DOKUMENTY KAUZY OKD

3.12.2019
By

Časová rekapitulace:

Státní etapu vývoje OKD ukončil 1. ledna 1991 federální ministr hospodářství zrušením státního podniku a zřízením akciové společnosti Ostravsko-karvinské doly ve vlastnictví státu.
K 31. prosinci 1990 byl státní podnik OKD bez likvidace zrušen a jako právní nástupce byla 1. ledna 1991 zřízena akciová společnost Ostravsko-karvinské doly OKD s výhradní majetkovou účastí státu. Společnost OKD, a.s., poté zahájila proces restrukturalizace: důlní i povrchové činnosti byly sloučeny do větších organizačních celků a byly vytvořeny vnitřní organizační jednotky (VOJ) a dceřiné společnosti OKD.

V období let 1990 – 2001 skončila těžba ve 14 dobývacích prostorech v ostravské a petřvaldské části revíru na území o velikosti 180,0 km2.

V roce 1998 došlo ke změně ve vlastnické struktuře OKD. Stát ztratil svůj většinový podíl a majoritním vlastníkem se stala společnost KARBON INVEST, a.s. Ta na podzim roku 2004 odkoupila státní podíl a stala se hlavním akcionářem OKD (95,89 % akcií).
Ještě téhož roku získala většinový podíl v koncernu KARBON INVEST, a. s., společnost RPG Industries Ltd. se sídlem na Kypru, která je vlastněna skupinou mezinárodních institucionálních a soukromých investorů v čele s českým finančníkem Zdeňkem Bakalou. Koncem roku 2005 fúzovala do OKD těžební společnost ČMD.

V prosinci 2005 představenstvo OKD schválilo záměr rozdělení společnosti. Tento proces byl završen zánikem předcházející společnosti OKD výmazem z obchodního rejstříku a vznikem několika samostatných subjektů jako právních nástupců. Hlavní (těžební) činnost přešla na nástupnickou společnost OKD, a. s. (s novým IČ a DIČ). Ostatní činnosti, které přímo nesouvisejí se základní těžební činností, byly v rámci rozdělení vyčleněny do dalších nástupnických společností.

Hlavní (těžební) činnost přešla na nástupnickou společnost OKD, a. s. (s novým IČ a DIČ). Ostatní činnosti, které přímo nesouvisejí se základní těžební činností, byly v rámci rozdělení vyčleněny do dalších nástupnických společností. Tento „nenápadný“ krok však může být bodem, kdy se aktéři privatizace menšinového podílu v roce 2005 „zbavili“ závazků které přijali ve smlouvě o rozvazovací podmínce nepovolené veřejné podpoře a zásadě, že tíha dodatečných odvodů při tomto zjištění EK včetně sankcí půjde za kupujícím, tedy firmou Karbon Invest.

Současná zjištění však ukazují, že privatizaci, její přípravě a především právnímu rámci a zajištění kvalitních odborníků pro státní správu nebyla věnována dostatečná pozornost, alespoň v případě firmy OKD.
Je proto otázkou, zda současná měřítka a zkušenosti získané za 28 let transformace a aplikace dnes již úplného právního řádu pro podnikání, korporátní a občanské právo je možno použít k posouzení kroků tehdejší exekutivy, které byly oproti úkonům podnikatelů až flagrantně naivní.
Přiložená časová analýza zpracovaná z dostupných protokolů úřadu vlády a dalších informací dokazuje, že v procesu privatizace došlo nesporně k úkonům, které by ze současného odborného pohledu mohly být zásadním porušením péče řádného hospodáře ze strany státu.

Toto tvrzení lze opřít o tyto argumenty:

Přístup státu v letech 1991-1992 byl velice povrchní až neodborný. To politici připouští i dnes.(Viz Vladimír Dlouhý). Prioritou byla transformace ekonomiky rychle a „za každou cenu“.
Stát nejevil zájem o to, jaký majetek má být do privatizace zařazen a nevyužil ani kompetence, které v této věci měl (vyčlenit byty mimo společnost a předat je obcím) a bez odůvodnění u jednotlivých privatizací postupoval odlišně. Ostatně v roce 1991 fenomén vlastnictví bytu v právním řádu neexistoval a kromě excesu v zákonu 42/1992 Sb., o transformaci družstev nebylo v podstatě ani poptáváno, vlna transformace v kontradikci k regulaci nájemného přišla až koncem devadesátých let. I zde platí, že současný stav lze porovnávat s roky devadesátými jen stěží.

Stát nepromyšleným (?) postupem v letech 1996/7 se sám a dobrovolně připravil o rozhodující vliv v OKD a to tím, že bezpodmínečně, bez zavázání obcí určitým postupem jim bezplatně předal 12 % akcií, které obce později prodali nikoliv FNM který o to žádal (ale zpětné předkupní právo si nevymínil), ale privátním podnikatelům, dále neodůvodněnou transakcí 3-5 % akcií vložených do RIF svěřenou správě IPB, která bez dalšího též převedla na privátní akcionáře a konečně jednostranným snížením základního jmění pouze z podílu státu ve výši 3,5 miliardy za 1 Kč, později též stát poskytl OKD podporu ve výši 20 mld., Kč na odstranění ekologické zátěže aniž by kontroloval jejich využití.

Podle Jurečky to bylo v podstatě záměrem vlády, nechtěl břemeno snížení ceny uhlí nechat dopadnout na privátního vlastníka a vědomě ho přenesl na stát. Tvrdil též, že menšinový podíl státu + RIF + obce měly většinu (ovšem smluvně si to nijak nezajistil).

Stát si neuvědomil a asi neuvědomuje, že ztrátou majority při privatizaci menšinového podílu mohl sice vyjednávat o podmínkách „doprivatizace“, ale nemohl většinového vlastníka donutit k prodeji části získaného majetku (byty). Úsilí Ing. Macháčka o tzv. průkaz nepovolené veřejné podpory a realizaci práva státu od privatizační smlouvy v roce 2004 – ač je zcela vyloučené dík nedbalé privatizační smlouvě (viz dále)- by stejně neumožnil státu s navráceným menšinovým podílem donutit majoritního vlastníka k nucenému prodeji bytů. „Hra“ na nepovolenou podporu před EK naopak může ohrozit státní výdaje v řádech desítek miliard (odvod ke dni privatizace + 15 let úroků). Ani jako teoretický ekonomicko-právní model si takovou situaci vypořádání práv, investic a závazků nelze představit, pokud by stát od smlouvy v této souvislosti odstoupil

Z důvodu své neopatrnosti stát sice i v rozporu se svým usnesením o časově omezené exkluzivitě i po jejím uplynutí ponechal Koláčkovi a jeho Karbon Investu exkluzivitu, ale uniklo mu, že již tři měsíce před schválením exkluzivního převodu menšinového podílu 75 % Karbon Investu zvažoval Koláček prodej části akciového podílu panu Bakalovi, nelze vyloučit pactum de contrahendo uzavřenou již v té době, což celé privatizaci dává punc nevěrohodnosti. Zásadní význam tato skutečnost (na rozdíl od mínění politiků) nemá. Stát se při prodeji nezajímal o složení akcionářů a věřil Koláčkovi.

Cena privatizace menšinového podílu byla zpracována metodou, kterou si stát objednal, nejlevnější ze 4 možných – což potvrdil i nalézací soud. Důkazy uvádíme dále. Toto stanovisko potvrdil v květnu 2019 i soud odvolací.

Je také prokazatelné, že veškeré transakce s akciemi učiněné již privátními vlastníky nepřekročily hodnoty stanovené znaleckým posudkem.

To v roce 2011 potvrdila i Evropská komise. Vyšetřovací komise by dle mého názoru neměla pouze kritizovat rozhodnutí komise s tím, že zpochybňuje vypracování podkladů. Rozhodnutí EK stát obdržel v roce 2011 a nic k němu nenamítal, nevyužil svého práva stanovisko nepřijmout. Komise měla od roku 2008 i k dispozici i text podaného trestního oznámení s přiloženým znaleckým posudkem ceny nemovitostí. Měla tedy možnost tyto argumenty posoudit, přes to rozhodla jak dáno písemně v příloze.

V orgánech společnosti OKD byli i zástupci kraje (Tošenovský), kteří vůbec netušili, jaké je jejich právní postavení z hlediska odpovědnosti. Alespoň se tak vyjadřovali.

Po úpadku – insolvenci firmy OKD v roce 2017 je situace jiná, firma OKD se státu „navrátila“. Je tedy důvodné se ptát, proč správce Klimša neuplatnil právní nástroje podle britského práva, zůstal v nečinnosti, a tak byl vznesený nárok na pana Bakalu ve výši 22,6 mld. Kč pravomocně odmítnut. Prakticky všechny spory v zahraničí správce firmy OKD prohrává.

Zlomovým bodem chybné privatizace byla operace v roce 1996(viz bod 3.) kdy stát ztrácí na společnost vliv. Ministrem privatizace byl Jiří Skalický, financí Ivan Kočárník, předsedou vlády Václav Klaus. Dokumenty jsou v příloze.

Další argumenty a skutečnosti:

Je též nutné, s přihlédnutím k již uvedenému analyzovat, jaké reálné možnosti stát měl při zadání stanovení ceny akciového podílu. Co vlastně stát v roce 2004 prodával, se dočteme ve „Smlouvě o převodu akcií (01587-2004-330-S-153) mezi Fondem národního majetku České republiky a společností Karbon Invest, a.s..“

Podle obsahu šlo o 11.149 594 kvitovaných akcií společnosti OKD. Prodej měl tuto genezi:
Fond podle usnesení vlády číslo 1127 ze dne 12. 11. 2003 Zahájil jednání o prodeji akcií.
Rozhodnutím č 264 ze dne 23. 3. 2004vláda schválila prodej a 8. 4. 2004 obě strany v tomto smyslu uzavřeli smlouvu o prodeji akcií s výhradou povolení výjimky ze zákazu nepovolené veřejné podpory ve smyslu zákona 59/2000 Sb. O veřejné podpoře.
ÚHOS dne 30. 4. 2004 tuto výjimku nepovolil.
13. 5. 2004 prodávající a kupující jednali na ÚHOS a ten jim následně potvrdil dopisem č. j. 1376/04-160 ze dne 17. 5. 2004 své stanovisko. Na tom základě byla cena upravena.
Vláda usnesením 204 ze dne 15. 9. 2004 prodej předmětných akcií schválila. Cena činila 4,1 mld. Kč
Ve smlouvě kupující potvrdil, že si je vědom, že podle § 183 obchodního zákoníku v tehdy platném znění musí ostatním akcionářům učinit nabídku převzetí.
Kupující převzal řadu vládou vymíněných závazků (objem těžby, respekt k energetické koncepci státu, placení odvodů sociálního a zdravotního pojištění, apod).
Zavázal se zachovat bytový fond, zejména že ve sjednané době omezení nepřevede budovy s byty na třetí osobu. Stejné závazky platí i pro převod jednotky (bytu). Pokud by došlo k převodu jednotky, musí společnost respektovat zákonnou povinnost nabídnout byty dosavadnímu nájemci.
Protože k převodu akcií za určenou cenu dal souhlas předem ÚHOS, nebylo třeba zahájit jednání o odkladu účinnosti smlouvy podle čl. 88 odst. 3 smlouvy o EU.
Kupující vzal na vědomí, že pokud by v budoucnu přece jen došlo Evropskou komisí, soudem, nebo jiným k tomu povolaným orgánem k rozhodnutí, že prodej akcií zakládá nepovolenou veřejnou podporu, nese kupující riziko navrátit takto určenou nepovolenou podporu či prodávaná akcie.
V takovém případě je bez časového omezení FNM oprávněn od smlouvy odstoupit. (závazek je formulován jako i ostatní na pojem „kupující“ nikoliv na jeho právního nástupce),
Úvodem je třeba předeslat, že tato analýza nemá být podrobným popisem všech fází vývoje společnosti OKD od roku 1990 do současnosti. Její archivní přílohou a zdrojem jsou desítky ba stovky stran dokumentů, zjištění, komentářů a tvrzení přímých aktérů.
Analýza nevylučuje některé dominantní události a materiály iniciátorů celé řady podnětů, oznámení či podání od občanského sdružení „Sdružení nájemníků bytů OKD“, nechce podlehnout ale podjatosti motivací aktérů docílit levného získání bytu do vlastnictví či jakýmsi „představám o spravedlivém řešení a odpovědnosti“, ale považuje je za argumenty, jejichž obsah a právní či jinou hodnotu je třeba zkoumat bez předsudků.

Ač je analýza motivována politickými činiteli – zákonodárci, poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR musí být její součástí převážně hodnocení věcné a to i při vyvozování případné odpovědnosti, současně je třeba zkoumat stránku kompetencí vyšetřovací komise a případné její střety s mocí výkonnou, kde je její aktivní legitimace ústavně nepochybná, ale také s mocí soudní, kde může nastat celá řada problematických okolností.

Základem musí být posuzování úkonů a odpovědnosti za ně z hlediska platného práva v době, kdy se uskutečnily. Je logické, že při zpětném pohledu na téměř 30 let existence firmy OKD v tržní ekonomice bylo právní prostředí i cíle politiků jiné v počátečním období privatizace let devadesátých a její dokončení po roce 2000 a činnosti subjektu jako zcela soukromé firmy po roce 2004 do současnosti.
Je též třeba vzíti v potaz hledisko komparace historických událostí a jejich posuzování nikoliv pohledem současnosti ale možnostmi a stavem práva v době realizace. Transformace české ekonomiky po roce 1989 byla největším národohospodářským počinem od roku 1918, kdy vzniklo Československo. Tento proces bývá laiky či politiky zjednodušen pouze na privatizaci, opomíjejí tehdejší nutnost současně řešit například liberalizaci cen, zahraničního obchodu, makroekonomickou stabilizaci a liberalizaci (obnovení) vlastnických práv. Analýza by neměla být pouhou politickou deklarací a posouzením (či odsouzením) úkonů pohledem současné generace, ale objektivní analýzou pochybení státu v dobovém časovém začlenění.
Je ale nezpochybnitelné, že některé úkony právního charakteru měly své důsledky, které jim tehdejší politici nepřičítali a které celou kauzu ovlivnily zcela zásadně. Jednoduše – pokud akcie drží v zásadě dva vlastníci – privátní a státní, pak záleží na tom, kdo drží většinu akcií. Jakmile tuto stát ztratil, byl jeho další postup velice omezen a nemohl privátní formě vnutit své představy jinak, než vyjednáváním. To platí především o tom, že od roku 1996 kdy stát majoritu neuváženě ztratil, byl jakýkoliv příkaz či přímus privatizace bytového fondu ve vlastnictví OKD nemožný a tato skutečnost se politiky zkresluje dodnes.

Kauza OKD, zejména po roce 2009, kdy 6. ledna 2009 firma RPG v rozporu s veřejným verbálním slibem oznámila, že lidem byty prodávat nebude, je centrem pozornosti politiků i odborníků nejen Moravskoslezského kraje.

