DRUŽSTVA – PODKLADY K STUDII VYUŽITELNOSTI PRO SOCIÁLNÍ BYDLENÍ

ve spolupráci s JUDr. Františkem Léblem

JUDr. Ivan Přikryl

a) Úvod a definice sociálního bydlení str. 1

b) Role sociálního bytového družstva str. 3

c) Historie družstevnictví s akcentem na družstva bytová str. 15

d) Jak dál str. 28

e) Rezumé – doporučení exekutivě str. 30

JUDr. František Lébl, kapitola Návrh sociálního bytového družstva str. 11

Sociální bydlení je nespornou prioritou bytové politiky v současné době. Její řešení není možné bez systémového komplexního opatření, které vychází z těchto zásad:

Je třeba opustit dosavadní (a současné) nesprávné představy exekutivy o řešení sociálního bydlení v ČR. Je třeba uvědomit si, že pojem a institut sociálního bydlení je interdisciplinární systém, ve kterém je třeba současně realizovat opatření sociální pomoci, odpovídající systém poskytování bytů pro osoby, které jsou shledány jako potřené sociální pomoci, opatření výchovná a vzdělávací včetně osvěty, dávající vyčleněným či ohroženým skupinám šanci na důstojný život a návrat do „normálního“ života.

Dopadají proto na mnoho orgánů státní správy:

Ministerstvo práce a sociálních věcí ve věcech poskytování sociální pomoci a podpory potřebným občanům ale i institucím, neziskovým formám či obcím, které sociální pomoc, sociální bydlení, poskytují. Významnou složkou jsou podmínky pro sociální terénní práci
Ministerstvo pro místní rozvoj ve věcech vytvoření předpokladu pro využití stávajícího a výstavbu nového bydlení vhodného pro osoby s nižšími příjmy a na okraji společnosti definované dle zákona.
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vytvořením systému výchovy a vzdělávání a rekvalifikací pro ohrožené osoby.
Lidskoprávní odbor Úřadu vlády ČR vedený příslušným ministrem bez portfeje ve věci prevenci proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci.
Ministerstvo financí jako gestor podmínek finanční pomoci systému sociálního bydlení.
Kraje a obce jako přímí realizátoři komplexu opatření.

Kompetenční systém byl již několikrát popsán a jeho „doporučení“ je v příloze tohoto materiálu.

Existují úvahy o tom, že pojem „sociální bydlení“ či „sociální byt“ je nesprávný, že by bylo třeba umožnit občanům s nižšími příjmy nebo bez práce bydlet v jakémkoliv nájemním bytě a vyplácet mu (dočasně či trvale) relevantní podporu (příspěvek na bydlení či v hmotné nouzi). Takový model je dlouhodobě neudržitelný bez existence právní regulace právním rámcem sociálního bydlení, protože de lege lata neexistují žádné restrikce, limity, normy, který by určovaly přiměřenost bydlení, výši nájemného a podobně. Tak se stává celkem běžně, že občané na okraji společnosti bydlí v nedůstojných ubytovnách s nájemným podstatně vyšším, než je v místě a čase obvyklé. Výše nájmu se přizpůsobuje výši dosažitelné pomoci rodině v hmotné nouzi. Jde o téměř nekontrolovaný transfer veřejných prostředků do soukromého, ničím neregulovaného sektoru.

Je však také pravdou, že Evropská unie věnuje této oblasti značný význam, jen jakoby stál stranou pozornosti naší politické reprezentace, která tento význam nikterak aktivně nereflektuje.

Tak například dne 24. října 2012 (zdroj: CECODHAS) Evropská komise předložila návrh nařízení o Fondu pro evropské pomoci pro nejchudší osoby[2]. Ve snaze, aby použití fondu pružnější, a tím přizpůsobeny místním potřebám, Komise navrhuje, aby ustanovením pomoci mohly být pověřeny např. nevládní organizace podle pravidel určených členskými státy.

Předpokládá se financování fondu ve výši 2,5 miliardy euro a to v rámci politiky soudržnosti pro víceletého finančního rámce 2014-2020. Členské státy by měly financovat 15% nákladů ve svých národních programech, zbývajících 85% pochází z fondu. Komisař László Andor uvedl, že „doufá členské státy a Evropský parlament tento návrh přijmou rychle tak, že podpora bude dosažitelná lidem v nouzi bez prodlení“.

Je tedy nutné zjistit, zda naše národní exekutiva a politici usilovali o využitelnost těchto zdrojů také pro oblast sociálního bydlení.

Jaká je podstata, definice „sociálního bydlení“:

V porovnání se zahraničními modely lze sociální bydlení definovat takto:

„Sociální bydlení je ucelený komplex opatření sociální pomoci, péče, sociální práce a prevence provázaný na systém, který je definován návazností na specifické součástí bytového trhu, zejména na neziskový a veřejně prospěšný sektor, který má naplňovat potřeby bydlení poskytováním domů a bytů k pronájmu nebo prodeji za ceny dostupné těm, kteří nejsou schopni soutěžit na otevřeném trhu a tak získat vhodný byt a zajišťovat řádné spravování a údržbu bytového fondu, nebo osobám v jakékoliv formě hmotné či bytové nouze. V sociálním bydlení nelze spoléhat na jeho vznik či regulaci pouze tržními pravidly nýbrž je třeba právní úpravy určující odpovědnost za zajištění, konkrétních podmínek pro výstavbu, provoz, výši nájemného a kontrolu tohoto sektoru bránící jeho zneužívání, zajišťující dodržování pravidel vzájemného soužití a dalších podmínek stanovených zákonem. Systém sociálního bydlení musí pomáhat potřebným nalézt cestu zpět do důstojného prostředí pro život formou terénní práce, výchovou a vzděláváním, s akcentem na předškolní a školní docházku dětí nalézající se v tomto prostředí a zabránit jakékoliv formě sociálního vyčleňování či segregaci osob podle věku, rasy či národnosti. Zvláštní pozornost pak musí věnovat lidem ve věku seniorském, jakož i mladé generaci“

Tato dílčí úvodní studie chce inspirovat k úvaze o využitelnosti existence bytového družstva a navazuje na dosavadní studie a materiály zpracované autory pro tuto oblast. Klade si za cíl iniciaci odborné diskuze o využitelnosti neziskových, veřejně prospěšných společností a sociálního družstva pro realizaci některých rolí poskytovatele důstojného bydlení zejména pro osoby s nižšími, ale existujícími příjmy schopné rozumné finanční participaci na pořízení a provozu domů a bytů.

Sociální bytové družstvo

PRACOVNÍ STUDIE K PŘIPOMÍNKÁM A POSOUZENÍ

ČÁST PRVNÍ

SOCIÁLNÍ BYTOVÉ DRUŽSTVO

©JUDr. Ivan Přikryl

Bytové družstvo je jen „jedním subjektem z mnohých potřebných“, který může pomoci v obnově systému sociálního bydlení v ČR. Studie má být podnětem pro úvahu exekutivy zda zahájí práce na jeho funkčním zapojení do systému.

1.) DRUŽSTVO A JEHO MOŽNÁ ROLE V MODERNÍM EKONOMICKÉM PROSTŘEDÍ

Evropský kontext, historie:

První družstva vznikala v polovině 19. století (1844 Rochdale, Anglie, 1847 Pražský potravní a spořitelní spolek). Byla zakládána zejména občany se středními a nižšími příjmy, kteří se sdružovali do spolků, jejichž cílem nebyl prvotně zisk nýbrž služba členům – úspory, zajištění práce, bydlení, výroby. První právní úpravou byl zákon číslo 70 z roku 1873. Tento zákon definoval roli družstev takto:

„Ustanovení tohoto zákona dlužno použíti na spolky s neuzavřeným počtem členů, jichž účelem jest podporovati výdělek nebo hospodářství svých členů společným provozováním závodu nebo poskytováním úvěru (společenstva výdělková a hospodářská) jako jsou spolky záložní a úvěrní, spolky pro nákup surovin a skladištní, společenstva výrobní, spolky spotřební a společenstva bytová“. Tato definice v základu vystihuje roli družstev dodnes.

Družstva se tradičně od svého vzniku sdružují do národních organizací k ochraně svých zájmů do tzv. družstevních svazů[1]. Podobně byla před více než sto deseti lety založena organizace mezinárodní – ICA (International Co-operative Alliance)- Mezinárodní družstevní svaz (MDS), sdružující sekundárně téměř miliardu členů v celém světě.

Aby byl spolek chápán jako družstvo má respektovat ve svých stanovách tyto mezinárodně uznávané hodnoty a principy (MDS, Manchester 1995):

a) Dobrovolné a otevřené členství

b) Demokratické řízení

c) Podíl na majetku

d) Samostatnost a nezávislost

e) Výchova, školení, informace

f) Spolupráce mezi družstvy

g) Spoluodpovědnost za společnost

Je třeba podotknout, že družstevnictví v bývalém Československu některé tyto znaky nenaplňovalo, zejména historie vzniku družstev zemědělských vedla k tomu, že až do roku 1990 nebyly zemědělské svazy přijaty za členy MDS, u družstev bytových, spotřebních či výrobních však toto zastoupení a členství v MDS bylo od roku 1968.

V teritoriu Evropa byla v uplynulých letech založena celoevropská mezisektorová organizace – „DRUŽSTVA EVROPA“, jejíž členy je 171 národních družstevních organizací (142 z nich působí v zemích EU). V Evropě je 160 000 družstev (družstevních podniků) se 123 miliony členů a 5,4 mil. zaměstnanců.

Mezi družstevní velmoci v Evropě patří Francie (21.000 družstev, 22,8 mil. členů a 1 mil. zaměstnanců), Španělsko (28.000 družstev, 5,7 mil. členů a 340.000 zaměstnanců), Itálie (40.500 družstev, 12 mil. členů a 970.000 zaměstnanců), Německo (7.500 družstev, 22,5 mil. členů, 530.000 zaměstnanců) a Polsko (12 000 družstev, 10 mil. členů, 500.000 zaměstnanců).

Pokud jde o stávající situaci v České republice, pak v družstvech bytových je 596.000 členů (SČMBD), spotřebních družstev 56.000 členů (SČMSD), výrobních družstev 215.000 členů (SČMVD) a v zemědělských družstvech 362.000 členů (ZS). Jde o 1.249 družstev s celkovým počtem 1.210 000 členů. Do tohoto počtu jsou započítána však jen družstva dobrovolně začleněná do národních svazů. Mimo to existuje Sdružení malých bytových družstev s téměř 2.000 členských družstev, a mimo systém bytová družstva vzniklá v privatizaci obecního bytového fondu, kterých je cca 8.000. Celkový počet členů družstev je tedy podstatně vyšší.

České družstevnictví se od roku 1989 transformovalo, transformační legislativa, zejména zákon 42/1992 Sb., o transformaci družstev se snažil řešit majetkové vypořádání u družstev zemědělských, jejichž historie vzniku a zneužití komunistickým režimem v padesátých letech je dostatečně známá, u ostatních družstev spočívala transformace v přizpůsobení stanov obchodnímu zákoníku, družstva bytová pak umožňovala převod družstevního bytu do vlastnictví členů, ale tito noví vlastníci i nadále využívají služeb družstev bytových jako zkušeného správce bytového fondu, jehož činnost a hospodaření členové nájemci i vlastníci mohou kontrolovat.

V roce 2004 bylo podepsáno mezi družstevními svazy a vládou „Memorandum o spolupráci“, a v roce 2006 byla usnesením vlády číslo 675 z 315., založena též na základě doporučení OSN „Rada vlády pro družstevnictví“ a jejím předsedou byl jmenován JUDr. Ivan Přikryl. Cílem této rady, jejímiž členy byli představitelé národních družstevních svazů a odborníci na družstevní právo, bylo zajistit využití této formy například pro tělesně postižené občany, pro služby drobným živnostníkům a řemeslníkům, pro obnovení výstavby družstevních bytů. Rada však byla bez dalšího zrušena usnesením 1088 tzv. první Topolánkovou vládou ještě dříve než vláda nezískala důvěru. To svědčí o zásadním nepochopení role družstev v Evropě a ve světě (jen v USA je cca 110 mil. členů různých družstev).

Rok 2012 byl rezolucí OSN A/RES/64/136 de 18.6.2009 vyhlášen „Mezinárodním rokem družstev“ a vlády členských zemí vyzvány k podpoře. V České republice tato výzva byla, bohužel, vládou ignorována. Přitom například podle projektu Global 300 – který soustředil údaje o ekonomické síle 300 největšíc a nejúspěšnějších družstev na světě dokládá, že v roce 2006 tato družstva dosáhla obratu 963 bilionu USD (stejně jako Kanada, která je 9 zemí světa). Družstva tedy v zemích, kde vlády využívají jejich specifické vlastnosti například v oblasti zaměstnanosti, dosahují dobrých výsledků.

