Ano, hledat řešení cestou neustálého zvyšování přimé demokracie je lákavé a u voličů to má pozitivní odezvu. Ale stejně tak je třeba si uvědomit, zda volič je ochoten přijmout svojí míru spoluodpovědnosti za aplikaci svého práva – volebního, či v referendu o čemkoliv.

Bájný příklad švýcarského modelu by byl na místě, pokud bychom žili dlouhá léta ve zdravé, stabilní společnosti. Pokud ale má země za sebou zkušenost různých fází totality, rovnostářství, nadějí a zklamání, sametovou revoluci, kupónovou privatizaci, zklamání z praxe politiků a politických stran, bezbřehou korupci bez viditelných následků, pak je ovšem takový model velice diskutabilní.

Připouští si český volič odpovědnost za výsledek voleb? Třeba za volbu Věcí veřejných v roce 2010 a jejich tříletou epizodu ve vrcholné politice? Nahradí jejich volbu opět něčím populistickým, ale nečitelným? Jde o volbu rozumu a zkušenosti (těch voleb za dvacettři let již pár bylo) nebo emocí? Takových tady bylo více – Unie svobody, Zelení, čtyřkoalice. Jak v té písni: Přišel a zase odešel a nikdo se kvůli tomu nevěšel. Reaguje volič na takovou zkušenost, nebo se spokojí ve stejné divadelní hře jen se změnou herců v hlavních rolích?

Také výběr kandidátů do voleb je otázkou diskuse. Poměrně malý počet členů “velkých” i malých stran rozhoduje o sestavení kandidátek povětšinou podle jakýchsi vnitřních netransparentních pravidel, dohod “já na bráchu, brácha na mě”. Výsledkem je pak parlament vyvolených, ovšem často odborně a lidsky zcela nepřipravených osob, které z valné části nikdo nezná, vyjímečně osobností.

Přes to všechno si myslím, že lepší model nenajdete a nabádal bych k opatrnosti v případných změnách. Byli jsme připraveni na přímou volbu prezidenta? Byli kandidáti připraveni na přímou volbu prezidenta? Umí tábor byť těsně poražených akceptovat zvoleného bez zášti, ironie a kritiky? Proč se hrozí vizí, že prezident Zeman si osvojí snad všechna zásadní rozhodnutí, a bubnuje se na poplach, jakoby ohrožoval demokracii? Vždyť jen “máme co jsme chtěli” a pan prezident se logicky cítí silný, když ho zvolil větší počet občanů než kolik volilo leckterou “velkou” politickou stranu. Volební kampaň mnohých stran je vlastně jen hrou na tuto citlivou strunu a pokus udržet tabor prezidentových odpůrců tak, aby si jej identifikoval s levicí a zabránil jejímu zvolení.

Ten článek tak i ve mě evokoval pocit, že si jen málo často klademe takové otázky a hledáme odpovědi. Že podléháme silným hlasům, nikoliv obsahu vět. Mediálně oblíbení ekonomové se vysmívají volebním programům stran, které se jim nezamlouvají, povětšinou levicových. Dobrá, ale sami nic lepšího, koncepčního nepřináší. Ostatně “slavný” NERV byl také jen pokus jak vládní ekonomické podivnosti podpořit dobře zvolenými ekonomy u nichž bylo jisto, že vládní návrhy podpoří za všech okolností. Takové rady jsou nanic, ale voliči jim rádi uvěří.

Bylo by asi dobré založit jakési hnutí “Prevence proti demagogii a volebním slibům”. To by si do statutu mělo zapsat, že nikdy nikam kandidovat nebude, ale bude vyváženě oslovovat odborníky z akademického prostředí a praxe a vysvětlovat veřejnosti reálnost volebních slibů a jejich praktické důsledky.

Zdá se mě, že se Česká republika čím dál více stává evropskou raritou. I neustále vzpomínané západní země “s demokratickou tradicí” měly v uplynulých desetiletích problémy různého druhu, v politice, ekonomice, právu. A nacházely řešení, z nichž některá se osvědčila a jsou použitelná i u nás, jiná propadla. Koho to zajímá? Proč stale hledáme nova, raritní, a většinou naivní řešení? Těch pár týdnů do voleb, to bude asi doba složitá, plná vzájemných ataků. Ale volič by měl skutečně přemýšlet, hodnotit minulost, současnost, výsledky práce, programy. A uvědimit si svoji odpovědnost za výsledek a nenechat rozhodnutí na jiných, projevit svoji odpovědnost zejména svojí účastí ve volbách. Nic důležitějšího ho v této době totiž nečeká.