..hleďme paní Zagorová, je to hezká holka…ale oni miliony, dva miliony berou každý rok! Hrozil se Milouš Jakeš na „uniklé“ nahrávce z přednášky straníkům kdesi v Červeném hrádku koncem osmdesátých let.. Ale on byl možná inspirací i pro dnešní stranické lídry.

On pokračoval…..Asi takto, lovím v paměti, originál nemám… „Také jsme sestavovali vládu. Je to složité. Potřebovali jsme někoho na to školství. Soudruh Novotný je chemik, to by nešlo udělat. Ale soudruh Krejčí je vychovatel, ten se hodil…. ale hlavně si můžeme odpovědět na otázku: Jaká je to vláda? Komunistická..je, byla a bude!“ No to se trochu pletl (jména si nepamatuji, jsou vymyšlená, kvalifikace nikoliv).

I dnes si člověk klade otázky a hledá odpovědi zda obsazování ústavních postů, členů vlády a dalších vysokých úředníků je otázkou odbornosti nebo politických zásluh. Strany se sice snaží připravovat své nominanty formou stínových vlád, kdy vybraní straníci mají gesci nad rezorty jejichž činnost komentují a předkládají své vize. Stačí ale málo a nezůstane kámen na kameni.

I tak si ale myslím, že u ministrů je sice znalost oboru výhodou, avšak nikoliv bezvýhradně. Strany obvykle mívají své programy, vize, odborné zázemí, ve kterých se diskutuje, tvoří návrhy. Ministr má znát tyto vize, pravidla pro jednání vlády a svoji činnost na ministerstvu, v parlamentu, osvojit si protokol, mnohdy i ten diplomatický, pravidla slušného společenského chování, podle mého soudu by měl (i přes skutečnost že podle zákona je považován ex lege za prověřenou osobu pro styk s utajovanými skutečnostmi) požádat o jistý stupeň bezpečnostní prověrky, u obrany, vnitra, zahraničí možná dalších, na stupeň alespoň tajné. Ale nemusí být profesorem práva, když má být ministrem spravedlnosti, ale ani malířem obrazů či hercem, vede li rezort kultury. Je to dobré, je li kvalifikován ale není to podmínkou neopominutelnou.

Jinak je tomu ale u náměstků. Hrozím se když slyším, že v rámci příprav služebního zákona se mají funkce náměstků rozdělit na odborné a politické. Je to návrat k politickým pracovníkům, tzv. politrukům stojícími nad náměstky odbornými? Jak je rozlišovat? Titulem „politický náměstek“? To se mě zdá hrozné. I jiné heslo z jakešových dob – důvěřuj ale prověřuj – je používáno. Politický náměstek jednotlivých koaličních stran je jen vyjádřením vzájemné nedůvěry, zájmu mít na ministerstvu „svého člověka“ aby nám nic neuniklo.

Možná mnohé překvapím. Já bych považoval všechny náměstky za funkce pomíjivé, spjaté s politickou reprezentací. Tedy politické funkce. Myslím, že jsem dost orientovaný člověk. Byl jsem jak náměstkem ministra (nikoliv politický, ale odborný), vedoucím Úřadu vlády tak i ředitelem kabinetu předsedy sněmovny. Vždy jako úředník, ne politik. Ale časy se mění. Trochu vím o čem mluvím. Podle dosavadního textu služebního zákona by politickými funkcemi, tedy na které nominují své straníky strany, měly být posty ministrů, náměstků, pracovníci sekretariátu ministrů, sbor poradců a tiskový mluvčí. Měla by se zvolit buď politická a nebo jen odborná nominační pravidla. A nikoliv smíšený „kočkopes“ Ředitelé odborů, vrchní ředitelé sekcí by pak měli být vždy funkce odborné, pod ochranou služebního zákona a státního tajemníka, a tak vše, co je „pod nimi“. Musíme si ale uvědomit, že zvolíme-li náměstky politicky nominované, pak se těžiště odborná práce přenese na vrchní ředitele. Je to trochu problém. Ministr odpovídá za výsledky práce ministerstva avšak spolupracovníky mu určují koaliční strany. Rád bych znal jejich názor.

Nechápu také, proč se dnes řeší pojmy jako superúředník a proces jeho jmenování.

Pokud jde o superúředníka, generální řediel státní služby ničím takovým není. Jmenuje pouze státní tajemníky a dohlíží, aby byl služební zákon dodržován, navrhuje nutné legislativní kroky, jinou pravomoc, která by ovlivňovala odborné vedení státu ten člověk nemá. Je to líbivá mediální zkratka, která jen škodí, vytváří pocit, že jde o někoho nad vládou a ministry. Pitomost.

Pokud jde o proces jmenování nechápu proč chtějí vypustit jmenování prezidentem. Navrhuje vláda – prezident jmenuje kdejakého úředníka – předsedu ÚHOS, NKÚ atd. Pokud se politici bojí, tak ať holé věty rozvinou – navrhuje vláda, prezident jmenuje – prezident může odmítnout jmenování jen v případě kdy vládou navržený kandidát nesplnuje některou z podmínek daných zákonem. Tak se na jedné straně hovoří o superúřadníkovi, ale jiné, odvozuji li podle mechanismu jmenování, jsouještě supernější.

A když se dívám na proces jmenování náměstků tak se stále častěji setkáváme s případy, kdy nominant je jenom oblíbencem premiéra nebo ministra, který v oboru nikdy nepůsobil. Snad se to naučí (a pak zas skončí). Tak si nehrajme na schvávanou či kličkovanou, nechovejme se jako Milouš v úvodu článku. Nazývejme věci tak, jak jsou. Náměstek je politický nominant. (pokud se ministr nominaci nepostaví).

I toto vše by měli poslanci brát v úvahu při svém jednání. Již jenom forma poslaneckého návrhu ve mě vyvolává pocit, že to dobře nedopadne. Hlavně ať nám do toho žádný odborník nekecá! To by to vláda nezvládla? Vždyť může generálního ředitele státní služby jmenovat třeba zítra. Ta část služebního zákona (tvrdím po tisícé) platí a je i účinná. Ani to poslanci nerespektují.