej ocenil. Do té doby mohli zástupci státu prosadit třeba i rozdělení společnosti a byty následně privatizovat. Ta naděje končila v roce 1997. Proto také věrozvěsti, kteří hledají odpovědnost u vlády v letech 2002 až 2006 a nedohlédnou do opravdového bodu zlomu, jen klamou veřejnost.

 

JUDr. Ivan Přikryl

Začal proces v kauze OKD:

Při čtení zpráv o prvním dnu sporu v „kauze OKD“ s bývalými manažéry Fondu národního majetku,  pány Kútou a Škůrkem a znalcem panem Douchou mě zaujalo několik okolností.

Zatímco obžalovaní mohou před soudem lhát, mají-li pocit, že jim jejich lži nelze důkazně vyvrátit, pak se těším na svědky, ti lhát nemohou. Absurdity, které zazněly před soudem, mě však udivují.

Tak sám titulek Práva ze dne 10 října hlásí že „Cenu za privatizaci OKD domluvili Sobotka s Urbanem, hájí se obžalovaní“. No podívejme. Skandální? Ale kdež.

Rozumím mediální zkratce či nepřesnosti, ale pokud se dočítám tvrzení, že „prodejní cenu při privatizaci jsme nedomlouvali my (tedy manažéři FNM) ale Sobotka s Urbanem“ pak se jen obžalovaní zamotávají do klubka podezření.

Nevidím nic špatného, pokud by se ministr financí s ministrem průmyslu a obchodu, když stát dík usnesení vlády jednal jen s jedním zájemcem, tedy Karbon Investem, což odpovídá skutečnosti, s představiteli firmy setkali a sdělili jim, že rozhodně nebudou souhlasit s nabízenou cenou či s cenou okolo dvou miliard, o které se hovořilo, nýbrž požadují cenou tržní, která bude stanovena poté, co obdrží znalecký posudek. Zdůrazňuji, že nevím, zda k takovému setkání došlo, asi nikoliv, avšak zájem o konečnou cenu obou ministrů byl legitimní. Takže jejich tvrzení je bezvýznamné.

Úřad na ochranu hospodářské soutěže v kauze vystupuje jako orgán nadaný nadpřirozenou intuicí, když (podle médií) bez hlubší znalosti jednou k ceně mlčí, jindy k ní namítá, že je nízká či jiná, aniž by za takovým výrokem byl jakýkoliv exaktní podklad. Ostatně cenu 4,1 mld. ÚOHS nikdy nezpochybnil.

Přímo perlou je však možná logická linka mezi „domluvenou cenou“ a znaleckým posudkem. Pokud by se toto prokázalo, tak pan Doucha má malé naděje na výrok o své nevině. Jako znalec totiž nesmí podat posudek nepravdivý, zkreslený nebo neúplný, jinak na něj dopadne § 346 trestního zákona, neboť by porušil povinnost znalce. Takže výroky manažérů ohrožují jeho postavení a to dost závažně.

Do třetice stojí za zmínku drobná poznámka znalce, že neoceňoval majetek společnosti nýbrž hodnotu akcií.

Má totiž pravdu, že hodnota akcie se nestanovuje prostým oceněním hodnoty celé společnosti dělené počtem akcií. To je bláhová představa. Teorie zná celé spektrum možností, jak akcie ocenit. Jde o hodnotu zejména tržní, ale ta si spíš všímá výsledků hospodaření, perspektivy společnosti na trhu, vliv na její stanovení má řada ukazatelů od účetní hodnoty akcie, zhodnocení tržeb, zisku, který akcie majiteli přináší, dividendový výnos a podobně. Tedy stručně – hodnota firmy a jejího majetku nemusí být rovná hodnotě akcií.

Pak tedy pan Doucha osvědčuje zásadu, za kterou stojím i já. Rozhodující vliv na cenu privatizace menšinového podílu měly skutečnosti let 1997/98, kdy se stát dílem Fondu národního majetku dobrovolně a bez protestu zbavil majority ve společnosti, když svůj podíl jednostranně snížil. O tom média zarytě mlčí.

Pokud by se v roce 2004 prodával většinový podíl, byla by hodnota podílu státu když ne dvojnásobná, tak jistě podstatně vyšší. Minoritní podíl přináší majiteli jistě nezanedbatelná práva, ale, obrazně, stojí za oknem s nosem na skle a jen přihlíží, co majoritní akcionář podniká. A to má na cenu jistě velký vliv.

Probíhající soudní řízení přinese jistě řadu dalších „senzací“ ale podle mého názoru jen přenáší pozornost zcela mimo rozhodující skutečnosti v historii privatizace OKD. Těmi jsou rok 1990 a 1998 tedy okamžik vzniku akciové společnosti, od kterého jen a jen akcionáři mohli o osudu firmy rozhodovat, a ztráta majority v roce 1998, kdy se stát uvedeného práva dobrovolně zbavil. A za tyto skutečnosti před soud nikdo nepřišel.

Osud firmy OKD ve všech jejích podobách od roku 1989 je v současnosti mediálním lákadlem. Jde totiž o velice složitou kauzu s košatou historií. Osoby a role uvnitř i vně společnosti jsou a budou lákadlem nejen pro senzacechtivé novináře, ale i pro politiky či bojovníky za něčí (jakákoliv) práva ovšem s jediným cílem, který je pro tuto kauzu typický – s cílem získat majetek relativně značné hodnoty za zlomek ceny. A veřejnost nemůže pochopit, že nejde jen o miliardáře Zdeňka Bakalu, který chtěl ovládnout tuto, jak média říkají, „dojnou krávu“, ale i o ty, kteří bez jakékoliv skutečné právní opory slibují lidem i dnes do vlastnictví byty, jak jinak, než za pakatel. Přitom vědí, že je to slib marný.

Musím ovšem podotknout, že hlavním architektem kauzy je pan Bakala, který vskutku mistrně lhal poté, co se na podzim 2004 ukvapil a veřejně v místním tisku přislíbil nájemníkům tisíců bytů, že jim byty prodá za symbolickou cenu. Takže výše uvedená výčitka je důvodná jen z toho pohledu, že žádná z mnoha zpracovaných analýz nikdy neosvědčila právní nárok na převody těchto bytů do vlastnictví nájemníků. Bakala se jistě jakoukoliv bezprávnou výhružkou zastrašit nedá, a tak se pozornost médií obrací k těm, kteří doprovázely jednotlivé kroky přeměn, které nás provázely uplynulých 25 let – tedy privatizaci.

První zamyšlení musí být tedy obecné. Pokud většina lidí v roce 1989 volala po návratu mezi prosperující země, k návratu do moderní Evropy, byla možná jiná cesta než privatizace? Byla by životná vize státního kapitalismu, který ostatně opouští i ekonomický gigant v budování tržní ekonomiky pod taktovkou jedné, komunistické strany – Čína? Nechť o tom diskutují ekonomové, ale bude to diskuse platonická. Kostky byly vrženy a prakticky všechny transfery jsou dnes již nevratné.

Také říkat dnes, jak měl stát postupovat v minulosti, zejména v devadesátých letech je spíš tématem pro historiky. Řada úkonů se dnes jeví jako nepochopitelné rozdání majetku, kdy nabyvateli bývali nezřídka znovu, představitelé minulých pořádků. A parta prognostiků, kteří vstoupili do politiky, se zaměřila jen na kouzelnou ruku trhu (mnozí ekonomické aspekty nad právními nadřazují dodnes), s patentem na moudro a klapkami na očích, byla směšnými loutkami pro rodící se byznysmeny, kteří ještě nedávno prodávali bony před tuzexem. A těm absence kvalitního práva nevadila vůbec. Naopak.

Vím, co říkám. V oboru, kterým se zabývám celý život. V bytové politice jsme společně s organizacemi vlastníků, nájemníků, podnikatelů ve stavebnictví, bytových družstev a dalšími již počátkem devadesátých let naléhali na vlády, aby postupovaly alespoň v této oblasti koncepčně, s rozmyslem, poučili se v zemích, které chtěli dohnat a které svoji odbornou pomoc přímo nabízeli. Ministr hospodářství Karel Dyba mě tehdy řekl: „kolego, nechte to být. Trh je jak proud vody, najde si cestu sám, koncepcí netřeba“. A pozval mě na kávu.

A tak kauza OKD jako celek, i podkauza OKD (RPG) byty jsou, bohužel, důkazem omylu tehdejších prognostiků, Klause, Dyby, Dlouhého a dalších. Nikoliv vinou vlád pozdějších.

Cesta privatizace této firmy vede kolem milníků značící omyly tehdejších vlád. V bytové politice šlo o bezpodmínečné převedení statisíců nájemních bytů do vlastnictví obce či podnikových bytů firmám, aniž by tento transfer doprovázela alespoň ekonomizace nájemného. Poté bezhlavé ataky na vše družstevní bez znalostí, že miliarda lidí moderního světa družstevnictví v mnoha formách využívá. Překotné převody družstevních bytů do vlastnictví z návrhu nebožtíka Josefa Luxe v roce 1992 již nikdo zastavit nemohl. Pohledem dneška – stát tak ztratil jakoukoliv základnu pro ekonomicky dostupné, tzv. sociální bydlení a chudí končí na ubytovnách, které, jak jinak, také vlastní mnozí bývalí veksláci.

S touto, jen příkladmo uvedenou historickou pamětí s troufám říci a o tom výroku diskutovat s kýmkoliv. Stát ztratil svůj vliv na firmu OKD v devadesátých letech. Nejprve bezhlavě a ukvapeně „překlopil“ státní podnik OKD se všemi součástmi (nesmyslně i s byty, které platil stát, nikoliv bývalý národní podnik) na akciovou společnost, aby mohl následně akcie privatizovat metodou kupónů, rozdání obcím či různým fondům a ponechal se jen křehkou většinu. Tím okamžikem byl vložený majetek akciové společnosti chráněn zákonem, dokonce i Ústavní listinou práv a svobod, neboť práva akcionářů, ať je vlastní privátní osoba nebo stát, jsou si rovná a rozhoduje v orgánech společnosti ten, kdo má většinový podíl. Zde naleznete otce všech pozdějších hříchů!

Stát tehdy jako většinový akcionář mohl rozhodnout uvnitř společnosti o prodeji bytů nájemcům, nikoho to ale ani nenapadlo, popravdě ani nájemníky těchto bytů. Mlčeli. V regulovaném nízkém nájemném byli (asi)spokojeni.

Ovšem tuto možnost stát ztratil spolu se ztrátou majority v roce 1997. Prognostici měli přece jen v něčem pravdu. Stát je špatný vlastník. Sám sobě, cestou Fondu národního majetku, snížil základní jmění SVÉHO podílu a majoritu získali nezvratně privátní držitelé akcií. Tato cesta nebyla ojedinělá, podobně byla vytunelována nejedna banka, například v roce 1995 „Družstevní banka“ i jiné subjekty. Stát byl tehdy hluchý, slepý, politici křepčili okolo „čistých rukou“ a „Sarajevského atentátu“, oblíbené úřednické vlády pak nedělali vůbec nic. A podnikavci se sladkým úsměvem splétali sítě.

Dnes se mnozí věrozvěsti, politiky nevyjímaje, otírají o vládu třech premiérů a jednoho ministra financí, který je dnes premiérem též. Ti totiž zdědili toto neblahé dědictví s tím, že jim asi nezbývalo v roce 2004 nic jiného, než menšinový podíl státu prodat. Nikdo však nechápe, že skutečným viníkem (lze li o vině hovořit vůbec) současného stavu jsou vlády počátkem devadesátých let a to byl dnešní premiér (snad) asistentem některého z poslanců. Ale nasazovat psí hlavu dnešním mocným, to se hodí, to láká. Kdekoho, bohužel.

Bakala neměl původně o byty zájem, ty nebyly tehdy dojnou krávou ale nenažraným teletem, které na sebe regulovaným nájmem ani nevydělalo. Proto na podzim roku 2004 veřejně prohlásil, že byty převede nájemníkům do vlastnictví. „Myslel to upřímně“.

První zmínku o tom, že v nájemném přijde změna zveřejnilo Právo  30.prosince 2004. Vím to proto, že jsem byl autorem článku. Zde jsme vysvětlovali, že v důsledku mnoha rozhodnutí Ústavního soudu a hrozbou odsouzení před Evropským soudem pro lidská práva musí stát postupně nájemné odblokovat. Výsledkem byl zákon o jednostranném zvyšování nájemného, který byl následující rok schválen.

