Manifest hlouposti a povrchnosti

Sobotkou posvěcený tunel, zločinné spolčení, píší  ParlamentníListy.cz se dotázaly politiků, co si o plánovaném propouštění v OKD myslí. Řada z nich upozorňuje, že Zdeněk Bakala zprivatizoval za asistování Bohuslava Sobotky OKD včetně bytů za velmi laciný peníz, měl z OKD velké zisky a nyní, když by měl projevit sociální odpovědnost, chce vedení OKD peníze od státu a ponechá horníky svému osudu.

Olga Havlová, Tómio Okamůra, kupodivu i senátor Jaroslav Doubrava, Karel Fidler, ale též koaliční Ludvík Hovorka, tu více tu méně tuto tezi podporují. Šlo prý o zločinná rozhodování vlád, stát se, prý v kuponové privatizaci zbavil majoritního podílu, odhad ceny, za kterou stát v roce 2004 privatizaci dokončil, tedy 4,1 miliard bylo za babku, byty prodány skoro zadarmo….

Nechci pátrat, jak dalece uvedení politici mají v rukou důkazy, tedy více než 800 stran různých protokolů popisující genezi privatizace od roku 1990 do roku 2004.

Chápu a souhlasím s tím, že firma OKD se chová jako upír, který vysaje krev oběti a pak ji nechá ležet zmítající v křeči a spoléhá na to, že přiletí přítel stát a poskytne oživovací proceduru, oběť vyléčí, a sát se bude dál. Soucítím s horníky, kteří se dostávají do složité situace a věřím, že vláda nalezne nástroje, jak jim pomoci a nebude pomáhat oné firmě. A již vůbec nehájím majitele OKD.

Nemohu ale na žádný pád souhlasit s tím, že šlo o tunel vlády v roce 2002 až 2006, konkrétně té, která schválila dokončení privatizace prodejem menšinového podílu. Chápu, že politici jedí guláš, který uvařil pan Macháček ze sdružení nájemníků „byty OKD“. Nevyčítám jim, že si nezjišťují, zda vše, co jím bylo popsáno, je pravdou. To by ztratili významnou kartu.  Pan Macháček dobře ví, že samozřejmě žádal nemožné, byty nikdy nevysoudí, ani vláda v roce 2004 nemohla s byty jakkoli nakládat. Je to (v lepším případě) nevědomá lež politiků, v horším případě koření do politických soubojů.

Zveřejnit všechny dokumenty a kompletní analýzu, kterou držím, nelze, jsou to desítky stránek.

Co však lze je sdělit pár nevyvratitelných, tedy důkazně podložených argumentů, alespoň dva z nich, oskenované, přikládám. Ale zpět na začátek „kauzy OKD“:

29. prosince roku 1990 zanikl rozhodnutím tehdejší vlády a ministra Dlouhého státní podnik OKD a vzniká firma OKD, akciová společnost, tedy subjekt soukromého práva (bez ohledu na to, že všechny akcie držel stát). Do firmy byly vloženy i byty a to v souladu s tehdy platným právem.

Laik stěží pochopí zvláštní situaci, která vznikla. Stát jednou pro vždy ztratil v roce 1990 právo rozhodovat o nakládání s majetkem firmy, jeho prodeji a podobně. Jediným subjektem byly orgány akciové společnosti – valná hromada, dozorčí rada, představenstvo. Nikdo jiný.

Šlo tedy jen o to, aby si stát ponechal většinu akcií a cestou majoritního podílu mohl rozhodovat.

V říjnu 1993 přijala Klausova vláda rozhodnutí o privatizaci majetkové účasti státu v OKD, 40% akcií dala do kuponové privatizace, 3% obcím v regionu, část, cca 3% vložila do restitučního fondu. Stát tedy držel většinu.

Popisovat kličky a čachry tehdejších vlastníků, aktivity pana Prose, Bakaly (kozel zahradníkem, řekl bych), Koláčka a dalších by bylo jistě zajímavé, ale pro tento okamžik nadbytečné. Zatím stát většinu drží a mohl si ledasco diktovat. Mohl tehdy rozhodnout i o převodu bytů nájemcům, zákon, který to umožňoval, číslo 72/1994 Sb. již existoval a byl hojně používán. Tehdy ano.

