Ubytovny nejsou nic překvapivého a jejich vznik je pouze výsledkem situace na bytovém trhu. Své zkušenosti s nimi měla a má řada zemí. Vznikají všude prakticky ve stejné logice. Že se exekutiva tohoto problému dlouhodobě nevšímá, je jen katalyzátorem této situace. Proč?

Po roce 1990 poměrně nesnadno vznikalo tržní prostředí i v bytové politice státu. Státní byty byly bezplatně, na územním principu, převedeny do majetku obcí, byly přijaty právní normy pro poskytování hypoték, stavební spoření, velice opožděně se zahájila deregulace nájemného, nuceně se transformovala bytová družstva, která dle zájmu svých členů byla povinna převádět byty do vlastnictví členů. Povětšinou se tak ale dělo nesystémově, na základě poslaneckých iniciativ. Tak vznikla většina právních norem, zákon o vlastnictví bytů a podobně. Bytová družstva přestala plnit roli neziskového bydlení, obce svůj bytový fond zprivatizovaly.

Již tehdy nás zahraniční experti upozorňovali – tato cesta je v zásadě správná a možná, ale pamatujte, že tržní pravidla nesmíte vpustit tam, kde působit nemají, do oblasti sociálního bydlení. Zdůrazňuji slovo „nemají“ což neznamená, že tržní pravidla zde působit nemohou. Naopak. Existence ubytoven s vysokými náklady na ubytování je výsledek působení pravidel trhu. Proč?

Potřeba ubytovat lidi na okraji společnosti objektivně existuje. Pokud stát nevytváří pro sociální bydlení rozumná pravidla, pak se realizují na tržním principu. Podnikatel poměrně levně zakoupí ubytovnu, bývalý hotel a podobně, byty (spíš místnosti) nabídne chudým, a výše poplatků za ubytování kopíruje ochotu státu poskytnout sociální dávku – pomoc v hmotné nouzi. Je-li dána částkou 3 tisíce na člena rodiny, pak je dobré ubytovat rodiny co nejpočetnější a nájem šestičlenné rodiny je nejméně 18 tisíc. Lukrativní pro podnikatele. Ne pro stát.

Toto se projevilo například ve Velké Británii v polovině sedmdesátých let. Nájemné pro sociálně slabé nebylo určeno trhem, aly výší částky, kterou je veřejný sektor sociálně slabým ochoten poskytnout. A tak premiérka Thatcherová dala za vznik tzv. „bytovým asociacím“, speciálním právnickým osobám, které zakládají obce, které mají ale právní subjektivitu a berou si úvěr na výstavbu, za který odpovídají ony, nikoliv obce, ty na jejich činnost jako zakladatel jen dozírají. Tak bylo v Británii postaveno více než 1,7 mil. bytů, a v nich se platí nákladové nájemné.

Doporučil bych tedy neotálet a poučit se v zahraničí. Jistě, existují alternativy řešení, je třeba dát konkrétní obsah pojmu „sociální bydlení“. Podle zahraničních zkušeností bych jej definoval takto:

• Jde o zajištění bydlení těm, kteří dočasně či trvale nejsou schopni opatřit si trvalé bydlení na bytovém trhu formou vlastnictví či pronájmu bytu,
• Spektrum, na které má dopad je ale širší – jde o tzv. neziskové formy bydlení, ubytování sociálně potřebných a pravidla sociální pomoci občanům v bytové nouzi.
• Pro neziskové bydlení je vhodné využít již existující právní úpravy tzv. „sociálního družstva“, které za určitých podmínek může být adresátem rozumné finanční pomoci z veřejných zdrojů či fondů EU.
• Pro ubytování sociálně potřebných je třeba definovat pojem „bytová nouze“, určit úlohu obcí v tomto segmentu a vytvořit podmínky pro vznik subjektů poskytující bydlení za nájemné, které je určeno výší nezbytně nutných nákladů na provoz domu. Takové nájemné dosahuje méně než třetinu částky, kterou dnes platí chudí ve zmíněných ubytovnách. Bytové asociace či obecně prospěšné společnosti bytové jsou možností řešení.
• Pomoc občanům v bytové nouzi je v podstatě určení pravidel pro poskytnutí pomoci těm, kteří se dostali do bytové nouze. Má být účinným nástrojem, ale též musí bránit zneužívání dávek určením pravidel například pro dodržování dobromravného chování, posílání nezletilých do škol, ochotu pomáhat na veřejně prospěšných pracích v obci a podobně. Musí pokrýt pomoc seniorům, kteří nemohou platit zvyšující se nájemné, ale též lidem na pomyslném dně sociálního žebříčku.

Všechny tři součásti rozumného řešení mají dnes konkrétní podobu návrhů, které byly doručeny všem parlamentním politickým stranám, ovšem bez jakékoliv reakce. Čas ale není přítelem řešení, je třeba jednat rychle. Některá opatření se projeví až po několika letech, některá ihned. Nejhorší je ale nečinnost. A té jsme, bohužel, svědky dnes. Tak se nepozastavujme nad ubytovnami.