Postupem času, zejména po květnu 2016, kdy nastala insolvence firmy, se však celá kauza privatizace OKD stala jedním s centrálních bodů pozornosti veřejnosti vůbec. Zakládá též proces kritického přístupu současné generace politiků vůči osobám i vládám, které zejména v letech 1990-2004 byli přímými realizátory (nejen této) privatizace. Proto je naléhavě potřeba dosáhnout objektivního hodnocení celého téměř třicetiletého procesu této firmy.
Role státu v privatizaci podniku OKD byla nesporně neprozřetelná. Mnohé jevy, které bychom považovali za nedomyšlené úkony a co do důsledků nedomyšlenými se jeví, byly, jak prokazují závěry vystoupení tehdejších ústavních činitelů před VK PSPČR (dále jen komisí), vědomé. Politici prosazovali razantní privatizaci a v první etapě devadesátých let věděli, že český podnikatel nemá ekonomickou sílu na to, aby „privatizoval ze svého“. I úvěry bank byly mnohdy nezajištěné, stát dokonce prosadil zásadu, že pokud by ve firmě vlastněné z části privátně a z části státem došlo ke ztrátám, ponese je pouze stát . To se týká zejména roku 1996 a ztráty majority státu ve firmě OKD.
Obdobně v tzv. „doprivatizaci“ v roce 2004 je zřejmé, že stát při prodeji menšinového podílu neupřednostnil prostý zájem ekonomický – prodej za nejvyšší cenu, ale prvořadým kritériem pro exkluzivitu jednomu zájemci byla podpora jeho podnikatelské činnosti, ke které měl tehdy i důvěru a podporu odborů .

Až důsledky těchto úkonů poté, kdy nájemníci bytů vlastněných firmou OKD uvěřili verbálním, právně nezávazným proklamacím významného akcionáře, pana Bakaly o jejich privatizaci, a následně došli ke zklamání, tedy počátkem roku 2009, začali zkoumat dostupné informace o celém procesu privatizace. Skupina cca 100.000 občanů bydlících v těchto bytech (44.000 bytů) je jistě vhodná zvláštního zřetele . Prvotní rozbor zpracován experty tehdy opoziční ČSSD a později doplněný na objednávku této strany analýzou JUDr. Hany Marvanové .

Tyto analýzy vzbudily zájem a vznikla vize využití několika zásad ze smlouvy o privatizaci menšinového podílu (tehdy ČR již jako členské země EU) o využití tzv. rozvazovací podmínky, kterou si vymínil stát v případě prokázání nepovolené veřejné podpory při prodeji , bez časového omezení. Další analýza však dokazuje nejen, že by z hlediska právního postavení nájemců tento krok nic nezměnil, ale že stát si ve smlouvě nevymínil při převodu vlastnictví k subjektu podmínku postoupení tohoto závazku na právního nástupce. O tom později.

To vedlo ke zkoumání ceny za prodej minoritního podílu i k tvrzením, že cena byla nižší, než tržní . Ač tehdejší vedení Ministerstva financí tento názor nesdílelo, vedlo to k podání podnětu Evropské komisi ze strany sdružení nájemníků, k podání trestního oznámení na pracovníky FNM a znalce a k dodnes trvajícím sporům, včetně řízení před soudem 15 let po provedení doprivatizace a řadě podání různých podnětů s reakcí politické scény.

Je absurdní, že zjištění nepovolené veřejné podpory by ve skutečnosti právní situaci nájemníků nikterak nezměnilo, neboť (pokud je vůbec možné uvést záležitost do stavu v roce 2004) stát by nezískal majoritu ale jím v té době drženou minoritu a nájemcům by nemohl pomoci ničím. Tato cesta je nereálná a stát se do situace před rokem 1996 kdy majoritu držel on, vrátit nemůže.

Po úpadku – insolvenci firmy OKD v roce 2017 je situace jiná, firma OKD se státu „navrátila“. Je tedy důvodné se ptát, proč správce Klimša neuplatnil právní nástroje podle britského práva, zůstal v nečinnosti, a tak byl vznesený nárok na pana Bakalu ve výši 22,6 mld. Kč pravomocně odmítnut. Prakticky všechny spory v zahraničí správce firmy OKD prohrává.

Zlomovým bodem chybné privatizace byla operace v roce 1996(viz bod 3.) kdy stát ztrácí na společnost vliv. Ministrem privatizace byl Jiří Skalický, financí Ivan Kočárník, předsedou vlády Václav Klaus. Dokumenty jsou v příloze.

Pouze závazky uvedené v bodu 7 smlouvy zavazují i případného právního nástupce kupujícího. Smlouva vrátit nepovolenou podporu zavazuje jen kupujícího, nikoliv jeho případného právního nástupce.
Podle článku 10. 1. smlouvy je FNM oprávněn od smlouvy odstoupit, pokud by došlo k porušení práva Evropské unie.

S ohledem na formulaci smlouvy považujeme za problematický bod přechod závazků z této smlouvy na právního nástupce. Po uplynutí doby omezení došlo k operacím, které mohou zakládat změnu v osobě vlastníka. Zásadní však je vznik společnosti BANERETTE akciová společnost, IČO 26 86 31 54. Ta je zapsána 1. června 2005. Následně 24. října téhož roku změnila firma Banerette název na OKD mining, a.s., IČO 26 86 31 54.
Tyto úkony, tedy restrukturalizace firmy OKD vedou společnost k novému ocenění čistého obchodního jmění – vlastního jmění této nové společnosti OKD. 31. května 2006 ukončila svoji činnost firma OKD IČO 00 00 25 93, které 44,88 % akcií stát prodal v roce 2004. Týž den proběhlo přejmenování firmy OKD mining, a.s. na OKD a.s., opět se stejným IČO 26 86 31 54 a dalších šest nástupnických firem. Následně, 27. října 2006 zaniká firma Karbon invest. Tyto operace jsou doprovázeny znaleckými posudky a různými transakcemi.
Skutečnost ale může být jiná.
Účetní závěrka OKD a.s. IČO 00002593 uvádí Oceňovací rozdíl k nabytému majetku ve výši přes 15 mld. Kč. Podle závěrky tak vznikl zisk ve výši 7, 196 mld. Kč, který přešel přímo do společnosti OKD IČO 26 86 31 54.
OKD Mining, IČO 26 86 31 54 podle rozvahy zahrnuje nově oceňovaný rozdíl k nabytému majetku v hodnotě 11.493 669 000 Kč. V důsledku tohoto přecenění vznikl účetní rozdíl ve výši 8 735 188 000 Kč, a tedy nerozdělený zisk z minulých let ve výši 7. 195 940 000 Kč. Úvahu o účelu ponecháme ekonomům.
Je velice pravděpodobné, že tímto dnem zanikly závazky vůči státu ze smlouvy o privatizaci menšinového podílu. Ke dni rozhodnutí Valné hromady OKD a.s. o rozdělení dojde ke zrušení firmy OKD bez likvidace a přechodu jmění na nástupnické společnosti, projektu rozdělení a konečné účetní závěrky zanikající společnosti a zahajovacích rozvah nástupnických společností. Nejde o nic zakázaného, o žádné porušení smluvních závazků, které stát takto neopatrně navrhl. Smlouva o prodeji ale označovala Karbon Invest za „kupujícího“ a zavazovala tedy Karbon Invest, aniž by si zajistila v případě prodeje či jiných majetkových operací postoupení závazků ze smlouvy včetně toho, že kupující by nesl ke své tíži případné sankce z nepovolené veřejné podpory, na případného dalšího nabyvatele. To staví stát do velice nepříjemné pozice pro případ průkazu nepovolené veřejné podpory, kdy by nepřímo nesl všechny sankce ze svého včetně úroků. Nelze vyloučit, že po přezkoumání geneze všech delimitací, změn v osobách vlastníka firmy i v samotném subjektu OKD by (nevyloučeno též soudně) byla konečným beneficientem stanovena společnost OKD dnes znovu plně vlastněna státem.
Námitka odborníků (JUDr. Kincla), že povinnost jde za beneficientem je správná i v tom, že po příslušné změně stanoviska Evropské komise (viz dále) je povinností státu konečného beneficienta dohledat, když původní nabyvatel zanikl a k přechodu povinností na jiné subjekty nejspíš nedošlo. Toto zkoumání je však za hranicí možností vyšetřovací parlamentní komise, je ji třeba ponechat expertům, nikoliv politikům – převážně laikům. Je otázkou případné další právní analýzy zda výše popsaná změna subjektu zánik původní společnosti a vznik nové naplňuje tyto podmínky.
Odůvodnění dále uvedených závěrů je třeba znalost příloh, které obsahují významné informace a důkazy k dále uvedeným dílčím závěrům.
Při tomto tvrzení (s přihlédnutím k odbornému výkladu JUDr. Michaela Kincla před komisí) docházíme k těmto závěrům:

Pokud existuje premisa, že cena v roce 2004 nebyla určena správně nelze postupovat jinak, nežli takto:
Je-li cena jiná než tržní, jde o podporu, pokud jí po posouzení komise shledá neslučitelnou, musí se vymoci byť by firma zbankrotovala. Vyčíslená podpora se úročí, to je „profit“ státu jako poskytovatele.
Povinnost navrátit podporu podléhá 10 leté promlčecí lhůtě, ale takový stav nenastal. EK v roce 2011 konstatovala, že k nepovolené podpoře nedošlo. Pokud by nyní bylo prokázáno, že komise jednala na základě nepravdivých podkladů, může rozhodnout bez ohledu na lhůty, protože dosud neběžely. Veškeré posouzení a rozhodování je tedy na Evropské komisi.

Pokud poskytovatel podpory (stát) vycházel z ceny akcií pak je jejich objem posuzován z hlediska cenotvorby. Tedy zda byl stanoven na základě skutečných burzovních transakcí.
Účastníky (nového) řízení před komisí (pokud shledá, že podnět je důvodný a že tyto informace při rozhodování neměla) by tedy byl poskytovatel (stát, vláda, MF).
Beneficient není stranou řízení (ten přijímal, nikoliv cenu určoval). Je však dotčenou stranou a tak, pokud by byl rozhodnutím komise postižen má aktivní legitimaci k podání žaloby na EK u ESD.
Není také ani vyloučeno, aby beneficient zpracovával podklady pro komisi (což bývá neprůkazně – v médiích tvrzeno). Například v praxi, při posuzování věci evropského hospodářského zájmu tak komise postupovala, ale musí být tento posudek v souladu se stanoviskem státu.
Stává se, že nová politická reprezentace, nová vláda podá stížnost „sama na stát, svého předchůdce“. Postavení českých soudů je pouze subsidiární, vše je v kompetenci EK.

Žaloba jiného subjektu v této věci či k EK, například konkurenta, bez dalšího možná není. Tak by mohl postupovat ve chvíli, kdy je již EK podpora shledána protiprávní. Ve chvíli, kdy už

Komise již rozhodla o té podpoře v roce 2011, tak ji legalizovala. Bez dalšího podnětu a jeho přijetí EK je tedy věc shledána bezvadnou. Tedy právně, protože ji EK prohlásila za slučitelnou, tam už žaloba není možná. Klíč je výhradně v rukou EK.

Má-li stát za to, že k tomu aby žádala přezkum původního rozhodnutí EK má právně odůvodnitelné důvody, může takové podání EK učinit. Jakékoliv další kroky jsou podmíněny tím, že takové podání EK příjme a své stanovisko změní.
Není ale v praxi znám případ, kdy by takto EK postupovala. EK nebere v potaz otázky retroaktivních účinků takového rozhodnutí, diskutabilní je i prostor Ústavního soudu toto posuzovat. Jediný kdo zde může být k aktivně legitimovanému návrhu činný, je Evropský soudní dvůr, ten tuto možnost má a některé příklady ze zahraničí potvrzují, že stanovisko EK soud změnil (Slovensko-Košice).
Beneficientem je společnost, akcionář odpovědnost nenese (až důsledek – jím vlastněná firma může být zlikvidována). EK je při revokacích konzervativní. Jistě přihlédne k výsledku soudního řízení se znalcem a spol. Beneficient se dnes, po změnách v osobě vlastníků či subjektu vlastnictví (delimitace, rozdělení, zánik původního subjektu) bude obtížně dohledávat, je třeba mít jistotu, že jím nebude dnes znovu státem vlastněná společnost….Stát jako takový beneficientem nemůže být, ale státem vlastněná obchodní korporace nepochybně ano.
Posudek v roce 2004 byl na akcie. Ten zpracovával jen cenu akcií, jednalo se o menšinový podíl majetku a nebral se v potaz celý majetek. To je samozřejmě problém oceňovacích metod. Majoritní podíl nehraje roli, ten je potřeba ocenit tržně tak či tak. Na burze bylo obchodovánís 4-5 % a graf vývoje ceny akcií je doložitelný.

Závěr je jednoznačný. Má-li parlamentní komise za to, že v roce 2004 bylo o ceně rozhodováno na základě neúplných či nepravdivých informací, dále že EK v roce 2011 z těchto informací vycházela, pak by měla vládě doporučit, aby se s podáním na EK obrátila. Musí však doložit obsahově a věcně onu nepravdivost a neúplnost.

Znamená to nesporně zpracování analýzy zadání vlády ke stanovení ceny v roce 2004, určit tuto metodu jako špatně stanovenou a pokusit se o nemožné – určit cenu na základě nového posudku odlišně, novým usnesením revokovat usnesení vlády z roku 2004 a tyto dokumenty doložit Evropské komisi aby taktéž své stanovisko a rozhodnutí revokovala a nahradila ho usnesením novým. Procedura je vcelku jasná, obsah (de facto a de jure) nemožný. V tom případě ale nezbývá, než současný právní stav přijmout a akceptovat. Politické proklamace jsou významné, ale právní stav nezmění!

Příloha 1
Vyšetřovací komise a její kompetence ve vztahu k firmě bez státní účasti
Vyšetřovací komise, stejně jako ostatní nástroje parlamentní kontroly veřejné správy, byly a zůstávají zejména politickými tělesy, jejichž působení nelze srovnávat s nezávislými subjekty typu Nejvyššího kontrolního úřadu, ombudsmana nebo dokonce soudní mocí. Možná mohou mít kontrolu veřejné správy jako společný cíl, ale cesta k jeho dosažení i jejich vybavení na této pouti jsou diametrálně rozdílné. Před další kritickou poznámkou na výsledky práce vyšetřovacích komisí je potřebné si tuto dichotomii připomenout. Jediným důvodem k vyšetřování soukromých subjektů je veřejný zájem, který není univerzálním měřítkem. Tak více záleží na tom, zda oslovení aby se podrobili výslechu před komisí, dodávali jí ekonomické, právní a smluvní podklady ke kontrole strpí, anebo budou žádat ochranu u soudu. Dále uvádíme i informace o Auditu hospodaření jako zdroji informací.
OKD JAKO FIRMA PRIVÁTNÍ (OD ROKU 2004 DO ÚPADKU A NÁVRATU DO PÉČE STÁTU)
Dnes politici a média spekulují, jaké „špatnosti“ se ve společnosti OKD děly v letech po roce 2004. Přes předchozí tvrzení, že stát (ani Parlamentní vyšetřovací komise) nemá kromě kompetencí vymezených zákonem (daně, odvody, dodržování korporátního i obecně) práva apod. Při vzniku jakékoliv pochybnosti pak stát (nikoliv vyšetřovací komise) nástroje, aby mohl v řízení pokračovat (finanční správa, orgány činné v trestním řízení atd.)
Je také nutno konstatovat, že existují „průběžné“ nástroje kontroly privátních organizací (nejen) ze strany státu. Je to například audit výsledku hospodaření. Audity výsledků hospodaření jsou veřejně dostupné, a pokud by stát chtěl vyhodnocovat, jak privátní firmy, tedy i OKD hospodaří, i s odvoláním na jednoznačně pro privátní sektor příznivé podmínky privatizačních projektů, měl k tomu snadnou průběžnou možnost.
Audit je podle odborníků posouzení zda údaje v účetní závěrce, konsolidované účetní závěrce a ve výroční zprávě věrně zobrazují stav majetku a závazků, vlastního jmění, finanční situaci a výsledek hospodaření. Audit je systematický proces objektivního získávání a vyhodnocování důkazů, týkajících se informací o ekonomických činnostech a událostech, s cílem zjistit míru souladu mezi těmito informacemi a stanovenými kritérii a sdělit výsledky zainteresovaným zájemcům. Auditor ověřuje, zda údaje v účetní závěrce podávají věrný a poctivý obraz finanční pozice a výsledků hospodaření a peněžních toků v souladu s pravidly předepsanými českými nebo jinými účetními předpisy, často s Mezinárodními standardy účetního výkaznictví.

