Když je málo informací, panují mýty a spekulace. Český národ má nesporně své charakteristické rysy. Bujná fantazie o spasitelích, Blanických rytířích, odpor k vrchnosti, autoritám. Zkreslené, médii přibarvené informace a neadekvátní reakce voliče, které vedou ne vždy k lepší situaci. Například kauza „Věci veřejné“ či proslulá prezidentská volba Václava Klause. Přímý přenos (tlumočených) rozhovorů na hradních toaletách zastínil podstatu, že výklad zákonů o charakteru volby (na které jsem spolupracoval s kolokviem předních ústavních expertů) se nehodil kandidátovi Mirka Topolánka, a také chtěli „utajit“ ty, kteří se z tábora opozice z jakýchkoliv důvodů rozhodli hlasovat jinak, než jim nařizovalo vedení strany (Snítilý). Postih za neposlušnost? Již nikdy na kandidátku této strany. Že má poslanec právo hlasovat podle svého svědomí? Ale kdepak. Poslušnost především. Až když lidé okolo prezidentského kandidáta zjistili, že „zrádce“ je ochoten hlasovat podle svědomí i veřejně, najednou byl konec raz dva a prezident byl zvolen. Médii zhnusená veřejnost, kterou Železný jun. krmil nesmysly z kuloárů s dramatickým výrazem že jde o konec světa pak snadno žádala přímou volbu prezidenta.  A další, již přímá volba? Rozhodně nikoliv situace lepší. Netransparentní financování, mnohostranné osočování, pomluvy protikandidáta, a nezvladatelnost vítězné osobnosti není rozhodně výdobytkem kvality přímé volby. To je ale jiná kauza.

Nevím, proč ústavní právníci dnes mlčí, když se zas médii rozdělenými na tzv. „Babišovské“ a „nezávislé“ (či závislé na někom jiném) skloňují otázky: „Je Andrej Babiš ve střetu zájmů, či je spasitel národa?“

Osobnost Andreje Babiše pro začátek nechme stranou. Zabývejme se pouze faktickým stavem a rámcem práva.

Jsme-li v pasti oligarchizace politické scény, uvažujme bez emocí. Oligarchové, zdá se, v pravém slova smyslu jsou lidé, kteří ne zrovna transparentně získali majetek v transformaci od státu a svá ekonomická impéria budují silou nejen svých peněz, ale i přímým či nepřímým ovládnutím politiky. Stát je pro něj jedna z dojných krav jejich početného stáda. Vzorový příklad – Ukrajina. Když jsem byl před pár lety v delegaci Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (v důsledku mnou tehdy zastávané funkce) na Ukrajině, pamatuji si jak nám předseda Parlamentu říkal: „Máme čtyři sta poslanců. Z toho dvě stě má soukromé letadlo“. A pak jsme jeli chudou krajinou plnou prostých lidí. Není co dodat. To je oligarchizace politiky. Tak daleko u nás (zatím) nejsme. Ač jeden senátor už létá na schůzi soukromým letadlem odněkud z Monaka, první vlaštovka jaro nedělá, říká si občan.

Tak se podívejme na onen právní rámec a začněme u Ústavy.

Ptáme-li se, jak se bránit transformaci demokratické společnosti do autoritářského režimu (který nemusí být pro národ zcela neblahý – viz Singapur), pak narazíme do bariéry článku 9 Ústavy – který bývá nazýván „materiálním jádrem Ústavy“. Ten brání takovým změnám právního řádu, které by demokratické principy ohrožovaly, a počítá s tím, že Ústavní soud by, pokud by byly v rozporu s těmito zásadami již přijaty Parlamentem změny, tyto následně zrušil.

No my ale víme, že principy „na věčné časy a nikdy jinak“ nefungují, ať jsou poctivé či nepoctivé, doufám, že tak naivní jako komunisté v šedesátých letech nejsme. Proto je třeba náš ústavní vývoj hlídat.