Jak je vidět, pan Bakala byl pozorný čtenář. V řádu týdnů se ke svému slibu přestal hlásit. A protože stát, jak jsem již uvedl, nemohl při privatizaci menšinového podílu vnutit majoritním vlastníkům takovou podmínku a vycházel pouze z faktu, že předkupní právo obsahoval tehdy platný zákon o vlastnictví bytů, zůstane tento slib jen oním „lidským a podnikatelským selháním“, nikoliv však právně vynutitelným úkonem.

Jistě že podivná historie privatizace OKD a jeho bytů tímto nekončí. Řada posudků poukazuje opět na nedbalost Fondu národního majetku a v dalších částech svého „seriálu“ se jimi budu zabývat. Je ovšem nutné podotknout, že řada informací má na časové ose své místo a byla zřejmá čtyři dny před datem, kdy prezident Klaus (rád) přijal demisi Paroubkovy vlády, včetně demise ministra financí Sobotky. O jeho nástupce Tlustého a Kalouska se, kupodivu, již nikdo neotírá. Pátrání o tom, kdo mohl, měl či neměl informace, možnost cosi udělat tento fakt podle mě nezpochybní. Ale to je další příběh. Tomu se budu věnovat příště.

 

OKD – fakta a mýty

Nevím, zda je možné hovořit o mýtech. Mýtus je totiž obvykle anonymní epický útvar, který dává odpovědi, aniž by kladl nějaké otázky. Mýty o OKD jsou ovšem šířeny konkrétními lidmi, kteří jistě mají konkrétní motivaci je šířit. Popisovat je nebudu, uvažuji jen, jaká je hranice mezi nevědomým mýtem a vědomou nepravdou. A mediální kampaní.

Pokusím se vedle sebe postavit mýtus a fakta. Na 25 let trvající časové ose mám 40 významných událostí, což je příliš. Vyberu jen ty stěžejní:

Mýtus: Vláda rozhodla o privatizaci OKD v roce 2004.

Fakta: V roce 1990 vláda přeměnila státní podnik OKD na akciovou společnost. Do ní zahrnula veškerý majetek firmy včetně bytů. Zde tedy rozhodla o všem podstatném, nadále mohla ovládat společnost jen cestou výkonu akcionářských práv. Stěžejní bod číslo 1.

Mýtus: Vláda zvolila špatnou formu privatizace.

Fakta: V roce 1993 téměř polovinu akcií vložila vláda do kupónové privatizace, předala akcie obcím a některým fondům. Nechala si jen 52% akcií. To byl krok velice nerozumný, tedy tak chabá majorita.

V roce 1997 došlo k nejvýznamnější operaci, kdy stát ztrácí jakékoliv možnosti o firmě OKD rozhodovat. Fond národního majetku nepochopitelně snižuje vlastní jmění firmy o 3,5 miliardy, ale jen na straně akcií státu!. Tím ztrácí majoritu a v podstatě definitivně vliv na osud společnosti! Stěžejní bod číslo 2. A nejvýznamnější!

V roce 1998 FNM pověřuje firmu Patria Finance Zdeňka Bakaly, aby za něj odkupovala akcie od drobných akcionářů. Geniální rozhodnutí přivedlo pana Bakalu k akciím, stát nezískal nic.

V témže roce získává majoritu v OKD firma Karbon Invest v čele s panem Koláčkem. Miliardy létají vzduchem, kauza je dokumentována, transakce jsou podivné, ale stát může jen přihlížet, OKD již neovládá.

ÚOHS povolil spojení OKD s Kladenskými doly. Tento úřad, který má dohlížet nad dodržování pravidel, mlčel téměř vždy v této kauze jako ryba, V létě 1999 majitelé OKD odvolali ze všech orgánů firmy zástupce FNM.

Toto je období, kdy se rozhodlo o osudu firmy OKD. Zde byly založeny vztahy vlastnické a asi zde došlo též k hlouposti století, kdy si stát sám snížil své jmění a dobrovolně se vdal majority. Ne pozdějí.

Dalším mýtem je domněnka, že ministr financí mohl v roce 2004 postupovat jinak. Není to pravda, byl v manévrovacím prostoru velmi omezen.

Že existuje jen jedna cesta, rozhodla vláda již v roce 2000. Ministr Grégr podal první návrh, vláda jej však neschválila.

V červnu 2002 drží jedna firma – Karbon Invrest, podíl přes 50%. Stává se ve firmě hegemonem.

V dubnu 2003 firma OKD sama zvažuje prodej bytů, nejeví o ně zájem. Svůj názor mění, až když zjistí, že nájemné bude deregulováno, tedy v roce 2005. Proto později pan Bakala prodej veřejně proklamuje, a následně ztratil paměť. Nástroje k donucení prodeje ale neexistují.

Vláda konstatuje, že jediný rozumný krok je prodat svůj menšinový podíl. Má v podstatě dvě priority. Uskutečnit prodej za poctivou, tržní cenu a zajistit, aby firma OKD zůstala i nadále významným zaměstnavatelem v regionu.

Mýtem je, že privatizaci menšinového podílu připravila vláda, nebo dokonce ministr financí. Za přípravu privatizace, ocenění firmy ze zákona v té době plně odpovídal Fond národního majetku. Ten také materiály pro vládu připravil.

Karbon Invest též nesl odpovědnost za to, že zpřístupní fondu úplný soupis svého majetku, aby mohl být řádně oceněn. Úplnost kontroloval fond. Důsledně?

Koncem roku 2003 policie zatýká Koláčka a dalšího člena orgánu, Przybylu. Zneužívali prý informace v obchodním styku. Premiér Špidla však po přezkoumání prohlašuje, že na privatizaci tato skutečnost nemá vliv. Obvinění z firmy odcházejí a nejsou totožni s vlastníky firmy. Proto je Špidlovo prohlášení logické.

Další mezidobí se zpracovávají posudky a mezi fondem, ÚOHS a Evropskou komisí probíhá řada jednání. Cena se pohybuje od 2,4 mld za 44,85% akcií až do konečné ceny 4,1 miliard.

V té době žádná z relevantních institucí neposoudila cenu jako nepřiměřenou, ač byla dána řada podnětů k přezkoumání. Platí to jak o ÚOHS tak i o Evropské komisi.

Ministr financí ani vláda tak neměli žádný důvod pochybovat. Proto v září 2004 svým usnesením prodej akcií schvaluje. Cena: 4,1 mld. Kč.

Přes řadu podnětů politiků a podnikatelů se první konkrétní informace o možných chybách v posudku objevují až koncem roku 2007, tedy po třech letech.

Vláda ovšem schválila trvalou podmínku, že pokud se kdykoliv v budoucnu zjistí nepovolená podpora, tedy že bylo prodáno pod cenou, může od smlouvy odstoupit. To platí dodnes. Je to pojistka, která dík tehdejší vládě a ministru financí zaručuje státu výhodnou pozici, pokud probíhající soud s autory posudku a funkcionáři fondu potvrdí, že cena měla být vyšší. Ale i toto je zatím mýtus, počkejme si na rozsudek.

 

Šach a mat v kauze OKD.

Skutečnost, že privatizace významné firmy – Ostravsko karvinských dolů je složitou kauzou plnou rozporuplných  momentů je pravda. Ovšem tyto nejasné body je nutno zařadit v čase na správné místo a hledat souvislosti. Poté, až celý historický vývoj pochopíte, můžete hledat odpověď na otázky okolo odpovědnosti.

Po podrobném studiu dobových materiálů bych celý, téměř 14 let trvající proces privatizace rozdělil do třech částí.

Ta první se odehrávala v letech 1990 až 1993.  Základním a prakticky nezvratným aktem byl rok 1990, kdy dva dny před koncem roku zaniká rozhodnutím vlády státní podnik OKD a vzniká firma OKD akciová společnost. Pro laika jen přebarvení firmy. Ale to je jen zdání. Akciová společnost byla již tehdy subjekt soukromého práva a stát vykonával svá stoprocentní vlastnická práva prostřednictvím akcií. To je velký rozdíl. Stát již nemohl rozhodnout, že například byty, jako součást majetku společnosti se převedou nájemníkům. Takové rozhodnutí by musely učinit orgány společnosti, akcionáři. Ač se to nezdá, je to, zejména pro budoucnost, zásadní rozdíl. Tato etapa byla završena 11.října 1993, kdy tehdejší Ministerstvo privatizace rozhodlo v mezích platného práva, že část akcií bude privatizována kupónovou metodou, další akcie byly předány obcím a různým fondům. Stát si ponechal většinový podíl, 52% akcií.

Ta druhá etapa začala v roce 1997. Stalo se to, co se dalo čekat. Různé firmy začaly od obcí, občanů a fondů skupovat akcie. To je podle práva možné a logické. Ale pak se stalo něco zcela neobvyklého. Většinový akcionář – stát cestou Fondu národního majetku, který práva vykonával, prý s „ohledem na nutnost zbavit se přebytečného majetku“ a útlum těžby snížil jednostranně vlastní jmění o 3,5 miliardy. Tím ztratil stát majoritu a faktický vliv na celou firmu. Stát tak drží jen 45,88% akcií.

Ještě nepochopitelnější pak byl další neobvyklý krok. Fond pochopil svoji (nezvratnou) chybu a snaží se získat majoritu zpět odkoupením některých akcií obcí. A za tím účelem najímá společnost Patria Finance Zdeňka Bakaly. Tak se stal pytlák hajným.

V roce 1998 je jasné, že za anonymním vlastníkem většinového podílu stojí firma jistého pana Stanislava Prose. Tím končí druhá a rozhodující etapa. K jejímu hodnocení se vrátím.

Následuje mezietapa. V letech 1998 až 2002 se také dějí věci, které bych nazval „rituálními tanci“ s cílem získat od privátních vlastníků akcií většinový balík do rukou pana Bakaly. Tato doba je investikativci podrobně zmapována ale probíhá mimo vliv státu. Na vše dohlíží Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a vše (?) schvaluje. Jeho se dodnes na odpovědnost nikdo neptá.  Včetně sloučení OKD s Českomoravskými doly Kladno. Gigant roste a většinu postupně získává firma Karbon Invest, za kterou stojí pan Bakala.

V roce 2000 již je vládě jasné, že nezbývá, než privatizaci dokončit. Stát nemá v orgánech společnosti žádného zástupce a jen přihlíží. A tak má jediný legitimní zájem, aby tato významná firma, zaměstnávající a poskytující služby (bydlení) desetitisícům lidí, prosperovala. Tehdy začal ministr Miroslav Grégr hovořit o dokončení privatizace.

 

A to jsme u etapy třetí. Tu bych vymezil lety 2002 až 2006. Karbon invest již drží 50,002% akcií, tedy většinu, další cca 2% ostatní privátní vlastníci. V roce 2003 tak vláda rozhodla o privatizaci a zahájila jednání o prodeji 45,88% akcií s Karbon Investem. Ten odpovídal dle tohoto usnesení vlády za to, že zpřístupní Fondu národního majetku podklady potřebné k ocenění majetku OKD a výpočtu hodnoty menšinového podílu. Učinil tak skutečně? Protože oslovila jen jednoho (majoritního) vlastníka, musela UOHS požádat o souhlas. Následně byli někteří členové orgánů společnosti zadrženi policií.

Cena byla původně stanovena na 2,4 mld. Kč,  a tuto cenu též nepotvrdil ÚOHS, byla nízká. Tato etapa končí usnesením vlády 264 ze dne 23. 3. 2004, prodej byl schválen za 4,1 mld. Kč.

Co měl tehdejší ministr financí Bohuslav Sobotka v době předložení návrhu Fondu národního majetku k dispozici?

Věděl, že již drží jen menšinový podíl a jen stěží může v této fázi vnutit kupujícímu jakoukoliv dispozici s majetkem, která by nevyplývala se zákona, nebo se kterou by většinový vlastník předem nesouhlasil. Proto smlouva o převodu akcií obsahovala předkupní právo nájemníků k bytům (to ovšem vyplývalo se zákona o vlastnictví bytů) a též dosud platnou výhradu, že stát může kdykoliv od smlouvy odstoupit, pokud by byla zjištěna nepovolená veřejuná podpora. Víc opravdu nemohl ministr financí prosadit, poslední rozvazovací podmínka tedy řešila a může řešit i dnes jakákoliv zjištění, že by bylo prodáno pod cenou. Dodnes by mohl stát, cestou ministerstva financí, od smlouvy odstoupit.

Chceme-li řešit odpovědnost kohokoliv, musíme na fakta hledět úhlem pohledu informací, které měli aktéři o kauze tehdy, nikoliv dnes. To je logické, ale nikdo to nerespektuje. Podle mě měl k tomu, aby návrh vládě předložil, k dispozici vše potřebné. Fond mu předložil posudek, ÚOHS nic nezpochybnil, ani Evropská komise od té doby do dnešních dnů. Do smlouvy vtělil „bezpečnostní pojistky“. Víc od řádného hospodáře v právním slova smyslu žádat nemůžete. Přepočítávat správnost posudků nemohl.