Nepřímo se ke kauze vyjádřil i Zdeněk Bakala.

Prohlašuje, že před více než deseti lety byla OKD restrukturalizována a následně převedena na Londýnskou burzu kde je daleko přísnější právní režim kontroly hospodaření firmy ale tamní orgány nezjistily žádné problémy, ač OKD trvale věnovaly pozornost.

Podle Zdeňka Bakaly investoři vložili podstatnou část distribuovaných finančních prostředků zpět do společnosti: byly prý zavedeny nové těžební technologie a bylo dosaženo zvýšení produktivity o více než 50 %, zlepšila se bezpečnost práce. Firma odvedla na daních a poplatcích státu částku 45 mld. Kč.

Zdeněk Bakala prohlásil, že ve skutečnosti nikdy nebyl schopen zcela ovládat OKD. Společnost byla zcela vlastněna společností NWR, která byla veřejně obchodovanou společností téměř deset let. Zdeněk Bakala držel svůj podíl v OKD pouze nepřímo a nikdy neměl většinový podíl. Tvrdí, že tyto informace lze veřejně dohledat.
Celé jeho vyjádření by mělo být ve spisu KS Ostrava.
Významným aspektem je i zjištění, že privatizace OKD se co do metodiky ocenění a jednání nevymykala z tehdejšího přístupu vlády. Uvádíme z výroční zprávy informace o prodeji akcií Fondem národního majetku v roce 2004 – Agumenty obsahuje „širší verze“. Počátkem roku 2004 oznámila vláda ČR svůj záměr prodat podíl ve společnosti ČESKÝ TELECOM, a.s. Vybraný privatizační poradce předložil vládě ČR doporučení ohledně optimálního způsobu prodeje majetkové účasti státu ve společnosti.
Byla zahájena exklusivní jednání o přímém prodeji akcií společnosti Sokolovská uhelná, a.s. (společný prodej akcií FNM ČR a jeho dceřiné společnosti PAL, a.s.) společnosti Sokolovská těžební, a.s. Po splnění odkládacích podmínek došlo v červnu 2004 k zaplacení kupní ceny prodávajícím ve výši2,6 mld. Kč, přičemž FNM ČR obdržel částku ve výši 2,5 mld. Kč.
V dubnu 2004 rozhodla vláda ČR o nabyvateli 62,99%-ního podílu FNM ČR ve společnosti UNIPETROL, a.s. Vítězem výběrového řízení se stala polská společnost POLSKI KONCERN NAFTOWY ORLEN S.A. Po splnění všech odkládacích podmínek transakce obdrží FNM ČR kupní cenu ve výši 11,3 mld. Kč.
Vláda ČR také schválila prodej 45,88 %-ního podílu na základním kapitálu společnosti OKD, a.s., člen koncernu KARBON INVEST, a.s. společnosti KARBON INVEST, a.s… V listopadu roku 2004 byl akciový podíl převeden na nabyvatele a FNM ČR za něj obdržel částku ve výši 4,1 mld. Kč. Tímto krokem byla v České republice ukončena privatizace podniků v odvětví těžby černého uhlí.
Na konci roku 2004 schválila vláda ČR také záměr ve dvoukolovém veřejném výběrovém řízení privatizovat 98,96 % akcií společnosti VÍTKOVICE STEEL, a.s., které vlastní stoprocentní dcera FNM ČR, společnost OSINEK, a.s.. Výsledek výběrového řízení a rozhodnutí vlády ČR by měly být známy v první polovině roku 2005.
Podle výroční zprávy FNM lze dovodit, že u 15 strategických a 45 nestrategických privatizací firem státních či se státním podílem byly použity srovnatelné metody ocenění. Nebýt aktivit sdružení „Byty OKD“, jehož činnost je z hlediska výsledku v podstatě bezvýsledná i beznadějná, tak se kauze nebude věnovat nikdo. Popřípadě by komise měla šetřit téma „Proces privatizace průmyslu ČR v letech 1991 – 2019.

Příloha číslo 2
Výpovědi předvolaných osob

1993

Dlouhý si jen matně pamatuje na převod národního podniku na státní akciovou společnost a považoval první kroky privatizace v kontextu s masovou privatizací za formální podpis jakéhosi projektu. Podle něj byty, rekreační zařízení atd. byly ponechány v majetku nového OKD a.s. na žádost firemních odborů.
Od počátku v letech 1991-1992 bylo jasné, že postupně bude privatizována celá firma OKD. Pokud jde o vyhlášku 119/1988 Sb., o hospodaření se státním majetkem, o možnosti při transformaci firem byty vyčlenit, nic o tom nevěděl. Sdělil, že v době ohrožení dodávek ropy ze SSSR byl pro něj problém OKD problémem 3. kategorie. Zákony nutné k privatizaci byly přijímány FS a ČNR až v roce 1991.
Přes okolnost, že podpis na rozhodnutí o změně OKD státní podnik na OKD a.s. bylo limitováno do konce roku 1990, Dlouhý to podepsal 29. 12. 1990 a do rejstříku to bylo vloženo až v roce 1991 tedy v rozporu se zákonem.
Na dotaz, proč v roce 1990 neprodali byty horníkům, uvedl, že to vůbec neřešili (tehdy zákon, až do roku 1994 (72/1994 Sb. neexistoval, a tak by byla jen možnost postupovat podle zákona z roku 1966 (spoluvlastnictví domu).

1994

Bakala
(emigrant od roku 1981 a od roku 1991 šéf české pobočky CS odešel z Credit Suisse a založil si vlastní společnost Patria Finance. Jednalo se o investiční firmu, která se zabývala především poradenstvím. Patria Finance radila klientům při prodeji státních podniků, ale například i při prodeji akcií v majetku měst či se správou obecních peněz. Tehdy se Bakala také začal zajímat aktivněji o politiku, dělal konzultanta KDU–ČSL a stal se jedním z prvních členů sdružení Lípa.

1996

28. 5. 1996 Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci pod číslem jednacím Č. j. 470/1295/96 vydává souhlas se změnou privatizačního projektu a na základě žádosti FNM č. j. 720/494/96/Th/Ša ze dne 23:4.1996 se snížením základního jmění a.s. OKD Ostrava č. 40017(5001 o 3,5 mld. Kč provede se odprodejem 3.500 ks akcií které byly dočasně v držení FNM akciové společnosti OKD Ostrava za 1 Kč. (pod podmínkou souhlasu připomínkového řízení ekonomických ministrů) podpis Jurečka.

14. 8. 1996 Ministerstvo financí dopisem Petra Fišera č. j. 422/41981/96/JK schvaluje uvedenou transakci a dává ji FNM k realizaci.

Jaroslav Jurečka, v letech 1993-1996 náměstek na FNM (pod ministrem Skalickým). Snížení základního kapitálu o 3,5 mld. Kč vysvětlil tím, že tato žádost byla výsledkem valné hromady OKD, kde v té době měl stát většinu a zasedali v ní zástupci státu. Brali to jako formální záležitost. Žádali i bezúročný převod části akcií obcím. Tvrdil, že souhlasili se snížením o tuto částku základního mění, jak se to realizovalo, si nevzpomíná. Z podílu státu to vzniklo již v roce 1993 v privatizačním projektu, chtěli, aby pokud vznikne újma, byla více na straně státu. Aby on nesl tu tíhu znehodnocení.
Potvrdil, že Restituční investiční fond prodal v roce 1997 5 % akcií OKD, které držel. Prosazovali původně vizi 97 kuponová privatizace, 3 % RIF. Odkazoval, že si myslel, že stát + RIF + obce drželi většinu a že budou koordinovat . Tvrdil, že snížením podílu státu o 3,5 mld. Kč stát v souhrnu s obcemi a RIF většinu držel .

prof. Bělohlávek (významný právník s mezinárodním respektem) se angažuje jako právník v privatizaci Petrcíle, podivné privatizaci NH Ostrava.
Zakládá (jako advokát) firmu Karbon Invest, zastupoval Kyperskou firmu Lagur Trading Limited, jež držela akcie Karbon Investu.

Češka – podle něj byl rok 1996 termín dlouhodobě zvažovaného konce privatizace podle zadání v rámci deetatizace v roce 1991/2. Přiznal, že šlo o „špatný politický úsudek“, stát, pokud držel majoritu, neudělal nic, ani později zvažovanou delimitaci.
Šlo prý o závazek, že část majetku, tedy základního kapitálu je nepoužitelná, až se ocení, dojde k jeho snížení (ale kde se vzala hodnota 3,5 mld. Kč o tom nikdo nemluví.) Vymyslel to Tomáš Ježek s vizí, že stát nemá držet majoritu sám, ale spolu s obcemi se společným zájmem na energetické koncepci. Obce ale zájem neměly a přes vyšší nabídku FNM na odkup jejich akcií je za (asi) nižší cenu prodali Prosovi. Návrh byl dán telefonicky i písemně, nikdo nekontroloval, zda starostové oba návrhy předložili zastupitelům svých obcí.
Češka to potvrdil i před VK (vyšetřovací komisí) že tato (dnes logická) otázka nikoho tehdy nezajímala.
Karbon invest neplnil zákonnou povinnost oznamovat „navyšování“ svého akciového podílu, tedy kupování akcií od kohokoliv. Kdyby toto plnil, FNM by měl včas indicie, že se soukromý akcionář snaží společnost ovládnout a stát ztratí svoji sílu (včetně možnosti prosadit privatizaci bytů na valné hromadě společnosti). Na rozdíl od státu si privátní vlastník vše zajistil asi dohodami o smlouvách budoucích o odkupu akcií (obce).
O převodu vlastnictví na obce podle Juchelky nemohl rozhodovat FNM ale vláda. Proto by bylo třeba slyšet názor Václava Klause a Ivana Kočárníka či Skalického.

Dlouhý k tomu sdělil, že snížení základního jmění koncipovalo MF a FNM, nikoli MH. Upozornil na záměr, aby stát měl majoritu nikoliv sám, ale spolu s obcemi (ovšem žádné zpětné předkupní právo či jiné podmínky při darování 12 % akcií si stát nevymínil.

Byl také změněn horní zákon paragrafem 37 a vznikla povinnost ukládat peníze na zvláštní vázaný účet. Ten ale neexistoval. Vláda to tolerovala nebo prostě neřešila. Šlo o rezervy na důlní škody.

1997

Urban – ztráta majority v roce 1997 znamenala nemožnost zasahovat do řízení firmy. Tehdy to nebylo neobvyklé. Majoritáři vypudili zástupce státu a dělali si, co chtěli.

Juchelka – převody akcií na obce to nebyla práce FNM ale věc usnesení vlády. O RIF neví nic, jen že vznikl.

Prosper Trading získala akcie RIF a též dar akcií v hodnotě 3,5 mld. Za 1 Kč. Za PT stál Pros.(v určité době člen statutárního orgánu OKD). Původně zastupoval OKD ve snaze koupit akcie Teplárny a jeho obchody končí u soudu. Valná hromada rozhodla o snížení základního jmění dle privatizační smlouvy, to mělo sloužit jako zdroj pro krytí ztráty ceny uhlí. Provedlo se to snížením pouze na straně státu (1996)
Dlouhý též uvedl, že on za RIF neodpovídal, když byl tázán, že komise nedokáže pochopit, jak mohl stát dopustit, aby akcie RIF získal Prosper Trading. Ten fond přece ovládal stát. (FNM to svěřil do správy IPB a ta to prodala té firmě.)

1998

2. září byla založena společnost Karbon Invest.

OKD (Karbon Invest) je jedním z prvních klientů Patria Finance Zdeňka Bakaly, přesný termín nezjištěn. Asi se shoduje s okamžikem, kdy do OKD vstupuje Koláček a Karbon Invest. Zde se potkávají.

15 září 1998 koupil KI 50,002 % akcií od společnosti Stanislava Prose za 3,9 mld. Kč. (šlo majoritu s bonusem, významné pro srovnání s cenou roku 2004 kde šlo o podíl minoritní.

Urban – řekl, že někde zde vláda rozhodla o exkluzivním jednání s Karbon Investem.

V téže době (Bělohlávek v tom opět figuruje) se skupina podnikatelů v čele s Koláčkem a Otavou snaží získat – ovládnout majoritní podíl v OKD kde figurovala firma Atlanta Safe. Přes ni putovaly miliardy mezi OKD a KI. Šetřila to policie, stát vyčíslil škodu na 2 miliardy, až v roce 2009 to soud zamítl.
Pros přes makléřskou firmu Eurobrokers s podporou IPB v prvním pololetí získává dalších 5 % od obcí v regionu.

V květnu a červnu Pros vystupuje jako majoritní vlastník a FNM to respektuje.

Na podzim ale Pros prodává svůj podíl Karbon Investu. Pros se tak oddělil od OKD a věnoval se golfu a hotelnictví (Čeladná, oblíbené místo Topolánka a Dalíka). Kolem Bělohlávka se vyskytují jména jako Radim Mastný (Petrcíle) což je kamarád Mynáře. Vztahy se řetězí, ovšem význam nelze posoudit.

Podle Češky však Karbon Invest neplnil povinnost podle tehdy platného obchodního zákoníku nahlásit postupné získávání majority kapitálovému trhu. „Schovával“ se tak také před státem a tím porušoval zákon. Stát to nikdy neřešil. (Je otázka termínu kdy to porušil, trestné činy z privatizace (šlo-li o trestný čin) mají promlčecí lhůtu 20 let, dalo by se to ještě podat!!)
Bělohlávek se zná se Šloufem a zastupuje Karbon Invest – zde je třeba zjistit (stěží doložitelné) tlaky Šloufa, aby se kauzy nevyšetřovaly…

1999

Zemanova vláda (Grégr) chce dělit OKD na dvě části – ziskovou (těžba) a neziskovou (byty atd.). Mohl ale již jen navrhovat, souhlas Valné hromady s majoritou KI nikdy nezískal.

Podle Češky ale stát nebyl bezmocný. Ostatně chtěl svůj podíl prodat Nové huti Ostrava což Koláčka rozzuřilo. Stát svůj podíl prodal velice hloupě, vůbec se například veřejnou soutěží nepokusil vyjednat třeba jen to oddělení bytů, delimitaci. Prodával podle jeho názoru jak hokynář.