Doposud tento princip supervize nad ústavností fungoval. Ať hodnotíme zrušení ústavního zákona o zkrácení funkčního období v roce 2009 z hlediska politického jakkoliv – ústavně právně bylo Ústavním soudem rozhodnuto správně, a tento jednoúčelový zákon byl zrušen. Důkazem, že to nebylo účelové k této konkrétní situaci, nalezne zájemce v knize „Filozofie Práva“ Prof. Hollandera, ve které takto argumentuje tento expert již pár let před tím, co byly volby zrušeny. Parlament je sice hegemon, ale nikoliv neomezený. Vládnout se musí umět, i navrhovat zákony.

Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu, který je nepřípustná, se doposud nekonala. A ani není nikým naznačována. Parlament sice přijímá různě „podivné“ zákony s vizí, že zákonem je třeba regulovat vše, ostatně stejnou vizí je omámen i Brusel. Problém je, že tyto zákony pak téměř nikdo nerespektuje – na silnici se nejezdí stanovenou rychlostí, přechází se na červenou, krade se a šidí a policie nestíhá, zato státní zástupci se více věnují primitivním kauzám politiků, až končí s ostudou v důkazní nouzi a republika se jim kysele vysmívá. Ale to je „blbost povýšená na zákon“. A hloupost v rozporu s materiálním jádrem Ústavy není.

Zbývá tedy otázka, zda pan Babiš může zastávat svoje funkce vedle výkonu svých podnikatelských aktivit.

Tento problém má dvě patra.

Andrej Babiš jako zvolený poslanec.

Pasivní volební právo – tedy právo „být zvolen“ má každý občan ČR s volebním právem, který dovršil 21 let., zákon o volbách do Parlamentu vyžaduje ještě svéprávnost, a adept musí kandidovat na kandidátce politické strany (hnutí). Ústava a prováděcí předpisy hovoří o neslučitelnosti funkce poslance s jinými funkcemi (prezident, soudce, ombucman, státní zástupce, nesmí ale také jednat za sebe či jinou osobu v obchodních záležitostech vůči státu.

Poslední bariéra je tedy diskutabilní a její přísná aplikace by vyžadovala zkoumání každého kroku politiko-podnikatele.

Andrej Babiš jako člen vlády.

Za návrh na jmenování ministra odpovídá prezidentem jmenovaný předseda vlády. Ten, aby dostál své odpovědnosti (dle čl. 68 Ústavy) musí prvotně zkoumat, zda jím navržený kandidát odpovídá podmínkám právního řádu, právo toto přezkoumat nelze odejmout ani prezidentu republiky. Stalo se tak, nebo přivřené oči nad v té době nedořešenou lustrací byly plodem faktu, že jiná možnost nebyla?

Stěžejní je pak článek 70, což je v podstatě norma blanketní, která neurčuje konkrétní bariéry člena vlády pro výkon funkce, ale konstatuje, že „Člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce. Podrobnosti stanoví zákon.“

Člen vlády v tom důsledku nesmí provozovat nebo vykonávat jinou samostatně výdělečnou činnost, nemůže být členem řídícího, dozorčího nebo kontrolního orgánu právnické osoby podnikatelského charakteru, ani nesmí využívat svého postavení (informací), pravomoci při výkonu funkce pro sebe nebo jinou osobu v obchodních záležitostech vůči státu.

Odmítám nyní bod po bodu analyzovat kompetence ministra financí, zda a kdy se dostává do střetu zájmů či nikoliv. Jen bych od renomovaných expertů rád slyšel odpověď na otázku následující.

Nehodlám zkoumat majetkovou strukturu panem Babišem vlastněných firem. Pokud ovšem některou z nich založil jako jediný zakladatel a drží ve svých rukou všechny podíly, pak současně vykonává působnost nejvyššího orgánu v takové společnosti (Zákon o obchodních korporacích díl 3, § 11 a.n.). Podotýkám, že taková situace nastala až po 1. 1. 2014. V tom případě však neměl být vůbec jmenován, protože ho tíží břemeno neslučitelnosti.