Kdo seje vítr, sklízí bouři. Pan Bakala sliboval lidem byty, ano, to je jiný příběh. Faktem zůstává, že to nikdy neučinil právně závaznou formou a žádnou takovou povinnost neměl. Ale občanská hnutí začalo trpělivě pátrat a po 7 letech skutečně odhalilo chyby v posudcích, které se týkaly ocenění majetku. Dodnes nikdo neosvědčil, že cena menšinového podílu měla být jiná, a snad tak učiní soud.  Odpovědnost znalce a pracovníků fondu, pokud se chyby i zavinění prokáží, soud jistě vysloví.

Ale toto vše víme dnes. Vláda Stanislava Grosse ani následně Jiřího Paroubka žádnou takovou informaci k dispozici exaktně neměla. Ano, například skupina PENTA podala ke komisi stížnost, ale EK ji odmítla. Všechny analýzy se točily jen a jen okolo ceny bytů a hledala se sklulinka, jak zajistit občanům jejich jistoty. Nic víc se v té době nedělo.

Zohledním li všechna fakta, pak by mě v otázce odpovědnosti zajímalo, kdo nařídil ono harakiri s jednostranným snižováním hodnoty akcií státu v roce 1997. Stal li se, obrazně, „majetkový zločin“, tak se stal v tuto dobu.

Tehdejší šéf FNM Jan Juchelka k tomu řekl: „Nevím, kdo to tehdy vymyslel, ale základní jmění OKD nebylo v roce 1997 sníženo plošně, ale jen na úkor fondu, tedy státu, který tak ztratil v OKD většinu“. Stejně se vyjádřil náměstek a později uznávaný ministr financí Eduard Janota.

A když si dále dohledáte, že Roman Češka, tehdy ředitel Fondu národního majetku, jakmile zjistil, že jakási firma Eurobrokers (pro pana Prose) vykupuje akcie OKD od obcí, najal  firmu Patria Finance Zdeňka Bakaly, aby přemluvila zástupce obcí k prodeji akcií státu, můžete příběh uzavřít. Tehdejší tisk tento krok zhodnotil lakonicky: „udělali pytláka hajným“.

Ano, bylo by mediálně poutavé rozpoutat pochybnost o tom, zda současný premiér tehdy nepochybil. Podle dostupné dokumentace tak neučinil, naopak, do smlouvy prosadil řadu bezpečnostních bodů. Ministerstvo financí vyčíslilo škodu snad na 7 miliard. Dnes, a škodu domnělou. Pan ministr financí však může být relativně klidný. Rozhodne-li nezávislý soud, že tomu tak je, pak je to nevyvratitelný důkaz o nepovolené veřejné podpoře. A dík obsahu privatizační smlouvy z roku 2004 má ministr financí k dispozici na šachovnici OKD šach. Zda bude následovat mat, si počkáme. To je však příběh současný, který vládě, s ohledem na všechny okolnosti potíží firmy OKD, vůbec nezávidím.

 

Když si vyhledáte a pozorně přečtete projev prezidenta Václava Havla v Rudolfinu k oběma komorám Parlamentu ČR, který přednesl dne 9. 12. 1997, pochopíte atmosféru té doby. Společnost dvou tváří, nedůvěryhodní lidé v politice, absence odpovědné státní správy a zákona o státní službě, atmosféra že se více vyplácí lhát a krást než poctivě pracovat, pochopíte kořeny kdejakých jevů, které dnes média, trochu se ztrátou paměti, skloňují. A právě v té době došlo k aktu, který lze nazvat „jednou z loupeží století“ ve firmě OKD, a.s.  Ne později!

Když si k tomu přečtete slova Jana Juchelky, který byl v letech 2002 až 2005 předsedou výkonného výboru Fondu národního majetku pochopíte kdo umožnil všechny následující majetkové transakce ve firmě OKD: „Nevím, kdo to tehdy vymyslel, ale základní jmění OKD nebylo v roce 1997 sníženo plošně, ale jen na úkor fondu, tedy státu, který tak ztratil v OKD většinu“. Stejně se vyjádřil náměstek a později uznávaný ministr financí Eduard Janota.

A když si dále dohledáte, že Roman Češka, tehdy ředitel Fondu národního majetku, jakmile zjistil, že jakási firma Eurobrokers (pro pana Prose) vykupuje akcie OKD od obcí, najal  firmu Patria Finance Zdeňka Bakaly, aby přemluvila zástupce obcí k prodeji akcií státu, můžete příběh uzavřít. Tehdejší tisk tento krok zhodnotil lakonicky: „udělali pytláka hajným“.

Možná by toto hodnocení stačilo k pochopení, kdo a kdy vymyslel a uvedl do pohybu proces nepoctivé ale bohužel též, zdá se, nezvratné privatizace společnosti OKD.

I tento úvod je však jen zjednodušeným pohledem. Základem a prakticky nezvratným aktem byl rok 1990, kdy dva dny před koncem roku zaniká rozhodnutím vlády státní podnik OKD a vzniká firma OKD akciová společnost. To je zdánlivě předprivatizační podmínka s politickým podtextem. Vláda se snažila, krátce po roce 1989, učinit skutečně nevratné privatizační kroky aby vznikla ekonomika obdobná těm vyspělým v západní Evropě. O tom žádná pochybnost. A s většinovou podporou národa.

Ovšem pohledem neustále skloňované kauzy tzv. hornických bytů, které se tehdy mávnutím proutku staly součástí majetku společnosti OKD, a.s., musím konstatovat, že od tohoto okamžiku nebylo možné uvažovat o tom, že se byty nabídnou tehdejším nájemcům do vlastnictví jinak, než usnesením orgánů akciové společnosti. Akcionář totiž rozhoduje o jejím řízení, majetkových převodech, a to svoji účastí prostřednictvím orgánů společnosti. Zjednodušeně, kdo drží majoritu, rozhoduje, práva minoritních akcionářů nejsou zanedbatelná, ale zásadní změny neprosadí. Opomíjenou pravdou, důsledkem ztráty majority státu je fakt, že stát již nikdy, ani při doprivatizaci menšinového podílu v roce 2004, nemohl společnosti přikázat jakoukoliv majetkovou transakci a byl odkázán na rozhodnutí orgánů společnosti. Tak to upravuje Ústavní listina práv a svobod, tehdy platný obchodní zákoník a právní řád.

Můžete se probírat milníky dějin společnosti OKD od roku 1990. Od prvního rozhodnutí o privatizaci převodem 48% akcií do kupónové privatizace, obcím regionu a různých fondů v roce 1993, přes zmíněný sebevražedný akt snížení vlastního jmění na úkor majetkového podílu státu o 3,5 mild Kč v roce 1997, přes rok 1998 když se bývalý pytlák, rozhodnutím FNM hajný stává prostřednictvím firmy Karbon Invest majoritním vlastníkem celé firmy OKD, rok 1999 kdy již v orgánech společnosti vůbec nefiguruje jediný zástupce státu a tak pokračovat dodnes.

Dnes se média úpěnlivě snaží naznačit, že zásadní díl odpovědnosti nesl ministr financí let 2002 až 2006, pan Bohuslav Sobotka. Je to nesmysl. Zda je za tou snahou zájem a tlak politických konkurentů, či prostá neinformovanost, či úpěnlivý atak občanského sdružení hornických bytů, či pokus o vznik politické kauzy,  nevím. Mohu ale doložit, že například advokátka Hana Marvanová, když v roce 2008 pro ČSSD za Advokátní kancelář Veverka-Marvanová za úplatu zpracovala posudek privatizace bytů, posuzovala jen otázky určení ceny bytů se snahou prokázat nepovolenou veřejnou podporu. Vůbec nezohlednila fakt, že šlo o privatizaci menšinového podílu, ani metodiku odpočtů při odhadu ceny bytů tehdy s regulovaným, ztrátovým nájemným, Důvod byl jasný. Smlouva o privatizaci menšinového podílu v roce 2004 obsahovala mimo jiné rozvazující podmínku ke smlouvě, pokud by se kdykoliv v budoucnosti nepovolená veřejná podpora prokázala. Vyjádřila jisté pochybnosti, ale podle dokladů, které lze ověřit, v následujících letech podal v této věci podnět Evropské komisi k přezkoumání transakce kde kdo – Jana Bobošíková jako Europoslankyně, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR k podnětu Lubomíra Zaorálka přijala usnesení, kde k tomu vyzývá vládu ODS, konkurent na trhu a zájemce o menšinový podíl, skupina PENTA. Komise nikdy neshledala důvod k výroku, že k nepovolené veřejné podpoře došlo a desetiletá promlčecí lhůta k tomu, aby případný rozdíl v ceně byl státu vrácen, uplynula v září 2014. A pochybnosti o úplnosti znaleckých posudků vznikly dávno poté, co současný premiér  5.září 2006 skončil svůj mandát ministra financí demisí, a ministerstvo převzal ministr Kalousek (před tím krátce pan Tlustý).

Dnes držím rozsáhlou analýzu čítající mnoho faktů, úkonů, časově mapovanou profesionální firmou. V archivu mám doloženo mnoho dobových apelů tisku, projevů politiků. Pokud hledáme odpovědné instituce, pak to byl po celou dobu své existence až do roku 2006 Fond národního majetku, ostatně úkony jím určených znalců jsou dnes předmětem úkonů orgánů činných v trestním řízení. Představa, že ministr financí, který předkládal fondem zpracované podklady vládě s doložkou posouzení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže odpovídá za kauzu „podivné privatizace OKD“,  jsou proto jen účelovým úkonem ne zrovna poctivého politického soupeření

 

 

 

Výtah z dobového tisku a odkazy na články.

Skutečným škůdcem byl ten, kdo předložil návrh jednostranného snížení jmění společnosti pouze na úkor státu. Ten vlastně zbavil stát jakýchkoliv práv k ovládání společnosti a mimochodem zbavil nájemníky naděje na to, že by jim stát mohl garantovat převody bytů do vlastnictví. Kdo ten návrh neplošného snížení ale předložil, jsem nikde nedohledal.

TV

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/1073489-privatizace-okd-saga-plna-bilych-mist

Snížení základního jmění samo o sobě není ničím neobvyklým, vlastníci firem k němu přistupují běžně a zcela v mezích zákona. Jenže v případě OKD to mělo pro stát, respektive Fond národního majetku, bolestné důsledky. „Nevím, kdo to tehdy vymyslel, ale základní jmění nebylo sníženo plošně, ale jen na úkor podílu fondu, který tak ztratil v OKD většinu,“ připomněl v rozhovoru pro Reportéry ČT Jan Juchelka, který byl v letech 2002 až 2005 předsedou výkonného výboru Fondu národního majetku.

http://denikreferendum.cz/clanek/20614-zbohatnuti-zdenka-bakaly-pribeh-oloupeni-statu-ktery-by-nemel-zapadnout

Než nastoupil Bakala, páchal škody Dlouhý
Celý příběh ostravských bytů začal ale dříve, než se k nim dostal Zdeněk Bakala. Je třeba se vrátit do roku 1990, kdy tehdejší ministr hospodářství Vladimír Dlouhý (OF) rozhodl o tom, že se bytový fond státního podniku OKD vloží do nově vzniklé akciové společnosti OKD a.s.  Učinil tak přesto, že hospodaření s byty nijak nesouviselo s provozováním dolů, a v jiných podobných případech, jako například v Mostecké uhelné, se byty spolu s majetkem neprivatizovaly.

Stát hledal někoho, kdo by mu pomohl. A našel Bakalu
Klíčový moment ale nastal až v roce 1997, kdy stát ztratil v ostravských dolech většinový podíl. Akcionáři snížili totiž kvůli útlumu těžby základní jmění společnosti, ale nikoli plošně, nýbrž jen na úkor podílu Fondu národního majetku. Tak stát vlastním přičiněním ztratil v OKD většinu.

Když Roman Češka, tehdejší ředitel Fondu národního majetku, zjistil, že firma Eurobrokers skupuje i akcie obcí, pokusil se je získat pro stát. Najal si společnost Patria Finance Zdeňka Bakaly, aby přemluvila zástupce moravských měst a obcí k prodeji svých podílů OKD. Podle dalšího vývoje se zdá, že učinil „pytláka hajným“.

Starosty totiž jednání zástupců Patria Finance nepřesvědčilo, k prodeji nedali souhlas. Místo toho se dohodli s firmou Eurobrokers, která je kupovala pro firmu Prosper Trading Stanislava Prose. Podle odhadů za to zaplatil zhruba dvě miliardy korun.

