Ještě jeden text upoutal moji pozornost. Byla to informace o včerejším jednání vlády v demisi, která prohlásila cenové mapy Ministerstva pro místní rozvoj za exaktně nepodložené a proto i nadále bude v případě sporů mezi pronajímatelem a nájemcem možné opírat se pouze o dva subsidiární údaje: znalecký posudek či důkaz o nájemném ve srovnatelných bytech v okolí. Objev hodný mimořádného ocenění, ale smutný příběh 8 let poté, co bylo nájemné uvolněno.
Oboje má, podle mého názoru stejný zdroj či důvod. Naše politická reprezentace průřezově nepřikládá komplexu ekonomických, právních a sociálních souvztažností nazvaných politikou bydlení žádný větší význam.
A přece kritizuje kde kdo ubytovny, kde za nekřesťanský peníz odsávaný z veřejných zdrojů parazitují „podnikatelé“ na nečinnosti státu a bídné situaci značné skupiny obyvatel. Těch blížících se okraji společnosti, životnímu minimu, sociálnímu vyloučení, kteří jsou zdrojem značných příjmů druhých, kteří pochopili, že nečinnosti státu, neexistence jiných alternativ a koncepce skutečného řešení situace se nájemné (což v podstatě ani nájemným není) a jeho výše stanoví jen a jen ochotou státu poskytnout těmto lidem na každou osobu v rodině příspěvek v hmotné nouzi. Výsledek je hrozivý – plýtvání, miliardové výdaje ale i sociální past – když se vyplácení příspěvku omezí či dokonce zruší, citnou se tuto lidé zakrátko na ulici.
Ptá se někdo seniorů či mladých lidí, zda dosáhnou na tržní nájemní bydlení? Zda dosáhnou na hypotéku? Zda mají kde založit rodinu či kolik jim zbyde, když poplatí náklady na bydlení?
Připravuje někdo oživení modelů obvyklých v moderním světě? Protože jsem rozzloben tak sebevědomě prohlašuji: S kterýmkoliv politikem se kdykoliv utkám ve znalosti modelů sociálního bydlení prakticky ve všech zemích Evropy. Měl jsem, dík svému povolání, přes dvacet let osobně možnost seznámit se s těmito modely přímo na místě, v Británii, Holandsku, Norsku, Francii, Německu, Rakousku, Itálii, Portugalsku. Ale většina politiků o těchto modelech nic neví a ani je asi nezajímají.
Je-li jediná věta o bytové (sociální) politice v koaliční smlouvě skutečně jen ta na straně 21, cituji „Prosadíme zákon o sociálním bydlení, který definuje standard sociálního bytu a vymezí osoby, které na něj mají při splnění stanovených podmínek nárok. Zamezíme obchodu s chudobou pronajímáním předražených ubytoven hrazených ze sociálních dávek na bydlení“, tak je to zcela neúplné a nedostačující. O sportu (aniž bych jeho význam podceňoval) je v tomto dokumentu násobně uvedeno více.
Měl jsem možnost číst řadu návrhů zákonů o sociálním bydlení, aly ty jsou zcela nedostatečné. Měl jsem možnost seznámit se s dosavadním hledání cest Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva pro místní rozvoj. Vědecké dílo bez konkrétního závěru. Ostatně i platforma pro sociální bydlení a pan Štěpán Ripka toto „dílo“ důvodně odmítají.
Jsem již dost zkušený člověk. Prvně jsem byl k jednání o bytové politice pozván v roce 1993 tehdejším premiérem Václavem Klausem jako představitel tehdy existující „Asociace pro bydlení“ na koaliční poradu kde dále seděli Josef Lux a Jan Kalvoda. Výsledek prakticky žádný. Zamražené, ekonomicky neodvozené nájemné, následný převod státních bytů na obce, které dle Českého statistického úřadu převedli vlastnictví téměř 45.000 domů (!!) na občany. A vedle toho dalších více než 20.000 takto vzniklých bytových družstev. To vše proto, že vybírané nájemné nestačilo pokrýt náklady bytového hospodářství. Nikdo to ale neřešil. A dnes obce sociální byty, které levně prodali, nemají.
Premiér Miloš Zeman přijal naši myšlenku využít pro levné bydlení například obnovení družstevní výstavby. Souhlasil. V roce 1998 nám slíbil „napište si takový zákon a my ho schválíme|“. Zákon jsme napsali, ale i přes pomoc tandemu Bláha Snítilý nikdy schválen nebyl.
V krátké epizodě vlády Jiřího Paroubka jsme schválili koncepci bytové politiky, zákon o jednostranné úpravě nájemného, zákon o družstevní výstavbě. Připravovali jsme řadu dalších modelů, ale pak přišel Mirek Topolánek a všechny zavrhl a vše zapadlo do zapomnění. Od té doby se deregulovalo nájemné, o kvalitě svědčí druhý odstavec článku a včerejší jednání demisní vlády. Polotovar, stěží.
V Německu bylo bydlení dost podstatnou částí nedávných voleb, resp. volební kampaně před nimi. V Británii vedou veřejnou polemiku socialisté. Tony Blaire se dotazuje Eda Milibanda, jak chce řešit situaci seniorů když náklady na bydlení rostou rychleji než penze.
U nás ticho, klid, jen jeden odstaveček. Přitom řešení tohoto záměru si vyžádá nejméně 3 samostatné zákony – O sociálním bydlení, sociálním bytovém družstvu a o úloze a možnosti obcí zajistit či získat byty pro sociální účel. Ale to není vše. Je třeba ohromné osvěty aby si ty statisíce občanů, odhadem 30% obyvatel České republiky, žijící v bytových družstvech či společenstvích vlastníků uvědomili, jak na ně dopadá nový občanský zákoník, co přinese pro jejich stanovy, práva, jaká rizika. Jmenovat pastičky a pasti, nedomyšlené bytové spoluvlastnictví, to by byla samotná dosti smutná a dlouhá kapitola. Také o tom ani řádka. Ostatně i výše nájemného je nyní ponechána na nerovném střetnutí pronajímatele a nájemce končící v případě nedohody u soudu v nerovném sporu – movitého vlastníka zastoupeného advokátem a mnohdy seniora bláhově se domnívajícího, že přece tak nespravedlivé to byt nemůže. A to nemluvím o mnohaset miliardové poptávce po rekonstrukcích, energetických úsporách, zateplení, které nejen zlepší kvalitu bydlení a sníží náklady na provoz domu ale přinese práci desetitisícům zaměstnanců stavebních firem. Odborníci stále hovoří o cca 350-400 miliardách Kč. I to je bytová politika.
A tak snad čtenář, a doufám také politik, který můj hořký a zklamaný článek dočte až sem pochopí, že považuji stopu bydlení v koaliční smlouvě za neúplnou a nedostatečnou. Nikoliv však neřešitelnou. Jsem člen ČSSD, také její bytové komise, vše uvedené vytrvale posílám mnohým členům vedené této ( i jiných) stran. Až si někdy připadám jako neodbytný permanentní skeptik. Doufám, že jsem četl nesprávný a neúplný text, či že politici alespoň přislíbí, že programové prohlášení koaliční vlády bude jiné. Alespoň tato naděje zůstává. Zatím.