Tento historický exkurz dokazuje, že v Evropském ale ani národním kontextu nepostrádá využití družstevní formy tradici. Je pravdou, že komunistický režim po roce 1948 činnost družstev omezil (pro jejich kapitalistické prvky, jak odůvodnil) a mnohá předválečná družstva prakticky „postátnil“, ale záhy družstevní formy zneužil pro kolektivizaci nuceným vstupem sedláků či jejich vyvlastněním. Jinak ale tomu bylo v ostatních sektorech. V oblasti bydlení pak koncem padesátých let bytová družstva obnovil když režim pochopil, že na zajištění „bezplatného bydlení pro všechny“ nemá stát ekonomické zdroje a hodila se mu spoluúčast členů na financování výstavby, kde více než 50% hodnoty bytu splatil člen formou členského podílu a úvěru.

V roce 2005 byl přijat zákon o podpoře výstavby družstevních bytů ze Státního fondu rozvoje bydlení, a o změně zákona č. 190/2004 Sb., o dluhopisech, (zákon o podpoře výstavby družstevních bytů). Ten však neobsahoval sociální zacílení a proto se musel vypořádat s bariérou veřejné podpory, jinak by nebyl notifikován. Zákon platí dodnes, ale není aplikován, neboť podpora byla možná jen v rámci limitů „de minimis“ a proto mohl sloužit jen výstavbě malých bytových domů.

Současnost – nová právní úprava:

Nová kodifikace soukromého práva však přinesla potřebnou změnu. Vznikly podmínky pro tzv. sociální družstvo. To je součástí zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvu (zákon o obchodních korporacích).

Sociální družstvo je upraveno v díle třetím, §§ 758 až 773, předchází mu podrobná úprava družstva v hlavě VI, díl první a speciální úprava pro družstvo bytové v díle druhém.

Ustanovení o sociálním družstvu přináší podstatné specifikace a omezení, která zajišťují jeho jinou podstatu „nepodnikatelskou“, sociálním družstvem je družstvo (tedy i bytové), které soustavně vyvíjí obecně prospěšnou činnost směřující na podporu sociální soudržnosti za účelem pracovní či sociální integrace znevýhodněných osob do společnosti s přednostním uspokojováním místních potřeb a využíváním místních zdrojů podle místa působnosti, zejména v oblastech vytváření pracovních příležitostí, sociálních služeb a zdravotní péče, vzdělávání, bydlení a trvale udržitelného rozvoje (§ 758 zákona).

Zákon obsahuje řadu nezbytných restrikcí, v případě sociálního družstva bytového družstva musí člen být zároveň nájemcem – uspokojuje bytové potřeby pouze svým členům, avšak členství v družstvu je nepřevoditelné. Tato zásada zajišťuje, že takové byty plní trvale účel sociální, pakliže člen nehodlá již v družstvu dále bydlet, dojde k finančnímu vypořádání jeho vkladů, ale byt bude přidělen dalšímu členu, který splňuje podmínky pro vznik členství.

Stanovy sociálního družstva musí obsahovat také cíle a podmínky činnosti sociálního družstva a jeho sociální začleňovací funkci a podporu místního rozvoje a také podrobnější podmínky nakládání se ziskem v souladu s účelem činnosti. V případě zániku po uspokojení členů likvidační zůstatek připadne jinému sociálnímu družstvu nebo obci, ve které má družstvo sídlo.

Zdá se, že pro funkci bytového družstva jako „sociálního bytového družstva“, pokud by mělo býti adresátem jakékoliv formy veřejné podpory pro výstavbu a provoz bytů v jeho vlastnictví a přitom se nepotýkat s notifikací těchto podmínek z hlediska veřejné podpory, která, přesahuje-li rámec „de minimis“, je v EU zakázaná, je nutné specifikovat a upravit právním předpisem další podmínky:

a) Sociální zacílení formou definice majetkových poměrů členů (rodiny členů), má-li být výstavba jejich bytů zvýhodněna z veřejných prostředků, například konkrétním limitem čistých rodinných příjmů

b) Podmínky případné sociální pomoci členům, kteří se octli v hmotné nouzi,

c) Pravidla pro „předpis výše nájemného a rozpočtení služeb“

d) Postup při zjištění, že se tato pravidla zneužívají či porušují,

e) Způsob provádění revizí hospodaření činnosti takových družstev a definice oprávnění pro jejich provádění.

Tato doposud absentující pravidla by mohl přinést buď obecný zákon o sociálním bydlení popřípadě zákon o pravidlech podpory sociálnímu bytovému družstvu. Pravidla budou formulována definitivně při formulaci zásad legislativního návrhu k realizaci.

2. NÁSTIN MOŽNÉ BUDOUCÍ PRÁVNÍ ÚPRAVY (DE LEGE FERENDA):

Z uvedeného vyplývá, že jde vlastně o speciální normu pro jeden z „typů“ sociálního družstva, pro družstvo bytové, která by definovala podmínky poskytnutí prostředků z veřejných zdrojů.

Má-li být taková forma podpory reálná, nestrpí rozhodnutí o využití této formy výstavby delšího odkladu. Zatím co Evropská unie věnuje této oblasti značný význam, v ČR jakoby stál stranou pozornosti naší politické reprezentace, která tento význam nikterak aktivně nereflektuje.

Tak například dne 24. října 2012 (zdroj: CECODHAS[2]) Evropská komise předložila návrh nařízení o Fondu pro evropské pomoci pro nejchudší osoby. Ve snaze, aby použití fondu pružnější, a tím přizpůsobeny místním potřebám, Komise navrhuje, aby ustanovením pomoci mohly být pověřeny např. nevládní organizace podle pravidel určených členskými státy.

Předpokládá se financování fondu ve výši 2,5 miliardy euro a to v rámci politiky soudržnosti pro víceletého finančního rámce 2014-2020. Členské státy by měly financovat 15% nákladů ve svých národních programech, zbývajících 85% pochází z fondu.

Je třeba si uvědomit, že možná norma pro finanční či úvěrovou pomoc může mít několik „pater“. Některá družstva staví pro své členy bez speciální sociální pomoci, jsou to především družstva bytová sdružená do Družstevního marketinkového sdružení v Praze. A tak financují výstavbu složením podílu a dlouhodobým úvěrem.

Lze tento systém využít a pro sociálně potřebné zvýhodnit úvěr delší dobou splatnosti a dotováním úrokové míry, kdy veřejné prostředky mohou sloužit pouze k úhradě majetkové újmy bance, pokud tato vznikne. Občané s prokázanými nejnižšími, přesně stanovenými příjmy pak mohou dostat další příspěvek, třeba na splacení členského podílu k bytu, který se pohybuje mezi 20 až 30% hodnoty bytu. V bytech se potom bude platit pouze ekonomické nájemné, které je podstatně nižší, než nájemné tržní.

Ministerstvo pro místní rozvoj předložilo v uplynulých dnech vládě návrh zásad pro rozpočtové období 2014 až 2020 nazvaný „Podklad pro přípravu Dohody o partnerství pro programové období 2014-2020 – vymezení programů a další postup při přípravě ČR pro efektivní čerpání fondů Společného strategického rámce“. Tento materiál (přes skutečnost, že bytová politika je též v gesci MMR a též Státní fond rozvoje bydlení) neobsahuje přímou formulaci pro oblast sociálního bydlení, avšak také cestu nikterak nezavírá. V části 1 Principy programového období 2014-2020 a východiska pro zaměření programů, v kapitole 1.1 Principy pro programové období 2014-2020 se uvádí, že jedním z hlavních směrů zaměření budoucích intervencí z programů bude i inkluzivní společnost vytvářející podmínky pro plnohodnotné uplatnění všech skupin obyvatelstva, zvýšení zaměstnanosti dnes vyloučených skupin a vytváření atraktivních podmínek pro život. Při formulaci Principů se mj. uvádí, že operační programy budou podporovat pouze ta odvětví a sektory, kde dochází k selhání trhu či kde tržní prostředí neexistuje. Bude vždy zvažována forma podpory pro konkrétní intervence pro dané území.

Tyto proklamace dávají určitou naději na vyčlenění prostředků pro sociální výstavbu. Princip regionalisty pak dává prostor pro vymezení odpovědnosti krajů, aby formulovaly území, kde je takových projektů potřeba.

Ostatně definice sociálního bydlení vychází právě z absence či nefunkčnosti trhu v této oblasti[3]. Důsledky toho, že tato oblast je ignorována pak můžeme nalézt v lokalitách, kde se občanům poskytuje nouzové ubytování v „ubytovnách“ a úhrada nájemného resp. stanovení jeho výše se rovná propočtu dosažitelné míry pomoci v hmotné nouzi propočtené na počet členů domácnosti. Takové nájemné mnohokrát přesahuje nájemné v místě obvyklé. Laboratorními příklady jsou například Šluknovsko či Ostravsko.

I v Evropském kontextu prošly mnohé země obdobnou zkušeností. „Například ve Velké Británii musela již Margareta Thacherová hledat korekce neboť se privatizovaly obecní byty a sociální bydlení bylo svěřeno trhu s běžnými nájemními byty doplněné subvencemi potřebným. Nízké mzdy či ještě nižší podpory mnohých občanů vedly k tomu, že většina lidí již nebyla schopna si zajistit bydlení vlastními silami či tržním pronájmem. Průměrný nájem ve Velké Británii činí £ 14.415 za rok, roční příjem pak průměrně £ 18.100 ročně. Rozdíl, částka £ 3.685 ročně nestačí k zajištění života rodiny. Stále více lidí má zde nárok na podporu bydlení. Zvyšování nájemného je zcela odděleno od schopnosti občanů nájemné platit. Tržní pravidla vedou pronajímatele k co nejvyššímu stanovení nájemného, výška nájemného není stanovena nabídkou a poptávkou na trhu, ale velikostí a ochotou státního rozpočtu platit značné podpory. Drahé nájmy při neexistenci sociálního (neziskového) sektoru tedy naplatí nájemci ale daňoví poplatníci. Taková situace již nastává i v ČR.“[4]

Je zcela nepochybné, že v případě neschopnosti nájemce platit nájemné v domech s byty s nájemným postaveným a vypočteným na ekonomických nákladových principech bude výše nájemného a tedy i částka subvencí podstatně nižší. Samozřejmě jde o opatření, které bude přinášet výsledky postupně, ale nepochybně zastaví nedůvodné plýtvání penězi a odpovídá péči řádného hospodáře, která státu tak velice schází.

Sociální bytové družstvo je pouze jednou z možností pro řešení této situace[5] . ČSRB postupně rozpracuje všechny možnosti řešení.

Z hlediska legislativní tvorby je však s ohledem na existenci norem sociálního družstva (účinných od 1.1.2014) relativně nejsnadnější cestou k naplnění funkčního systému. Ostatně nemálo bytových družstev již existující je ochotno se v této výstavbě angažovat.

3. FORMULACE MOŽNÝCH ZÁSAD PRO ŘEŠENÍ

Existují z hlediska kompetencí v zásadě dvě možnosti. Návrh nařízení vlády a následnou realizaci posuzování projektů a financování v součinnosti se Státním fondem rozvoje bydlení popřípadě speciální zákon v gesci téhož ministerstva.

Pro dosažení vyšší efektivity je třeba zvážit spolupráci s bankami, které mohou projekty financovat, avšak právní předpis by jim měl zajišťovat výplatu majetkové újmy, pokud vznikne. Současně (pro splacení členským podílů) je možné využít existujících Stavebních spořitelen.

Pro občany v hmotné nouzi by pak měla být stanovena zvláštní pravidla. Česká společnost pro rozvoj bydlení iniciuje jednání s finančními institucemi s cílem najít co nejefektivnější formu financování.

Není to ale problém jediný. Bývá obvyklé, že tato výstavba co do nákladů bývá též kontrolována a limitována co do nákladů pořízení bytu na m2. I dnes jsou známé technologie pod 20.000/ m2 plochy bytu. Zahraniční modely umožňují obci vznášet podmínky při výstavbě určitým procentem bytů v takto stanovené cenové hladině, k úvaze pak namítáme i sazbu DPH na takovou výstavbu.

Z uvedeného pak vychází návrh zásad pro budoucí právní úpravu. Jde o první formulaci, který bude ve spolupráci se specialisty na družstevní bydlení dopracována:

PŘEDMĚT A ROZSAH ÚPRAVY

Předpis upravuje poskytnutí finanční, úvěrové či jiné pomoci (pracovně dále jen „pomoci“) sociálním bytovým družstvům založeným pro účely takové výstavby v souladu s §§ 758 až 773 zákona číslo 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvu.