 

http://montyrich.cz/novinky/byznys/2257-rodinne-podnikani-ve-velkem-stylu-1-metalimex

 

OKD se v rámci restrukturalizace přeměnily na akciovou společnost ve vlastnictví státu, v souvislosti s kuponovou privatizací se podíl státu ztenčil – 40 % akcií podniku bylo rozprodáno drobným investorům – stát tak měl stále majoritní podíl, který držel prostřednictvím Fondu národního majetku. Ten byl pak podivně nečinný, když v roce 1997 akcionáři na valné hromadě odsouhlasili snížení základního jmění společnosti OKD kvůli ztrátám spojeným s náklady na restrukturalizaci podniku, snížení základního jmění bylo ale vymyšleno velmi vychytrale – nesnížilo se plošně, ale pouze to, cos e týkalo podílu Fondu národního majetku. Stát touto více než zvláštní operací ztratil v OKD část svého podílu.

 

ZAVĚREČNÉ REZUMÉ

KAUZY OKD A RPG BYTY

 

Pro zpracování podkladů s využitím veřejně dostupných informací byla použita metoda „časového mapování“ významných událostí ve více než dvacetileté historii privatizace a deetatizace vlastnických práv a podílů firmy OKD a.s.

V úvodu bych chtěl zdůraznit, že celá kauza v časové analýze prakticky vylučuje Mgr. Bohuslava Sobotku (v pozici ministra financí) jako osobu, která měla a mohla prosadit jakékoliv korekce při privatizaci menšinového podílu v roce 2004. Stát v té době (již několik let) neměl významná práva v akciové společnosti OKD a tedy také žádné nástroje, které by mohl použít ke korekci předchozích, pro stát nevýhodných okolností.

Jaké jsou tedy výsledky analýzy?

  1. Zásadní rozhodnutí bylo učiněno 29. 12. 1990. Zaniká státní podnik OKD a vzniká akciová společnost OKD, do které je vložen veškerý majetek. Stát „zavírá oči“ a otevírá je až za vlády premiéra Špidly a následujících. Ovšem lukrativní části majetku byla společnost zbavena ještě před tím – v listopadu 1990.[1]
  2. 2.      Stát se rozhodl 11. 10. 1993 o částečné privatizaci (menšinového)podílu, když původně držel podíly všechny. Toto rozhodnutí umožnilo podnikatelům pozdější snadné ovládnutí celé společnosti. 40% akcií šlo do kuponové privatizace, 3 % na obce, 3 procenta do Restitučního investičního fondu, státu zůstalo 52 %. Jak patrno z příloh, obce v roce 1997/8 prodaly akcie soukromým investorům, nabídky státu ignorovaly, stejně postupoval RIF. Tím se soukromí investoři dostali na hranici majority a při neúčasti některých akcionářů k faktické hlasovací majoritě. Tyto okolnosti nikdo neprošetřoval, ač šlo o krádež za bílého dne.
  3. Vznikem OKD a.s. a vložením veškerého majetku stát ztratil jakoukoliv možnost ovlivnit hospodaření s majetkem společnosti, než cestou akcionářských práv a jednání na valné hromadě a v orgánech společnosti. Od tohoto okamžiku tedy nemohl ani (bez dohody) přikázat převod vlastnických práv k bytům na nájemníky. Jako akcionář má stát stejné postavení, jako akcionář soukromý, což proklamuje též článek 11 Ústavní listiny práv a svobod.
  4. Již v červnu 1996 valná hromada OKD a.s. (s majoritním postavením státu) rozhodla o snížení základního jmění společnosti z 27,8 mld. Kč na 24,3 mld. Kč. Tím klesl podíl FNM v OKD z 51,99 % na 45,88% V roce 1997 prodal RIF (ve kterém měl majoritu FNM) svůj podíl v OKD bance IPB, kde si je pronajal Pros a získal hlasovací práva. Proces byl dokončen.
  5. Postupně se k většině ve většinovém balíku akcií soukromých investorů propracovává Karbon Invest, který podle některých informací již tehdy skrytě ovládl Bakala. Tyto události však pro kauzu nejsou rozhodné.
  6. Stát ve firmě OKD je v roli přihlížejícího. Proto v roce 2000 ministr Grégr a později v roce 2003 ministr Rusnok navrhuje privatizaci menšinového podílu. Jednání o privatizaci bylo zahájeno 12. 11. 2003
  7. 7.      Nastává hledání přiměřené ceny za menšinový podíl akcií – 45,88%. Od března 2004 kdy vláda navrhuje prodej za 2,4 mld, když FNM obdržel posudek VOX Consult na 2,08 mld, Komerční banka hodnotu vyčíslila na 1,419 mld Kč,  ÚOHS pak kalkuluje s cenou 3,5 mld Kč. Znalecké posudky zajišťuje FNM.
  8. 15. září 2004 usnesením vlády 904 rozhodnuto o kupní ceně a smlouvě za 4,1 mld Kč. Většinu ve společnosti postupnými, ale rychlými kroky získají firmy ovládané Bakalou.
    1. 9.      Listopad 2004 až únor 2005 Bakala v tisku proklamuje, že hodlá byty ve vlastnictví OKD nabídnout nájemníkům, že je připraví k prodeji v průběhu třech let. Tím vzbudil důvodná očekávání, v tehdy platném právním řádu však toto jednostranné prohlášení nemělo účinky závazného příslibu.[2]
    2. Společnosti Penta a J&T, jako konkurenti na trhu chtějí privatizaci menšinového podílu zrušit pro domnělou nepovolenou veřejnou podporu. Nechávají si zpracovat posudky, stejně tak musela dle obchodního zákoníku postupovat sama společnost OKD. Opakovaně dávají podnět Evropské komisi, ta však neshledala důvod k tomu, aby zasáhla, stejně tak ÚOHS.
    3. Některé posudky upozorňují na nedostatky v ocenění společnosti, když do posudku FNM nezahrnul poměrně početný majetek. Tuto skutečnost se MF dozvědělo dne25.srpna 2005, týden před přijetím demise. Vláda v demisi nečiní závažná rozhodnutí, tyto okolnosti znal náměstek MF Janota a tak mělo být pokračováno v případném přezkumu novým ministrem financí. Bohuslav Sobotka však k takovému postupu již nebyl legitimován.
    4. 2. 12. 2009 vláda projednává audit plnění závazků z privatizace – neshledala vady. V té době cestou interpelací v Poslanecké sněmovně opoziční ČSSD upozorňuje na některé okolnosti k prošetření. Stát mlčí.
      1. 13.  Bakala daruje ODS, TOP09 a VV 28,5 mld. Kč .
      2. 14.  Autoři znaleckých posudků FNM, kterým uvedla MF a vládu v omyl, jsou trestně stíháni.

 

Dílčí závěr:

Stát byl v době dokončení privatizace menšinového podílu (2004) v situaci, kdy si nemohl klást žádné podmínky smlouvy týkající se osudu majetku společnosti, pokud by to nebyl výsledek dohody s většinovým vlastníkem. Ministerstvo financí vycházelo z podkladu Fondu národního majetku, který byl velkou institucí (280 zaměstnanců) a byl ze zákona za tuto oblast odpovědný. Určitý podnět poukazující na nedostatky v posudku (neúplnost majetku) byly MF předány až 25.srpna 2006 a jejich zhodnocení a závěry byly v kompetenci vlády Mirka Topolánka.

 

 

 

 

Část druhá – RPG byty.

Když Bakala v roce 2008 prohlásil, že byty nájemníkům do vlastnictví nepřevede, iniciovala opoziční ČSSD zpracování posudku privatizace s akcentem na byty. Primární analýzu zpracoval JUDr. Přikryl, konečnou AK Veverka a partneři, osobně JUDr. Hana Marvanová.

S ohledem na úplné informace, kterými dnes disponujeme, musím konstatovat, že analýza byla nepřesná.

Jejím cílem bylo prokázat, že při „doprivatizaci“ v roce 2004 byly byty převedeny „pod cenou“ a tak že došlo k nepovolené podpoře, což lze moderovat jen tím, že společnost přijme závazek byty převést nájemcům do vlastnictví.

Předkupní právo na byty nájemcům smlouva proklamovala, ale jen pro případ, že se společnost k prodeji svobodně rozhodne.

Tato zásada však byla nadbytečná, takový závazek vyplýval z tehdy platného § 22 zákona o vlastnictví bytů, číslo 72/1994 Sb.

Ač se v průzkumech ukázalo, že jen 25% nájemců má o převod vlastnictví zájem (i s ohledem, že by cena měla být obvyklá, tedy tržní) rozbíhá se po roce 1998 aktivita sdružení nájemníků bytů OKD.

To také podává trestní oznámení na autory posudků.

Byty byly VOX Conslut oceněny na 1,7 mld Kč za menšinový podíl (45,88 %). Čistá cena bytů (100% podíl) činí 2,936 ml. Kč. To je však cena za byty bez právního závazku. Na bytech OKD leží břemeno platných nájemních smluv. Podle zákona o oceňování nemovitostí (které například v odečtech používají banky při ocenění bytů jako zástav), lze poté cenu bytu podle okolnosti snížit o 40 až 60 %[3]. To při přepočtu by znamenalo cenu bytového fondu 1,761 mld a cena jednoho bytu v menšinovém podílu 40.261 Kč. Proto cena průměrného bytu v roce 2005 byla kalkulována na 87.751 Kč, což je cena obvyklá v té době.[4]

Závěr: Stát ani v převodu podílu k bytům nepochybil. Chyby v předchozích analýzách byly důsledkem toho, že byla opomenuta zásada, že domy s byty již byly součástí majetku firmy OKD a prodával se jen podíl 45,88 %. Nebylo tedy již možné, a to od roku 1991, do majetkové suverenity vlastníka státem zasahovat!

 

Současné situace – Nový vlastník Round Hill Capital.

Předmětem prodeje byla obchodní společnost RPG byty se všemi aktivy, pasivy, závazky a součástmi jako celek. Tím nedochází k žádné změně v postavení nájemníků, jejich práva „před a potom“ jsou shodná.

Nebyly prodány byty, ale celá společnost. Prodej bytů do (podle NOZ) bytového spoluvlastnictví vyžaduje zvláštní postup, kdy vlastník prohlásí, že dům rozděluje na samostatné jednotky a ty následně nabídne k prodeji, přičemž současní nájemníci by pak měli 6 měsíců přednostní právo, pokud budou akceptovat podmínky nabídky.

Nic takového se nestalo a k takovému postupu nelze vlastníka donutit.

Proklamace, že firma RPG porušila předkupní právo je nesprávná. Předkupní právo by se realizovalo jin při prodeji jednotlivých bytů.

 

Firma RPG se snaží hospodařit s byty se sociálním cítěním, spolupracuje s obcemi a zaručuje řádný výkon nájemních práv. I nový vlastník chce takto pokračovat a koncem září jednal s místopředsedou Zaorálkem (29. září) a ujistil i vládu, že bude dbát na plnění svých závazků ze smluv a zajišťovat lidem spokojené bydlení.

Můžeme slibovat občanům – nájemníkům bytů RPG jen to, co je reálné.

Nepovolená veřejná podpora nebyla dosud po opakovaném přezkoumání konstatována (u té první byl jako člen dozorčí rady RPG Telička)

Nelze vyloučit opětovné podání (Pavol Krůpa). Jako „konkurent na trhu“ k tomu legitimaci má a nové ocenění by (podle našeho názoru) potvrdilo naše tvrzení.

Pokud by nepovolená veřejná podpora byla zjištěna, již stát nemůže požadovat rozdíl v ceně jako sankci, na to je desetiletá lhůta a ta již uplynula.

Stát by mohl odstoupit od privatizace menšinového podílu. Ekonomické a právní důsledky by však byly nesmírně složité. Ale tato možnost ve smlouvě zakotvena je.

 

 

Praha 28. srpna 2015

 

                                                                                             JUDr. Ivan Přikryl

 

 

 

Výpisy z médiích vyhledané k této kauze:

 

8.4.98

Fond národního majetku (FNM) neuspěl v naivní snaze nakoupit hlasovací práva 

severomoravských měst a obcí ve společnosti OKD. Někteří jeho vedoucí

představitelé vyjadřují podiv nad tím že města a obce svá práva prodaly firmě

Eurobrokers za pouhých 205 korun za jednu akcii, když přitom FNM nabídl 240

korun. Vysvětlení je poměrně jednoduché. FNM drží v OKD 45,88 procent akcií

města a obce měly ještě před týdnem 4,58 procent. Dohromady to znamená 50,46

procent, tudíž majoritu. Ve středu minulý týden ovšem město Karviná prodalo

společnosti Eurobrokers svých 0,70 procent hlasovacích práv. Je tedy vcelku

jednoduché spočítat, že i kdyby FNM získal celý podíl měst a obcí, v žádném

případě již nemohl mít v OKD většinový podíl. Konkurence FNM v

boji o hlasovací práva nabídla okamžitou platbu a skutečně zaplatila.