Loupež století ale nastala dne 28. 5. 1996. Fond národního majetku požádal Ministerstvo pro správu národního majetku a privatizaci, konkrétně ministra Jiřího Skalického o snížení základního kapitálu firmy, prý z titulu snížení ceny uhlí. Ministr podepsal návrh, kterým se základní kapitál OKD snížil s 27,8 mld Kč na 24,3 mld. Kč. Proběhlo to tak, že společnost OKD stáhla z oběhu 3.500 akcií,  které stát prodal za 3.500 Kč, tedy korunu za akcii. Tím stát vyhodil (nebo daroval) 3,5 miliardy korun majetkové hodnoty. Tři dny poté ministerstvo privatizace zaniklo!

Téměř není třeba nic dál psát. Tady se rozhodlo o tom, že stát ze dne na den držel jen 45,88% akcií a mohl jen přihlížet, co se s firmou děje. Nikdy, nikdo z aktérů, tehdejší ministr financí Kočárník či ministr Skalický nevysvětlili, proč tu operaci provedli, a také se jich dodnes nikdo nezeptal.

Po osmi letech, kdy stát nebyl ve společnosti schopen prosadit cokoliv, neměl jediného zástupce v orgánech společnosti, řešila již vláda Miloše Zemana (ministr Grégr?) co s minoritním podílem. Tehdy byl přijat závěr, že se odprodá onen menšinový podíl. Šlo jen o to komu a za kolik.

Vláda Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse, ve které byl ministrem financí Bohuslav Sobotka, schválila, že nabídne odkup akcií většinovému majiteli, aby zachovala těžební činnost a práci horníkům. Pár měsíců pak Fond národního majetku, který privatizaci připravoval, licitoval o ceně. Dalšími aktéry pak byl Úřad pro ochranu hospodářské soutěže ale také Evropská komise, neboť jsme již byly členy EU.

Zvolená cena, 4,1 mld. Kč znamenala 367,73Kč za jednu akcii. Mimochodem, část akcií byla volně obchodována na burze a její cena v té době byla nižší, 348,95 Kč za akcii. Kde máte tu loupež, páni politici?

Od té doby se vystřídalo pár ministrů financí, též pár vlád. Žádná z nich, žádný ministr cenu nezpochybnil. Zmíněný pan Macháček podal jednak trestní oznámení, jednak stížnost Evropské komisi, že stát prodal pod cenou a že šlo o takzvanou „nepovolenou veřejnou podporu“.

Evropská komise však v červenci 2011, se znalostí všech argumentů včetně důkazů, které obsahovalo trestní oznámení na autory znaleckých posudků, vydala výrok, že cenu ověřila a že bylo v pořádku.

Pro jistotu vysvětluji, že stát neprodával majetek firmy ale akciový podíl, neoceňoval nemovitosti nýbrž hodnotu firmy. Ekonomové i právníci vědí, že stanovení ceny nemovitosti a hodnoty akcie jsou nesrovnatelné postupy. Pokusím se zjednodušit a uvést příklad:

Vlastníte li dům za 5 milionů a hodláte jej prodat, znalec vám potvrdí cenu a dostanete oněch 5 milionů Kč.

Vlastní-li  nemovitost stejné hodnoty obchodní společnost, akciovka, a prodává se jako součást majetku, aktiv a pasiv firmy, tedy akcií, stanoví se cena podle dalších kritérií, a má-li firma například dluhy a chabé hospodářské výsledky, koupíte firmu za cenu nižší, než byla uvedená cena nemovitosti.

Nejsem „advokát diaboli“, ani boží bojovník chránící našeho premiéra. Mám jen, dík své paměti a osobní zkušenosti ze státní správy z let 2004 až 2010 pocit, že mnozí politici, aniž by sami věci rozuměli jí ani nechtějí porozumět, protože se jim hodí pro jejich politický boj. Sportovci mají ceny fair play. Politici nikoliv. Asi proto, že jinak získat voliče neumí, než potupou a osočením jiných. Tak snad si alespoň přečtou tento článek.

Děkuji Parlamentním listům, že mohu takto své argumenty a názory publikovat.

Comments are closed