PŘÍJEMCI POMOCI

„Pomoc“ při výstavbě směřuje jednak Sociálnímu bytovému družstvu, na základě zvláštních ustanovení a za přesně definovaných, zejména příjmových kritérií s přihlednutím k rodinným poměrům člena (plnění tohoto kritéria je podmínkou vzniku členství občana v družstvu). Takovému družstvu může být poskytnut zvláštní příspěvek. Členu sociálního bytového družstva, jehož rodinné příjmy jsou ještě nižší než limity uvedené v tomto právním předpise, může být poskytnuta další mimořádná pomoc na příklad na splacení členského podílu.

PODMÍNKY POSKYTOVÁNÍ POMOCI

Pomoc podle tohoto právního předpisu se poskytuje pouze sociálnímu bytovému družstvu, v jehož stanovách jsou recipovány podmínky formulované tímto právním předpisem, zejména omezení přijímání člena určeným limitem průměrného rodinného příjmu. O poskytnutí se rozhodne na základě předložení projektu takové výstavby družstvem včetně návrhu smlouvy o výstavbě, která obsahuje propočtený odhad nákladů výstavby.

FORMA A VÝŠE POMOCI

Podmínkou přijetí žádosti o příspěvek je prohlášení o složení (splacení) členského vkladu člena ve výši 20 až 30 % budoucích nákladů na výstavbu dle dokumentace předložené podle předchozího odstavce a závazný návrh smlouvy s financujícím bankovním (finančním) ústavem o poskytnutí úvěrové pomoci včetně doby splatnosti a výpočtu anuitní splátky. Právní předpis stanoví formu a výše pomoci vedoucí k co nejvýhodnějšímu úvěru na výstavbu (formou úhrady majetkové újmy vzniklé v souvislosti s úvěrem)

ZVLÁŠTNÍ PŘÍSPĚVEK

Sociální bytové družstvo může požádat o zvláštní příspěvek pro ty své členy, jejichž rodinný příjem je nižší než…………… Při poskytnutí takového příspěvku stanoví poskytovatel podmínky, za kterých může být zvláštní příspěvek vratný formou postupného splácení.¨

DEFINICE NĚKTERÝCH POJMŮ:

Členský vklad – vklad splácený členem propočtení v rozmezí mezi 20-30% skutečných nákladů na byt,

Úvěr na výstavbu- úvěr poskytnutí na financování výstavby do výše 70-80% skutečných nákladů propočtených na byt.

Zvláštní příspěvek- příspěvek poskytnutý individuálně členům sociálního bytového družstva na splacení členského vkladu.

Sociální pomoc při úhradě ekonomického nájemného.

NÁJEMNÉ ZA UŽÍVÁNÍ BYTU V SOCIÁLNÍM BYTOVÉM DRUŽSTVU

V sociálním bytovém družstvu se stanoví nájemné tak, aby pokrylo veškeré skutečné náklady na provoz domu včetně splátky poskytnutého úvěru[6]

TECHNICKÉ POŽADAVKY NA VÝSTAVBU

Je třeba právním předpisem stanovit parametry pro přiměřenou velikost bytu tak, aby odpovídala počtům členů domácnosti. Sociální bytové družstvo neodmítne přijetí kteréhokoliv člena, ale při organizování výstavby musí zařídit, aby byty nebyly nepřiměřeně přeplněné, je nutné formulovat další podmínky včetně zásad dobrých mravů pro soužití v domě, předchozího souhlasu s přistěhováním dalších osob a podobně. Současně jde o výstavbu se standardním vybavením. Tato forma není předurčena pro nepřizpůsobivé občany ale pro ty, kteří chtějí nalézt pomoc a mají schopnost byť omezeným způsobem se podílet na financování výstavby. Byty jsou ex lege nepřevoditelné do vlastnictví či na jinou osobu. Při ukončení členství a opuštění bytu dojde k majetkovému vypořádání mezi členem a družstvem, právní předpis musí stanovit algoritmus výpočtu takového vypořádání. Člen nemá nárok na úhradu jím splacených částek úvěru, pokud mu byla poskytnuta jakákoliv forma pomoci z veřejných zdrojů.

STANOVY SOCIÁLNÍHO BYTOVÉHO DRUŽSTVA

Bude nutné formulovat další požadavky na obligatorní náležitosti stanov upravujících členská práva a povinnosti, aby bylo možno poskytovat pomoc.

ZÁVĚR:

Tento dokument, druhý v řadě studií České společnosti pro rozvoj bydlení, je podkladem pro diskusi vedoucí k rozhodnutí o využití družstevní formy bydlení pro oblast sociální. Bude souběžně dopracován a konkretizován tak, aby v řádu měsíců bylo možné předložit návrh právní normy v odpovídající formě podle legislativních pravidel a jednacího řádu Parlamentu. Přivítáme proto jakékoliv připomínky a názory, které by mohly materiál zkvalitnit.

Praha, leden 2014

[1] Svaz českých a moravských bytových družstev, Svaz českých a moravských spotřebních družstev, Svaz českých a moravských výrobních družstev, svaz zemědělských družstev a společností a národní sdružení – Družstevní asociace České republiky.

[2] Komise zemí EU pro sociální bydlení se sídlem v Bruselu.

[3]„Sociální bydlení je nezbytnou součástí bytového trhu, která má splňovat potřeby bydlení poskytováním domů a bytů k pronájmu nebo prodeji za ceny dostupné těm, kteří nejsou schopni soutěžit na otevřeném trhua tak získat vhodný byt a zajišťovat řádné spravování a údržbu bytového fondu. Zde nelze spoléhat na jeho vznik či regulaci tržními pravidly nýbrž je třeba právní úpravy určující odpovědnost za zajištění, konkrétních podmínek pro výstavbu, provoz, výši nájemného a kontrolu tohoto sektoru bránící jeho zneužívání, zajišťující dodržování pravidel vzájemného soužití a dalších podmínek stanovených zákonem.“

[4] J. George Smid, ISA UK Ltd. London pro Českou společnost pro rozvoj bydlení o situaci v Británii

[5] Viz ČSRB, „Sociální bydlení v České republice, pracovní studie k připomínkám a posouzení. www.csrb.cz

[6] Pojištění, záloha do fondu na opravy, náklady na provoz zařízení v domě, odvoz odpadu, příspěvek na správu domu, náklady revizí, úhrada anuitní splátky…

NÁVRH SOCIÁLNÍHO BYTOVÉHO DRUŽSTVA – SDRUŽENÍ MALÝCH BYTOVÝCH DRUŽSTEV A SPOLEČENSTVÍ VLASTNÍKŮ.

Autor: © JUDr. František Lébl

I. Úvod

Bydlení nesporně patří k základní potřebám člověka. Právo na bydlení je obsaženo v řadě mezinárodních dokumentů o lidských právech. Ne všechny skupiny obyvatelstva však mají z ekonomických důvodů možnost uspět na trhu s byty. Pro ně je určeno sociální bydlení. Jedním ze segmentů sociálního bydlení, který tradičně tyto potřeby může uspokojovat je sociální bytové družstvo. Sociální družstvu obecně je nyní upraveno v zákoně č. 90/2012 Sb. v § 758 a násl. V souvislosti s přípravou zákona o sociálním bydlení nabízíme tuto variantu, která ovšem není určena pro sociálně nepřizpůsobivé osoby, ale je vhodná pro osoby se středními příjmy. Mezi činnosti sociálních bytových družstev patří také otázky spojené s bydlením (ubytovny, penziony pro seniory, domovy důchodců, startovní popř. ústupové byty).

II. Sociální družstvo

Sociální družstvo popř. sociální podnik družstevního typu je znám v celé řadě evropských zemí, avšak v našem právním řádu jeho úprava dosud chyběla. Neexistuje žádná zákonná definice sociálního podniku, která by platila a byla přijatelná pro všechny státy EU. Pokud je nám známo v roce 1999 byly v Římě schváleny a dohodnuty společné prvky tzv. projektu DIGESTUS, které mají přispět k identifikaci znaků sociálního podniku . Mimo jiné jsou to tyto základní principy:

1. zákaz rozdělování zisku a zákaz účasti na podnikání

2. přednost vytváření zisku pro kolektiv – pozitivní externalita

3. ochrana poživatelů výhod

Dlouhodobě považujeme za naprosto bezvýznamné dělení družstev podle oboru činnosti. Jediné dělení družstev, které má význam spočívá v tom, že některá družstva jsou založena za účelem podnikání (výrobní, spotřební, zemědělská) a jiná pro zajišťování sociálních, bytových nebo jiných potřeb svých členů (zde prakticky družstva bytová a sociální).

Sociální družstva se nedotýkají žádného oborové dělení a mohou existovat ve všech oblastech. Charakteristickými znaky je to, že:

– nejsou založeny za účelem podnikání a dosahování zisku

– finanční prostředky družstva lze použít jen k vybraným podnikatelským činnostem (u bytových družstev pouze ke správě majetku)

– omezují se členské dividendy (aktivace členských podílů) nejvýše na 5% z upsaných vkladů

– zaručuje se členům při odchodu družstva vrácení splacených podílů (vkladů) bez nároku na další majetek družstva)

– upravuje se omezené ručení členů a limitovaná majetková účast členů na činnosti družstva

– převody a přechody členských práv a povinností nejsou dovoleny

– zakotvuje se povinnost věnovat případný zbytek jmění družstva po jeho likvidaci sociálním účelům (obci nebo jinému soc. družstvu)

– soc. družstvo se nemůže sloučit s jiným než soc. družstvem a nemůže přeměnit svoji právní formu

Jako důležitou, leč problematickou otázku ještě uvádíme, že se ukládá sociálnímu družstvu podrobovat se zákonným revizím, prováděným družstevním revizním sdružením, jehož je družstvo členem, anebo určeným orgánem státní správy, kde spatřujeme i úlohu krajů.

Zjednodušeně lze říci, že bytová politika upravuje dvojí princip účasti. Členský princip, který vychází z podpory bytové výstavby na které se podílejí občané jako stavebníci a v podstatě kolektivní investoři tj. typické pro bytová družstva. Nečlenský princip, který znamená, že budoucí nájemníci se nijak nepodílejí na výstavbě a stavba je ve vlastnictví subjektu od nich odlišného. V obou případech však pro výstavbu sociálních bytů je podstatná účast státu a jeho podíl na bytové výstavbě. V obou případech pak je třeba upravit specifická pravidla pro poskytování aktivní, nebo pasivní podpory a pro kontrolu jejího využití.

III. Úloha státu

Aby tato funkce sociálních bytových družstev mohla být plněna, předpokládá se podpora ze strany státu nebo obce (z veřejných rozpočtů) a to proto, že jejich činnost musí ulehčovat státu nebo obci od výdajů nebo jejich části, které by jinak musely stejně poskytnout ze svých rozpočtů. Na druhé straně však výdaje těchto rozpočtů na podporu sociálních bytových družstev musí být ekonomické tj. nižší nežli by musely veřejné rozpočty vydat na stejnou činnost. Prostředky poskytované z veřejných rozpočtů musí mít garanci účelového využití (proto kontrola), musí ulehčit veřejně prospěšné otázky přenesením úkolů státu nebo obce na nestátní organizace např. (koncesní smlouvy zákon č. 139/2006 Sb.) a stát se partnerem v systému veřejného a soukromého sektoru. Sociální bytová družstva mohou být v různé míře financovány z veřejných prostředků buď přímou dotací nebo daňovými úlevami a osvobození. Tyto daňové a poplatkové úlevy se týkají osvobození od daně z nemovitostí, soudních poplatků, daně z příjmu, pokud zisk bude použit výhradně pro účely sociální.

Daňové zvýhodnění a úlevy mají své opodstatnění pouze ve vazbě na veřejnou prospěšnost. Podnikatelské aktivity, které nesouvisí s posláním soc. družstva a je z nich dosahováno zisku je nezbytné zdanit, aby se zamezilo nerovné konkurenci.

Z výše uvedených zásad a principů je patrno, že by se měla vytvořit forma družstva, které je připraveno stát se nositelem příjmů z veřejných rozpočtů, protože bez této ingerence státu či obce musí družstvo podnikat (nerizikově).

V našem právním řádu po roce 1989 bylo často uvažováno o zřízení zvláštní právnické osoby, ale tento koncept byl většinou kritizován jako nesystémový. Přijetím zákona č. 378/2005 o podpoře výstavby družstevních bytů ze SFRB byla využita forma družstva podle ObchZ jako zvláštní typ družstva. Družstvo je dotované výstavbě již dlouhodobě uzpůsobeno a jak družstva obecně prospěšná, tak i později bytová družstva nezakládaly specifickou právnickou osobu, ale měly speciální postavení v platném zákoně.