A tak se můžeme ptát, zda tento nový prvek na politické scéně – druhý nejbohatší Čech a vlastník moha společností, který je současně ministrem financí je pozitivní či negativní.

Předně – bez hnutí ANO a Andreje Babiše by žádná vláda po volbách v roce 2013 nevznikla – a koaliční partneři to vědí. Proto asi od nich analýzu čekat nemůžeme. Odpovědnosti je to ale nezbavuje. Některé věci jsou v životě jen jednou, dvakrát a to politici vědí. Proto mohou být oči zavřené.

Riziko hranic politiky a obchodu, šedé zóny, ty mě v úvahách netíží. Kdo je mocný a bohatý, svůj vliv si koupí a nemusí to být jen korupce ale legální sponzoring politických stran ač obdarovaný bude přísahat na cokoliv, že to na něj má tak mizivý vliv jako Lukoil na prezidenta republiky, tedy žádný.

Pozornost budí fakt, že kromě „standardní obchodní činnosti“ se najednou politici orientují na média. Znepokojení některých novinářů (Slonková, Šafr a desítky dalších) kterým nemám důvod nevěřit, to je znepokojivé. Je provoz médií, novin vždy výnosnou obchodní aktivitou, nebo je k nezaplacení takto získaný vliv, který nelze zhmotnit, dokázat, kde se zaklínáme nezávislostí? Vlastnit média je podle mého soudu nebezpečnější než těch 200 soukromých letadel ukrajinských poslanců. Ty jsou hmotným důkazem něčeho – závislosti, majetku. Tato moc je neviditelná, jde o druh možné mentální diverze. Nebo není?

Jiní novináři, včera všemoudří psali „Jak Andrej Babiš k bohatství přišel“ dnes nazývají Janka Kroupu agentem provokatérem a přiznávají jako komunisté po roce 1968 „byl jsem pomýlený ale, už jsem prozřel“. Logicky, onen novinář je poslancem hnutí ANO ač mu pozitivní obraz nevytváří. Proto vznikají různé iniciativy a osobnosti, které bez ohledu na rizika hájí pravdu, jako Hana Marvanová a další, zvedají varovný prst.

A tak zbývá jen úvaha, proč je vše tak jak je. Kde se vzal potenciál ANO? Únava z věčných téměř každoročních kampaní? Zlá zkušenost s politiky, kteří víc hledí na svůj prospěch (chudáka mezi nimi nenajdeš) a tak lidé dávají přednost lidem, kteří mají značné majetky v domnění, že nejsou v pokušení je rozmnožovat, ač jsou majetkem posedlí? Neprostupnost kandidátek „klasických“ politických stran pro nové lidi? To je ale z jiného soudku.

Já bych přivítal střízlivou diskuzi o střetu zájmů. Nemyslím si, že by byl úspěch donutit pana Babiše, aby rezignoval. Stojí za ním poměrně silná volební základna a mandát od nich drží. Ovšem funkce předsedy sněmovy by mu slušela lépe.

Princip demokracie je v tom, že nic netrvá věčně, mandát poslance pak „jen“ čtyři roky. Vše co se odehrálo, odehrává či čeho se dočkáme, se v myslích lidí sčítá. A v demokracii platí předně to, že voliči, s vědomím všeho dobrého a zlého, svěří svůj hlas tomu, kdo jim skýtá největší záruky, kdo jim dokázal, že je schopen řídit stát a něco pro ně udělat. Kdo si počká, ten se dočká a svůj stín nepřekročí. Spasitel, který zklamal, bývá zatracen a jeho obraz upálen. Obrazně a někdy až příliš krutě.

To ale neznamená, že by právní experti neměli tyto oblasti pro veřejnost analyzovat. Aby věděli, zda náhodou spasitel nekáže vodu a nepije víno. A abychom se nevybíjeli v nekonečných diskusích v podstatě bez žádného rezumé.