2000

Miroslav Šlouf veřejně potvrdil známost s prof. Bělohlávkem

2002

Urban – Vláda pokračovala v privatizaci zahájenou vládou Miloše Zemana. Prodávala menšinový podíl Koláčkovi a Otavovi. Koláček byl tehdy hrdinou Moravskoslezského kraje, podporovali ho odbory, kraj, viděli v něm garanci budoucnosti a sociálního smíru. Vláda prodala minoritní podíl za cenu tržní. Potvrdil to i ÚHOS. Nesouhlasí se stanoviskem státního zástupce o škodě ve výši 5,7 mld. Kč. Zkoumali, zda je třeba získat zpět majoritu, ale nenašli žádný způsob. Exkluzivitu zachovali, viz tlak kraje, odborů. Koláček měl podporu veřejnosti.
K ocenění – výnosová metoda byl ve vládě standardní způsob určení ceny akciových společností.

2003

12 června vláda vyčlenila pro firmu OKD 20 mld. Kč na odstranění ekologických škod. Současně ukládá ministru průmyslu a obchodu, financí a FNM připravit privatizaci menšinového podílu, což Špidlova vláda potvrdila usnesením 395 z dubna 2003

18 června Radovan Vítek a firma CPI nabízí za 45,88 % podíl 1,2 mld. Současně nabízí Karbon Invest 0,7 mld. Kč.

12. listopadu dává vláda Karbon Investu prioritu, pokud bude KI akceptovat cenu stanovenou vládou, jinak prý vyhlásí veřejnou soutěž.

12 listopadu vláda usnesením 1127 souhlasí se zahájením exkluzivních jednání se společností Karbon Invest za účelem předložení nabídky na odkup 44,85 % akcií a ukládá ministrům financí a průmyslu a obchodu, aby do 26 února 2004 podala o jednání zprávu a pokud jednání nebudou úspěšná, mají navrhnout další postup privatizace formou obchodní veřejné soutěže či výběrového řízení.

2004
Špidla uvedl, že při přípravě privatizace byl prvotní zájem, aby se lidé neoctli na dlažbě, nikoliv cena co utrží stát. Stát podle něj po ztrátě majority neměl žádný nástroj, jak donutit OKD k prodeji bytů nájemcům.
Bakala před soudem vypověděl, že „někdy v prvním čtvrtletí 2004“ se sešli s majiteli Karbon Investu Koláčkem a Otavou a dozvěděl se od nich, že chtějí Karbon Invest prodat. Začali tedy jednat o podmínkách prodeje.
2004 pokračování:

Jiří Paroubek uvedl, že v době projednávání privatizace byl ve vládě krátkou dobu, neznal celou genezi. Pamatuje si, že nabídka ceny byla vyšší než odborný odhad. Registroval také velký tlak veřejnosti na Ostravsku, chtěli, aby OKD měla perspektivu. Byl překvapen, že mezi akcionáři se později objevil investiční bankéř, ale v té době to nevykládalo jako negativní krok.

11 února Karbon Invest navýšil svoji nabídku na 1,19 mld. Kč. (100 Kč/akcie)

17. 2. FNM uzavírá s KI dohodu o exkluzivitě

20.2. Jiří Rusnok odhaduje cenu podílu na 1,5 mld. Kč (134 Kč/akcie)

26. 2. KI nabízí 2,018 mld. Kč) 181 Kč/akcie)

26. února – ministři financí a průmyslu a obchodu podle usnesení vlády 1127 ze dne 12. 11. 2003, pokud nebylo dohodnuto odkup z Karbon Investem mají vládě navrhnout veřejné výběrové řízení (což se nestalo).

26. únor Vox Conzult odevzdává posudek s minimální tržní cenou 2,08 mld. Kč (186 Kč/akcii)

Březen – podle výpovědi Bakaly před soudem někdy v březnu uzavřeli první smlouvu mezi Charles Capital a pány Koláčkem a Otavou.
květen – první smlouva – V té smlouvě byl zakomponován mechanismus výpočtu konečné ceny, nebylo známo, do jaké míry se Karbon Invest zadluží, aby byl schopen uhradit kupní cenu státního podílu. V září se ukázalo, že zadlužení bude vyšší, než v květnu předpokládali.

11. března nabízí Penta 1,8 mld. Kč

12. března s odvoláním na posudek VOX vláda odmítá všechny dosavadní nabídky a stanovuje cenu za minoritní podíl na 2,25 mld. Kč (201 Kč/akcie)

16. března MF podává žádost ÚHOS aby rozhodl, zda cena 2,25 mld. Kč není nepovolenou veřejnou podporou.

23. března společnost P67 předává MF posudek s cenou 3,1 mld. Kč (278 Kč/akcie) Týž den tuto cenu nabízí PENTA.

Březen 2004 – první rozhodnutí vlády o ceně pouhých 2,25 mld. Karbon Investu. Penta nabízela + 1 miliardu.

Urban dík Pentě se cena zvedla na 4,1 mld. Ale tlaky odborů… Klauzule o omezení převodu firmy vláda do smlouvy nedala. Urban – vnutit takovou klausuli majoritářům nebylo možné.

31.3. Končí lhůta pro exkluzivní vyjednávání s Karbon Investem, ale vláda přes to exkluzivitu firmě ponechá. Sobotka uvedl, že tak rozhodl premiér. A vláda nevyjádřila námitky.

2.4. Píše Sobotka FNM ohledně bytů, aby původní text byl změněn prý ve prospěch nájemníků.

7. 4. právník Váňa rozeslal Sobotkovy návrhy, ale do textu se nedostal, není jasné, kdo tu změnu schválil. Sobotka tvrdí, že za smlouvu odpovídal FNM, což Juchelka odmítal. Podle záznamu tehdy došlo k úpravám smlouvy. Komise se domnívá, že tato změna připravila nájemce o byty a pátrá, kdo tu změnu navrhl. Původně zde byla dána povinnost kupujícího vymezit bytové jednotky (tzv. prohlášení vlastníka) a podle zákona 72/1994 Sb. je nabídne nájemníkům.

Ani Sobotka nic neví o jednání o prodeji KI Bakalovi, ani nenalezl důvod (po dobu 3 let mohl od smlouvy stát odstoupit (a co by to bylo platné?) Sobotka popřel, že by tuto rozvazovací podmínku, která ve smlouvě je, znal.

7. dubna – záznam od Lise pro Juchelku, Kutu a Lise, úprava smlouvy o převodu akcií změna bodu 8.6 d ohledně bytů, poslanec Hájek v tom spatřuje důvod, proč nájemci na byty neměli právo. Vzniklo to v jednání s právničkou OKD Novákovou. – princip že kupující rozdělí byty na jednotky a pokud je bude převádět, mají nájemci předkupní právo (§23 zák. 72/1994 Sb. To bylo vyškrtnuto a zůstalo tam jen předkupní právo při převodech bytů. Je to též mail Váni z Allen & Overy, který tuto změnu zapracoval.

Posudek VOX byl jen orientací a měl vyloučit nepovolenou veřejnou podporu. Spodní hranici tržní ceny.

1 května byla sepsána smlouva mezi Koláčkem, Otavou a společností Charles Capital o prodeji 75% podílu akcií Karbon Invest za 3,9 mld. Kč. Po přepočtu při této ceně by státní podíl měl hodnotu 2,27 mld. Kč.
Většinovým vlastníkem Karbon Investu se tak stal prostřednictvím Charles Capital Zdeněk Bakala, KI tedy státu toto zamlčel (stát měl pouze výpis z rejstříku o složení statutárního orgánu, stát slepě prodával někomu jinému, než proklamoval na veřejnosti. Právníci obvykle žádají důkaz, že kupující je vlastníkem majoritního akciového podílu, jinak by exkluzivita neměla smysl a stát mohl vyhlásit veřejnou soutěž. Ovšem podle výpisu z rejstříku v okamžiku podpisu byly Koláček a Votava předsedou a místopředsedou představenstva, tedy statutáry, legitimováni

k podpisu (ač firmu již nevlastnili). Že uvedli stát v omyl je ale nesporné a je třeba tyto kroky analyzovat (podvod při privatizaci je trestným činem). Toto nařčení by dopadalo na Koláčka s Otavou, ti byli „kupujícími (Karbon Invest. Stát se choval nepochopitelně neopatrně.

14. května nabízí KI novou cenu 3,417 mld. Kč
V té době ÚHOS určuje minimální cenu 3,5 mld. Kč (+-5 %)

7. června nabízí PENTA 4 mld. Kč. Současně nabízí vlastníkům KI odkup celého majoritního podílu 50,002 % za 4,38 mld. Kč. Balík 50,002 + státních 45,88 % by odkoupila za 6,673 mld. Kč (hodnota minoritního podílu by tak byla 2,293 mld. Kč)

Urban o tom, že KI koupil de facto Bakala neví, ale pověřil Pecinu, aby to přezkoumal u Otavy, ti tvrdili, že jejich záměr hospodařit v OKD je dlouhodobý. Tajné služby nekontaktoval, nebyla to jeho kompetence. Smlouvu podle něj připravoval FNM. Ohledně bytů se snažili vtělit do smlouvy ochranu nájemníků, pokud by se byty prodávali tak měli nájemci předkupní právo.

S Becker Poliakoff BXL Consulting atd. ani s Radkem Pokorným nikdy o privatizaci nejednal.

Vláda nežádala analýzu okolností ztráty majority v roce 1996.

Srpen, 25 – Penta nabízí závazně vládě 4 mld. Kč. Marně.

Juchelka – vláda nezkoumala ztrátu majority 1996 ani dar 12 % akcií obcím. O RIF neví nic.

Smlouva bud 5. 3. dával právo vládě, pokud by ji KI nesdělil významné okolnosti… a prodej Bakalovi byl asi již hotov. Juchelka o tom nic neví.

13. 9. prodává Koláček s Otavou Karbon Invest firmě Charles Capitals. Nekupuje tedy OKD a.s. ale KI. článek 3. 1. smlouvy že kupní cena 76 % akcií KI se vypočítá jako 76 % rozdílu mezi 250 mil. USD a dodatečného dluhu, který si KI musel vzít na odkoupení státního podílu při ceně převyšující 2,25 mld. Kč. 76 % proto, že předpokládal, že Koláček i Otava v Karbon Investu zůstanou. Strategickou analýzu zpracovala firma Morgan Stanley, ta doporučila, že při ceně 250 mil. USD je možné transakci realizovat.
Také v dopise z 13. 9. vyšetřovací komisi Bakala uvádí, že cena za státní podíl půjde k tíži prodávajících jen do výše 3,4 mld. Kč, další zvýšení po odsouhlasení částky k tíži Bakaly. (Šlo o 2 smlouvy – 31. 5. 2004 – o cenovém mechanismu a 13. 9. 2004 o prodeji podílu v KI. Podle Bakaly Koláček a Otava měli obavy, že narazili na meze svých schopností a nezvládnou financování takové společnosti. (Tyto informace byly známy již v roce 2005)

5. vyšel článek v Týdnu a na motejlek.com (za ním stál a souhlasil Jaromír Soukup.)

Helena Bílková, ekonomka, členka orgánů KI a OKD uvedla, že prodej KI byl před zaměstnanci utajen, ona jako ekonomické ředitelka o něm nic nevěděla, poté obdržela výpověď a byla s funkcí v orgánech odvolána. Uvedla, že OKD podnikatelská (samostatná firma) měla cenné papíry v hodnotě 3,5 mld. Kč (zda to byly ony akcie získané= za 1 Kč od státu v roce 1996/7 neuvedla. Uvedla, že měly sloužit k zahlazení následků důlní činnosti.

15.9. Schvaluje vláda privatizaci Karbon Investu, ovšem se zcela jiným složením akcionářů, Koláček Otava tam již nefigurují.

16.9. Je vystavena nová smlouva a následně podepsána.
Podle šéfa FNM ROMANA Češky:
Stát se choval v privatizaci jako licitátor, neuplatňoval svá, byť majoritní práva, trval na prodeji exkluzivnímu zájemci, slepě neregistroval kroky k prodeji, zadal si posudek s nejnižší hodnotou (viz rozsudek soudu nad znalcem Douchou – zproštěn obžaloby) Nejdřív chtěl 2,5 mld., pak na zásah UHOS 3 mld., po nabídce Penty (4 mld.) prodal za 4,1 mld. Kč.

Stát nikdy netrval na trestní odpovědnosti Koláčka a jeho Karbon Investu že nehlásil získání majority (postupné získávání)
16. 9. podepisuje smlouvu za Karbon Invest Koláček a Otava. EK ale tvrdí že již 13. 9. vlastnil společnost někdo jiný. Nebylo ale podle Sobotky obvyklé že si vláda do smluv zákaz prodeje získaného majetku. Tomu odpovídá i analýza obsahu smlouvy, která většinu závazků nezajišťuje případnou cesí na nové vlastníky.

Listopad 2004 Pavel Telička a Martin Klimpl zakládají společnost BXL Consulting, zrušena v roce 2014 před kandidaturou Teličky do EP. Firma byla zaměřena na strategické poradenství, Klientem firmy byl i Zdeněk Bakala. Měla spolupracovat na zpracování stanoviska proti podání PENTY EK. S AK Wagner Pokorny nespolupracovala.

2005

27 ledna podává společnost PENTA a.s. stížnost Evropské komisi na prodej menšinového podílu Tvrdí, že cena nebyla tržní, protože nešlo o transparentní výběrové řízení.

Evžen Tošenovský V letech 2005-2006 Místopředseda dozorčí rady OKD, tuto funkci pak zastával až do roku 2009. Byl v orgánech OKD Mining, a.s. a OKD a.s. Pobíral značné odměny, v roce 2008 3,5 milionu Kč, rok před tím 1,5 milionu Kč. Před vyšetřovací komisí v podstatě přiznal, že v orgánech rozhodoval „vlastník“ a návrhy představenstva schvalovali. Jednou ho žádal o pomoc pan Macháček ohledně bytů-odkázal je na advokáta. Asi vůbec nechápal otázku své odpovědnosti. O podivných transferech v registraci firmy nevěděl téměř nic, prý šlo o „očistění majetku“.

1 květen byla založena firma Banarette a.s. IČO 26 86 31 54 (později se na ní převede majetek OKD)
24.9 Banarette mění název na OKD mining, IČO zůstává stejné

2006

Posudek ceny pro Evropskou komisi je na papíře FNM. Ten ale zanikl 31. 12. 2005???