IV. Charakteristické znaky sociálního bytového družstva

V tuto chvíli považujeme za potřebné zdůraznit některé charakteristické znaky přiznávané družstvům jako příjemcům podpory a nositelům výstavby sociálních bytů.

Jak z uvedeného plyne základním požadavkem na dotování výstavby je jejich neziskovost a vazba na veřejný zájem (obecná prospěšnost). Ta sleduje dosažení veřejně prospěšných cílů poskytováním služeb, nebo podpor, za předem určených podmínek, které jsou rovné pro všechny uživatele, nebo příjemce podpory a její zisk nemá být použit k prospěchu jejich zakladatelů členů, nebo zaměstnanců, ale naopak musí být použit ve prospěch veřejné prospěšnosti pro níž byla založena.

Z toho plyne několik zásad:

je zaručeno nepodnikatelské a neziskové hospodaření s bytovým fondem, musí zůstat v nájemním vztahu v majetku družstva a nelze je převádět do

vlastnictví,

finanční prostředky družstva lze použít jen k vybraným podnikatelským činnostem s odděleným účtováním těchto aktivit,
omezují se členské dividendy (aktivace členských podílů) nejvýše na 5% z upsaných vkladů,
zaručuje se členům při odchodu z družstva vrácení splacených podílů (vkladů) bez nároku na další majetek družstva,
zakotvuje se povinnost věnovat případný zbytek jmění družstva po jeho likvidaci obecně prospěšným účelům (např. Fondu rozvoje bydlení),
ukládá se povinnost družstvu podrobovat se zákonným revizím prováděným družstevním revizím Sdružením, jehož je družstvo členem, popř. určeným orgánem státní správy,
upravuje se omezené ručení členů,
ukládá se limitovaná majetková účast členů na činnosti družstva,
stát poskytuje, v souladu se Zásadami státní bytové politiky, družstvu podporu při údržbě, opravách a provozu dosavadního bytového fondu,
stát poskytuje podporu při výstavbě nových bytů, rekonstrukci či modernizaci,
stát poskytuje podporu při výstavbě bezbariérových bytů,
stát poskytne daňové a poplatkové úlevy při osvobození od daně z nemovitosti a notářských poplatků při převodu nemovitostí, případně úlevy z podnikatelské činnosti, jejichž zisk bude použit výhradně pro účely obecné prospěšnosti.

V. Nutnost kontroly

Prostředky poskytované státem musí být poskytovány s garancí účelového využití. Kontrolu tohoto využití může plnit buď speciální orgán státu nebo revizní Sdružení (svaz), které má ze zákona právo revizní činnosti k družstvům ve svazu sdruženým a družstva mají povinnost se takové revizi podrobit. Družstva, která nenáleží žádnému svazu autorizovanému k provádění revizí, musí být kontrolována revizorem , kterého stanoví obchodní soud. Jsme si vědomi, že instituce revizního svazu překračuje rámec soukromoprávní úpravy a zasahuje do oblasti práva veřejného. Proto by bylo nezbytné, aby revizní oprávnění a revizní Sdružení bylo určeno přímo zákonem. Účelem tohoto zákona by bylo zajistit trvalý dohled nad činností obecně prospěšných družstev, jejich hospodaření se získanými a svěřenými prostředky, jakož i k ochraně zájmů členů a věřitelů na těchto zásadách:

Všechna družstva zřízená na základě zákona o obecně prospěšných družstvech, jsou povinna podrobit veškerou svoji činnost nejméně jednou za dva roky revizí.
Ke splnění tohoto zákona se družstva sdružují v revizním Sdružení obecně prospěšných bytových družstvech.
Sdružení vykonává revizní činnost členských družstev svými kvalifikovanými odbornými revizory na základě provánění vydaného příslušným ministerstvem.
U družstev, která se nestala členy žádného sdružení, provádí revize revizor ustanovený příslušným obchodním soudem, případně územním orgánem státní správy.
Podmínkou pro udělení oprávnění k revizní činnosti sdružení je členství nejméně sto subjektů obecně prospěšných družstev ve sdružení a nezbytný počet kvalifikovaných revizorů, jejichž seznam se předkládá příslušnému obchodnímu soudu, který vede jejich rejstřík. Oprávnění může být Sdružení odňato orgánem, který jej vydal, jestliže není schopno revizní činnost vykonávat.
Na základě zákona má legitimovaný revizor právo vstupovat do provozních místností obecně prospěšných bytových družstev, nahlížet do všech dokladů a souborů účetnictví, evidence členů a domovního majetku, kontrolovat stav pokladny, obsah a dodržování smluv, způsob použití poskytnutých finančních prostředků, podpor daňových a dodržování stanov. Revizor má právo požadovat od orgánu družstva podrobné zprávy a objasnění.
Zprávu o výsledku revize projedná představenstvo Sdružení a výsledky předloží představenstvu společenstva. To je povinno po obdržení revizní zprávy na společné schůzi s kontrolní komisí zprávu projednat, přijmout stanovisko a opatření k závěrům. Současně svolá valnou hromadu, na níž musí být revizní zpráva v úplném znění přečtena a přijata příslušná usnesení. Nedodržení těchto povinností je sankcionováno pořádkovou pokutou.
Náklady revize hradí revidované družstvo na účet Sdružení. U družstev, která nejsou členy žádného sdružení, hradí se náklady úřadu státní správy, který revizi provedl. Soud nebo úřad státní správy může pověřit (přikázat) provedení revize u takového družstva i prostřednictvím Sdružení, ve kterém není družstvo členem.
Družstvo si může vyžádat mimořádnou revizi své činnosti i mimo dvouleté období.

VI. Historický exkurs

Úloha státu při zajišťování bytové výstavby zejména formou družstevní byla vždycky výrazná ne-li nezbytná. Rozvoj bytového družstevnictví v ČSR po první světové válce podnítila mimo jiné nepříznivá situace na bytovém trhu v poválečném období. Myšlenka sdružovat finanční prostředky a využívat občanskou svépomoc na základě různých bytových spolků a společností se i v této době nejlépe osvědčila ve formě bytových družstev. Ovšem pomoc státu byla výrazná, jak v poskytování daňových úlev, tak zlevňováním úvěrů a záruk státu za tyto úvěry. To vše vedlo ke zlepšení podmínek pro rozvoj tzv. obecně prospěšných stavebních družstev, která měla sociální charakter. I po druhé světové válce stát výrazně podporoval bytovou družstevní výstavbu státním příspěvkem a zvýhodněným jednoprocentním dlouhodobým úvěrem. V současné době však bytová družstva nemohou plnit funkci sociálního bydlení, neboť výše členského vkladu je jediným zdrojem financování výstavby, nebo koupě domu. Tím ztratila družstva svůj sociální charakter, kromě snad případů, kdy obce prodávaly malým bytovým družstvům vzniklým z nájemníků v domě, domy za jinou než tržní cenu. Tomu však po vstupu ČR do EU brání hranice veřejné podpory stanovená Evropskou komisí (tzv. limit de minimis), který činní 200 000 eur po dobu tří let jednomu subjektu. Pokus o oživení družstevní výstavby sociálního charakteru byl učiněn zákonem 378/2005 o podpoře výstavby družstevních bytů ze SFRB. Než se tato forma stačila rozběhnout, nebyly pro tento program v rámci reformy veřejných financí přiděleny žádné finanční prostředky.

VII. Závěr

Závěrem můžeme konstatovat, že sociální bytová družstva mají výrazné sociální aspekty a zpravidla alternují státní úkoly, nebo působí v oblastech, kde je třeba participace státu a občanů. Reagují i na selhávání trhu na mikroúrovni. Pod pojem sociální družstvo lze bezesporu zařadit i sociální bytová družstva, která vytváří relativně samostatný segment sociálního nájemního bydlení, vyznačují se dobrou ochranou veřejných prostředků poměrně snadnou kontrolou a dlouhou tradicí v našich podmínkách. Omezuje se jejich komerční činnost a stanoví se i jiné podmínky nakládání s majetkem, ale obavy, že toto by mohlo odradit investory jsou podle našeho názoru liché. Hlavním důvodem je totiž skutečnost, že těmito investory jsou především jednotliví občané na základě principu, že družstvo působí ve své činnosti bez ohledu na výši vloženého kapitálu, ale zaměřuje se na uspokojování potřeb svých členů v tomto případě potřeb bytových, které jsou základními životními potřebami člověka.

Praha, září 2014

HISTORIE DRUŽSTEVNICTVÍ S AKCENTEM NA DRUŽSTVA BYTOVÁ

©JUDr. Ivan Přikryl

Je všeobecně známo, že počátky družstevnictví se datují od roku 1844 vznikem tkalcovského družstva v Rochdale. To působilo též na české národohospodáře a politiky, o čemž svědčí například spis z roku 1846 o potřebě řemeslných spolků, v roce 1848 Dr. Cyril Kampelík doporučuje zakládání spolků družstevní svépomoci. Družstevnictví se v druhé polovině 19. století rozvíjí, prochází etapami úspěchů i potíží. Poučná je historie družstva „Oul“ založeného Františkem Ladislavem Chleborádem. Vznik na principech družstevnictví a jeho rozvoj doprovodily i problémy. Bylo to družstvo největší ve střední Evropě, mělo přes 5.000 členů. Družstva neměla v té době zákonnou úpravu, jejich stanovy se opíraly o císařský patent z 26. listopadu 1852. Bouřlivý rozvoj pak vyvolal nutnost vydání družstevního zákona, stalo se tak v roce 1873 a ten platil prakticky až do roku 1948 (resp. 1939), ten koncipoval český právník Antonín Randa (a prakticky dodnes platí v Rakousku). Úspěchy „Oulu“ a absence přísných pravidel vedly v jisté absurditě k jeho potížím a pozdějšímu zániku. Členstvo se rozděluje, což vyvolává silnou opozici proti Chleborádovi, který volá po rovnosti a skromnosti, a ten v roce 1869 rezignuje. „Podnikavé“ vedení má volnou ruku. Historické prameny uvádějí příklad, kdy Oul zakoupil dům v Karpově ulici za 85.000 zlatých a který byl podle pozdější revize předražen o 40.000 zlatých. Oul postupně upadá a dne 18. července 1875 vyhlašuje úpadek. Není to však konec družstevního rozvoje, jen důvod pro vznik právní úpravy a později též ke vzniku „revizního spolku“, který provádí pro orgány družstev pravidelné revize hospodaření.

Již méně je znám vztah politických stran k družstevnictví. Na sjezdu Československé sociálnědemokratické strany dělnické v Plzni v roce 1907 byla založena tradice projednávání bodu „Družstevnictví“ a tato strana si tak ujasnila svůj vztah k této formě uspokojování potřeb občanů formou neziskovosti a svépomoci postavené na principech podobných politickému programu sociálních demokratů – demokratické poměry, rovnost členů, rovnoprávnost mužů a žen a podobně. Od té doby strana podporuje družstevnictví a stává se jakýmsi jeho patronem.

Družstevnictví bylo plnohodnotnou součástí hospodářství po celou dobu první republiky, samozřejmě s omezením v době protektorátu Čechy a Morava po roce 1939. Existuje řada dokumentů o významných družstevních podnicích zejména v Praze, Brně a Ostravě. Budova družstevní velkonákupny na Těšnově byla dokončena v roce 1928, dnes je sídlem Družstevní asociace České republiky.

Pro komunisty bylo po roce 1948 družstevnictví zpočátku příliš „kapitalistické“ a možná i demokratické. Ač členy byli především dělníci a lidé s nižšími příjmy, přece jen měli v nestátní společnosti majetkové podíly. Režim to řešil jednak v měnové reformě přepočtem členských podílů a jejich minimalizací, jednak vlivem státu, například bytová družstva existovala dále jako „Lidová bytová družstva“ která byla řízena národními výbory, byty v nich byly přidělovány i nečlenům a členství bylo mnohdy jen formální.

„Dík“ v ústavě zakotvené vedoucí úloze komunistické strany a důsledkem – souhlasem komunistických orgánů s volbou vedení družstev byla omezena vnitrodružstevní demokracie.

Komunistům se však v některých oblastech zamlouvalo společné hospodaření, kolektivismus, a tak po vzoru sovětských kolchozů (které byly družstevním principům značně vzdálené) vytvořili doktrínu „vlastnictví s přívlastkem“, tedy „socialistické společenské vlastnictví“, dále „družstevní vlastnictví“, „osobní vlastnictví“ a přetrvávající „soukromé vlastnictví“ symbolicky jako přechodný institut zařazené do závěrečných částí občanského zákoníku. Vznikající zemědělská družstva pak především nuceně odebírala lidem majetek a vkládala jej jako podíly do družstva. Právě pro tuto direktivu nebyla zemědělská družstva v Československu až do roku 1990 Mezinárodním družstevním svazem respektována jako družstevnictví.