Těžkopádný fond tak rychlý nebyl a proto prohrál. Jeho zaspání přímo vybízí k

otázce: Co dělá 280 úředníků FNM. Odpověď je zřejmá: Nedělají nic

 

1991-1998

V únoru 1997 rozhodla  Klausova vláda o  tom, že stát  skutečně

odprodá svůj  podíl v  ČMD firmě  K.O.P. s  tím, že  FNM na  ně bude  mít

tříleté předkupní právo. K.O.P. tak získala za zhruba 190 milionů  korun,

na které si musela vzít  úvěr, podíl v  Českomoravských dolech v  hodnotě

1,4 miliardy korun. Koláčkem vytvořené  Českomoravské doly tedy  ovládaly

Důl Stonava na severní Moravě  a skupinu kladenských dolů. Největší  zisk

měl Důl ČSM Stonava, který  byl až  do listopadu  1990 součástí  státního

podniku OKD. Poté se  -  hlavně  z  iniciativy  ministerstva  průmyslu  a

obchodu – osamostatnil. Jeho vyčlenění způsobilo OKD, které se k 1. lednu

1991 staly akciovou společností  se  stoprocentní  státní  účastí,  vážné

ekonomické problémy.

15. 9. 1998

Hlavní směr podnikání je v další  těžbě  a  úpravě  uhlí,“  prohlásil  ve

čtvrtek 15. října pro Právo Viktor Koláček, den poté, co byl zvolen novým

předsedou představenstva OKD.  Kapitálové  propojení  proběhlo  ve  třech

fázích. Nejdříve OKD odkoupily majoritní  podíl firmy K.O.P. (otázka  je,

kde na obchod vzaly peníze), která ovládá obchodní společnost Metalimex a

Českomoravské doly Kladno. V  druhém  dějství  převzala  většinový  balík

v OKD čerstvě založená (2. září 1998) společnost Karbon Invest. Na  závěr

se vlastníkem Karbon  Investu stal management  skupiny kolem ČMD  Viktora

Koláčka. Na tohoto podnikatele čeká kvůli nepřehledné transakci v příštím

roce na řádné valné hromadě firmy,  která musí být svolána nejpozději  do

31. srpna 1999, další nebezpečí. Při projednávání účetní uzávěrky za  rok

1998 bude Koláček muset „svým“ akcionářům  zdůvodnit,  proč  a  z  jakých

prostředků OKD firmu  K.O.P. koupily.  Není totiž  vyloučeno, že  Koláček

použil na koupi „své“ firmy K.O.P. peníze, které OKD vydělaly v době, kdy

v nich majoritu měl stát. Ještě k 31. prosinci loňského roku měly OKD  na

bankovních účtech uloženo 2,13 miliardy korun.

 

7.9.1998

Ostravský podnikatel Stanislav Pros,  který  v  souboji  o  největší

těžební společnost Ostravsko-karvinské doly  (OKD) porazil stát, nyní  ve

skutečnosti vlastní jen asi 10 procent akcií. Další cenné papíry pro  něj

drží do letošního prosince na  základě opční smlouvy Bankovní holding  ze

skupiny IPB Group,  na  zbývající  měl  v  době  valné  hromady  uzavřeny

s jejich skutečnými majiteli  smlouvy o  tom, že  může vystupovat  jejich

jménem.  Jen  měsíční  poplatky  IPB  za  „úschovu“  cenných  papírů   ho

přicházejí na 40 milionů  korun. „Pan  Pros na  valné hromadě  disponoval

49 % akcií s hlasovacím právem. Při neúčasti majitelů zhruba čtyř procent

akcií byl poměr čtyřiceti devíti pro  Prose ku čtyřiceti šesti pro  stát.

 

červen 1996

Prosova cesta k ovládnutí  OKD začala v  červnu 1996. Valná  hromada

OKD, tehdy ještě kontrolovaných FNM, rozhodla o snížení základního  jmění

společnosti z 27,8 miliardy korun  na 24,3 miliardy  korun, čímž klesl  i

podíl FNM v OKD z  51,99  procenta  na  45,88  procenta.  Ředitel  odboru

státního rozpočtu ministerstva financí Eduard Janota vyjádřil  pochybnost

nad správností takového  rozhodnutí:  „Z  dnešního  pohledu  se  zdá,  že

snížení základního jmění o tři miliardy asi nebyla dobrá věc.“

V průběhu srpna 1997 Restituční Investiční Fond,  v němž  FNM stále  drží majoritní  podíl,

svých pět procent akcií v OKD prodal, podle dostupných informací  skupině

IPB. „Tím celkový podíl státu  klesl  pod  padesát  procent  a  bylo  jen

otázkou času, než spekulanti této chyby využijí,“    Podle stanoviska mluvčího  RIF Svatopluka  Herce pro  TÝDEN je  „RIF

soukromou akciovou společností,  která  se  musí  chovat  tržně,  a  tedy

dosahovat co nejvyššího zhodnocení vloženého kapitálu v zájmu všech svých

vlastníků, a to bez  ohledu na to,  jak velký kapitálový  podíl má v  RIF

prostřednictvím FNM stát“.

 

STÁT ZKAZIL, CO MOHL

Poté, co stát ztratil kvůli postupu RIF majoritu v OKD,  rozhodovalo

hlasování na valné hromadě.  V létě 1997 zhruba  ve stejnou dobu, kdy  se

RIF zbavil  svého podílu  v OKD  – začíná  akcie OKD  ve velkém  skupovat

skupina kolem IPB. S odstupem času je zřejmé, že tak činila v rámci opční

smlouvy  s  firmami  kontrolovanými  Stanislavem  Prosem.  Podle  ní   má

ostravský podnikatel zaplatit za cenné papíry v prosinci 1998.

IPB ale  v době,  kdy začala  akcie OKD  skupovat, jejich  konečného

vlastníka tajila. V  říjnu 1997  nad postupem  IPB vyjádřilo  zneklidnění

ministerstvo  průmyslu  a  obchodu  i  Fond  národního  majetku.  V  létě

1997 ještě stát uvažoval o tom,  že prodá  svůj balík  45,9 procenta  OKD

vhodnému investorovi.

Plán státu ale nevyšel. Letos na jaře využil Pros další chyby FNM, a

zasazuje tak  státu  „poslední  ránu“.  Prostřednictvím  spřízněné  firmy

Eurobrokers a několika  drobných  investičních  fondů  získává  hlasovací

práva ke zhruba třem procentům akcií  OKD (z celkového množství 4,65  %),

které FNM před dvěma lety převedl na severomoravská hornická města a obce

bez toho,  aby si  zajistil předkupní  práva. Původním  záměrem FNM  bylo

posílit vliv  města  a  obcí  na  chod  jedné  z  nejvýznamnějších  firem

v regionu.

Současný místopředseda  vlády Pavel  Mertlík TÝDNU  řekl, že  převod

akcií OKD z FNM  na obce bez  zajištění předkupních práv  pro stát se  mu

jeví jako zvláštní. „V  případě, že by  současná vláda prováděla  podobné

převody, jistila by  je  právně  vhodným  způsobem  tak,  aby  ze  strany

nabyvatelů akcií nemohlo dojít k jejich zneužití.“

 

    SCHROMŮV „PODIVNÝ TUNELÁŘ“

Těžko vysvětlitelných  kroků  se  v  kauze  OKD  nedopouštěli  pouze

rozhodující politici a úředníci Klausovy „pravicové éry“. Stejně  podivně

jednali a jednají i  sociální demokraté.  Po poslední  valné hromadě,  na

které firmu ovládl Pros, dosadili  do jejího vedení místopředsedu  strany

Vladislava Schroma. Právě tento muž jako jeden z prvních (20. října 1997)

veřejně podpořil plán převést  část  akcií  OKD  z  FNM  na  obce,  jehož

realizace vedla ke konečné ztrátě státní kontroly nad podnikem

 

 

 

 

TABULKA UDÁLOSTÍ V KAUZE OKD A STRUČNÉ HODNOCENÍ VÝZNAMU:

Událost, úkon. Důsledek Komentář
29.12.1990 Zaniká státní podnik OKD, vzniká OKD a.s. a je do ní vložen veškerý majetek, včetně bytů.[5]

 

 


11.10.1993 první rozhodnutí o privatizaci majetkové účasti státu.

  • Kupóny 40 %
  • Převody na obce 3%
  • Převod do restitučního investičního fondu 3
  • Stát drží 52 %[6]

 

 

1997 stát ztrácí majoritu a to úkonem Fondu národního majetku (?) snížení vlastního jmění o 3,5 mld. Kč.

 

Duben 1998 stát se snaží získat majoritu zpět – marně. Drží již jen 45,88%

 

 

Říjen 1998 majoritu získává firma Karbon Invest.

 

 

 

Červenec 1999 zástupci státu jsou „odejiti“ z orgánů společnosti

 

Rok 2000 ministr Grégr navrhuje plán rozdělení společnosti (?) vláda nesouhlasí.

 

Červen 2002 majoritu – 50,002 % akcií má jediný vlastník – Karbon Invest (další cca 2 % drží jiní privátní vlastníci).

 

Leden 2003 ministr obchodu Rusnok deklaruje privatizaci státního podílu 20 milionů dolarů, obecně cenu tržní. (?)

 

Duben 2003 vedení OKD zvažuje prodej bytů jako celek jinému zájemci.[7]

 

12 listopad 2003 – stát zahajuje exkluzivní jednání s Karbon invest. Žádá o povolení veřejné podpory.

 

 

28.listopad 2003 zahájení trestního stíhání manažerů OKD Koláčka a Przybyla (zproštěni viny soudem 2009)

 

Únor 2004 – Stát ukončil jednání s firmou Karbon Invest o prodeji menšinového podílu státu za 4,53 mld.

 

23. březen 2004 Usnesení vlády 264 zpráva o výsledku jednání.a navrhuje prodej za 2,4 mld Kč.

 

30.dubna 2004 UOHS nepovolil veřejnou podporu pro transakci.

 

31.5. 2004 Bakala kupuje společnost OKD a.s. od Karbon Investu.

 

VSTUP ČR DO EU MĚNÍ NĚKTERÉ PODMÍNKY A PRAVIDLA O VEŘEJNÉ PODPOŘE.

 

15. září 2004 vláda usnesením 904 rozhodla o privatizaci majetkové účasti státu s kupní cenou za 45,88% akcií činí 4,1 mld. Kč.

 

30.října 2004 nový vlastník je povinen učinit nabídku převzetí ostatním akcionářům. Posudek hovoří o ceně 4,37 mld v propočtu na menšinový podíl, který stát prodal.

 

9. listopadu 2004 Kyperská společnost RPG koupila prostřednictvím společnosti Charles Capital (vlastník Bakala) dvoutřetinový podíl v Karbon Investu. Je to týden po realizaci prodeje státu

 

 

Listopad až únor 2004/5 Bakala v tisku proklamuje prodej bytů nájemcům

10.prosince 2004 Společnost J&T by chtěla koupit podíl v RPG a odhaduje cenu na 40 mld. Kč.

 

Současně chce, aby stát od smlouvy o prodeji odstoupil a nabízí za podíl státu 9 mld Kč.

 

 

27.leden 2005 Penta Finance posílá EK stížnost na prodej menšinového podílu, neboť cena byla prý nižší než tržní. EK neshledala důvod k tomu případem se zabývat a stížnost uzavřela. To se stát dozvěděl 25. srpna 2006

 

červen 2006 delimitace OKD a.s. (vznik RPG byty – mimo jiné).

 

31. 3. 2006 Karbon Invest nechal zpracovat znalecký posudek firmy Ernste & Young

Celé společnosti – ten zní na 52,388 mld. Kč

 

30. 1. 2008 občanské sdružení nájemníků bytů RPG pro nepovolenou veřejnou podporu. EK prohlásil, že smlouva neobsahuje žádný prvek veřejné podpory.

 

2. 12. 2009 Vláda projednala audit plnění závazků společností RPG a konstatuje, že všechny závazky byly řádně plněny.

 

MF udělilo společnosti RPG smluvní pokutu 30 mil. Kč (delimitace je majetkový transfer – a ten byl zakázán smlouvou). Firma nezaplatila.

 

Společnost RPG vzala zpět zrušení (odstoupení) od závazku předkupního práva nájemníkům.[8]

 

24.května 2011 Rozhodčí soud odmítá žalobu státu na 30 mil. Kč.

 

25. června 2012 Doucha obviněn v trestného činu křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek.