22. května – Obchodní korporace se podřídila zákonu jako celku postupem podle § 777 odst. 5 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech
- Došlo k odštěpení části jmění rozdělované společnosti RPG Byty, s.r.o., která byla uvedena v projektu rozdělení a přešla na existující nástupnickou společnost RPG RE Land, s.r.o., se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Gregorova 2582/3, PSČ 701 97, IČO 277 69 143.
- Obchodní společnost RPG RE Residential, s.r.o., IČ: 277 69 127 vznikla rozdělením zanikající společnosti OKD, a. s. se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Prokešovo náměstí 6/2020, PSČ: 728 30, IČ: 00002593, na základě projektu rozdělení a smlouvy o rozdělení ze dne 22. 5. 2006 a přešla na ni část jmění zanikající společnosti OKD, a. s.; část jmění zanikající společnosti OKD, a. s. přešla na OKD, Mining, a.s. se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Prokešovo náměstí 6/2020, PSČ: 728 30, IČ: 26863154; rozdělením též vznikly následující nástupnické společnosti RPG Trading, s.r.o. se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Prokešovo náměstí 6/2020, PSČ: 728 30, IČ: 277 69 089, RPG Transport, s.r.o. se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Prokešovo náměstí 6/2020, PSČ: 728 30, IČ: 277 69 101, RPG Gas, s.r.o. se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Prokešovo náměstí 6/2020, PSČ: 728 30, IČ: 277 69 119, RPG RE Commercial, s.r.o. se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Gregorova 3/2582, PSČ: 701 97, IČ: 277 69 135 a RPG RE Land, s.r. o. se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Gregorova 3/2582, PSČ: 701 97, IČ: 277 69 143, na něž přešla zbývající část jmění zanikající společnosti OKD, a. s.
Tak ukončila činnost firma OKD a.s. IČO 00 00 25 93 a OKD mining se přejmenuje na OKD a.s. (je pochybnost, že nebyla porušena smlouva o privatizaci, v jiné části dokazujeme, že nikoliv, stát si ve smlouvě v podstatě nic nevyhradil-)

24. 10. zaniká firma Karbon Invest.

17 července vyzývá komise PENTU aby předložil doplňující informace.

2007

Uvíra vypověděl, že jak rozhodčí řízení, tak přezkum MF ve věci restrukturalizace OKD nedošlo k porušení privatizační smlouvy. S AK Pokorny Wagner prý nespolupracovali v době, kdy se zkoumala veřejná podpora. Podle něj byla cena doprivatizace v místě a čase obvyklá. Nabídková povinnost i nadále platila, k tomu dospěli a RPG byty to nerozporovalo.

2008

30 ledna podává EK stížnost Sdružení nájemníků byty OKD. Obsah stejný jako PENTA
Podle Kubáčka část společnosti OKD byla prodána na burze.

Ing. Roman Macháček PhD. se začal kauzou OKD zabývat v roce 2008 poté, co pan Bakala svůj veřejně daný slib k převodu bytů do vlastnictví odmítl plnit. Celkem 7 tisíc lidí byty žádalo. Začali (podle svého vyjádření) dělat kriminalistickou práci a odhalovat jednotlivé kroky. Šlo o kritiku výpovědi článku 7. 6. d) privatizační smlouvy, stížnost na nepovolenou veřejnou podporu a v roce 2009 podali trestní oznámení. Tvrdí že závazek bodu 7.6.d) o předkupním právu nemá časové omezení . Zaměřili se na průkaz nepovolené veřejné podpory, kdy by mohl by stát odstoupit od smlouvy bez jakýchkoliv sankcí . O všem informovali EK. Podali také žalobu k Evropskému soudu, ale z důvodů absence aktivní legitimace ji soud odmítl. Zpochybňuje všechny kroky státu, EK, ovšem doposud bez úspěchu.
Doložil také dopis ze dne 14. 12, 2005 pana Brože (?) ve kterém je potvrzeno, že AK Pokorný Wagner zastupuje firmu Karbon Invest signované Bakalou a Wagnerem.

2009

Jiří Paroubek uvedl, že se na podzim 2009 ke kauze OKD vrátil, protože se na něj obrátili nájemníci tzv. hornických bytů, kterým Zdeněk Bakala původně byty slíbil a pak vzal slib zpět. Zadal si posudek u právničky Marvanové a nad výsledkem se podivil. Zdeněk Bakala měl v té době poltické „krytí“ od ODS, KDUČSL . Jako předseda strany spatřoval určité nedostatky v smlouvě (vit posudek který měl k dispozici) a tak se nechtěl zaměřit jen na kritiku Zdeňka Bakaly (proti němu razantně vystupoval Lubomír Zaorálek).

2010

Stížnost se opakovaně sdružením nájemníků doplňuje.

2011

6 července Sdružení nájemníků předává Evropské komisi trestní oznámení, které 4. března podalo na Nejvyšší státní zastupitelství.
EK rozhodla, že nedošlo k nepovolené veřejné podpoře.

2013

Kubáček Round Hill Capital – rozsáhle informoval komisi o vlastnické skupině a postupnému „transferu“ vlastnictví bytů OKD. Popsal celou genezi od toku 2004 a získání do portfolia RHC.To portfolio v roce 2013 Bakala nabídl k prodeji, později zvažovali vložení bytů na burzu. Goldman Sachs vypsal soutěž, připravil memorandum a tak se zúčastnili společně s firmou Blackstone (společně již investovali v Holandsku a Německu). O koupi měl zájem (z ČR) Vítek a FINEP. Firma vždy přísně dodržovala zákony, ale celé portfolio byla i v Evropském měřítku velice investičně zajímavé. Ročně se uvolní cca 400 bytů, ty se opravují. Jakékoliv operace podléhaly velkým regulacím, auditům.

2015

Koláček si stěžuje na Bělohlávka u Advokátní komory v souvislosti se Sokolovskou uhelnou. Prý je nehájil v kauzách MUS a OKD.

2017

20. března 2017 pod značkou MS/GBW/PDW/LB/JL/HM/73245/2294245 obdržel Antonín Klimša ve věci NWR Plc (New World Resources, v likvidaci na žádost věřitelů, od Marka Skeltona, kolektivního likvidátora NWR zprávu o přezkoumání Klimšou vzneseného nároku OKD ze dne 2. listopadu 2016 „doklad o existenci dluhu“. V souladu s ustanovením 4.82(2) Insolvency Ruls (zásady insolvence) tímto dopisem informuje Skelton, že nárok OKD ve výši 22.671 779 947,73 Kč nebyl zařazen do rozdělení podstaty. Doklad obsahuje přílohy s odůvodněním a poučením, že podle britského práva se může Klimša do 21 dnů obrátit na Vrchní soud spojeného království (do 11. dubna 2017)
Podle dostupných informací se Klimša na soud neobrátil.

2018

Vzniká parlamentní vyšetřovací komise

Soud zprostil obžaloby stíhané osoby v kauze OKD. Státní zástupce se odvolal.
20. 8. Státní zástupce doručil soudu své zdůvodnění odvolání – založeno v archivu.

2019

13. března 2019 zahajuje řízení odvolací soud. Ten v květnu 2019 rozsudek nalézacího soudu potvrdil.

Přikládám podrobnější rozvedení celé kauzy. Komentář je asi nadbytečný.
Jak stát postupoval v privatizaci OKD?

Přístup státu v letech 1991-1992 byl velice povrchní až neodborný. To politici připouští i dnes.(Viz Vladimír Dlouhý). Prioritou byla transformace ekonomiky rychle a „za každou cenu“.
Stát nejevil zájem o to, jaký majetek má být do privatizace zařazen a nevyužil ani kompetence, které v této věci měl (vyčlenit byty mimo společnost a předat je obcím) a bez odůvodnění u jednotlivých privatizací postupoval odlišně. Ostatně v roce 1991 fenomén vlastnictví bytu v právním řádu neexistoval a kromě excesu v zákonu 42/1992 Sb., o transformaci družstev nebylo v podstatě ani poptáváno, vlna transformace v kontradikci k regulaci nájemného přišla až koncem devadesátých let. I zde platí, že současný stav lze porovnávat s roky devadesátými jen stěží.
Stát nepromyšleným postupem v letech 1996/7 se sám a dobrovolně připravil o rozhodující vliv v OKD a to tím, že bezpodmínečně, bez zavázání obcí určitým postupem jim bezplatně předal 12 % akcií, které obce později prodali nikoliv FNM který o to žádal (ale zpětné předkupní právo si nevymínil), ale privátním podnikatelům, dále neodůvodněnou transakcí 3-5 % akcií vložených do RIF svěřenou správě IPB, která bez dalšího též převedla na privátní akcionáře a konečně jednostranným snížením základního jmění pouze z podílu státu ve výši 3,5 miliardy za 1 Kč, později též stát poskytl OKD podporu ve výši 20 mld., Kč na odstranění ekologické zátěže aniž by kontroloval jejich využití. Podle Jurečky to bylo v podstatě záměrem vlády, nechtěl břemeno snížení ceny uhlí nechat dopadnout na privátního vlastníka a vědomě ho přenesl na stát. Tvrdil též, že menšinový podíl státu + RIF + obce měly většinu (ovšem smluvně si to nijak nezajistily.
Stát si neuvědomil a asi neuvědomuje, že ztrátou majority při privatizaci menšinového podílu mohl sice vyjednávat o podmínkách „doprivatizace“, ale nemohl většinového vlastníka donutit k prodeji části získaného majetku (byty). Úsilí Ing. Macháčka o tzv. průkaz nepovolené veřejné podpory a realizaci práva státu od privatizační smlouvy v roce 2004 – ač je zcela vyloučené dík nedbalé privatizační smlouvě (viz dále)- by stejně neumožnil státu s navráceným menšinovým podílem donutit majoritního vlastníka k nucenému prodeji bytů. „Hra“ na nepovolenou podporu před EK naopak může ohrozit státní výdaje v řádech desítek miliard (odvod ke dni privatizace + 15 let úroků). Ani jako teoretický ekonomicko-právní model si takovou situaci vypořádání práv, investic a závazků nelze představit, pokud by stát od smlouvy v této souvislosti odstoupil
Z důvodu své neopatrnosti stát sice i v rozporu se svým usnesením o časově omezené exkluzivitě i po jejím uplynutí ponechal Koláčkovi a jeho Karbon Investu exkluzivitu, ale uniklo mu, že již tři měsíce před schválením exkluzivního převodu menšinového podílu 75 % Karbon Investu zvažoval Koláček prodej části akciového podílu panu Bakalovi, nelze vyloučit pactum de contrahendo uzavřenou již v té době, což celé privatizaci dává punc nevěrohodnosti. Zásadní význam tato skutečnost (na rozdíl od mínění politiků) nemá. Stát se při prodeji nezajímal o složení akcionářů a věřil Koláčkovi.
Cena privatizace menšinového podílu byla zpracována metodou, kterou si stát objednal, nejlevnější ze 4 možných – což potvrdil nalézací soud a pravomocně i odvolací soud. Důkazy uvádíme dále
Je prokázáno, že veškeré transakce učiněné již privátními vlastníky nepřekročily hodnoty stanovené znaleckým posudkem. To v roce 2011 potvrdila i Evropská komise. Je nesmyslné pouze kritizovat rozhodnutí komise s tím, že zpochybňujeme vypracování podkladů pro její jednání. Rozhodnutí EK stát obdržel v roce 2011 a nic k němu nenamítal, nevyužil svého práva stanovisko nepřijmout. Komise měla od roku 2008 i k dispozici i text podaného trestního oznámení s přiloženým znaleckým posudkem ceny nemovitostí. Měla tedy možnost tyto argumenty posoudit, přes to rozhodla jak dáno písemně v příloze.
Cena se vyvíjela, v konečné fázi s cenou souhlasil i ÚHOS.
Motivací sdružení „byty OKD“ (podatele trestního oznámení) byla skutečnost ve smlouvě o privatizaci menšinového podílu je uvedeno, že pokud by se prokázala jiná cena než tržní, tedy by šlo o nepovolenou veřejnou podporu, mohl stát od privatizace menšinového podílu odstoupit. Nikdy se nezvážila možnost případného narovnání, když nový vlastník do bytového fondu investoval řádově miliardy. Odstoupením od smlouvy by se stát dostal do stavu vlastnictví menšinového podílu a žádný právní nástroj na převod bytu nájemcům by nedržel. Mimo to by musel beneficient k příkazu EK vrátit rozdíl mezi cenou stanovenou a jím určenou včetně úroků za 15 let! (cca 6 miliard + úrok za 15 let – 80 miliard?). Kdo je beneficientem? Akcionář? Přešly závazky na nástupce Koláčka a spol? Bez samostatné dílčí analýzy, obtížné, nelze učinit jednostranný závěr a vyloučit, že sankce dopadne na stát dík arbitrážím. Velice nejisté a riskantní.
V orgánech společnosti OKD byli i zástupci kraje (Tošenovský), kteří vůbec netušili, jaké je jejich právní postavení z hlediska odpovědnosti. Alespoň se tak vyjadřovali před komisí.
Veškeré další zjištěné transakce uvnitř privátní společnosti je třeba ponechat na jiných orgánech, má li vláda za to, že byl porušen zákon, musí podat trestní oznámení. Tomu musí předcházet zjištění skutečného stavu. Ze subsidiárních informací a auditu Londýnské burzy nic takového nevyplývá (NWR byla obchodována na londýnské burze).
Po úpadku – insolvenci firmy OKD v roce 2017 je situace jiná, firma OKD se státu „navrátila“. Je tedy důvodné se ptát, proč správce Klimša neuplatnil právní nástroje podle britského práva, zůstal v nečinnosti, a tak byl vznesený nárok na pana Bakalu ve výši 22,6 mld. Kč pravomocně odmítnut.
Zlomovým bodem chybné privatizace byla operace v roce 1996(viz bod 3.) kdy stát ztrácí na společnost vliv. Ministrem privatizace byl Jiří Skalický, financí Ivan Kočárník, předsedou vlády Václav Klaus.

Je též nutné, s přihlédnutím k již uvedenému analyzovat, jaké reálné možnosti stát měl při zadání stanovení ceny akciového podílu. Co vlastně stát v roce 2004 prodával, se dočteme ve „Smlouvě o převodu akcií (01587-2004-330-S-153) mezi Fondem národního majetku České republiky a společností Karbon Invest, a.s..“
Podle obsahu šlo o 11.149 594 kvitovaných akcií společnosti OKD. Prodej měl tuto genezi:
Fond podle usnesení vlády číslo 1127 ze dne 12. 11. 2003 Zahájil jednání o prodeji akcií.
Rozhodnutím č 264 ze dne 23. 3. 2004 vláda schválila prodej a 8. 4. 2004 obě strany v tomto smyslu uzavřeli smlouvu o prodeji akcií s výhradou povolení výjimky ze zákazu nepovolené veřejné podpory ve smyslu zákona 59/2000 Sb. O veřejné podpoře.
ÚHOS dne 30. 4. 2004 tuto výjimku nepovolil.
13. 5. 2004 prodávající a kupující jednali na ÚHOS a ten jim následně potvrdil dopisem č. j. 1376/04-160 ze dne 17. 5. 2004 své stanovisko. Na tom základě byla cena upravena.
Vláda usnesením 204 ze dne 15. 9. 2004 prodej předmětných akcií schválila. Cena činila 4,1 mld. Kč
Ve smlouvě kupující potvrdil, že si je vědom, že podle § 183 obchodního zákoníku v tehdy platném znění musí ostatním akcionářům učinit nabídku převzetí.
Kupující převzal řadu vládou vymíněných závazků (objem těžby, respekt k energetické koncepci státu, placení odvodů sociálního a zdravotního pojištění, apod).
Zavázal se zachovat bytový fond, zejména že ve sjednané době omezení nepřevede budovy s byty na třetí osobu. Stejné závazky platí i pro převod jednotky (bytu). Pokud by došlo k převodu jednotky, musí společnost respektovat zákonnou povinnost nabídnout byty dosavadnímu nájemci.
Protože k převodu akcií za určenou cenu dal souhlas předem ÚHOS, nebylo třeba zahájit jednání o odkladu účinnosti smlouvy podle čl. 88 odst. 3 smlouvy o EU.
Kupující vzal na vědomí, že pokud by v budoucnu přece jen došlo Evropskou komisí, soudem, nebo jiným k tomu povolaným orgánem k rozhodnutí, že prodej akcií zakládá nepovolenou veřejnou podporu, nese kupující riziko navrátit takto určenou nepovolenou podporu či prodávaná akcie.
V takovém případě je bez časového omezení FNM oprávněn od smlouvy odstoupit. (závazek je formulován jako i ostatní na pojem „kupující“ nikoliv na jeho právního nástupce),
Pouze závazky uvedené v bodu 7 smlouvy zavazují i případného právního nástupce kupujícího. Tedy povinnost uhradit dle článku 10. 1. (viz bod J. výše) resp. navrátit takto určenou výši zjištěné nepovolené podpory.
Smlouva vrátit nepovolenou podporu zavazuje jen kupujícího, nikoliv jeho případného právního nástupce.
Podle článku 10. 1. smlouvy je FNM oprávněn od smlouvy odstoupit, pokud by došlo k porušení práva Evropské unie.