Jinou roli sehrála družstva bytová, výrobní a spotřební. Již v druhé polovině padesátých let se začal hroutit sen o tom, že stát bezplatně poskytne každému kvalitní bydlení, levné služby apod. Toto ekonomické perpetum mobile selhalo. A tak bylo například družstevnictví bytové obnoveno. Stát jej významně podporoval, člen zaplatil členský podíl ve výši 10 až 15% nákladů na výstavbu bytu, stát až 50% půjčil formou zvýhodněného úvěru družstvu až na 40 let s 1% úrokovou sazbou, zbytek nákladů na výstavbu pak pokryl státním příspěvkem. Tomu odpovídalo též významné omezení členských práv. Člen, pokud se z bytu odstěhoval, neměl nárok na jím splacenou částku úvěru, obdržel jen zůstatkovou hodnotu členského podílu, která se každý rok ponížila účetně o 1%.

Proto poměrně významnou změnou bylo prosazení Směrnice ČSBD číslo 5/84, která za určitých podmínek uvolňovala převody členských práv nejen na přímé příbuzné, ale i na další osoby. Okolo Pražského bytového družstva Pokrok, do kterého byl „strpěn“ jako ředitel Ing. Ota Karen, CSc, který jako jeden z aktivních účastníků pražského jara 1968 a spolupracovník Oty Šika byl vyloučen z KSČ se soustředila skupina odborníků, kteří po roce 1968 nemohli vykonávat dosavadní funkce, například JUDr. Pavel Rychetský. Ti, spolu s dalšími, například Prof. Vojtěchem Ceplem se snažili, aby bytové družstvo bylo akceptováno jako subjekt nacházející se mezi vlastnictví státním a soukromým a akcentovali ochotu členů sami se starat o své potřeby. Toto se jim v mezích možného podařilo.

Výstavba družstevních bytů byla plánována státní plánovací komisí a družstvům uživatelským rozvrhem přidělována, stala se masovou záležitostí, vystavěno bylo na 800.000 takových bytů. Je třeba také respektovat, že v době kdy neméně stejná skupina „vyvolených“ získávala bezplatně státní byty od národních výborů bylo družstevnictví zcela jistě určeno pro neprivilegované. Stát také vymezil tzv. „družstevně stabilizační byty“, kde právo přidělení bytu bylo svěřeno vybraným národním podnikům. Okolo Brněnských družstev se pak skupina právníků snažila o tzv. „aktivaci anuit“, tedy o zásadu, aby k splacenému podílu členem se přičítala ročně částka jím splaceného úvěru. To se však podařilo až koncem osmdesátých let.

Ke konci totalitního režimu byl přijat „zákon o bytovém, spotřebním, výrobním a jiném družstevnictví“ což bylo v podstatě průlomem, kdy živnostníci mohli zakládat družstva řemeslníků, známá jsou i družstva právníků-advokátů, kromě svazů dosavadních družstevních oborů tak vznikl i tzv. „meziodvětvový svaz družstev“. Zemědělská družstva měla samostatnou právní úpravu, neboť družstvo plnilo současně i roli odborové organizace[1]. Byl to poslední výkřik přestavbového období.

Situaci v bytovém družstevnictví poznamenalo bezdůvodné odvolání předsedy ČSBD Ing. Jiřího Proška v roce 1988, který byl v mezích té doby dobrým odborníkem, avšak pracovník ÚV KSČ RSDr. Kamil Kohlíček (snad v předtuše brzké kolize režimu) jej nechal odvolat, přičemž čtyřicetiletý Prošek zemřel na srdeční kolaps. Kamil Kohlíček pak následně usedl do křesla předsedy svazu. To poznačilo jistou radikalitu bytových družstev ihned po sametové revoluci kdy vznikla iniciativa předsedů, kteří dobrovolně svolali schůze družstev a nechali osvědčit svoji volbu členy bez diktátu KSČ. Zhruba 1/3 předsedů byla v té době vyměněna za podle členů vhodnější osobnosti a lepší odborníky. Sjezd ČSBD se pak k výzvě více než třetiny družstev konal již 29 až 30.ledna 1990 kde bylo zvoleno nové vedení a svaz se později přejmenoval na Svaz českých a moravských bytových družstev. Z ústředního orgánu státní správy se přeměnil na dobrovolné zájmové sdružení právnických osob, z 330 zaměstnanců se jeho počet redukoval na 30, vznikly nové stanovy, regionální rady, poslání svazu bylo jednak nalezeno v metodické pomoci družstvům v oblasti práva, ekonomiky a techniky, výchově a vzdělávání, mezinárodních vztazích a také při prosazování potřeb družstev v nové legislativě.

To byla změna zásadní. Svazy, které měly do roku 1988 (do přijetí výše citovaného družstevního zákona) roli „ústředních orgánů státní správy, v jehož čele nestojí člen vlády“ a byly družstvům nadřízeným orgánem vydávajícím závazné směrnice a provádějící periodické revize hospodaření družstev si v letech 1990 až 1992 zbudoval zcela novou strukturu a postavení.

Záhy se transformovala též Ústřední rada družstev se sídlem v Praze Těšnově na „Družstevní unii ČSFR“ a do jejího čela byl zvolen Ing. Ota Karen, CSc.

Družstevnictví však v jisté absurditě svobodné společnosti procházelo velice složitým obdobím. Nově se rodící politická reprezentace na půdorysu Občanského fóra a vznikající strany jako ODS, či strany tradiční – Československá strana lidová, Československá strana sociálně demokratická a neměla dostatečné informace o roli a významu družstevnictví ve světě a více méně jej chápala jako relikt totality.

Výjimkou byli sociální demokraté, v té době vedeni předsedou panem Horákem, který žil léta v Kanadě, kde role družstev, zejména bytových, je dodnes velice významná, taktéž družstev úvěrních apod. Ten přizval představitele družstev na obnovující sjezd v pražském hotelu Pyramida, nabídl zástupcům družstev místa na kandidátkách do Parlamentu (tehdy ovšem sociální demokraté ještě ve volbách nepřekročili pětiprocentní hranici). Svaz bytových družstev zapůjčil ČSSD 2 miliony Kč na kampaň, ty strana podle smlouvy řádně a včas vrátila.

Toto se projevilo v období „rané transformace“, kdy byl i pro družstevnictví připravován „transformační zákon“[2]. Ten v návrhu ministerstva zemědělství počítal s majetkovým vypořádáním zemědělských družstev s členy, transformačními projekty družstev zemědělských, výrobních či spotřebních, transformace družstev bytových spočívala v přizpůsobení stanov novému obchodnímu zákoníku, což byl úkol zdánlivě formální ale se sankcí likvidace pro ta družstva, která by toto včas neprovedla. Současně se umožnilo tzv. „rozčlenění“ družstev, jako reakce na nucené integrace bytových družstev v osmdesátých letech, když bylo možné družstva takto sloučená rozdělit.

Sice malou skupinou bytových družstev ve městech byla družstva pro výstavbu bytů v nástavbách a vestavbách. Stavělo se ale bez souhlasu vlastníků domů (kterým byly v restituci činžovní domy vráceny). Protože tyto byty v půdních prostorách byly vlastně zhodnocením majetku bez souhlasu vlastníka, stávaly se nákladně zbudované byty vlastnictvím původních vlastníků. Ve snaze tomu zabránit se uvažovalo s doživotním zřízením věcného břemene ze zákona, ale mezi tím přišel tehdy řadový poslanec Josef Lux s pozměňovacím návrhem ve znění: „Dnem účinnosti tohoto zákona stávají se družstevní byty vlastnictvím členů“. To by však znamenalo katastrofu, neboť návrh vlastně nepostihl jen byty v nástavbách ale všechny družstevní byty, tedy 800.000 bytů vystavěných v letech 1959 až 1989 + 30.000 bytů v tzv. Lidových bytových družstvech vystavěných před druhou světovou válkou.

Proto jsme pana poslance ihned v průběhu schůze kontaktovali a snažili se mu vysvětlit, co přijetí tohoto návrhu znamená. Podle vyhlášky 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní výstavbě by to znamenalo jednak povinnost člena okamžitě a plně splatit celou dosud nesplacenou anuitu, mnohdy až 200.000 Kč a také vrátit poskytnutý státní příspěvek téměř ve stejné výši.

Pan poslanec však zareagoval pro politika typicky. Naivně doplnil dva odstavce, říkající že státní příspěvek se nevrací a člen musí před uzavřením smlouvy o převodu splatit dosud nesplacený úvěr. Trvalo přes deset let a v mnohých oblastech trvá dodnes problém s nedomyšleným tímto krokem. Po dlouhých jednáních s Ministerstvem financí byl poslaneckou aktivitou poslanců Libora Kudláčka, Hany Marvanové, Evžena Snítilého a Jana Bláhy přijat zákon o vlastnictví bytů (číslo 72/1994 Sb.). Ten však řešil jen část problémů, například jak naložit s pozemky pod družstevními domy. Ty měli být státní, pokud stavební úřady před rokem 1989 dodržovaly zákon (měly být, pokud vlastnictví svědčilo někomu jinému, vyvlastněny za úhradu, což se nejméně u 50% domů nestalo). Martýrium vedlo postupně k více než 10 novelám tohoto zákona, vlastnictví bytů je dnes součástí nové kodifikace práva občanského, bohužel stejně diskutabilně jako úpravy předchozí. Také problémy s možným promlčením nároků na převod bytu do vlastnictví po uplynuté třech let od data podání žádosti přineslo masové negativní reakce členů podporované médii, zejména TV NOVA. Toto bylo řešeno uznáním závazku a také dalšími novelami.

Uvnitř družstev se diskutovalo, zda tento proces není vyvlastněním družstev a zda se obrátit na ústavní soud. V představenstvu SČMBD podal tehdejší regionální předseda Pražské oblasti Zdeněk Kurka informaci, že spolu s JUDr. Oehmem takovou ústavní stížnost podali, později se ale tato zpráva ukázala nepravdivou.

Tato doba byla velice složitou, plnou úspěchů a proher celého družstevnictví. Ústřední rada družstev měla rozsáhlý majetek, například celá areál v Praze-Jílovišti (Ústřední družstevní škola) ve kterém studovali zahraniční studenti i funkcionáři družstev z celé federace, vilu na Barrandově, vilu v Jílovišti, svazy měly síť družstevních podniků včetně nemovitostí. Tento majetek byl postupně prodán a zůstane otázkou nezodpovězenou, zda tyto prodeje byly korektní a nutné.

U družstev bytových měl prodej družstevních podniků služeb, které ztratily svůj smysl, na starost místopředseda Jiří Staněk, jím řízená likvidace podniků žádný významný ekonomický efekt nepřinesla, naopak za některé nemovitosti v Brně nebylo podvodnými kupci zaplaceno vůbec. Byla to složitá doba, kdy se podvodníci tvářili jako významní podnikatelé a zkušeností s tzv. tuneláři ještě nebyly.

Je také pravdou, že z cca 600 bytových družstev potkaly problémy pouze dvě – Bytové družstvo v Říčanech u Prahy v důsledku podivných smluv na výstavbu bytů na střechách družstevních domů, kdy řešení tohoto problému trvalo dlouhá léta a Bytové družstvo Praha-Hutmanka, kde jeho předseda JUDr. Vašíček razil koncepci tzv. „podnikatelského“ družstva a bralo si úvěry na výstavbu hotelu, za které ručilo (bez vědomí členů) družstevními domy. To vedlo v roce 2001 k úpravě obchodního zákoníku, který to nadále zakazoval.

Též podivná výstavba více než 1200 družstevních v Praze bytů v rámci dokončení sídlištních celků komplexní bytové výstavby, kterou převzala některá pražská bytová družstva, kde pro výstavbu bylo třeba splatit vyšší podíl, až 200.000 Kč ale existovaly již volné převody členství podle § 230 obchodního zákoníku znamenaly, že přes fiktivní členy byl byt získán za splacení podílu a následně prodán tímto převodem mnohdy za milionové částky. Tuto záležitost pražských družstev řešila Policie ČR avšak evidentní podvody a trestná činnost byla v době zjištění promlčena. Tyto informace však nebyly v té době známé ani mediálně využité. A tak zůstaly nepovšimnuty a zapomenuty.