 

 

6, srpen 2015 společnost RPG byty jako celek kupuje společnost Round Hill Capital.

Toto je zásadní krok, který vylučuje, aby si nějaké podmínky určoval stát. Rozhodují pouze akcionáři. Stát může prosazovat svoje vize, jen pokud drží majoritní podíl!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Bakala ovládl společnost. (Skrytě ?)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

11.2.2004 společnost Karbon Invest nabízí FNM za minoritní podíl 1,19 mld. Kč

 

26.2.2004 FNM obdržel ocenení menšinového podílu od VOX CONSULT     2, 08 mld. Kč

 

12.3. 2004 Komerční banka vypracovala Náhled na možnou hodnotu. Ten vypočetl majetkovou účast státu na 1,419 mld. Kč23.3.2004 vláda souhlasila s Karbon Investem navýšenou cenu za minoritní podíl ve výši2,25 mld. Kč (usnesení 264).

 

30. 4. 2004 UOHS nesouhlasí a hovoří o ceně okolo 3,5 mld. Kč.

 

Usnesení vlády 904 ze dne 15.9. 2004 stanovuje cenu na 4,1 mld Kč. Za tuto cenu je smlouva uzavřena.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


31.3.2006znalec Ernst & Young pro Krajský soud v Ostravě kde byla celková hodnota společnosti odhadnuta na 52,34 mld. Kč. Jde o posudek podle § 49 odst. 4 písm. c) obchodního zákoníku.[9] Autor měl asi na mysli povinnost zhotovit ocenění při rozdělení společnosti.

 

Byty v roce 2006 oceněny na 6,4 mld Kč (E&Y) když 2 roky před tím byly oceněny VOX Consult za 1,7 mld Kč (menšinový podíl)[10]

Subjektem vlastnických práv je obchodní (akciová) společnost. Tento krok je vhodný pro postupnou privatizaci, ovšem vylučuje, aby někdo jiný rozhodl o osudu majetku společnosti jinak, než usnesením orgánů společnosti s kompetencí dle obchodního zákoníku či stanov společnosti! 

Stát tedy může ovlivnit majetek (třeba prodej bytů občanům nájemcům) jen do doby, kdy drží potřebnou majoritu ve společnosti.

Její ztrátou až takto stát rozhodovat nemůže, neboť má jako státní akcionář rovné postavení s privátním akcionářem (článek 11 ústavní listiny práv a svobod.)

 

 

 


Toto právo ztrácí v roce 1998.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

.

Vláda končí svůj mandát demisí 5.9.2006

 

 

 

 

 

Ocenění bytů na 6,4 mld Kč může být správné. Ale hovoříme o podílu na majetku tedy pro účel převodu 45,88 % podílu je cena ve výši 2,936 mld. Kč. To je cena za byty na trhu bez právního závazku (posudek toto nezmiňuje). Tuto cenu lze snížit až o 60% (viz analogie bytů ČEZ v Kadani) tj. cena by byla cca 1.761 mld. Kč, potom cena jednoho bytu činí 40.261 (při hodnotě ve výši prodávaného podílu tj. 45.88%. Celkovou cenu bytu lze dovodit přepočtem na 100% podíl činí 87.751 Kč (za obsazený byt). Je li cena bytu na trhu E&Y proklamována na cca 200.000 odpovídá tato hodnota obsazeného bytu v přepočtu na podíl státu na této částce (cca 80.000 Kč).

 

 

2.6.2010 Bakala daroval ODS, TOP09 a VV celkem 28,5 mil Kč na volby

 

Lze též odkázat na zákon 151/98 Sb., o oceňování majetku a prováděcí vyhlášku. Tyto předpisy umožňují použít odpočtů, přirážek a srážek cen i s ohledem na skutečnost je-li nemovitost pronajatá. (popř. dotaz k přednímu odborníkovi prof. Bradáčovi)

 

 

PRO ARCHIV:

Výpis z privatizační smlouvy koncernu KARBON INVEST, a.s., metodou přímého prodeje vybranému nabyvateli

  1. Identifikace obchodní společnosti: OKD, a.s., člen koncernu KARBON INVEST, a.s., se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Prokešovo náměstí 6/2020, PSČ: 72830, IČ: 00002593, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl B., vložka 122 (dále jen „Společnost”).
  2. Číslo privatizačního projektu: 40017.
  3. Výše základního kapitálu: 24 300 000 000,- Kč.
  4. Jmenovitá hodnota jedné akcie: 1 000,- Kč.
  5. Procentní podíl prodávaných akcií na základním kapitálu Společnosti 45,8831 %.
  6. Počet, druh a forma prodávaných akcií: 11 149 594 kusů registrovaných kmenových akcií vydaných v zaknihované podobě, ISIN CZ0005100651, ve formě na majitele.
  7. Kupní cena jedné akcie: 367,72 Kč.
  8. Kupní cena celkem: Kupní cena za všechny akcie bude činit 4 100 000 000,- Kč.
  9. Způsob privatizace: Rozhodnutí o privatizaci vydané podle § 10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, a to přímým prodejem vybranému nabyvateli.
  10. Nabyvatel: KARBON INVEST, a.s., se sídlem Kladno, Víta Nejedlého 1575, IČ: 25691431, společnost zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B., vložka 5524.
  11. Platební podmínky: Nabyvatel uhradí celou výši kupní ceny stanovené ve smlouvě o koupi akcií poté, co k tomu bude za podmínek stanovených ve smlouvě o koupi akcií vyzván Fondem národního majetku České republiky (dále jen „FNM ČR”), a to prostřednictvím univerzálního vypořádacího centra společnosti UNIVYC.
  12. Podmínky privatizace
    1. Přehled závazků vybraného nabyvatele a sankcí za jejich neplnění.

Není-li dále uvedeno jinak, nabyvatel (dále jen „Kupující”) je povinen dodržovat dále uvedené závazky po dobu počínaje dnem realizace převodu akcií Společnosti na Kupujícího a konče dnem 1. května 2009 (dále jen „doba omezení”).

  • aa) Podnikatelská činnost Společnosti

Kupující vyvine veškeré úsilí, které lze od něj rozumně požadovat, aby zajistil, že Společnost bude po trvání doby omezení svoji podnikatelskou činnost provozovat v souladu s její předchozí praxí před podpisem smlouvy o koupi akcií mezi Kupujícím a FNM ČR na základě tohoto rozhodnutí o privatizaci (dále jen „Smlouva“).

  • ab) Dodržení energetické koncepce České republiky

Kupující vyvine veškeré úsilí, které lze od něj rozumně požadovat, aby zajistil, že Společnost po trvání doby omezení bude provozovat svoji podnikatelskou činnost v souladu s energetickou koncepcí České republiky v platném znění, t.j. zejména, aby zajistil, že Společnost po trvání doby omezení bude zajišťovat těžbu a dodávky uhlí tuzemským výrobcům elektrické energie v termínech a objemech smluvně sjednaných v souladu s uvedenou energetickou koncepcí a v souladu s předchozí praxí Společnosti před podpisem Smlouvy.

Společnost je zejména připravena a schopna pro společnost ČEZ, a.s., se sídlem Duhová 2/1444, PSČ: 14053 Praha 4, IČ: 45274649 (pro elektrárnu Dětmarovice) garantovat dodávky energetického uhlí ve výši 1,5 mil. tun ročně po trvání doby omezení na základě příslušné smlouvy s uvedenou společností.

  • ac) Minimalizace útlumu podnikatelské činnosti Společnosti

Přistoupí-li Společnost v souladu se závazky Kupujícího podle bodu 12/a/aa tohoto rozhodnutí k útlumu své podnikatelské činnosti, Kupující vyvine veškeré úsilí, které lze od něj rozumně požadovat, aby Kupující a Společnost zajistili minimalizaci sociálních a ekologických dopadů takového útlumu, a to při co nejmenší možné míře vynaložení prostředků ze státního rozpočtu České republiky, a to po trvání doby omezení.

  • ad) Rezervy na sanace, rekultivace a důlní škody

Kupující zajistí, aby Společnost dodržovala příslušná ustanovení právních předpisů týkající se vytváření zákonných rezerv finančních prostředků na vypořádání důlních škod a zákonných rezerv na sanace a rekultivace, zejména podle zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů.

  • ae) Placení odvodů na sociální a zdravotní pojištění a daň z příjmu ze závislé činnosti

Kupující zajistí, že Společnost po trvání doby omezení nebude mít splatný nedoplatek na pojistném nebo splatný nedoplatek na penále na veřejném zdravotním pojištění, ani splatný nedoplatek na pojistném nebo splatné penále na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ani splatný nedoplatek na dani z příjmu jako plátce daně z příjmu ze závislé činnosti a funkčních požitků.

  • af) Zachování bytového fondu

Kupující zajistí, že Společnost po trvání doby omezení (i) bude spravovat a udržovat bytový fond ve vlastnictví Společnosti, (ii) že veškeré výnosy z bytového hospodářství budou použity na úhradu výdajů spojených s bytovým hospodářstvím, (iii) nepřevede bytové domy, případně bytové jednotky na třetí osobu, s výjimkou nejvýše 5% z celkového počtu bytů v souvislosti s běžným hospodařením, nebo s výjimkou případného prodeje bytových jednotek dosavadním nájemcům, a to za kupní cenu, která byla použita při ocenění neprodukční části majetku OKD; současně tato cena bude přiměřená a obvyklá ve srovnání s kupní cenou obdobných bytů převáděných v daném místě a čase z vlastnictví státu, krajů a obcí do vlastnictví dosavadním nájemcům.

  • ag) Informační povinnost

Kupující po trvání doby omezení kdykoliv na požádání FNM ČR bez zbytečného odkladu prokáže způsobem, který je podle rozumného posouzení FNM ČR dostatečný, plnění závazků Kupujícího podle bodu 12/a/aa až af tohoto rozhodnutí.

  • ah) Trvání závazků

Závazky Kupujícího podle bodu 12/a/aa až af tohoto rozhodnutí trvají po celou dobu omezení (v případě závazku Kupujícího podle bodu 12/a/ad tohoto rozhodnutí bez jakéhokoliv časového omezení) i v případě, že Kupující v tomto období převede akcie převáděné na základě Smlouvy či jiné akcie Společnosti na jinou osobu nebo tyto akcie či jiné akcie Společnosti z jakéhokoliv jiného důvodu přestanou být v majetku Kupujícího, a to i tehdy, pokud Kupující v důsledku některé z výše uvedených skutečností přestane být akcionářem Společnosti.

  • ai) Smluvní pokuta
    • aia) V případě, že Kupující nesplní svůj závazek zaplatit kupní cenu nebo některý ze svých závazků směřujících k vypořádání převodu akcií podle Smlouvy, je FNM ČR oprávněn požadovat od Kupujícího zaplacení smluvní pokuty ve výši 100 000 000,- Kč.
    • aib) V případě, (i) že Kupující nesplní svůj závazek podle bodu 12/a/aa nebo 12/a/ac nebo 12/a/af tohoto rozhodnutí, je FNM ČR oprávněn požadovat od Kupujícího zaplacení smluvní pokuty ve výši 30 000 000,- Kč, (ii) že Kupující nesplní svůj závazek podle bodu 12/a/ab nebo 12/a/ad tohoto rozhodnutí, je FNM ČR oprávněn požadovat od Kupujícího zaplacení smluvní pokuty ve výši 50 000 000,- Kč a (iii) že Kupující nesplní svůj závazek podle bodu 12/a/ae nebo 12/a/ag tohoto rozhodnutí, je FNM ČR oprávněn požadovat od Kupujícího zaplacení smluvní pokuty ve výši 10 000 000,- Kč.
    • aic) Smluvní pokuta podle odst. (aia) a (aib) tohoto článku je splatná na bankovní účet určený FNM ČR bez zbytečného odkladu poté, co bude Kupující k zaplacení smluvní pokuty FNM ČR písemně vyzván.
    • aid) Zaplacením smluvní pokuty Kupujícím podle odst. (aia) nebo (aib) tohoto článku není dotčeno právo FNM ČR domáhat se zároveň úroku z prodlení a náhrady škody způsobené porušením povinnosti Kupujícího, na kterou se smluvní pokuta vztahuje, ani právo na odstoupení od Smlouvy ze strany FNM ČR.
    • aj) Povinná nabídka převzetí

Kupující v důsledku nabytí akcií podle Smlouvy bude v souladu s § 183b zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, povinen učinit nabídku převzetí podle § 183a a násl. obchodního zákoníku všem majitelům účastnických cenných papírů Společnosti.

