Právní řád podle toho tak vypadá. Pominu-li množství absurdit, rozporů, nedomyšleností a patových momentů, které způsobí veledílo soukromého práva – nový občanský zákoník – který si vynutil bývalý ministr spravedlnosti a který bude vskutku jeho pomníkem, který se bude upravovat, doplňovat, provádět, novelizovat, napadat nejméně dalších deset let, pak mnohé nepřesnosti obsahuje naše Ústava.

Příkladů, kdy se slovutní (bez ironie) ústavní právníci neshodují nad interpretací nejasných norem, je mnoho. Dodnes není zcela jasné, zda Senát PČR může projednávat po rozpuštění Sněmovny cokoliv jiného, než zákonná opatření, resp. kdo namísto předsedkyně Poslanecké sněmovny Senátem schválené zákony podepíše, aby mohly být zveřejněny ve sbírce zákonů, když tato funkce neexistuje.

V tomto případě vůbec nedám na stanoviska politiků – po odchodu prof. Jičínského z poslaneckých lavic zde není mezi zákonodárci odborník s takovým respektem, že by bylo od jeho autority odvodit právní názor. Ovšemže je zde Ústavní soud i jeho předseda, to jsou odborníci, jejichž názor by mě nesmírně zajímal a jejich autoritu nezpochybňuji – ale protože jsou právě ústavní soudci, logicky mlčí, neboť mluvit budou až na základě podnětu, pokud jej někdo aktivně legitimovaný podá. Lehkost, jakou politici tyto rozpory přechází je jim vlastní, právo mnohé z nich je jen zakroucený paragraf, který snese vše. To není dobrá představa.

Tak například se vedou diskuse o tom, zda by vedoucí kanceláře prezidenta republiky měl kandidovat ve volbách. To politiky zajímá, neboť viditelná funkce, která denně promlouvá „ve jménu prezidenta“, je pro ně silnou mediální výhodou, která je ve volebním klání významná.

Nikoho však nenapadne podívat se na samotný proces jeho jmenování, (popravdě i jeho předchůdců) a hledat odpověď na otázku, je-li zvolený postup zcela po právu a pokud ne, jaké jsou důsledky toho, že funkci vykonává ten, kdo nebyl jmenován zákonem předepsaným způsobem.

Jde, samozřejmě, o kontrasignaci premiéra. Naše ta Ústava Česká totiž v článku 63 odst. 2 uvádí:  Prezidentovi republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon. Takovým zákonem je nepochybně zákon  č. 114/1993 Sb. ze dne 24. března 1993 o Kanceláři prezidenta republiky, který v § 4 odst. 1 říká, že v čele Kanceláře je vedoucí Kanceláře, kterého jmenuje a odvolává prezident republiky.

Pak jde ale nepochybně o případ, na který se vztahuje odstavec třetí článku 63 Ústavy –  rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavce 1 a 2 (tedy i na základě zvláštního zákona) vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.

Že se v tom nevyznáte? Takže jasně. Ať se to zdá jakkoliv absurdní, ke jmenování pana Mynáře vedoucím kanceláře prezidenta republiky bylo třeba kontrasignace premiéra, tím, byl tehdy premiér Nečas. To se nestalo, tak tedy řešme důsledky tohoto stavu z pohledu platnosti řídících aktů pana kancléře. Já již pokračovat nebudu. Chci jen upozornit, jak mnoho záleží na kvalitě vyvolených ale také na servisu, který jim zajišťuje státní aparát, který je (mnohde) dík neexistenci služebního zákona, zcela zdevastován a obsazen též ne vždy kvalifikovanými bývalými politiky. Jinak budeme neustále nacházet tu větší, tu menší miny.