Lze konstatovat, že přes uvedené problémy družstva v drtivé většině v tomto složitém období prokázala, že jsou dobrým a spolehlivým správcem majetku svých členů. Bylo jednat třeba časté korekce právní úpravy, zde je třeba zmínit tři tehdejší poslance – Jana Bláhu, Evžena Snítilého a Hanu Marvanovou, kteří byli vždy ochotni pomáhat v přijetí změn.

Družstva byty do vlastnictví převáděla a převádí – ve větších městech, například v Praze lze konstatovat, že většina bytů družstva již převedena byla, v menších městech družstevníci necítí potřebu si takto byty převádět. Ostatně správa majetku členů družstevní formou na principech ekonomicky nezbytných nákladů s právem členů správu kontrolovat a ovlivňovat vedla k tomu, že k žádnému rozpadu systému nedošlo.

Pro úplnost je třeba zmínit ještě dvě oblasti[3].

Družstevní svazy založily v první polovině devadesátých let dvě instituce – pojišťovnu Kooperativa a družstevní banku Coopbanka.

Pojišťovna, dík profesionalitě prvního generálního ředitele Ing. Vladimíra Mráze se rozvíjela velice dobře a patří dnes k předním pojišťovnám na trhu. Pravdou je, že kapitál vložený družstvy (akcie) povětšinou družstva prodala, jakmile se prodejem dosáhlo vyššího zisku z investice a dnes je Kooperativa vlastněna zahraničními subjekty, které jsou ale k družstevnictví přátelské. Coopbanka však po krátké době upadla do nucené správy, byla v podstatě vytunelována nedružstevními akcionáři, kteří podvodem významného akcionáře – Slovenského svazu bytových družstev získali nepatrnou převahu na Valné hromadě, zvolili nové orgány společnosti a peníze z banky vyvedli cestou podvodných, nikdy nesplácených úvěrů. Jsou též i další problémy podvodníků, kteří se zmocnili miliardového majetku družstva Včela, ale to je již jiná kapitola.

Po rozdělení republiky vznikla transformací Družstevní asociace ČR a majetek byl v poměru 3:1 rozdělen na podíly svazů v ČR a SR.

České svazy v rámci rehabilitace družstevní myšlenky chtěly obnovit úvěrní družstva, známé kampeličky. Družstevní spořitelny byly do roku 1948 velice početné a úspěšné. Byly však zestátněny a staly se součástí Státní spořitelny Československé. Za tento majetek Spořitelna nikdy nazaplatila, a restituce na něj nebyla dle právních expertů možná.

V rámci aktivit v exekutivě Mezinárodního družstevního svazu obdržela Česká republika nabídku Credit unions z USA jejíž předseda Ralf Swoboda má kořeny v ČR a chtěl rozvoji družstevnictví pomoci. Credit unions, je družstevní struktura úvěrových družstev, chtěla pomoci při obnově úvěrních družstev v ČR. Podobný projekt byl úspěšný v Polsku, kde však za základ byly použity odborové spořitelny Solidarity, vedl je přední činitel Solidarity pan Bierecki, ostatně i Poláci takovou pomoc nabídli. Proto v roce 1994 vycestovala početná skupina poslanců Parlamentu ČR a odborníků do USA na týdenní pobyt s cílem položit základ na přijetí právní úpravy úvěrních družstev v ČR.

Zde se však opět ukázalo, jak rizikové je realizovat takový projekt poslaneckými návrhy. Z původně kvalitního návrhu, který byl především bezpečný a zabraňoval úniku majetku střadatelů, se stal dík smršti pozměňovacích návrhů systém s neúčinnou kontrolou a s možností družstev zakládat dceřiné společnosti.

Kanadské úvěrní družstvo „Desjardins“ nabídlo také svoji pomoc a založilo spolu s DAČR nadaci na pomoc vzniku úvěrních družstev, která se měla zaměřit na metodiku a školení. Když však kanadští odborníci přečetli náš zákon, okamžitě chtěli z ČR odcestovat. Vypracovali podrobnou analýzu a prognózu, že v průběhu dvou let podle této podoby zákona dojde k vytunelování družstev. Tuto analýzu jsme doporučeně poslali České národní bance, Ministerstvu financí a předsedovi vlády Václavu Klausovi s konkrétními návrhy na změny zákona. Kampeličky si však založily vlastní svaz a do jeho čela postavily bývalého poslance Richarda Mandelíka a ostře se ohrazovaly před zásahy a námitkami ostatních družstevních svazů. Prognóza se do písmene naplnila. Až po roce 1998 vláda Miloše Zemana využila našich podkladů a situaci řešila, z důvodů nečinnosti státu v předchozích letech zmírnila ztráty okradených členů mimořádným příspěvkem do fondu pojištění vkladů.

Družstevnictví všechna tato úskalí překonalo, avšak od zahraničí se přes to podstatně liší. Družstevnictví je ve světě též hnutí vyznačené solidaritou, spoluprací, sounáležitostí. Družstva se snaží budovat, podílet se na rozvoji společnosti. Pomáhají řešit otázky zaměstnanosti, pomoci řemeslníkům a drobným podnikatelům, invalidům, zemědělcům. Současná družstva, zejména bytová, staví nové byty pouze výjimečně a není divu. Kromě dosti nefunkčního zákona o družstevní výstavbě z roku 2005 žádný zákon o tržně konformní pomoci nové výstavbě neexistuje. Je to na škodu společnosti, která nutně potřebuje pro středněpříjmové skupiny lidí nástroje v oblasti tzv. sociálního bydlení.

Družstvo může hrát významnou roli též v moderním ekonomickém (tržním) prostředí. Již bylo uvedeno, že první družstevní zákon na území našeho teritoria byl zákon číslo 70 z roku 1873.

Tento zákon definoval roli družstev takto:

Družstva jsou v moderním světě, USA, Japonsku, Indii či jinde chápána jako útvary „not-for-profit“, ona nepracují pro zisk ale pro službu svým členům, jejich úspory, existují všude tam, kde lidé nechtějí být předmětem ziskové činnosti podnikatele a dokáží si službu opatřit na jiném principu ekonomicky nezbytných nákladů. Tento princip je třeba rehabilitovat i u nás. Když zisk vytvoří, použijí jej pro zlevnění služby svým členům.

Družstva v moderním světě vykonávají různé služby, mimo známé obory u nás – bytové, výrobní, spotřební, zemědělské či úvěrní družstva třeba také farmaceutické, lékařská, pohřební, rybářská, dopravní, telefonní, turistická, farmářská.

Družstva se tradičně od svého vzniku sdružují do národních organizací k ochraně svých zájmů do tzv. družstevních svazů. Podobně byla před více než sto deseti lety založena organizace mezinárodní – ICA (International Co-operative Alliance)- Mezinárodní družstevní svaz (MDS), sdružující sekundárně téměř miliardu členů v celém světě.

Aby byl spolek chápán jako družstvo má respektovat ve svých stanovách tyto mezinárodně uznávané hodnoty a principy (MDS, Manchester 1995):

a) Dobrovolné a otevřené členství

b) Demokratické řízení

c) Podíl na majetku

d) Samostatnost a nezávislost

e) Výchova, školení, informace

f) Spolupráce mezi družstvy

g) Spoluodpovědnost za společnost

V teritoriu Evropa byla v uplynulých letech založena celoevropská mezisektorová organizace – „DRUŽSTVA EVROPA“, jejíž členy je 171 národních družstevních organizací (142 z nich působí v zemích EU). V Evropě je 160 000 družstev (družstevních podniků) se 123 miliony členů a 5,4 mil. zaměstnanců.

Mezi družstevní velmoci v Evropě patří Francie (21.000 družstev, 22,8 mil. členů a 1 mil. zaměstnanců), Španělsko (28.000 družstev, 5,7 mil. členů a 340.000 zaměstnanců), Itálie (40.500 družstev, 12 mil. členů a 970.000 zaměstnanců), Německo (7.500 družstev, 22,5 mil. členů, 530.000 zaměstnanců) a Polsko (12 000 družstev, 10 mil. členů, 500.000 zaměstnanců).

Pokud jde o stávající situaci v České republice, pak v družstvech bytových je 596.000 členů (SČMBD), spotřebních družstev 56.000 členů (SČMSD), výrobních družstev 215.000 členů (SČMVD) a v zemědělských družstvech 362.000 členů (ZS). Jde o 1.249 družstev s celkovým počtem 1.210 000 členů. Do tohoto počtu jsou započítána však jen družstva dobrovolně začleněná do národních svazů. Mimo to existuje Sdružení malých bytových družstev s téměř 2.000 členských družstev, a mimo systém bytová družstva vzniklá v privatizaci obecního bytového fondu, kterých je cca 8.000. Celkový počet členů družstev je tedy podstatně vyšší.

V roce 2004 bylo podepsáno mezi družstevními svazy a vládou vedenou ČSSD „Memorandum o spolupráci“, a v roce 2006 byla usnesením vlády číslo 675 ze dne 31.5 2006 založena též na základě doporučení OSN „Rada vlády pro družstevnictví“ a jejím předsedou byl jmenován JUDr. Ivan Přikryl. Vláda schválila statut této rady a Úřad vlády ČR ji vytvořil rozumné podmínky pro práci – vyžádala si jedno jediné administrativní pracovní místo.

Cílem této rady, jejímiž členy byli představitelé národních družstevních svazů a odborníci na družstevní právo, bylo zajistit rozvoj družstev, využití této formy například pro tělesně postižené občany, pro služby drobným živnostníkům a řemeslníkům, pro obnovení výstavby družstevních bytů. Rada však byla bez dalšího zrušena usnesením 1088 tzv. první Topolánkovou vládou a to ještě dříve než jeho vláda nezískala důvěru a poprvé skončila. To svědčí o zásadním nepochopení role družstev v Evropě a ve světě ze strany ODS (jen v USA je cca 110 mil. členů různých družstev). Právě deficit podrobných informací o družstevnictví je největší bariérou možného rozvoje družstevních forem v České republice.

Rok 2012 byl rezolucí OSN A/RES/64/136 de 18.6.2009 vyhlášen „Mezinárodním rokem družstev“ a vlády členských zemí vyzvány k podpoře. V České republice tato výzva byla, bohužel, vládou ignorována. Materiál obdržel mj. ministr zahraničních věcí, ten ale nereagoval[4]. Přitom například podle projektu Global 300 – který soustředil údaje o ekonomické síle 300 největších a nejúspěšnějších družstev na světě dokládá, že v roce 2006 tato družstva dosáhla obratu 963 bilionu USD (stejně jako Kanada, která je 9 zemí světa). Družstva tedy v zemích, kde vlády využívají jejich specifické vlastnosti například v oblasti zaměstnanosti, dosahují dobrých výsledků

Tento historický exkurz dokazuje, že v Evropském ale ani národním kontextu nepostrádá využití družstevní formy tradici

V roce 2005 byl přijat již zmíněný zákon o podpoře výstavby družstevních bytů ze Státního fondu rozvoje bydlení, a o změně zákona č. 190/2004 Sb., o dluhopisech, (zákon o podpoře výstavby družstevních bytů). Ten však neobsahoval sociální zacílení a proto se musel vypořádat s bariérou veřejné podpory, jinak by nebyl notifikován. Zákon platí dodnes, ale není aplikován, neboť podpora byla možná jen v rámci limitů „de minimis“ a proto mohl sloužit jen výstavbě malých bytových domů.

Nová kodifikace soukromého práva však přinesla potřebnou změnu. Vznikly podmínky pro tzv. sociální družstvo.

To je součástí zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvu (zákon o obchodních korporacích).

Sociální družstvo je upraveno v díle třetím, §§ 758 až 773, předchází mu podrobná úprava družstva v hlavě VI, díl první a speciální úprava pro družstvo bytové v díle druhém.

Ustanovení o sociálním družstvu přináší podstatné specifikace a omezení, která zajišťují jeho jinou podstatu „nepodnikatelskou“, sociálním družstvem je družstvo (tedy i bytové), které soustavně vyvíjí obecně prospěšnou činnost směřující na podporu sociální soudržnosti za účelem pracovní či sociální integrace znevýhodněných osob do společnosti s přednostním uspokojováním místních potřeb a využíváním místních zdrojů podle místa působnosti, zejména v oblastech vytváření pracovních příležitostí, sociálních služeb a zdravotní péče, vzdělávání, bydlení a trvale udržitelného rozvoje (§ 758 zákona).

Zdá se, že pro funkci bytového družstva jako „sociálního bytového družstva“, pokud by mělo býti adresátem jakékoliv formy veřejné podpory pro výstavbu a provoz bytů v jeho vlastnictví a přitom se nepotýkat s notifikací těchto podmínek z hlediska veřejné podpory, která, přesahuje-li rámec „de minimis“, je v EU zakázaná, je nutné specifikovat a upravit právním předpisem další podmínky:

b) Podmínky případné sociální pomoci členům, kteří se octli v hmotné nouzi,

c) Pravidla pro „předpis výše nájemného a rozpočtení služeb“

d) Postup při zjištění, že se tato pravidla zneužívají či porušují,

e) Způsob provádění revizí hospodaření činnosti takových družstev a definice oprávnění pro jejich provádění.