  1. Otázky slučitelnosti s právem Evropské unie
  • ba)Vzhledem ke skutečnosti, že Smlouva bude uzavřena v souladu s vyjádřením Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ohledně slučitelnosti s pravidly poskytování veřejné podpory, Česká republika (vláda České republiky, Ministerstvo financí České republiky a Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky), FNM ČR a Kupující nepovažují tuto transakci za opatření zakládající veřejnou podporu, a proto souhlasí s tím, že není nutné, aby Česká republika zahajovala řízení podle čl. 88 odst. 3 Smlouvy o založení Evropského společenství ani jiné řízení ohledně slučitelnosti Smlouvy s právem Evropské unie či aby převod Prodávaných akcií podle Smlouvy byl podmíněn odkládací podmínkou souhlasu Evropské komise.
  • bb) Před uzavřením Smlouvy probíhaly konzultace mezi FNM ČR a Kupujícím týkající se případné veřejné podpory ve vztahu ke Smlouvě a FNM ČR i Kupující zvážili případná rizika s touto transakcí spojená. Kupující byl FNM ČR, Ministerstvem financí České republiky a Ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky řádně seznámen s případnými riziky vyplývajícími z toho, pokud Evropská komise, soud či jiný k tomu oprávněný orgán i přes skutečnosti uvedené v bodě 12/b/ba rozhodne, že prodej prodávaných akcií Kupujícímu na základě Smlouvy zakládá nedovolenou veřejnou podporu či je jinak v rozporu s právem Evropské unie, či o tom zahájí řízení, a to zejména riziko vzniku případné povinnosti Kupujícího navrátit či prozatímně navrátit poskytnutou veřejnou podporu či prodávané akcie.
  • bc) V případě, že i přes skutečnosti uvedené v bodě 12/b/ba Evropská komise rozhodne, že prodej prodávaných akcií Kupujícímu na základě Smlouvy zakládá nedovolenou veřejnou podporu nebo rozhodne o navrácení či prozatímním navrácení veřejné podpory podle Smlouvy, případně (například na základě žaloby či jiného podnětu odmítnutých uchazečů o koupi prodávaných akcií) nabude účinnosti jiné závazné rozhodnutí o tom, že prodejem prodávaných akcií Kupujícímu na základě Smlouvy došlo k porušení závazků České republiky podle práva Evropské unie či jinému porušení pravidel vyplývajících z práva Evropské unie, je FNM ČR oprávněn od Smlouvy odstoupit.
  • bd) Ani FNM ČR ani Kupující neodpovídá za jakákoliv rizika, náklady, výdaje a škody, které mohou vzniknout druhé straně v případech podle bodu 12/b/bc. Kupující se dále zavazuje, že vůči České republice v této souvislosti nevznese žádný nárok, a to zejména nárok na náhradu škody, vzniklé Kupujícímu v důsledku nedovoleného poskytnutí veřejné podpory či odstoupení od Smlouvy ze strany FNM ČR. Pro případ porušení tohoto závazku Kupujícího je FNM ČR oprávněn požadovat od Kupujícího zaplacení smluvní pokuty ve výši odpovídající celkové hodnotě majetkového prospěchu získaného Kupujícím v důsledku takového porušení Smlouvy, nejméně však ve výši 50 000 000,- Kč.

be) V případě, že by v souvislosti s uzavřením Smlouvy či jiných dohod stran s ní souvisejících bylo zahájeno jakékoliv řízení před orgány České republiky či Evropské unie ve věci veřejné podpory či ohledně slučitelnosti Smlouvy či takových dohod nebo závazků FNM ČR a Kupujícího z nich vyplývajících s právem Evropské unie, zavazuje se FNM ČR i Kupující vynaložit veškeré úsilí, které lze po nich přiměřeně požadovat, aby takovou slučitelnost prokázali, případně, aby jinak vyloučili či v nejvyšší možné míře omezili dopad takového řízení a jeho závěrů na FNM ČR i Kupujícího a jejich závazky vyplývající ze Smlouvy či takových dohod. Kupující dále vynaloží veškeré úsilí, které lze po něm přiměřeně požadovat, aby přiměřenou součinnost v takovém řízení poskytla Společnost.

 

INFO – VYCHÁZÍ V MÉDIÍCH :  

 

Média v České republice snad bez výjimky skloňují tzv. „kauzu bytů OKD“ ve všech pádech. Mnozí politici neváhají a připojují se k proklamacím občanského sdružení nájemníků předmětných bytů. Nasazuje se psí hlava těm, kteří se (dle médií) zasloužili o domnělé podvodné chování vlastníků privatizovaného podniku OKD včetně majetku, který byl součástí privatizace (zejména) zbytkového podílu v roce 2004. Též někteří podnikatelé nešetří sliby, že z Ostravy udělají novodobý český „Majdan“ a vyvedou lidi do ulic.

Hněv je špatný rádce. Chceme-li objektivně posoudit celý proces privatizace, musíme vážit dostupná fakta a vyvodit příslušné závěry, zda zvolený postup vlády byl správný a zda bylo možné postupovat jinak.

Hlas lidu – hlas boží. V politice bývá toto pravidlo respektováno. Ovšem aby lid „promluvil“ je třeba, aby dostal úplné a pravdivé informace. O to se chci pokusit. Z těch málo informací, které lidu média a komentátoři nabízejí, nemohou dovodit prakticky nic a tak nastupují emoce. Frustrovaná společnost setkávající se denně s informacemi o porušování zákonů, korupci, podvodnících a podvodech pak emotivně stojí vždy na straně kritiků mocné státní hydry. Je to otázka svědomí médií, zda je vskutku naše zem tak proradná, nebo zda ji jen tak barví.

Když si ale sestaví mozaiku vztahů, práva a modelují k čemu prodejem firmy RPG byty došlo, od médií i mnohých politiků se v závěrech musí lišit.

Není asi únosné publikovat mnohastránkovou analýzu krok po kroku, takže se pokusím o co nejstručnější rekapitulaci.

V roce 1990 byl státní podnik OKD zrušen a zřízena akciová společnost OKD. Tedy subjekt obchodního práva ovšem s tím, že práva akcionářská držel stát. Tehdejší ministr hospodářství Vladimír Dlouhý pak učinil některé nezvratné kroky vedoucí k privatizaci společnosti.

Koncepce bytové politiky a vize jak v bydlení dál tehdy neexistovala. Čalfova vláda sice zřídila post zmocněnce vlády pro bytovou politiku, ale pod tlakem a námitkami tehdejšího ministra financí Václava Klause s vizí, že „vše zařídí neviditelná ruka trhu“ byl post zrušen a zpracovaná vize odeslána do archivu ad acta.

Právě proto se stát dopustil nekoncepčních, ale nezvratných omylů. Ty se týkaly téměř dvou milionů bytů ve vlastnictví státu. Bylo rozhodnuto a uzákoněno, že byty, které do té doby spravovaly podniky okresního bytového hospodářství (OPBH) přejdou bezplatně a bezpodmínečně do vlastnictví státu, byty spravované podniky jako byty podnikové pak budou zahrnuty do vlastnictví těchto firem a spolu s nimi privatizovány.

Tato fatální chyba má své důsledky dodnes. Když se stal Václav Klaus premiérem, pokračoval v transformaci hospodářství a jeho koncepce v bydlení byla pouze privatizace, převod do vlastnictví. Kupodivu uvolnil ceny služeb a liberalizoval je, naopak nájemné ponechal regulované. Obcím nikdo nepřikázal ponechat si alespoň část bytů pro sociálně slabé, politici asi doufali, že nezaměstnaní v zázračném Československu, později Česku nikdy nebudou, ani sociálně slabí. Odpustím si rozvíjení této myšlenky ale důsledky neseme dodnes když obce nemají žádný bytový fond pro sociální bydlení, například.

Obce i firmy měly z bytového hospodářství jen ztrátu a tak masivně privatizovaly též byty. V roce 1993 bylo rozhodnuto o privatizaci majetkové účasti státu ve firmě OKD. A to kupónovou metodou (40%) převody části akcií na obce a na různé restituční fondy (celkem 6%) a 52% si nechal stát, držel je Fond národního majetku.

Nikdo nemohl zabránit podnikatelům, aby odkupovali akcie od všech vzniklých skupin akcionářů, občanů, obcí. To se též stalo. Zde vzniklo první angažmá pana Bakaly a jeho firmy „Patria Finance. Dík různým operacím, ovšem legálním a změnou jmění společnosti však v roce 1998 klesl podíl státu (FNM) na 45,88 %. Soukromý sektor měl nyní v rozhodování o společnosti převahu a stát jako akcionář byl v minoritě. Tato ekonomický schizofrenie byla neudržitelná.

Popisovat události těch let považuji za nadbytečné. Majoritu získává firma Karbon invest pana Koláčka a spol. Dobový tisk popisuje nestandardní kroky většinových vlastníků a stát? Byl v roli, kterou mu umožňoval obchodní zákoník a jeho minoritní postavení. Privátní vlastníci postupně vytěsnili zástupce státu v orgánech společnosti a situace začala být neudržitelná. OKD byl a je významný zaměstnavatel a dovést společnost do krachu by mělo nedozírné, nejen regionální důsledky. Samotný Karbon Invest získal v roce 2002 mírnou nadpoloviční většinu akcií a podle toho se také choval. Proto vláda rozhodla, že i minoritní podíl bude privatizován a to za cenu tržní, k čemu také na podzim roku 2004 došlo.

Je nutno poznamenat, že vlastnictví obecně, tedy i vlastnické právo akcionářů, je chráněno mimo jiné článkem 11 Ústavní listiny práv a svobod a práva privátních a státních akcionářů jsou si rovna, rozhoduje ten, kdo drží při hlasování většinu. Tercium non datur. Cokoliv by stát tehdy udělal v rozporu s touto zásadou a právním řádem by bylo protiústavní a prakticky nemožné.

Osobně zastávám názor, že to samé při privatizaci v roce 2004 platilo i o bytech OKD. Byly součástí majetku akciové společnosti, většinově je vlastnil Karbon Invest. V roce 1993 byly včleněny do majetku OKD bez jakýchkoliv právních či jiných podmínek a tak přikázat jejich prodej nájemníkům při privatizaci menšinového podílu bylo prakticky nemožné, šlo by de facto o vyvlastnění části majetku společnosti. Proto se stát ve smlouvě uchýlil jen k proklamaci, kterou ale považuji za nadbytečnou – tedy k jakémusi „předkupnímu právu“ nájemníků pro případ, že by společnost byty privatizovala. Taková povinnost totiž vyplývala z § 22 zákona o vlastnictví bytů číslo 72/1994 Sb. a tak byla a je ve smlouvě o privatizaci nadbytečná.

Nyní je třeba zpozornět a hodnotit význam slov. Předkupní právo (smluvní i ze zákona) se týká situace, kdy se vlastník rozhodne k jedné z možných forem převodu vlastnictví – prodeji bytů jako jednotek podle tehdy platného citovaného zákona. Žádná jiná omezení či příkazy byly nemožné, tedy pokud vlastník převede vlastnictví k domům nebo prodá celou společnost – s výhradou určitého časového omezení (/do roku 2009) žádná jiná práva nájemníkům nesvědčila a nesvědčí.

To ale neznamená, že nájemníci žádná práva nemají. Jsou ve smluvním vztahu, drží nájemní smlouvu a nájem bytu je v našem právním řádu nájmem chráněným, je-li uzavřen na dobu neurčitou a jakékoliv změny kromě těch, na kterých se obě strany dohodnou, jsou neplatné a musí je k návrhu té či oné strany rozhodnout soud.

Nájemné se po roce 2005 postupně deregulovalo, mnozí si musí pamatovat,  že Ústavní soud opakovaně atakoval vládu že trvalá regulace je neúnosná a dokonce hrozil rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, kdy by stát musel vlastníky odškodnit. Takové situace nastala tehdy v Polsku a tak stát neměl jinou alternativu. Osobně se domnívám, pominuli-li významnou okolnost, příběh, který stát nemohl nikterak ovlivnit, „jak se pan Bakala stal majitelem celé společnosti“ že se pan Bakala vskutku chtěl zbavit v roce 2004 neproduktivního a ztrátového majetku – tedy bytového fondu. Proto ty veřejné proklamace, že byty prodá nájemníkům. Jakmile se ale dozvěděl, že regulace nájemného končí a vlastnictví bytů k pronájmu se postupně stane ziskovou činností, ztratil paměť. Uvědomil si, že na základě proklamaci v novinách, bez dalších právně závazných úkonů jej žádný soud nemůže donutit k splnění slibů a tak svůj záměr změnil. Delimitoval společnost OKD a tak vznikla společnost RPG byty která domy s byty vlastní dodnes.

