Takový článek by asi nikdo nečetl. Poukazuje totiž na obvyklé vlastnosti politiků. Mají své vize, své priority a svá řešení, obvykle velice jednoduchá. Heslo „zastavíme obchod s chudobou“ má ve svém repertoáru strana, již jsem řadovým členem a pro niž jsem v tomto oboru mnoho let pracoval i v poměrně vysokých funkcích a jsem aktivní v jejím odborném zázemí dodnes. Proč jsou najednou všichni hluší a přehlíživí k námětům na řešení, které po dlouhá léta navrhuji nejen já, ale i většina nezávislých odborníků na bytovou politiku?
Ale konkrétně.
V letech 1989 až 2004 jsme se ze Svazu českých a moravských bytových družstev, kde jsem tenkrát pracoval, snažili prosadit konkrétní opatření v oblasti neziskového a sociálního bydlení. S pomocí zahraničních partnerů jsme argumentovali zkušenostmi z celé moderní Evropy. Marně. Vládní činitelé měli své vize, stručně privatizace, privatizace a zase privatizace obecních, družstevních bytů, takže obce povětšinou dnes nemají dostatek bytů, které by pro sociálně slabé mohly využít.
Po roce 2005 jsem se spolupodílel na vypracování pravidel rozumné deregulaci nájemného, která byla (též) příčinou, proč se obce bytů zbavovaly. Současně jsme ale navrhovali účinná opatření v oblasti sociální – nikdo by neměl platit více než třetinu svých čistých rodinných příjmů na bydlení. To vše obsahovala vládní koncepce.
Ovšem po roce 2006 se všechny záměry odložily ad acta. Nevyužitím korekcí v jednostranném zvyšování nájemného se parametry navýšení splašily a výše nájemného začala činit potíže. Mnoho řečí, mnoho slov, ale žádné skutky. Na závěr, v roce 2013 v nové koncepci vláda jen konstatovala, že „zbytnělo bydlení vlastnické“ ale jinak nic.
Očekávali jsme programové prohlášení současné vlády. Ano, obsahovalo stručnou větu o přijetí zákona o sociálním bydlení. To byl úspěch, ale pouze malý krůček. Ihned jsme namítali (a psali ústavním činitelům – povětšinou bez reakce), že je třeba zásadnější změny. Sociální bydlení u nás neexistuje. Namísto levného, veřejným sektorem budovaného a provozovaného sektoru (tak jak je tomu v celé Evropě na západ od nás), živelně vznikají ubytovny, jejichž provozovatelé prakticky za poskytované služby nemají žádnou odpovědnost, a když se jim přestane vyplácet, mohou ji kdykoliv ukončit. Doporučovali jsme určitou opatrnost a postupné řešení, psali ministrům, poslancům, leč marně. Politik ví víc. Přijatý model ale není řešením. Praxe to potvrdí. Bohužel.
A nejen to. Když byl Věrou Jourovou jmenován (konečně) náměstek pro bytovou politiku na MMR, tak jsme společně navštívili severní Čechy, Varnsdorf, Děčín. Setkali jsme se se starosty i poskytovateli, napsal jsem o tom podrobnou studii. Výsledek? Žádný.
Byl jsem mnohá léta činný v mezinárodních institucích, které se bydlením zabývaly. Mám studijní materiály, texty zákonů prakticky ze všech zemí (nejen) EU. Doporučil jsem novému náměstkovi krátkou studijní cestu do Británie, kde nás Federace bytových asociací podrobně seznámila s dvousetletými zkušenostmi a s formou zajištění výstavby, správy a provozu sociálních bytů, kterých tam existuje 2,5 milionu. Také s nutnou podmínkou trvalé sociální práce vedoucí k návratu do normálního života lidem v tísni. Hovořili jsme o právech obcí v této oblasti. Opět jsme o tom sepsali obsáhlou studii. Výsledek? Novou ministryní byl náměstek odvolán a dál nic. Snad zítra, už se chystají, ale k čemu?
Evropa ví, jak citlivá je tato oblast. Že je třeba, aby na trhu bylo levnější bydlení poskytované neziskovými firmami, například sociálním bytovým družstvem či obecně prospěšnými společnostmi bytovými, které u nás fungovaly od roku 1873 až do roku 1948, stejně jako v Rakousku, kde fungují dodnes. Každá země má alespoň 10%, obvykle ale více bytů k dispozici v tomto sektoru.
Argumenty uvedené v článku, které mě vedl k sepsání tohoto zoufalého článku, jsou mnohdy horší, než se zdá. Již loni v létě nám na Šluknovsku říkali, jak to v praxi funguje. V regionu není práce. Lidé, kteří získali byt do vlastnictví, se tu a tam snaží přestěhovat a svůj byt nabídnou k prodeji. Na trhu má byt 2+0 neuvěřitelně nízkou cenu, okolo 30-40.000 Kč. Podnikatel dva tři byty v domě koupí a nastěhuje tam problémovou rodinu. Dohled, prevence, výchova, sociální práce? Ani nápad. Nastane hromadný úprk ostatních vlastníků, poslední prodávající své byty jsou rádi, když dostanou dvacet tisíc za byt. A je hotovo. Jde vlastně o byt v bytovém spoluvlastnictví, společenství vlastníků, ovšem s jediným vlastníkem. Ten kašle na péči řádného hospodáře, vytváření rezerv na opravy, investuje jen to, co nezbytně musí, je to pro něj obchod, žádná sociální péče. Využívá možnosti vybírat zálohy na služby paušálem, který nemusí vůči skutečným nákladům zúčtovat. Byty jsou větší, takže pronajímatel, obchodník s chudobou, inkasuje zajímavé peníze. A obchod kvete dál. Uvědomme si, že takto celý dům koupí cca za 1,5 mil. Kč. Dobrý byznys.
Není pozdě tuto situaci napravit. Problém nikdo neřešil po léta, jako by neexistoval. Dnes ale hrozí výbuchem. A nejen v těchto lokalitách, ale i v mnohých rodinách seniorů třeba i v Praze, kteří jsou neustále pod tlakem pronajímatelů a nebýt SONu (a ten není všude) nevědí si rady.
Přál bych si velice, abychom mohli o této vládě říci, že nastolila v bytové politice správný, evropsky obvyklý a osvědčený kurz. Aby položila základ rámcem řešení, přijala potřebné zákony a nestrkala hlavu do písku. Ještě je čas. Ale zatím? Žádná sláva. Nezájem.