Tato doposud absentující pravidla by mohl přinést buď obecný zákon o sociálním bydlení popřípadě zákon o pravidlech podpory sociálnímu bytovému družstvu. Pravidla budou formulována definitivně při zpracování zásad legislativního návrhu k realizaci. Nalezne družstevnictví oporu v některé z politických stran?

Tento model však bude třeba doplnit o další, dosud neexistující části:

Tak například dne 24. října 2012 (zdroj: CECODHAS ) Evropská komise předložila návrh nařízení o Fondu pro evropské pomoci pro nejchudší osoby. Ve snaze, aby použití fondu pružnější, a tím přizpůsobeny místním potřebám, Komise navrhuje, aby ustanovením pomoci mohly být pověřeny např. nevládní organizace podle pravidel určených členskými státy.

Předpokládá se financování fondu ve výši 2,5 miliardy euro a to v rámci politiky soudržnosti pro víceletého finančního rámce 2014-2020. Členské státy by měly financovat 15% nákladů ve svých národních programech, zbývajících 85% pochází z fondu.

Je třeba si uvědomit, že možná norma pro finanční či úvěrovou pomoc může mít několik „pater“. Některá družstva staví pro své členy bez speciální sociální pomoci, jsou to především družstva bytová sdružená do Družstevního marketinkového sdružení v Praze[5]. A tak financují výstavbu složením podílu a dlouhodobým úvěrem.

Ministerstvo pro místní rozvoj předložilo v uplynulých dnech vládě návrh zásad pro rozpočtové období 2014 až 2020 nazvaný „Podklad pro přípravu Dohody o partnerství pro programové období 2014-2020 – vymezení programů a další postup při přípravě ČR pro efektivní čerpání fondů Společného strategického rámce“. Tento materiál (přes skutečnost, že bytová politika je též v gesci MMR a též Státní fond rozvoje bydlení) neobsahuje přímou formulaci pro oblast sociálního bydlení, avšak také cestu nikterak nezavírá. V části 1 Principy programového období 2014-2020 a východiska pro zaměření programů, v kapitole 1.1 Principy pro programové období 2014-2020 se uvádí, že jedním z hlavních směrů zaměření budoucích intervencí z programů bude i inkluzivní společnost vytvářející podmínky pro plnohodnotné uplatnění všech skupin obyvatelstva, zvýšení zaměstnanosti dnes vyloučených skupin a vytváření atraktivních podmínek pro život. Při formulaci Principů se mj. uvádí, že operační programy budou podporovat pouze ta odvětví a sektory, kde dochází k selhání trhu či kde tržní prostředí neexistuje. Bude vždy zvažována forma podpory pro konkrétní intervence pro dané území.

Tyto proklamace dávají určitou naději na vyčlenění prostředků pro sociální výstavbu. Princip regionality pakdává prostor pro vymezení odpovědnosti krajů, aby formulovaly území, kde je takových projektů potřeba. Kraje však také prozatím žádný zájem nejeví, ač by jim družstevnictví mohlo v mnohém pomoci.

Ostatně definice sociálního bydlení vychází právě z absence či nefunkčnosti trhu v této oblasti. Důsledky toho, že tato oblast je ignorována pak můžeme nalézt v lokalitách, kde se občanům poskytuje nouzové ubytování v „ubytovnách“ a úhrada nájemného resp. stanovení jeho výše se rovná propočtu dosažitelné míry pomoci v hmotné nouzi propočtené na počet členů domácnosti. Takové nájemné mnohokrát přesahuje nájemné v místě obvyklé. Laboratorními příklady jsou Šluknovsko či Ostravsko.

I v Evropském kontextu prošly mnohé země obdobnou zkušeností. „Například ve Velké Británii musela již Margareta Thacherová hledat korekce neboť se privatizovaly obecní byty a sociální bydlení bylo svěřeno trhu s běžnými nájemními byty doplněné subvencemi potřebným. Nízké mzdy či ještě nižší podpory mnohých občanů vedly k tomu, že většina lidí již nebyla schopna si zajistit bydlení vlastními silami či tržním pronájmem. Průměrný nájem ve Velké Británii činí £ 14.415 za rok, roční příjem pak průměrně £ 18.100 ročně. Rozdíl, částka £ 3.685 ročně nestačí k zajištění života rodiny. Stále více lidí má zde nárok na podporu bydlení. Zvyšování nájemného je zcela odděleno od schopnosti občanů nájemné platit. Tržní pravidla vedou pronajímatele k co nejvyššímu stanovení nájemného, výška nájemného není stanovena nabídkou a poptávkou na trhu, ale velikostí a ochotou státního rozpočtu platit značné podpory. Drahé nájmy při neexistenci sociálního (neziskového) sektoru tedy naplatí nájemci ale daňoví poplatníci. Taková situace již nastává i v ČR.“

Sociální bytové družstvo je pouze jednou z možností pro řešení této situace.

Z hlediska legislativní tvorby je však s ohledem na existenci norem sociálního družstva (účinných od 1.1.2014) relativně nejsnadnější cestou k naplnění funkčního systému. Ostatně

nemálo bytových družstev již existující je ochotno se v této výstavbě angažovat.

Pro občany v hmotné nouzi by pak měla být stanovena zvláštní pravidla. Česká společnost pro rozvoj bydlení iniciuje jednání s finančními institucemi s cílem najít co nejefektivnější formu financování.

Z uvedeného pak vychází návrh zásad pro budoucí právní úpravu. Jde o první formulaci, která bude ve spolupráci se specialisty na družstevní bydlení[6] dopracována:

Předpis by měl upravit poskytnutí finanční, úvěrové či jiné pomoci (pracovně dále jen „pomoci“) sociálním bytovým družstvům založeným pro účely takové výstavby v souladu s §§ 758 až 773 zákona číslo 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvu.

„Pomoc“ při výstavbě by měla směřovat jednak Sociálnímu bytovému družstvu a to na základě zvláštních ustanovení a za přesně definovaných, zejména příjmových kritérií s přihlédnutím k rodinným (příjmovým) poměrům člena (plnění tohoto kritéria je podmínkou vzniku členství občana v družstvu). Takovému družstvu může být poskytnut zvláštní příspěvek. Členu sociálního bytového družstva, jehož rodinné příjmy jsou ještě nižší než limity uvedené v tomto právním předpise, může být poskytnuta další mimořádná pomoc na příklad na splacení členského podílu.

Pomoc podle tohoto právního předpisu se poskytne pouze sociálnímu bytovému družstvu, v jehož stanovách jsou recipovány podmínky formulované tímto právním předpisem, zejména omezení přijímání člena určeným limitem průměrného rodinného příjmu. O poskytnutí se rozhodne na základě předložení projektu takové výstavby družstvem včetně návrhu smlouvy o výstavbě, která obsahuje propočtený odhad nákladů výstavby.

Pokud jde o úvahy o výši takové pomoci, podmínkou přijetí žádosti o příspěvek by bylo prohlášení o složení (splacení) členského vkladu člena ve výši 20 až 30 % budoucích nákladů na výstavbu dle dokumentace předložené podle předchozího odstavce a závazný návrh smlouvy s financujícím bankovním (finančním) ústavem o poskytnutí úvěrové pomoci včetně doby splatnosti a výpočtu anuitní splátky. Právní předpis stanoví formu a výše pomoci vedoucí k co nejvýhodnějšímu úvěru na výstavbu (formou úhrady majetkové újmy vzniklé v souvislosti s úvěrem)

Sociální bytové družstvo by mělo mít možnost požádat o zvláštní příspěvek pro ty své členy, jejichž rodinný příjem je nižší než zákonem určená hranice. Při poskytnutí takového příspěvku stanoví poskytovatel podmínky, za kterých může být zvláštní příspěvek vratný formou postupného splácení.

V sociálním bytovém družstvu by se stanovilo nájemné tak, aby pokrylo veškeré skutečné náklady na provoz domu včetně splátky poskytnutého úvěru.

Pro realizaci tohoto záměru je však třeba přesvědčit politiky aby tento program pro novou výstavbu akceptovali. Není třeba podléhat svodům a plánovat masové obnovení výstavby. Je však třeba dát občanům a obcím nástroj, jak je možné efektivně řešit regionální bytovou nouzi občanům. Sociální bytové družstvo není zdaleka jediným modelem, nástrojem, ale pro nedalekou budoucnost se stane ekonomicky neúnosné dotovat chudým občanům nájemné do výše tržní, lépe řečeno do výše, kterou je ochoten státn poskytnout, vož je dnes mnohem více než činí tržní nájemné.

Před družstevnictvím obecně, bytová družstva nevyjímaje, však stojí řada problémů spojených s již platnou, nikoliv však účinnou právní úpravou. Jde zejména o Zákon o obchodních společnostech a družstvech číslo 90/2012 Sb. Na jeho obsah bude nutno reagovat a to ještě v průběhu letošního roku, zejména jistou revizí stanov družstev.

Novou kodifikací soukromého práva přichází řada novinek, jejichž praktický význam je třeba zvážit. Například ustanovení o nájmu družstevního bytu již v občanském zákoníku nenaleznete, nachází se ve výše uvedeném zákoně o obchodních korporacích (§ 727 až 757). Mění se vymezení bytového družstva jako zvláštního typu se zákonem stanoveným způsobem hospodaření (§ 750-752).

Doporučil bych především podrobnou analýzu změn v dopadu na stanovy bytových družstev. Zákon obsahuje celou řadu ustanovení, které budou platit, pokud si je členové družstev ve svých stanovách co do platnosti nevyloučí. To platí například o možnosti zastavení podílu v družstvu členem (§32) nebo o spoluvlastnictví členského podílu.

Bytové družstvo je určeno ke správě svého majetku či majetku svých členů, může spravovat i nedružstevní domy, avšak jeho vedlejší činnost je omezená, může jí vykonávat jen pokud tato neohrožuje uspokojování bytových potřeb členů. Co to je „ohrožení“ bude třeba analyzovat, zcela istě jsou to rizikové obchody a úložky.Ve stanovách musí být též uvedeny podmínky pro vznik nájemní smlouvy včetně práv a povinností tohoto nájemce. Jisté změny jsou též v oblasti vyloučení – pokud chce družstvo vyloučit neplatiče, musí si důvody k vyloučení zahrnout do stanov a povinností členů.

Stanovy též určí podmínky vzniku členství, takového člena však nelze omezit při převodech členského podílu. Nově také nelze omezit rozdělení družstevního podílu.

Pro nájem družstevního bytu se občanský zákoník nepoužije, pokud to výslovně zákon o korporacích neuvádí. Členové-nájemníci pak platí pouze účelně vynaložené náklady bytového družstva vzniklé při správě družstevních ytů včetně nákladů na opravy, modernizace a rekonstrukce, tvorbu dlouhodobých zdrojů a podobně. Určité změny jsou i v konání členských schůzí. Dosavadní využívaná forma – shromáždění delegátů zákon nezná, každý člen má jeden hlas. Nájemci bytů však mohou mít i více hlasů určují-li to stanovy, to znamená, že mohou mít například tolik hlasů, kolik je v jejich domě bytů, pak jejich zástupce disponuje takovou silou (počtem) hlasů. Konečně ustanovení o nedělitelném fondu (který v předchozí podobě již neexistuje) se musí vymazat do 3 měsíců od nabytí účinnosti zákona, ta nastane 1.1.2014 !

Z tohoto nesmírně kusého, neúplného a příkladmého výčtu je třeba zpracovat doporučení pro družstva a zároveň výklad, jaké jsou praktické dopady všech novinek. Tedy práce mnoho a zatím se o ní příliš nehovoří. Domyslet jen zástavu podílu, například proti půjčení peněz, znamená možnost, že zástava propadne bance, spekulantovi, což může být pro početné lichváře jen další „podnikatelský“ záměr!

Družstevnictví nutně potřebuje pochopení a podporu politiků. Bláhové a podjaté řeči obdoby „třech T“[7] jsou dodnes jen důkazem flagrantní neznalosti družstevnictví. Přes to se politická podpora nehrne.

Bytová politika a podpora družstevnictví je ve světě doménou tu levice, tu pravice. V ČR tato podpora svědčila více levici, zejména ČSSD, ale k zpracovaným programům a návrhům se tato strana v současnosti příliš nehlásí. Je však pravdou, že v devadesátých letech to byli především poslanci ČSSD, kteří se snažili družstevnictví pomoci.