S ohledem na formulaci smlouvy považujeme za problematický bod přechod závazků z této smlouvy na právního nástupce. Po uplynutí doby omezení došlo k operacím, které mohou zakládat změnu v osobě vlastníka. Zásadní však je vznik společnosti BANERETTE akciová společnost, IČO 26 86 31 54. Ta je zapsána 1. června 2005. Následně 24. října téhož roku změnila firma Banerette název na OKD mining, a.s., IČO 26 86 31 54.
Tyto úkony, tedy restrukturalizace firmy OKD vedou společnost k novému ocenění čistého obchodního jmění – vlastního jmění této nové společnosti OKD. 31. května 2006 ukončila svoji činnost firma OKD IČO 00 00 25 93, které 44,88 % akcií stát prodal v roce 2004. Týž den proběhlo přejmenování firmy OKD mining, a.s. na OKD a.s., opět se stejným IČO 26 86 31 54 a dalších šest nástupnických firem. Následně, 27. října 2006 zaniká firma Karbon invest. Tyto operace jsou doprovázeny znaleckými posudky a různými transakcemi.
Skutečnost ale může být jiná.
Účetní závěrka OKD a.s. IČO 00002593 uvádí Oceňovací rozdíl k nabytému majetku ve výši přes 15 mld. Kč. Podle závěrky tak vznikl zisk ve výši 7, 196 mld. Kč, který přešel přímo do společnosti OKD IČO 26 86 31 54.
OKD Mining, IČO 26 86 31 54 podle rozvahy zahrnuje nově oceňovaný rozdíl k nabytému majetku v hodnotě 11.493 669 000 Kč. V důsledku tohoto přecenění vznikl účetní rozdíl ve výši 8 735 188 000 Kč, a tedy nerozdělený zisk z minulých let ve výši 7. 195 940 000 Kč. Úvahu o účelu ponechám ekonomům.
Je velice pravděpodobné, že tímto dnem zanikly závazky vůči státu ze smlouvy o privatizaci menšinového podílu. Ke dni rozhodnutí Valné hromady OKD a.s. o rozdělení dojde ke zrušení firmy OKD bez likvidace a přechodu jmění na nástupnické společnosti, projektu rozdělení a konečné účetní závěrky zanikající společnosti a zahajovacích rozvah nástupnických společností. Nejde o nic zakázaného, o žádné porušení smluvních závazků, které stát takto neopatrně navrhl. Smlouva o prodeji ale označovala Karbon Invest za „kupujícího“ a zavazovala tedy Karbon Invest, aniž by si zajistila v případě prodeje či jiných majetkových operací postoupení závazků ze smlouvy včetně toho, že kupující by nesl ke své tíži případné sankce z nepovolené veřejné podpory, na případného dalšího nabyvatele. To staví stát do velice nepříjemné pozice pro případ průkazu nepovolené veřejné podpory, kdy by nepřímo nesl všechny sankce ze svého včetně úroků. Nelze vyloučit, že po přezkoumání geneze všech delimitací, změn v osobách vlastníka firmy i v samotném subjektu OKD by (nevyloučeno též soudně) byla konečným beneficientem stanovena společnost OKD dnes znovu plně vlastněna státem.

POSOUZENÍ POSTUPU ZNALCE NA ZÁKLADĚ ZADÁNÍ VLÁDY V ROCE 2004
V době zpracování materiálu můžeme subsidiárně přihlédnout k rozsudku odvolacího soudu, který obžalované osvobodil, zprostil obvinění. Je však také třeba objasnit celou konstrukci a metody jak je možné pro různé účely posudek zpracovat.
Předně je třeba si vysvětlit kdo je to soudní znalec a čím je vázán:
Po pravomocném výroku soudu (11. 4. 2019) je třeba pochopit veškeré souvislosti posuzování úkonů znalce.
Soudní znalec je odborník, který musí před započetím své soudně-znalecké činnosti vyhovět dvěma požadavkům:
A/ prokázat náležité znalosti
B/ složit znalecký slib.
Znalosti uchazeče posuzují poradní orgány předsedy Krajského soudu. Znalecký slib je uveden v zákoně o znalcích a tlumočnících v § 6 a uchazeč v něm slibuje, že bude:
Postupovat přesně podle právních předpisů
Využívat všech svých znalostí
Nestranný
Zachovávat mlčenlivost
Předem je nutné stanovit o které předpisy v tom kterém konkrétním případě jde.
V případě OKD a znaleckého úkolu pana znalce Douchy šlo o ocenění 11.149.594 ks. akcií výnosovou metodou, šlo o přesné dodržování následujících právních předpisů:
Zákon o znalcích a tlumočnících,
Obchodní zákoník v aktuálním znění,
Zákon o účetnictví v aktuálním znění
Zadavatel si musí předem objasnit, pro jaký účel ocenění potřebuje.
Uvedené právní předpisy by umožnily vybrat zákonné kroky potřebné pro stanovení jedenácti existujících a zjistitelných hodnot akcií OKD, a to v kterýkoliv okamžik současně. Zjištění každé z jedenácti hodnot ale má:
vždy jiný účel,
své přesné jméno nebo označení,
svou vlastní vypovídající schopnost,
a představuje v konkrétním případu jinou, naprosto odlišnou částku.
Přesto je všech jedenáct částek správných, a proto má jejich záměna v rovině účelu ocenění vždy fatální následky. Povětšinou je forma, metoda ocenění dána zákonnou úpravou účelu, kterému má sloužit. Vláda potřebovala pouze jednu metodu ocenění, jí také odpovídal čas, který znalci poskytla a tu také v objednávce uvedla. Jiné, výše uvedené alternativy by k prodeji akcií použít nešly. Vláda postupovala v tomto případě podle práva.
Znalec pan Doucha měl tedy zpracovat pouze jednu konkretizovanou formu posudku z 11 možných.
Šlo o tržní hodnotu akcií v minoritním balíku, za existence majoritního akcionáře, určených pro prodej na veřejných trzích nebo ve veřejném výběrovém řízení, kam by byly akcie OKD nabídnuty k prodeji, pokud by Karbon Invest nesplnil do 30. dubna 2004 požadavky státu.
Tato hodnota byla vypočítána pro veřejný prodej, tedy jako minimální, s tím, že psychologická nadstavba ceny bude určena poptávkou soutěžících. Tuto jedinou hodnotu, ze všech jedenácti bylo možné zadavatelem překontrolovat, a to na BCPP, (burze cenných papírů), kde se obchodovalo 936 tis. kusů akcií OKD, a to již 13 let. Akcie byly živé, to znamená, že se obchodovaly každý den, a to za ceny pohybující se mezi 50 a 250 Kč za 1 akcii, a to přesto, že za 13 let jejich obchodování na BCPP nebyla vyplacena na tyto akcie žádná dividenda, považovaná správně za jediný pravidelný zákonný výnos. Znalecký posudek a cena akcií z roku 2004 je obecně známá (tak jak byla znalcem stanovena, není předmětem této analýzy).
Z předmětného posudku je zřejmé, že byly pro zajištění zadaného úkolu využity přesně zákonem stanovené postupy a možnosti, tedy práva akcionáře, které upravovaly §§ 154, 155 a 179 Obch. Zák. V těchto §§ bylo uvedeno, že akcionář:
neodpovídá za závazky a.s.
má právo hlasovat na valné hromadě ohledně velikosti a výplaty dividend
má právo hlasovat při volbě zástupců akcionářů do statutárních orgánů
má nárok na likvidační zůstatek, dojde-li k dobrovolnému ukončení činnosti a.s.
Jiná práva stát jako akcionář v době oceňování 46 % akcií OKD, tedy ke dni 26. 2. 2004 podle zákona neměl. Je důležité konstatovat, že stát ani tato uvedená práva nemohl využít, neboť existoval nejpozději od roku 1998 do roku 2004, tedy již šestým rokem majoritní akcionář s opačnými názory a s opačnými požadavky.
Z toho vyplynuly následující důsledky:
za celou dobu existence a.s., ani po ztrátě majority v roce 1996, ani po vzniku majoritního akcionáře v roce 1998 neobdržel stát žádné dividendy,
Dva roky před oceňováním 46 % akcií OKD vyloučil hlasováním na VH majoritní akcionář ze statutárních orgánů zástupce státu, tedy majitele právě oceňovaných 46 % akcií a vyloučil ho tím definitivně z rozhodování o dalším vedení OKD
Co se týče likvidačního zůstatku, bylo zkoumání jeho přidělení nebo nepřidělení na akcii bezpředmětné, neboť ukončit činnost OKD žádná ze zúčastněných stran tehdy nechtěla.
Mimořádně důležité je stanovení dalšího pravidla, jehož znalost je pro zjištění tržní hodnoty akcií naprosto nezbytné. Jde o konstatování v § 179 Obch. Zák., ve kterém je mimo jiné uvedeno, že akcionář nemá nárok na navrácení svých původních vkladů po celou dobu existence a.s. ani po dobrovolném ukončení její činnosti likvidací. Tedy nikdy.
Pokud bylo znaleckým úkolem zadáno stanovit hodnotu 11 mil. akcií OKD o nominální hodnotě 1.000 Kč každé akcie, pak původní vklad státu, jako držitele těchto akcií, na jehož navrácení akcionář neměl podle uvedeného § nárok, mělo objem 11 mld. Kč.
Tím § 179 implicitně, ale jednoznačně vylučuje nárok akcionáře na jakýkoliv majetek, neboť by se mu tím, byť i jen z části vrátil jeho původní vklad, což zákon jednoznačně zakazuje.
Jestliže akcionář nemá nárok na jakýkoliv majetek (byty)a.s., nemůže se tento majetek stát výnosem na akcii. Jediným zákonným výnosem akcie zůstává pouze dividenda . I zde vzniká zajímavá otázka. Pakliže by měl stát jako držitel 46 % akcií, podle jiných oceňovatelů, nárok na nějaký majetek, proč by si ho za dobu třináctiletého držení akcií nevzal? A proč následně prodával pouze akcie, když mohl prodávat i majetek OKD připadající údajně na jeho akcie? Prostě proto, proto že to nejde. Zákon takový vztah mezi akcií a majetkem a.s. jednoznačně vylučuje.
Akcie a majetek a.s. nemají po celou dobu existence a.s. mimo akcionářská práva nic společného. Pouze po dobrovolném ukončení existence a.s. může akcionář obdržet tzv. likvidační zůstatek, pokud vůbec nějaký zbyde. Neboť po prodeji obvykle takřka bezcenného majetku končící a.s. musí a.s. před výmazem z obchodního rejstříku uhradit následujících šest závazků:
Veškeré účetní závazky
Zákonné odstupné všem zaměstnancům
Archivaci veškeré dokumentace na třicet let dopředu
Odměnu likvidátorovi
Úhradu navrácení veškerých prostor ve vlastnictví státu užívaných a.s. do původního stavu
Úhradu za odstranění veškerých ekologických škod způsobených činností a.s. za celou dobu své existence od založení.
Při dobré znalosti OKD se lze oprávněně domnívat, že by se OKD v likvidaci již u čtvrtého závazku dostala do insolvence a velmi brzo na to i do úpadku. Takže likvidační zůstatek jako jediné zákonné spojení mezi akcií a majetkem a.s. by byl nulový. Pokud by se a.s. dostala do úpadku a zůstala někomu dlužna ještě před výmazem, chrání akcionáře před jakoukoliv platbou eventuálního závazku a.s. výše uvedený § 154, který mimo jiné konstatuje, že akcionář neodpovídá za závazky a.s. To už je ale dávno po veškerém majetku a.s., který vlastní věřitelé.
V této kauze bylo zpracováno množství oponentních posudků .
Kauza je silně medializovaná a zpolitizovaná. Společenská poptávka byla prokázat, že stát okradl sebe a také nájemce „hornických“ bytů o majetek.
Znalec, na jehož výrocích stojí celá kauza a je předsedou poradního sboru Ministra spravedlnosti ČR, splete pouze v tomto případě v posuzovaném objektu i účelu ocenění a uvede všechny v omyl. Profesor Mařík se totiž ve svém posudku 2x vyjádřil k částce o objemu 20 mld. Kč., aniž by o to byl požádán soudem ve znaleckém úkolu. Otázka je, jak mohl vědět, že je částka správná nebo špatná, když sám nikdy žádnou konkrétní částku nevypočítal, a přesto se k ní vyjádřil, aniž by si současně uvědomil, že jím komentovaná částka se týká ocenění
jiného předmětu,
k jinému datu
a za jiným účelem
tedy čistého obchodního majetku jiného OKD, a. s., majícího IČO 26 86 31 54, tedy dnes společnost Správa pohledávek OKD, a. s., zatímco vládou zadaný posudek OKD, jehož akcie jsem měl ocenit, mělo IČO 00 00 25 93, s obchodním jménem OKD, a. s., člen Karbon Invest, a.s., zaniklá rozdělením v roce 2006.
Nabízejí se proto tři otázky které se projevily až v řízení před soudem:
Kde prof. Mařík částku 20 mld. Kč vzal, když byl prvním znalcem přibraným do tohoto případu a sám žádnou částku nevypočítal?
Kdo se ho na jeho názor ústně zeptal, když otázka není ve znaleckém úkolu?
Proč se neodmítl k této částce vyjádřit, když se ho na to znalecký úkol neptal?
Lapidárně řečeno – posudky zpracované pro jiný účel a celou OKD, nikoli jen menšinový podíl, v jiné době, jiných souvislostech hovořily o hodnotě 20 miliard, tak ji pan profesor použil. Proto ji také (pravděpodobně) soud nepoužil.
Naopak jeho výroky o nutnosti ocenit dceřiné společnosti při zjišťování tržní hodnoty akcií OKD výnosovou metodou jsou v přímém rozporu se zákonem. Další jeho konstatování, že tržní hodnota akcií zjišťovaná výnosovou metodou se zjišťuje z majetku a. s., jako např. při sqeez outu neboli vytěsnění, opět neodpovídá zákonu, neboť v usnesení vlády se hovoří o prodeji, a nikoliv o vytěsnění. K této situaci se vrátíme ještě jednou níže.
Dalším znalcem přibraným v již ukončeném soudním sporu byl znalecký ústav A-Consult, který uvedl ve svém posudku na straně 138 konstatování. Významnou část z něj cituji: tržní hodnota akcií OKD vypočítaná z čistého obchodního majetku skupiny je… Atd. Konec citace.
Toto konstatování znaleckého ústavu A-Consult ukazuje příkladnou fatální záměnu dvou (2) různých z výše zmíněných jedenácti hodnot akcií.
Jednou z nich je tržní hodnota a druhá, ale jiná hodnota, je hodnota, která se vypočítává z čistého obchodního majetku.
Pojmy tržní hodnota akcií a čistý obchodní majetek lze ze zákona považovat za příkladně protikladné a neslučitelné. Hodnota vypočítaná z čistého obchodního majetku totiž není tržní hodnotou ani se tržní hodnotou ze zákona nenazývá, její zákonný název je protiplnění. Tato hodnota akcie nazývaná protiplnění má své opodstatnění a je jednou z jedenácti řádných hodnot akcie, ale pro úplně jiný účel.
Tento účel přesně definuje § 183i Obch. Zák. Posudek A-Consultu mi jako zásadní pochybení vytýká postup v rozporu s tímto § 183i Obch. Zák. Pro řádné použití tohoto § ale musí být vždy splněny dvě (2) následující podmínky, které prof. Mařík i A-Consult ignorovali.
První podmínkou je existence tzv. hlavního akcionáře charakterizovaného tím, že má v držení alespoň 90 % akcií a hlasů,
druhá, závažnější podmínka, je že § 183i musí mít nabytu účinnost.