Zůstane historickou pravdou, že pracovníci Fondu národního majetku pravděpodobně při posouzení majetku OKD vedoucí ke stanovení ceny minoritního podílu státu v mnohém chybovali, tvrzení, že nezahrnuli veškerý majetek společnosti do posudku je známý. Míru jejich zavinění řeší soud. Právní účinky této skutečnosti, odhlédnu-li od odpovědnosti autorů posudků, však dodnes nikdo nepotvrdil a nezakládají právo státu k čemukoliv, třeba k odstoupení od smlouvy o privatizaci minoritního podílu.

Vyčítat tehdejšímu ministru financí, že po večerech znalecký posudek nepřepočítal, když materiál procházel vnitřním i vnějším připomínkovým řízení než byl předložen vládě, která jej schválila, je účelové a absurdní. Ostatně svědčilo by státu takové právo, mohl by tak učinit i každý ze Sobotkových nástupců, zejména ministr Kalousek či ministr Fischerovy vlády Janota, kterého si dodnes všichni váží jako předního odborníka a který náměstkoval na financích i v době privatizace. Ani tento odborník – specialista k takovým závěrům nedospěl, ač v době jeho ministrování již byl problém bytů OKS veřejně skloňován.

 

Tolik pohled do historie.

 

A co současnost? Jaký vliv má skutečnost, že pan Bakala prodal celou společnost RPG od tužky v kancelářích po poslední nemovitost, tedy celou společnost jiným vlastníkům?

Předem říkám, že na právní postavení nájemníků to nemá vliv žádný.

Přece jen bych ale uvedl několik argumentů a možností:

 

Mnozí lidé, politici i odborníci se domnívají, že cena za prodej firmy RPG, kterou poměřují z přepočtem alikvótní částky ceny za privatizaci minoritního podílu je důkazem, že bylo prodáno pod cenou a tedy stát prodělal. Protože o privatizaci bylo rozhodnuto již po našem vstupu do EU, dozírala na tento proces Evropská komise a  ověřovala, zda nedochází k tzv. nepovolené veřejné podpoře, tedy že vyvolený subjekt koupí majetek za cenu nižší než mohou srovnatelný majetek získat ostatní aktéři na trhu.. Cena byla již Evropskou komisí opakovaně zkoumána, například k podnětu skupiny J&T, k závěru, že by toto pravidlo bylo porušeno nedošla.

Samozřejmě že cena za prodej  celé společnosti, tedy nejen domů s byty,  která dosud nebyla oficiálně žádnou ze stran transakce zveřejněna, není sama o sobě důkazem, odpovědí na otázku zda bylo prodáno v roce 2004 pod cenou. Tedy nejsme ani krok blíž k tzv. nepovolené veřejné podpoře se všemi důsledky z toho plynoucími.

S ohledem na argumenty, které jsem uvedl je zjištění, zda rozdíl v ceně majetku v roce 2004 a cenou za prodej celé společnosti v roce 2015 je nepovolenou veřejnou podporou ve smyslu  čl. 88 odst. 2 Smlouvy o založení ES velice obtížné, ač nikoliv nemožné. Aktivně legitimován podat takovou stížnost by byl (pravděpodobně) pouze „konkurent na trhu“, nelze vyloučit, že by jím, i s ohledem na probíhající řízení před soudem s úředníky FNM, kteří posudky připravovali, mohl podat i stát (ministerstvo financí). Ovšem europoslanec pan Telička byl v dresu pana Bakaly přítomen jednání, kdy EK cenu posuzovala bez výroku o porušení Evropského práva. Nechť tedy pan europoslanec promluví.

Spekulujme tedy. Připusťme opětovné přezkoumání privatizace orgány EU s výrokem, že k nepovolené veřejné podpoře došlo. Co by to znamenalo?

Obecně platí, že případný závěr EK o existenci nepovolené veřejné podpory má dvojí účinek: Jednak ten, že EK může rozhodnout o povinnosti navrácení vyčíslené výše nepovolené veřejné podpory zpět do státního rozpočtu, jednak smluvní závazek vyplývající ze smlouvy o privatizaci OKD, že kdykoliv by byla zjištěna nepovolená veřejná podpora, může stát od smlouvy o privatizaci odstoupit.

Povinnost navrátit nepovolenou veřejnou podporu by ležela na firmě RPG a transakcí změny vlastníka společnosti není dotčena. EK však o ní může rozhodnout do 10 let od privatizace, tedy tato lhůta zřejmě uplynula 16. 9. 2014 s výhradou přerušení běhu této lhůty po dobu co probíhala předchozí řízení o nepovolené podpoře. O zjištění této skutečnosti je možné požádat např. ÚHOS nebo přímo EK, což se jistě stalo.

Samozřejmě, že EK může vyslovit svůj výrok o nepovolené podpoře i bez stanovení jejího navrácení státu. Takový výrok by však neměl jiný význam, než že by založil právo státu od smlouvy odstoupit.

Odpustím si další spekulace. Nechť některý specialista vykreslí, co to znamená odstoupit po deseti letech od celé smlouvy. Likvidace společnosti? Tahanice o vzájemné majetkové vypořádání, riziko sporu o zmařených investicích? Nezaměstnanost a to skoková v regionu? Další miliardy na sociální pomoc?

 

Pan Bakala jistě nejednal korektně a vůbec nemám v úmyslu se jej jakkoliv zastávat. Výtky politiků i občanů na jeho adresu jsou důvodné. On v prvních letech veřejně prohlásil v tisku, že byty nabídne nájemníkům do vlastnictví. Pak ale od slibu, který ovšem neměl právní povahu, tiše odstoupil. Porušil kde co, delimitaci firmy OKD na RPG byty a těžební společnost a ztratil paměť.

Je však firma RPG v dnešní podobě nezodpovědným upírem na trhu? Jsou noví vlastníci společnosti proradní bezohlední investoři? K takovému hodnocení není žádný důvod. Firma RPG jež před lety začala spolupracovat se Sdružením nájemníků (SON) a jeho pobočkou v Ostravě. Nechť společnost zveřejní svůj sociální program. Podle mých informací je řádným hospodářem. Nutit ji k prodeji svého majetku bez jejího souhlasu je prakticky nemožné.

V roce 2009 jsem pro společnost RPG zpracoval projekt podle tehdy platného zákona 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Ten počítal s nabídkou nájemcům na převod bytu do vlastnictví za cenu, za kterou se v té době prodávaly byty na lokálním trhu, což by smlouvě neodporovalo. Průzkumy, které byly v té době publikovány tamějším občanským sdružením, hovořily asi o 25-30% zájmu, ovšem za nejnižší možnou cenu. Vznikl by tak smíšený bytový fond, nájemci by mohli své právo uplatnit v 6 měsíční lhůtě, poté by pro ty, kteří o byt nepožádali, zaniklo. Ani práva nepochybně většinového vlastníka – společnosti RPG by nebyla dotčena a výnos jednotek z pronájmu bytů, které vlastní, tak i z těch, které by spravovala jako většinový vlastník by se významně nelišil od výsledků hospodaření současné společnosti. Tento návrh byl písemně předán firmě RPG. Jejímu argumentu, že neexistuje jejich povinnost takto postupovat nelze nic namítat. A že je taková správa složitější se speciální úpravou v občanském zákoníku mohou doložit dnešní bytová družstva, která takový smíšený bytový fond spravují a částečně vlastní.

Lze očekávat, že občanské sdružení byty OKD, které se po léta snaží prosadit převod bytu do vlastnictví, ve spolupráci s podnikateli podá k EK návrh na zjištění nepovolené veřejné podpory. Takový návrh již jednou byl předložen (advokátka JUDr. Marvanová), ale byl odmítnut bez výroku ve věci samé pro nedostatek aktivní legitimace, proto tedy takový podnět může podat jen zmíněný „konkurent na trhu“. Ostrá vyjádření některých podnikatelů však, se znalostí právního stavu ve mně budí dojem, že jde více o politický kapitál než o obhajobu práv občanů. Držím jim palce, aby důkazní břemeno unesli. Ale mé pochybnosti že jej naleznou, přetrvávají.

Práva nájemců změnou v osobě vlastníka společnosti nejsou ničím dotčena, měněna, nijak se nezhoršila. Pakliže bude nový vlastník i nadále řádným hospodářem, nikterak se postavení těchto osob nemění. Podle dostupných informací je nový vlastník v zahraničí slušným a řádným pronajímatelem bez skandálů a úskoků. Pachuť slibotechny pana Bakaly se snad vytratí a lidé budou mít své jistoty domova.

Lidem se má říkat pravda. Nikoliv jim proklamovat práva na převod bytu, která jim nikdy nesvědčila. Očekával bych též stanovisko povolané instituce – Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže k celé kauze.

Jde nyní o to jednat s novými vlastníky společnosti RPG. Rozptýlit obavy, že firma je předložené, seznámit se s jejím programem, výhledem, ambicemi. Chce-li podnikatel Krúpa podat podnět Evropské komisi nelze nic namítat. Bude jen dobře, když se EU k věci vysloví, byť již sankce uplatnit nemůže. Ale malovat čerty na zeď nářků, když k tomu není žádný důvod je nesprávné. Situace den před a den po prodeji firmy RPG se nezměnil, ani práva nájemníků. A to je, myslím, základ informace. Nový vlastník, firma Round Hill Capital, LLC má v zemích kde působí dobrou pověst. Za leta aktivit v mezinárodních bytových institucích (ICA, CECODHAS) mám řadu partnerů, stejné informace má ze svého mezinárodního angažmá v organizacích nájemníků SON. Nechť média zkoumají, zda existuje důvod k obavám lidí o střechu nad hlavou. Dávat jim naději, že za výhodných podmínek získají byty do vlastnictví aby je záhy uvedli na trh je bláhové. Ostatně jsme stát, kde vlastnický sektor nabobtnal a ztratil svoji sociální funkci transferem z bydlení nájemního. Ale to jsem konstatoval v úvodu.

Právo nájmu je obvyklé v celém moderním světě. Je zárukou spokojeného života, bydlení za přiměřenou cenu. Zabývejme se tím, proč již stát nepřistoupil k obnově sociálního bydlení, proč vláda otálí a nevezme si vzor v této oblasti třeba z Rakouska či Británie. Tak mnohdy činím i já. Ale nasazovat exekutivě psí hlavu bez skutečné příčiny je nekorektní.

 

JUDr. Ivan Přikryl



[1] Ještě před vznikem OKD a.s. došlo k vyčlenění dolu ČSM Stonava, který byl až do listopadu 1990 součástí státního podniku OKD. To způsobilo firmě OKD značné ekonomické potíže. Důl získal Koláček.

[2] Byty byly s regulovaným nájemným a tedy ve ztrátě. Dne 30. 12. 2004 zveřejnilo PRÁVO článek náměstka MMR Přikryla o připravované deregulaci jako reakci na opakované nálezy Ústavního soudu. Bakala zjišťuje, že do pěti let bude bytový fond přinášet slušné zisky a proto (asi) od proklamací ustoupil.

[3] V kontextu s dobou tedy v roce 2004, kdy ke všemu bylo nájemné regulované. Dnes by toto snížení ceny bylo jistě mnohem nižší, v bytech je obvyklé nájemné a přinášejí mírný zisk, ovšem kupující domů či bytů jej nemohou svobodně pronajmout, pokud se nevypořádají s právním břemenem.

[4] Obdobně postupoval ČEZ při prodeji 2000 hornických bytů v Kadani v Ústeckém kraji, kdy musela firma prokázat, že prodává za cenu obecnou, když by orgánům společnosti jinak hrozila odpovědnost za porušení péče řádného hospodáře.

[5] Vložením bytového fondu do akciové společnosti mohl stát rozhodovat o nakládání s byty již jen v pozici většinového akcionáře. Prakticky vylučuje, aby při privatizacích menšinového podílu v roce 2004 si stát kladl podmínky prodeje části majetku společnosti třetím osobám, protože by šlo v podstatě o vyvlastnění společnosti.

[6] V tomto čase by mohl většinový akcionář ještě přijmout na valné hromadě například převod vlastnictví bytů na 3 osobu nebo občany, většinou používána forma převodu jednotek nebo převode na právnickou osobu – družstvo.

[7] Znovu důkaz, že o prodejech bytů jako majetku společnosti mohou rozhodovat jen orgány společnosti.

[8] Ale ten se vztahuje jen na případ, když společnost bude převádět do vlastnictví pouze byty, nytýká se prodeje domů či společnosti). Předkupní právo na jednotky ale existuje v § 22 zákona 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů.

[9] § 49 se dělí na odstavce písmena a) a b) a hovoří o Podplácení.

[10] Ovšem tato cena je cenou tržní – volných bytů na trhu. Byty obsazené platnou nájemní smlouvou bývají oceněny na úrovni cca 40 až 60 % tržní ceny, protože na nich váznou závazky – viz bankovní metodika.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *