Ovšem pozor – projev čí vůle? V době studií, hluboko před rokem 1989 jsme šprtali poučku že „právo je projev vůle dělnické třídy povýšený na zákon“. Ta dostala šanci svoji vůli projevit až v roce 1989.

Nyní by definice zněla asi „projev vůle lidu zjištěný v referendu jest nejvyšším zákonem“.

Nejsem odpůrcem referenda. Jen si myslím, že nemusí jít vždy o vůli většiny ale vůli aktivních, že ne vždy umožní občanům podrobně a kvalifikovaně se seznámit s věcnou, právní či jinou podstatou v referendu zjišťované vůle, tedy přijímaného rozhodnutí.

Ovšem trochu mě zarazilo, když mě, jako člena ČSSD oslovuje předseda mé strany s tím, že po dokončení jednání o programu nové vlády umožní všem členům strany rozhodnout ve vnitrostranickém referendu, zda má či nemá vstoupit do koalice. Mé pochybnosti jsou zhruba dvojího druhu:

a)    Co je více, vůle zhruba 1.000 000 voličů nebo vůle většiny z 24.000 členů strany?

b)   Má-li vedení strany nepochybně silný mandát a důvěru vést vyjednávání o programu koalice potřebuje ujištění svých členů, zda výsledný kompromis je maximum možného, co šlo dojednat?

K hledání odpovědi na první otázku se musíme vrátit do doby před volbami. Prosadíme fungující stát, nesouhlasíme s restitucemi a musíme upravit daně aby byly opravdu solidární a lidé/firmy s nadstandardními, vysoce nadprůměrnými příjmy větší mírou přispívali do státního rozpočtu a umožnili obnovu sociálně citlivějšího státu. Přes všechny (dnes již zbytečné) námitky o srozumitelnosti dominantních hesel jsem byl s těmito prioritami srozuměn a souhlasil jsem s nimi. Ač volební výsledek ČSSD nebyl zdaleka tak dobrý jak se čekalo (již podruhé v řadě, vždy asi z jiných příčin) tak znamená možnost a troufám si říkat že povinnost vůči milionu voličů tento program realizovat.

Marně jsem hledal projev Valtra Komárka na ÚVV ČSSD po volbách v roce 2010, které skončily obdobně, ovšem bez možnosti strany vládu sestavit. Tehdy s ohlasem hovořil o chybách v pojetí volební kampaně, o politickém marketingu který hraničil s populismem, o nedostatku skutečného programového oslovení voličů. Projev byl tehdy rozesílán členům ÚVV a stranickým organizacím.

Nyní jsme se dopustili opaku. Dobrý program, avšak žádný politický marketing. Naši soupeři a nyní snad koaliční partneři – hnutí ANO – bylo v tomto ohledu jasnější, logičtější a ….opatrnější ve svých slibech.

Nezdá se mě správné, aby 24.000 členů strany mohlo vedení strany, které s programem „tak jak byl“ ve volbách podporovali, měli teď silnější kartu než voliči. Nic proti zjištění jejich vůle ale výrok „ČSSD do vlády nevstoupí, neboť některé významné části programu se nepodařilo zcela naplnit“ mě připadá zcela nesprávný. Rád bych znal otázku tohoto zvažovaného referenda. Přijatelná by, podle mého názoru byla asi tato: „ČSSD vyslovuje /nevyslovuje vedení strany absolutorium, že v koaličních jednáních prosadila/neprosadila maximum z našeho volebního programu“.

Kladná odpověď znamená souhlas a plnou podporu vedení. Záporná pak pouze to, že vedení strany a sjezd musí znovu analyzovat, jak dosáhnout v praktické činnosti vlády co nejvíc z proklamovaných cílů.

K hledání odpovědi na otázku druhou je třeba vytknout před závorku problém církevních restitucí a daní.

Církevní restituce jistě nemají (a neměly) většinovou podporu veřejnosti. Ale v právním státě nelze jinak, než ctít přijaté zákony. Ač to je diskutabilní, legalitu procesu i obsahu příslušné právní normy osvědčil Ústavní soud. Znamená to, že prakticky není nástroj jak tento stav bez dalších následků změnit. Je to především poučení pro voliče, že musí více přemýšlet komu svůj hlas dávají. Myslím, že nyní jsou pouze dvě možnosti.

-Pokusit se dojednat změny uzavřených smluv. K tomu ale musí být soulad vůle obou smluvních stran Jiné cesty není.

-Druhá možnost je reálná. Každý řádný hospodář, který má vydat nějaký majetek, velice rigorózně zkoumá legalitu nároků na vydání majetku. Tedy důkazy, že jsou splněny všechny náležitosti zákona co do prokázání nároku, času, právní subjektivity. Mé zkušenosti říkají, že je třeba zkoumat nejen vlastnický stav k termínům, který určuje zákon, nýbrž i předchozí vlastnickou kontinuitu, okolnosti za jakých byl nemovitý majetek historicky nabyt do vlastnictví církve. Dosud zákon určuje kdo nároky posuzuje a majetek vydává. Jak politici rádi říkají, dovedu si představit rychlou novelu zákona že před vydáním nároky přezkoumá Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, ať už s nemovitostmi hospodaří státní firmy jako Lesy ČR či kdokoliv jiný. Více asi udělat nelze.

Nevyčítal bych vyjednávajícím týmům, že dohoda o daních nebude jaksi dokonaná až do konečného výsledku. Návrh partnerů – pokusme se (třeba centrálním nákupem) snížit výdaje a plýtvání státu, hospodařit lépe, není irelevantní. I to je přece (náš) fungující stát! A pokud to nebude stačit, po roce – dvou lze celý stav přehodnotit a poté daňový systém změnit. Zdá se že předseda strany má toto na mysli, když žádá od partnerů kalkulace. Slovo snese vše. Ostatně pár let jsem ve státní správě působil. Pamatuji si, jak formální bylo, když se ve vládě projednávaly nálezy NKÚ. I když šlo o závažná zjištění nehospodárnosti, stačilo „když nález vzala vláda na vědomí“. Zdá se, že se i zde blíží změna – tady bych byl velice přísný a závěry NKÚ by měly být doprovázeny konkrétní reakcí kontrolovaného, co změní. A předně, profesionalita státní správy, oddělení politických a kariérních částí ministerstev, to je základ na kterém bych stavěl dobře fungující stát.

A tak mám veliké pochybnosti zda vedení ČSSD potřebuje výsledek svého jednání osvědčovat v referendu. A vůbec si „nedovedu představit“ jak bych vysvětloval voličům, že jsme „přebili“ volební výsledek milionu voličů a naše členy do vlády nepustili.