S určitým časovým zpožděním ale v přímém přenosu sleduji současnou krizi v České republice a zdráhám se jí dát nějaký přívlastek, upřesnění? Je to krize politická, ústavní či jaká?

Je to opravdu tím pohledem z dálky, že se mě zdá spíš krizí trapnou, když lidé nesporně inteligentní, povětšinou sečtělí, někteří v politice či v podnikání úspěšní kamuflují, a v mluvě politického ptydepe říkají jen to co se jim z objektivní skutečnosti hodí. Všichni mluví o tomtéž, a přece každý jinak.

A tak jsem si zagůgloval, snad mě všemoudrá studnice vědění pomůže pochopit, definovat.

Ptydepe mělo v prostředí děje hry Václava Havla (z roku 1965) jako umělý jazyk zajistit štěstí vyloučením emocionality, nepřesností, mnohoznačnosti atp. Ptydepe bylo vyvinuto ryze vědecky, tak, aby eliminovalo dvojznačnosti a možné omyly z přeslechnutí stejně nebo podobně znějících slov. Podle hry se každé slovo ptydepe od těch ostatních musí lišit minimálně o 60 %. Délka slov byla vybrána podle četnosti, s kterou se v mluvě vyskytují. Výsledkem pak bylo, že jazyku nikdo nerozuměl. Ptydepe podle Havla by asi vylučovalo nejasnost, ale zabránilo pochopení smyslu.

Ano, politici si vyrobili vlastní jazyk ptydepe politicus s větami neškodnými jako „já to vnímám“, nebo „dovedu si představit“ a podobně. Neřeknou nic, ale řeknou to hezky. Jiní zas klejí jak dlaždiči, aby se přiblížili lidu. Ne, ptydepe příčinou mého znepokojení není.

Je to tedy lež politiků? Lhát prý neznamená jen říkat to, co není pravda. Znamená to hlavně říkat víc než to, co je ve skutečnosti pravda. – (Zdroj – Albert Camus). To se mě zdá bližší skutečnosti.

 Pravdou v určité části kauzy je nesporný text nejvyššího zákona – Ústavy, ovšem někteří politici si dodávají vlastní okolnosti, podmínky, proč se podle ní nechovají, říkají víc, než je pravda, tedy cosi o koaliční smlouvě, o nutné rozvaze, hledají odkládací podmínky a Bůh ví co.

Pacta sunt servanda (lat. v překladu „smlouvy se mají dodržovat“). Mají se ale uzavírat, když je plnit není možné? Co je motivací – zákon či „spravedlivé přesvědčení“, dobré mravy, to vše jsou na přeskáčku pojmy závazkového, civilního práva, povětšinou by byla neplatná taková dohoda, která byla uzavřena v rozporu s těmito principy. Je-li od počátku neplatná určitá část koaliční smlouvy je-li omezením ústavních práv ústavního činitele je nesporné. Je to tak. Ale proto ta úvaha o lhaní – každý z našich ústavních činitelů – prezident, premiér, místopředseda vlády, ministr mají tým lidí okolo sebe, kteří jim pravdu řeknou, výklad podají. Pan Babiš je příkladem toho, že je třena hodně mluvit, říkat více a mimo vlastní problém, tedy podle uvedené definice účelově lže. Ale především proč lžou, když jim musí být jasné, že pan prezident nemůže déle než nezbytně odkládat úkon navržený premiérem, jinak to pro prezidenta nebude dobrá vizitka, možná i hůře. Lež je asi pro mnohé „politický nástroj“, ale příčinou krize není.

Pak je zde ještě tzv. mentální rezervace (lat. reservatio mentalis), nesoulad vůle a jejího vnějšího projevu je vnitřní výhrada právně jednajícího, kterou neprojeví navenek a kterou tak druhá strana nemůže odhalit. Jednali naši aktéři v mentální rezervaci, když sestavovali vládu a uzavírali koaliční smlouvu? Nejednali, čteme-li tu část kde konstatují, že tato smlouva neomezuje ústavní práva smluvních stran. Pokud však jednali v mentální rezervaci, je smlouva v této části neplatná, dokonce se k té části obvykle praxi.

Asi nelze tuto situaci zužovat jen na procedury ústavní a spory o ně. Ty jen zakrývají jiné, daleko podstatnější okolnosti.

Okolo politiků se z mnoha důvodů trousí, plazí, svádí je, chválí mnoho specificky vybavených lidí, lobbyistů, věrozvěstů, zaručených informátorů a novinářů. To tu bylo, je a asi bude. Je jen na politicích, aby nepodlehli jejich svodům a nabídkám zaručených informací, aby pochopili, že je to cesta do pekel. Znal jsem jich v minulosti celé zástupy a většina z nich nedopadla dobře. Ještě hůř dopadali politici, kteří jejich svodům podlehli.

Korunové dluhopisy, dravost, jak podnikatel Babiš získával firmy zdánlivě před krachem, aby za pár let vynášely to jsou kroky nekorektní ale asi v podnikání obvyklé. V okamžiku kdy se stal AB politikem, měl si historii vyčistit a nežít z výhod spekulací. To je mnohými chápáno jako start krize. Možná. Podle mě je ale horší současnost, důkazy o jeho stycích se „svými“ novináři.

Zákulisí politických stran je plné takových lidí, mnohdy renomovaných právníků, jindy v podstatě „lidí z ulice“. Chci o tom, též ze svých zkušeností, napsat knihu. Dobří úředníci je ke svým šéfům ani nepustí, ale zdá se, že mnozí takovým lákadlům podléhají. Poškodit politického soka je snazší než ho trumfnout programem, politickou soutěží. Má-li politik zároveň prakticky neomezené finanční možnosti, pak je to lákadlo oboustranné. Takový Andrej Babiš je jak sladká návnada jistě cílem těch, kteří by za mrzký peníz udělali cokoliv. Ale zdá se, že on tuto praxi povýšil na systém. A to je pravá příčina krize, která dřív nebo později musela přijít. Pokud ji přežije a nepřestane, je stejně jeho politický život limitován. O to hůř že mu pořád dost lidí věří a není nic horšího než zrazený volič, politické strany o tom mohou vyprávět. Spolu s nekonečnou vulgaritou, urážkami, okořeněné nekonečně drzými větami Jiřího Ovčáčka, který se staví jaksi hned vedle prezidenta a hovoří o „šíleném premiérovi“ a různých „spiknutích“ a podobně, to vše vytváří onu hroznou atmosféru.

Rozumný prezident by jednal ihned. Lidé ocení, když rychle přinese řešení, které vychází z Ústavy. Když splní poté i roli moderátora a svojí autoritou „zkrotí“ zdivočelé politiky a zapomene na mstu. Jinak je to jeho první a poslední volební období.

Jdu spát, v Praze za pár hodin svítá. Co přinese příští den, co se stane za týden?

JUDr. Ivan Přikryl