První (1) podmínka splněna nebyla, neboť 90% akcionář v době prodeje menšinového podílu státem neexistoval. A nebyla splněna ani druhá (2) podmínka neboť § 183i nabyl účinnost 3. června 2005. Tedy 1 a ¼ roku po odevzdání mého posudku!!!!.
Nesplnění obou podmínek potvrzuje neserióznost a neprofesionalitu celého posudku A-Consult.
I zde je zvláštní, že citovaným konstatováním znalecký ústav odpovídá na otázku, která mu nebyla ve znaleckém úkolu položena. Státní zástupce (který po posudcích volal) ji položit mimo protokol nemohl. Vzniká otázka, proč a kdo znalecký ústav o toto konstatování ústně mimo znalecký úkol požádal? A Proč znalecký ústav nepožádal o to, aby předmětná otázka, byla-li tak důležitá, byla zařazena do znaleckého úkolu. Proč se dopustil flagrantní záměny pojmů a uvedl tak, stejně jako spřízněný prof. Mařík, všechny v omyl? Bylo to tím, že znalecký ústav neměl žádného znalce na oceňování cenných papírů. Nebo že neměl žádné znalce, které má mít podle § 21 b zákona o znalcích?
Dalším znalcem v řízení byl znalecký ústav AZET KONZULT. Ani tento znalecký ústav neměl žádného znalce na oceňování cenných papírů. Pokud bychom měli tomuto znaleckému ústavu vytýkat účelové záměny pojmů, byl by výčet hodně dlouhý. Proto uvedeme jen jednu záměnu za všechny. Prof. Mařík vypracoval svůj znalecký posudek jako znalec, fyzická osoba. Znalecký ústav AZET KONZULT ho ale v celém svém revizním posudku označoval ZNALCI VŠE, což je označení znaleckého ústavu Vysoké Školy Ekonomické, zapsaného do druhého oddílu a přiřazuje tak jeho posudku o dva stupně vyšší významnost. U tohoto znaleckého ústavu je ale zajímavější jiná věc, totiž že vypočítal, opět bez požadavku ve znaleckém úkolu, tržní hodnotu akcií OKD, a to v podobné výši jako já, ale v žádné odpovědi ji neuvedl i přesto, že mu to nařizuje slib soudního znalce. I zde je možné se ptát proč tak učinil, když musel vědět, že by tím vnesl světlo do celého případu. Kdo ho ústně, mimo znalecký úkol požádal o to, aby tuto významnou informaci nikde explicitně neuváděl?
Za znalce prof. Maříka a oba znalecké ústavy lze konstatovat s podivem, že se vzájemně osobně znali, a jak uvedl Ing. Kluz, spolu často konzultovali, a přesto to před vypracováním posudků nikde neuvedli. Vzniká zde podezření z podjatosti, které je v rozporu se zákonem o znalcích a tlumočnících § 11 a které se následně potvrdilo shodností výroků odporujících zákonům.

Pokud jde o další důkaz, tedy elaborátu vypracovaného poradním sborem Ministra Spravedlnosti ČR, jako posouzení mého znaleckého posudku zadaného vyšetřovací komisí PČR, musel bych v takovém případě konstatovat, že vyjádření prof. Maříka jako předsedy tohoto orgánu a Mgr. Šantrůčka, jako jeho člena, jsou zavádějící a svou neúplností manipulativní a jsou tak v rozporu se zákonem, a to jak s Obchodním zákoníkem, tak i s dnes platným zákonem o Obchodních korporacích.
Zásadní odbornou chybu lze nalézt ve třetí řádce odpovědi na otázku č. 9, na straně 5, ve které je uvedeno, cituji: Hodnotu akcií je přitom potřeba ocenit jako podíl na celkové hodnotě majetku, kontrolovaného společností OKD. Konec citace.
První chyba je, že je uvedeno v odpovědi Hodnotu akcií, ale není uvedeno kterou? I přesto, že víme, že hodnot akcií je jedenáct.
Druhou chybu lze doložit vlastním elementárním matematickým výpočtem (učivo základní školy) podle výroku prof. Maříka. Objem uvedeného majetku ovládaného OKD byl totiž 247,53 mld. Kč. Z toho vyplývá, že hodnota 46% balíku by byla 113,85 mld. Kč a z toho je TRŽNÍ HODNOTA JEDNÉ (1) AKCIE dle konstatování a) znalce a současně b) člena poradního sboru Ministerstva spravedlnosti ČR prof. MAŘÍKA 10.211 Kč. To je 50 ti násobek přirozeně vzniklé tržní hodnoty stejné akcie na BCPP, se kterou má vždy vypočítaná tržní hodnota korespondovat.
Současně je otázkou, zda v průběhu soudního řízení formou, kterou parlamentní vyšetřovací komise zvolila, nezasahuje moc zákonodárná do moci soudní. Autorita zákonodárného sboru je jistě významnou okolností a doplňuje neodpovědně společenskou poptávku tam, kde se musí postupovat přísně podle platného právního řádu. Je to eventuálně otázka pro případnou stížnost k Ústavnímu soudu na porušení Listiny práv a svobod i Ústavy samé.
Závěrem:
Existuje skupina lidí, pro které jako jediné neplatí svoboda slova. Jsou to právě soudní znalci. Ti musí po složení znaleckého slibu postupovat přesně podle právních předpisů a tam, kde končí pravomoc právních předpisů musí postupovat podle snadno doložitelné logiky, která ale opět nesmí odporovat v žádném případě a v žádném směru právním předpisům. Navíc musí veškeré závěry znalců splňovat kritérium přezkoumatelnosti. Tato logika stojí obvykle na několika snadno řešitelných otázkách a lze ji ukázat i na příkladu hodnoty akcií OKD zjištěných z „čistého obchodního majetku skupiny“, a to znaleckým ústavem A-Consult ve výši 9,8 mld. Kč, za 46% akcií OKD s IČO 00 00 25 93.
Z uvedené částky lze vypočítat hodnotu jedné (1) akcie v roce 2004 na 880 Kč.
Otázky, které si je vhodné položit a v rovině elementární logiky je vyhodnotit, znějí:
Kdo by byl ochoten koupit akcii OKD existující v minoritním balíku za 880 Kč,
Když na ni za 13 let existence OKD nebyla vyplacena nikdy žádná dividenda?
Když existuje již 6 let majoritní akcionář, který hlasováním na valné hromadě dva roky před oceňováním akcií vyloučil ze statutárních orgánů zástupce státu jako majitele 46 % akcií, které se právě oceňují.
Když majitel takového balíku mohl proti majoritnímu akcionáři blokovat jednu věc. A tou bylo dobrovolné ukončení činnosti OKD likvidací, kterou ale nikdo nechtěl.
Potřeboval majoritní akcionář pro ovládání OKD další akcie, když již šest let OKD ke své plné spokojenosti ovládal?
Kdo by byl ochoten dát 9,8 mld. Kč, vypočítaných jako tržní hodnotu 46% balíku akcií znaleckým ústavem A-Consult, když se majoritní balík akcií, umožňující plné ovládání OKD i s jeho dceřinými společnostmi, prodal mezi dobrovolně prodávajícím a dobrovolně kupujícím za 3,9 mld. Kč a majoritní akcionář stále existoval a šestým rokem OKD, jak jsem již uvedl, ke své plné spokojenosti ovládal a se státem nejednal ve shodě?
Velmi často se v mediích ozýval k soudnímu řízení pojem bitva znalců. Znalecký ústav A-Consult neměl dokonce žádného znalce v trvalém pracovním poměru, což je v rozporu s § 21b zákona o znalcích a tlumočnících. Byla to tedy více bitva neznalců.
Znalce tedy nepochybně postupoval přesně podle zadání uvedeného v mandátní smlouvě, a přesně podle usnesení vlády č. 1127 z 12. listopadu 2003, na které se mandátní smlouva ve svém zadání odvolává.
Předmětem ocenění bylo 11 mil. akcií OKD za nejméně příhodné cenotvorné situace, jaká mohla nastat. Za 13 let nebyla do té doby vyplacena na tyto akcie žádná dividenda a 6 let existoval majoritní akcionář s přesně opačnými názory a požadavky. Výsledek posudku, který stanovil nejnižší (vyvolávací cenu akcií) je objektivně správný a i po 15 letech snadno ověřitelný.
Není pochyb, že k stejným závěrům dospěla i Evropská komise, která měla řadu odlišných znaleckých posudků k dispozici a přesto vady neshledala.
Sdružení nájemníků „byty OKD“ v podstatě také (vědomě či v omylu) slibuje dosáhnout nemožného. I kdyby došlo v soudním sporu k závěru, že oceňovací metoda byla nesprávně zadaná, použití smluvní pojistky o právu od smlouvy o prodeji menšinového podílu po 15 letech je z hlediska narovnání vztahů ekonomických i vlastnických nemožné. Firma prošla delimitací, rozdělením, měnila se vlastnická skladba akcionářů. A i kdybychom toto pominuly, pak by se stav vrátil do situace, kdy by stát držel menšinový podíl a nemohl by na valné hromadě prosadit prodej části majetku – bytů – nájemníkům. Naopak v mezinárodních arbitrážích by stát, tedy poplatník zaplatil miliardové hodnoty.
Obsah tohoto stanoviska potvrzuje také, že stát, vláda ve svém zadání v roce 2003/2004 volila odpovídající metodu ocenění, ostatně konkurenční nabídky, pokud byly podány (PENTA) realizovanou cenu nepřevyšovaly. Srovnatelné operace s akciemi, jejich prodej či prodej firem nebo státních podílů realizovaných vládou před i po tomto termínu z této metody ocenění nevybočovaly, což je archivně na Úřadu vlády ČR ověřitelné. Postup vlády byl jistě často plný chyb, zejména ztráta majority v roce 1996 a nakládání s akciemi darovaných obcím bez zpětného předkupního práva a závazku vzájemné koordinace na valné hromadě, vztah k Restitučnímu investičnímu fondu a podobně. Ale v roce 2004 se vláda omylu nedopustila.

Popis jedenácti jednotlivých hodnot obyčejné akcie s jejich správným celý jménem a stručným postupem jejich zjištění a dalšími souvislostmi.

Tučně je vždy uveden správný, odborně závazný a celý zákonný název hodnoty akcie
Poznámka: I když se v Čechách říká oceňování, jde vždy o odhad hodnoty, která se stane cenou až když se dostane do prodejní smlouvy a je následně uhrazena. V němčině se říká Bewertung, což neznamená oceňování, ale ohodnocování.

Nominální hodnota je hodnota, která je uvedena na akcii, pokud je ve fyzickém stavu nebo je uvedena v prospektu akcie, pokud je v nehmotném stavu. Tato nominální hodnota je současně podle zákona nejnižší cenou, za kterou se může tato akcie při prvním prodeji v souvislosti s naplněním základního kapitálu zakládané a.s. prodat. Akcie se může ale prodat i za víc. V takovém případě jde do základního kapitálu částka odpovídající nominální hodnotě, a to na účet 411 a utržené peníze nad nominálem jdou do kolonky emisní ážio, taktéž do vlastního kapitálu, ale na účet 412. (Zákon o účetnictví)

Nominální hodnota akcie při další emisi pro další navýšení základního kapitálu kdykoliv v průběhu existence a.s. může a.s. vydat další emisi akcií. Opět jde o první prodej akcie za minimálně nominální hodnotu, ale může být i vyšší. Ta se pak nazývá tržní hodnota akcie vydané v nové emisi při navyšování základního kapitálu. Viz další bod.

Tržní hodnota nově emitované akcie vydaná pro navýšení základního kapitálu v průběhu existence a.s., kdy víme, podle hospodaření z minulých letech, že ji bude možné prodat za hodnotu vyšší, než je nominál. Její výši stanoví znalec podle hospodaření v minulých letech a dalších souvisejících informací. Tato znalcem stanovená hodnota je teoretická a není nijak závazná, ale její stanovení je velmi důležité, pro její prodej prostřednictvím některého bankovního domu. Stanovená hodnota příliš vysoko, může způsobit nezájem investorů a následné poškození pověsti a.s. Příliš nízká hodnota může přinést peněžní ztráty. Proto se hledá optimum. Pokud se použije hodnota stanovená znalcem pro prodej předmětných akcií na veřejném trhu, jde o hodnotu minimální, nebo také tzv. vyvolávací.

Tržní hodnota zjištěná na veřejných trzích po několikaletém obchodování se tato hodnota považuje za nejpřirozeněji vzniklou tržní hodnotu, neboť vznikla mezi dobrovolně prodávajícím akcionářem a dobrovolně kupující investorem. Jde o jednotlivé akcie tvořící třeba i větší balík, avšak netvořící balík majoritní. Tato hodnota bývá základem pro další výpočty. Např. Hodnoty majoritního balíku akcií vynásobením počtu akcií v balíku a jejich tržní hodnoty převzaté z veřejného trhu. Výsledek zvýšíme o prémii za majoritu obvykle o 20 až 60 %.