V USA je poskytován ochranný deštník 120 milionům členů družstev doménou republikánů právě proto, že občan v družstvu hledá pomoc za svého aktivního přispění. Topolánkovo zrušení rady vlády pro družstevnictví je příznačné představám naší pravice o zbytečnosti tohoto systému. Přitom například družstva řemeslníků, která si najímají manažéry pro sjednání zakázek či účetní pro vedení účetnictví jsou běžná v Itálii, ve Španělsku či subsaharské Africe naleznete družstva zdravotní, v USA dopravní.

Dvacet let od vzniku samostatné republiky družstevnictví přežilo a s ohledem na ne vždy přátelské ekonomické a právní prostředí, nikoliv neúspěšně. Nyní je důležitý další jeho rozvoj. Pochopí-li politici možnosti družstevnictví, jistě jim to pomůže ve snaze pomoci veřejnému zájmu i blahu občana.

Praha, březen 2013

JAK DÁL?

JUDr. Ivan Přikryl

Vstupem do Evropské unie se právní rámec a požadavky na novou legislativu poměrně zásadně změnil. Kromě našeho právního rámce národního je třeba, aby naše právo bylo v souladu s právem a právními normami EU. Jednotný prostor hospodářský a ekonomický takovou zásadu logicky vyžaduje.

Součástí této právní úpravy jsou pravidla pro oblast veřejné podpory. Jde o normy na ochranu svobodné soutěže a tvoří významnou součást práva EU.

Tato oblast je významná při jakékoliv úvaze o vytvoření neziskového, veřejně prospěšného bydlení, jakým sociální bydlení nesporně je. Zejména při úvahách o sociálním družstvu či veřejně prospěšných právnických osobách je toto kritérium nezbytnou „předběžnou otázkou“ jakékoliv konstrukce, neboť pokud by taková právní úprava byla vytvořena, musí projít notifikačním procesem v orgánech EU.

Základní normou vymezující veřejnou podporu je čl. 87 odst. 1 Smlouvy o ES, ten stanoví, že “Podpory poskytované v jakékoliv formě státy nebo ze státních prostředků, které narušují soutěž nebo hrozí narušením soutěže tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné se společným trhem, nestanoví-li tato smlouva jinak.“

Pomineme-li takové formy veřejné podpory, které nepřesahují stanovenou mez – tzv. „de minimis“, pak každý nový návrh počítající s podporou z veřejných prostředků musí být v souladu s uvedenými zásadami. Samozřejmě, že existují výjimky z těchto zásad. Lze je rozdělit do dvou kategorií a to na výjimky obecné a individuální.

Obecné výjimky (čl. 87 odst. 2 Smlouvy ES) stanoví, že se společným trhem jsou slučitelné podpory sociální povahy poskytované individuálním spotřebitelům za podmínky, že se poskytují bez diskriminace založené na původu výrobku, nebo určené k náhradě škod způsobených přírodními pohromami, popřípadě opatření směřující ve prospěch fyzických osob (s určitými výhradami). Notifikační proces jakéhokoliv opatření je tey třeba bezvýjmečně respektovat.

Bude třeba osvědčit, jak dalece se uvedená opatření slučují s úpravou v NOZ a ZOK.

Od 1. 1. 2014 jsou součástí našeho právního řádu některé nové instituty – a to jak veřejně prospěšné společnosti, tak například nový typ společnosti – sociální družstvo. Je třeba tyto okolnosti zvážit a přezkoumat.

Status veřejné prospěšnosti

Nový občanský zákoník také v § 146–150 zavedl nový institut „veřejné prospěšnosti“, který je nezávislý na právní formě organizace, tj. tento status může deklarovat i například spolek a podle některých výkladů i obchodní společnost, (zejména sociální družstvo) pokud splňuje zákonem stanovené podmínky (dosahování obecného blaha, bezúhonnost rozhodujících osob, nabytí majetku z poctivých zdrojů a jeho hospodárné využívání k veřejně prospěšnému účelu), avšak z žádné právní formy (ani o. p. s. ani ústavu) neplyne automaticky. Občanský zákoník ani jiný zákon však dosud neupravuje, jaké výhody by měly z tohoto statusu plynout. Někteří odborníci předpokládali, že by to mělo být například daňové zvýhodnění darů pro takovou organizaci. Podmínky pro zápis tohoto atributu do příslušných rejstříků právnických osob měl upravit zvláštní zákon o statusu veřejné prospěšnosti, jehož návrh mělo ministerstvo spravedlnosti připravený ještě před účinností nového občanského zákoníku a občanský zákoník se na něj odvolává, avšak po schválení vládou i sněmovnou jej senát 12. září 2013 zamítl.

Transformace občanských sdružení

Zákon č. 68/2013 Sb., o změně právní formy občanského sdružení na obecně prospěšnou společnost, nabyl účinnosti již dne 1. 4. 2013 a umožnil tak občanským sdružením uniknout před novým občanským zákoníkem do této právní formy, o níž se předem předpokládalo, že zůstane právně zakonzervována, tedy že od roku 2014 již nebude možné s ní spojená práva omezit. Tato změna právní formy pro občanská sdružení byla doporučována pod vlivem výkladu, že spolky, v něž se jinak občanská sdružení automaticky změnila, mají oproti občanským sdružením omezené možnosti poskytovat služby veřejnosti, tedy svým nečlenům.

Postavení obecně prospěšných společností

Obecně prospěšné společnosti jako samostatná právní forma už nemohou od 1. ledna 2014 nově vznikat.

Občanský zákoník v § 3050 umožňuje obecně prospěšné společnosti transformovat na ústav, nadaci nebo nadační fond, avšak nestanoví pro tuto přeměnu žádnou lhůtu ani nestanoví žádné sankce pro obecně prospěšné společnosti, které se netransformují. Občanský zákoník v § 3050 stanoví, že „práva a povinnosti obecně prospěšných společností se i nadále řídí dosavadními právními předpisy“, ale zároveň v závěrečných ustanoveních (§ 3080 body 163 a 164) ruší zákon č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech. Tato situace, kdy zákon pro určitou skupinu subjektů výslovně stanovuje závaznost jinak neplatného zákona, znamená, že obecně prospěšné společnosti „budou fungovat i nadále a budou se řídit posledním stavem zákona o obecně prospěšných společnostech z roku 2011“, přičemž tento zrušený zákon se ale již nedá novelizovat. Toto intertemporální ustanovení se týká jen obecně prospěšných společností, které byly založeny a zároveň registrovány do konce roku 2013, nové už tedy zakládány být nemohou. Kromě zákona o obecně prospěšných společnostech se poměry takových společností i nadále řídí zrušeným občanským nebo obchodním zákoníkem, ale jejich vztahy navenek vůči odlišným subjektům (např. uzavírání smluv) se řídí už novým občanským zákoníkem.

Bude třeba se při úvahách de lege ferenda vypořádat s využitelností uvedených institutů soukromého práva.

Již počátkem devadesátých let odborná veřejnost zvažovala obnovení „zákona o obecně prospěšných společnostech bytových“. Ten by umožňoval jakékoliv existující či vznikající právnické osobě recipovat do svých základních listech určité „veřejně prospěšné“ zásady nepodnikatelského charakteru sloužící pouze jasně definovanému okruhu občanů (definovaných či certifikovaných zákonem (zvažovaným) o sociálním bydlení[1]. Příklady z Rakouska potvrzují životnost takového systému (vzniklého v roce 1873 – viz předchozí kapitoly).

Tento systém, existence sociálních společností má tradici v celé Evropě. Disponujeme pracovními materiály popisující stav v mnoha zemích EU. Některé byly již zpracovány a předány příslušnému ministerstvu[2].

Například ve Francii se definice konceptu „sociální společnosti“ opírá o zkušenosti jrejich aplikace z počátku sedmdesátých let minulého století[3]. Již koncem minulého století se hledala shoda na definicemi sociální společnosti a sociálního bydlení, ovšem závěr byl takový, že je třeba respektovat odlišnost a tradice existence různých systémů v zemích EU. Místo toho se definovaly „společné znaky“, v zásady neziskovost, popřípadě zásadu že zisk má být reinvestován do „sociálních cílů“. Zakladatelé jsou více podílníky (stake holders) nežli akcionáři (stockholders). Podílníci se zúčastní činností v rámci demokratické organizace, která má především sociální cíle na principech smíšeného financování a zaměřující se na osoby v potížích se začleněním do společnosti. Francouzský model umožnil též specifické formy družstev, akciových společností s družstevním charakterem (každý akcionář měl je jeden hlas, orgány jsou voleny členy – akcionáři) s tím, že členem družstva mohou být i právnické osoby, dodavatelé, obec a podobně. Je to princip, který se významem blíží charakteru obecné prospěšnosti.

Obdobné modely existují například ve Španělsku (Digestus) tedy zásady pro činnost právnických osob z oblasti sociálních podnikatelských iniciativ.

Je tedy možné konstatovat, že využití pojmu „obecně či veřejně prospěšná společnost je jistě jednou z možných inspirací pro model v ČR.

Praha, prosinec 2014

Příloha č.1

Závěrečná doporučení pro oblast sociálního bydlení:

JUDr. Ivan Přikryl

Komparací modelů sociálního bydlení a reálné situace v České republice lze dovodit následující závěry a doporučení.

I. Je nezbytné opustit stávající vizi, že sociální bydlení v České republice vyřešíme přijetím jednoho zákona o sociálním bydlení. Takový postup nepřinese komplexní řešení a selže. Je nutné posílit odborná aspekt přípravy těchto norem a tento proces urychlit.

II. S ohledem na skutečnost, že se v této oblasti prolínají kompetence více ústředních správních orgánů a ministerstev, je třeba prioritně vypracovat a schválit „Koncepci sociálního bydlení v České republice“ jako dokument, základní systémový rámec s horizontem nejméně do roku 2025.

III. Koncepce musí obsahovat plán legislativních a nelegislativních úkolů a opatření vlády a svěřit odpovědnost za plnění konkrétních úkolů určeným ministrům. Doporučujeme pro roli koordinace realizace koncepce vytvořit post zmocněnce vlády pro realizaci koncepce sociálního bydlení, který bude koordinovat postup všech prací podle obsahu koncepce.

IV. Navrhovaná koncepce musí definovat též roli státu, krajů, měst a obcí v této oblasti, vytvořit podmínky pro podporu neziskového sektoru, zejména pro využití činnosti sociálních bytových družstev a pro výstavbu sociálních bytů obcemi.

V. Současně doporučujeme vytvořit vzorovou rámcovou smlouvu mezi obcí a privátním subjektem o poskytování služeb v dočasných ubytovacích zařízení či k pronájmu bytů tak, aby obec garantovala pronájem občana, kterého pronajímateli jako potřebného navrhne.

VI. Velice podrobně je třeba formulovat systém sociální terénní práce s cílem umožnit návrat potřebných do majoritní společností výchovou, vzděláváním, rekvalifikací a podobně. Zvážit podíl ministerstva školství v této oblasti. Bez těchto aktivit systém selže. (Viz zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2013)

V legislativní části kromě zákona o sociálním bydlení, který zůstává základním rámcem, vypracovat pravidla pro financování výstavby neziskovým sektorem, zvážit přitom zda zvolíme systém obnovení tzv. „obecně prospěšných společností bytových“ nebo funkci „sociálních bytových družstev a obecních bytových společností.“
Definovat způsob výpočtu ekonomického nájemného, technických norem a licencí pro poskytování ubytovacích služeb.

IX. Koncepce by měla být členěna ve dvou etapách – do roku 2017 jako krátkodobá část a poté do roku 2025 s definicí cílového stavu a rutinní funkce sociálního bydlení. Je třeba též definovat speciální programy Státního fondu rozvoje bydlení a analyzovat možnost využití prostředků EU jako podpory neziskového sektoru.

[1] Tuto roli certifikátora by měla plnit místně příslušná obec podle očekávaného zákona.

[2] „Sociální bydlení v zemích EU“, Praha listopad 2014, JUDr. Ivan |Přikryl, popisující situaci ve Velké Británii, Nizozemí a Beneluxu.

[3] Hélene Clement, Laurent Gardin, Dílčí zpráva o právní úpravě pro sociální společnosti, 1999

Nejen o (bytové) politice, jak dál přes nečinnost politiků

JUDr. Ivan Přikryl

SOCIÁLNÍ BYTOVÉ DRUŽSTVO

NÁVRH SOCIÁLNÍHO BYTOVÉHO DRUŽSTVA – SDRUŽENÍ MALÝCH BYTOVÝCH DRUŽSTEV A SPOLEČENSTVÍ VLASTNÍKŮ.