Tržní hodnota akcie stanovovaná výpočtem, výnosovou metodou, tedy před tím, než by jí bylo možné zjistit na nějakém veřejném trhu. Tato vypočítávaná hodnota vychází z práv akcionáře uvedených v § 155 Obch. Zák., kde je uvedeno, že akcionář má 3 práva. Ad 1) – hlasovat na valné hromadě ohledně dividend, (jeho jediný zákonný výnos) Ad 2) – hlasovat na valné hromadě ohledně volby členů do statutárních orgánů-a Ad 3) – právo na likvidační zůstatek- (bude řešen níže jako jedna z hodnot akcie) – Tržní hodnota se výpočtem zjišťuje např., pokud se společnost chce dostat na burzu nebo jiný veřejný trh a musí sama v prospektu emitenta tedy a.s. navrhnout hodnotu jejích akcí, za kterou by bylo vhodné tyto akcie na veřejný trh umístit. Výpočet této tržní hodnoty vychází z výnosů, na které má akcionář zákonný nárok. Viz bod Ad 1) v tomto odstavci výše, tedy z dividend. Vzhledem k tomu, že žádná jiná práva minoritní akcionář v tomto směru nemá, vychází výpočet této části tržní hodnoty pouze z dividend vyplacených za minulá účetní období pomocí výnosové metody. Druhá část tržní hodnoty – tedy psychologická hodnota odpovídá tzv. OČEKÁVÁNÍ. Tato část se dá jen odhadovat a k tomu jen velmi těžko. Její výši nebo objem ovlivňují informace, které v okamžiku zjišťování této části tržní hodnoty nemusí vůbec nikdo VĚDĚT. Proto není možné klást znalci za vinu, že neodhadl tržní hodnotu akcie přesně. V praxi toto OČEKÁVÁNÍ prokazatelně existuje a významně ovlivňuje cenu na veřejném trhu. A to hned u předmětné a.s. OKD. Její akcie byly obchodovány na BCPP od roku 1995, jejich cena se pohybovala od 60 do 200 Kč, a to i přesto, že na ně nebyly nikdy vyplaceny dividendy. Nejpřirozenější tržní cenu při obchodování na BCPP tvořilo pouze OČEKÁVÁNÍ.

Tržní hodnota akcií zjišťovaná výpočtem tak, jak ukazuje bod 5) se zohledněním existence majoritního akcionáře. Situace jakéhokoliv minoritního akcionáře je dvojí. V prvním případě existuje současně s minoritním akcionářem akcionář majoritní. V takovém případě muže minoritní akcionář pouze něco blokovat. Např. ukončení činnosti a.s., ale o tom ohledně OKD nikdo neuvažoval. Ve druhém případě spolu s minoritním akcionářem v akciové společnosti není majoritní akcionář. V takovémto druhém případě může počítat minoritní akcionář s jiným minoritním akcionářem při hlasování, kdy budou oba tito minoritní akcionáři „postupovat ve shodě“ a vytvoří tak bez jakéhokoliv dalšího nákladu na nákup akcií třeba i pouze jednorázovou nebo i dlouhodobou většinu. V takovém případě mohou uhlasovat vyšší dividendy a zástupce do statutárních orgánů, než by uhlasoval jeden každý minoritní akcionář proti akcionáři majoritnímu. Tato možnost vypočítávanou tržní hodnotu akcií přirozeně zvyšuje.

Tržní hodnota akcie pocházející z majoritního balíku akcií. Tato hodnota akcií vychází z buď z tržní hodnoty zjištěné na veřejném trhu nebo z vypočítávané hodnoty akcii a povyšuje se o prémii za majoritu, která činí obvykle něco mezi 20 a 60 %. Ale může být za určitých okolností i nulová. To platí pouze v případě, že jde skutečně o akcie v jednom majoritním balíku. Jsou-li akcie z majoritního balíku prodávány jednotlivě, vychází se vždy z hodnoty akcie bez prémie za majoritu.

Tržní hodnota akcií v „rozhodném“ balíku akcií. Jde o balík akcií i s minimálním počtem jehož nakoupením se stane stávající akcionář majoritním akcionářem a.s., a tímto nákupem bude od kopě rozhodného balíku akcií ovládat předmětnou a.s., a to ve všech směrech. Tržní hodnota rozhodného balíku akcií vychází obvykle z objemu prémie za majoritu celého majoritního balíku. To znamená z 20 až 60 % hodnoty majoritního balíku bez prémie.

Protiplnění je název hodnoty akcie použité pro odškodnění vytěsňovaných akcionářů podle § 183i, Tito akcionáři se nazývají povinnými akcionáři a jsou vytěsňování akcionářem hlavním. Hlavním akcionářem je podle § 183i speciální většinový akcionář mající alespoň 90 % akcií a hlasů. Povinní akcionáři jsou speciální minoritní akcionáři, kteří mají úhrnem méně než 10 % akci a nazývají se tak proto, protože jsou ze zákona povinni své akcie hlavnímu akcionáři prodat, a to do určitého data, pak jejich akcie pozbydou hodnotu tak, jako tak. Vlastní název Protihodnota se vypočítává tak, že se objem čistého vlastního kapitálu zjištěného podle § 6 Obch. Zákoníku vydělí počtem akcií. Jde vlastně o opačný krok, než bylo vkládání vkladů do základního kapitálu. Takové vrácení vkladů se mimo toto vytěsňování v § 179 výslovně zakazuje. Podmínkou uskutečnění celé akce je, že hlavní akcionář má 90 % akcií a hlasů a že uvedený § 183i má nabytou účinnost. V našem případě tento § nabyl účinnosti až rok a ¼ po odevzdání posudku, přesně 3.června 2005. Přesto mi bylo obžalobou a znaleckými posudky žaloby vytýkáno, že jsem podle něj nepostupoval.

Protiplnění při povinné nabídce odkupu akcií. Jde situaci, kdy jeden akcionář dosáhne postupnými nákupy počtu akcií a hlasů v objemu 2/3 všech emitovaných akcií. Jeho povinnost nabídnout odkup zbylých akcií od ostatních akcionářů stanovuje přesně § 183h. Výši protiplnění stanovuje znalec. Podmínkou uskutečnění tohoto kroku je právě existence 2/3 akcionáře.

Likvidační zůstatek To je uveden v § 155 a jde o třetí právo akcionáře. Akcionář má nárok na likvidační zůstatek po dobrovolném ukončení činnosti a.s. rozhodnutém hlasováním na valné hromadě obvykle 2/3 akcionářů a vypočítává se následovně:

TRŽNÍ (PRODEJNÍ) HODNOTA MAJETKU a.s. se snižuje o následující odpočty
Veškeré účetní závazky uvedené v rozvaze
Zákonné odstupné veškerým zaměstnancům
Náklady na archivaci veškeré agendy na třicet let dopředu
Odměna likvidátorovi
Veškeré náklady na odstranění ekologických, ale i jiných škod
Veškeré náklady na uvedení všech prostor a státem zapůjčeného majetku do původního stavu.
Prvním krokem při zvažování dobrovolného ukončování činnosti likvidací bývá obvykle a správně prodejnost majetku a.s.!!!!!
Myslím, že odhad výsledného likvidačního zůstatku v případě OKD by byl v kterémkoliv okamžiku s vysokou pravděpodobností ZÁPORNÝ. A to proto:
Neprodejnost nebo nízká prodejnost majetku OKD
Velké náklady na odstranění škod. Viz LAGUNY KALŮ atd.

Likvidační zůstatek bývá obecně obvykle minimální, pokud je vůbec nějaký. Protože dobrou a prosperující společnost nebude nikdo likvidovat. A ze špatné toho moc nezbyde.
Společnost, u které se rozhodnou akcionáři ukončit její činnost nebude příliš prosperující. Velmi často se přehoupne z dobrovolného ukončení činnosti likvidací do insolvence a následně do úpadku, kde už vůbec nepůjde o likvidační zůstatek.
V takovém případě je dobré že platil § 154, který říkal, že akcionář neodpovídá za závazky a.s.

Závěr z výše uvedeného

Žádná z výše uvedených jedenácti hodnot akcií nevychází v žádném případě z majetku OKD. Natož z majetku jejích dceřiných společností, jak požadoval prof. Mařík ve svém posudku.
Hodnoty, které jsou nejblíže „majetku“ nejsou tržními hodnotami, nýbrž hodnotou protiplnění. Jejich použití je přesně definováno podmínkami, které nebyly v době oceňování akcií OKD splněny. V případě § 183i o vytěsnění dokonce ani v den oceňování akcií nenabyl účinnost.

Poznámka: Existuje ještě mnoho hodnot na akcii, třeba i majetkových, ale to jsou poměrové ukazatele, které se nemohou nikdy stát cenou akcie.

Návrh písemné interpelace NA PŘEDSEDU VLÁDY Babiše:

Pane předsedo vlády,

Jak jistě víte, již delší dobu pracuje v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR vyšetřovací komise, která se zabývá známou kauzou společnosti Ostravsko Karvinské doly, a.s., procesu privatizace firmy a její osud až do současnosti.
Privatizace firmy OKD, a.s. je již mnoho let předmětem pozornosti politiků i občanů. Ve svém komplexu od roku 1991, kdy byl vlastníkem společnosti stát do roku 2018 (a dodnes) kdy se stal vlastníkem znovu stát, činil stát, tedy vláda, mnoho úkonů, jejichž validita byla problematická. Jmenuji jenom některé:
Špatný privatizační projekt v roce 1991, zejména právně neošetřené dary 12 % akcií obcím bez zpětného předkupního práva, což později přispělo ke ztrátě majority státu ve firmě.
Nepochopitelná, ale vědomá operace vlády, ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci a ministerstva financí v roce 1996, kdy s ohledem na pokles ceny uhlí stát (5 dní před zánikem privatizačního ministerstva) převedl akci státu v hodnotě 3,5 miliardy Kč na do té doby minoritního privátního vlastníka.
Vláda v roce 1999 poskytla firmě OKD 22 miliard Kč na odstranění ekologických zátěží, ovšem zpráva o provedení těchto prací není dohledatelná.
Vláda se nebrání nepodloženému tvrzení, že v roce 2004 postupovala při privatizaci menšinového podílu lege artis, což podporuje i nedávný rozsudek odvolacího soudu nad zaměstnanci Fondu národního majetku a znalcem. (stručná argumentace určení ceny je v příloze interpelace).
Stát akceptoval rozhodnutí Evropské komise v roce 2011, která posuzovala privatizaci menšinového podílu z hlediska ceny a konstatovala, že stát prodal za cenu tržní.
Vláda jako hlavní aktér privatizačního procesu dodnes neřekla pravdu nájemcům bytů dříve vlastněných OKD, která vyplývá z principu rozhodování o majektu akciové společnosti, tedy že možnost získat byty do vlastnictví od státu neztratily v roce 2004 ale nevratně ztrátou majority v roce 1996.
Je také pravdou, že stát dodnes neudělal jediný úkon, který by jakýkoliv úkon v privatizaci zpochybnil. Veškerá podání podávaly nestátní subjekty, včetně trestních oznámení, stížností Evropské komisi ač i pozitivní, souhlasné stanovisko se stěžovateli by žádné pro ně uspokojivé řešení nepřineslo.
Ve veřejnosti, v médiích se diskutuje i o osudu plně privatizované firmy po roce 2004. Je otázkou, do jaké míry má moc zákonodárná a výkonná právo kontrolovat privátní subjekt mimo plnění jeho zákonných povinností, odvodů daní, sociálního a zdravotního pojištění či plnění zákonných odvodů z těžby uhlí.
Je ale snadno zjistitelné, že od roku 2004 se v privátní firmě měnili velice často akcionáři, vlastníci akcií, firma akcie vlastnící sídlila v Holandsku, Británii, až po 25 letech prostřednictvím státem vlastněné firmy Prisko, a.s. ji opět vlastní stát. Základní schéma změn je přiloženo taktéž.
Protože si stát ve smlouvě o prodeji sjednal některé pojistky, ale z doložených smluv je nejasné, jestli při změně vlastníka došlo k cesi těchto závazků na nabyvatele vlastnictví je i závažná otázka, zda tyto závazky, týkající se mimo jené nepovolené veřejné podpory těmito úkony nezanikly.
Nedávný pravomocný rozsudek soudu potvrzuje, že prodej minoritního podílu v roce 2004 byl realizován za cenu akcií, jako i v jiných případech prodeje akciového podílu. Ale i současné statutární orgány společnosti, kde jediným akcionářem je státem vlastněná firma Prisko, a.s. vedou spor o mnoho miliard s bankou, která poskytovala firmě OKD úvěry a to způsobem, který budí také pochybnosti. Veřejnost nebyla informována o neúspěšných sporech před Britskými soudy a tak mám obavy, zda je současnému hospodaření firmy věnována odborná pozornost. Garantem je v tomto případě vláda a ministerstvo financí.
Opakuji, jediný subjekt, který vytrvale mlčí je vláda a ministerstvo financí. Nemám na mysli jen vládu tohoto funkčního období, ale vláda jako ústavní instituce je subjekt s kontinuální kompetencí a odpovědnosti a tak nezbývá, než se i na záležitosti schválená Vašimi předchůdci informovat u Vás.
Ptám se, pane premiére:
Má vláda k dispozici své analýzy o celé privatizaci a vizi jak dále postupovat v této věci? Připojila se v adhezním řízení ke sporu, který by pravomocně rozhodnut, takže žádné další úkony činit nemůže. Ale nekonečný seriál změny ve složení akcionářů společnosti OKD, převody majetku mezi subjekty a akcionáři neberou konce a nedávají na první pohled smysl. Má vláda strategii dalšího postupu? Ten řetěz je více než podivný: na počátku vše vlastnil stát (1991), pak firma Karbon Invest do roku 2006, pak RPG Industries, poté NWR se sídlem v Nizozemí, pak NWR se sídlem v Londýně, pak se firma vrátila do Nizozemí a 3. 5. 2016 spadla do insolvence. Tím se ale řetězení nezastavilo. NWR Holdings BW byla již v insolvenci vnesena do firmy OKD nástupnická, zakrátko, v řádu týdnů pak do firmy „správa pohledávek OKD“ a od května 2019 je jediným akcionářem státní firma Prisko, a.s. Může nám smysl úkonů státu vláda vysvětlit?
Kdykoliv se začne mluvit o „otevření určení ceny vládou v roce 2004“ a případném jednání před Evropskou komisí musím upozornit na čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie o podpoře poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků. V případě poskytnutí veřejné podpory neslučitelné s vnitřním trhem se její poskytovatel i příjemce vystavují riziku navrácení podpory. Zbývá si říci, kdo je beneficient, kdo měl prospěch. Jak jsem již řekl, akcionář nezodpovídá za závazky společnosti, podpora byla poskytnuta firmě, a ta je dnes opět vlastnictvím státu. Může se stát, že by sankce Evropské komise mohli dopadnout zpětně na stát?

Má vláda jakousi strategii dalšího postupu? Akcionář neodpovídá za hospodaření společnosti, to je dobré pro stát jako současného akcionáře, ale také značně omezuje možnost státu „hojit se“ na akcionářích předchozích, privátních, o čemž kde kdo mluví, ale právní cesta k tomu neexistuje. Také je zřejmé, a vy jste s vedením sdružení nájemníků OKD hovořil, že žádná alternativa nevrátí kauzu před rok 1996, kdy ztratil stát možnost prosadit třeba tolik skloňovanou privatizaci hornických bytů. Bohužel, ale je to tak. Řekne nám vláda svoji vizi a pravdivý stav věci?
Možnosti parlamentní vyšetřovací komise jsou z hlediska ústavnosti jistě omezenější, než možnosti moci výkonné. Můžete nám svoji vizi nastínit, existuje-li? Bylo by správné, aby vláda provedla vlastní analýzy a v gesci ministerstva financí sdělila svoji další strategii i informaci o současné situaci v hospodaření firmy, penězích na účtech, závazcích, výsledcích sporů vedených u nás i jinde v Evropě. Žádám Vás tedy o Vaše písemné stanovisko.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tags