Otázka sociálního a dostupného bydlení v ČR byla nepochybně silně zanedbána. Ta zanedbanost je důsledkem právě tak naivních modelů řešení, které nás v bytové politice doprovázejí již téměř 25 let. Od direktivního, administrativního přídělového systému, který jsme zdědili po roce 1989, od existence státních bytů, silně regulovaných nájmů byly všechny kroky, ať je realizovala kterákoliv vláda, vždy nepromyšlené, nekoncepční a naivní. Stejně jako dnes. Od bezpodmínečného převodu téměř dvou milionů státních bytů obcím, privatizaci podnikových (ovšem státem vystavěných) bytů privatizovanými firmami – například byty OKD, až po privatizaci bytů družstevních. Výsledek? Obce nechtěly byty, které jim generovaly dík regulaci ztrátu a tak je zprivatizovaly. Dobře obdarovaní nájemníci, ale konec jakékoliv sociální funkce obecních bytů. Teď jim schází. Obdobně přestaly takovou roli hrát bývalé družstevní byty. Dobré dary družstevníkům (státní příspěvek na byt tvořil přes 50% jejich hodnoty), kteří mohou od roku 1992 své byty de facto prodávat na volném trhu. Ovšem jakoukoliv sociální roli tyto byty již nemohou plnit. A tak, ze stávajícího vlastnicky zbytnělého bytového fondu nehraje roli sociálního bydlení prakticky žádný sektor, a štíhlé programy Ministerstva pro místní rozvoj, ve kterých se za 25 let nepostavilo více, než 30 tisíc bytů jsou z tohoto pohledu marginální.

Samozřejmě, že požadavkem dne je rychlá náprava tohoto stavu s využitím opravdu všech reálných možností. Využití bytového fondu soukromých pronajímatelů je nesporně jednou z minoritních možností a nepokusit se ji využít by byla hloupost. Ovšem jen jednou z mnoha. V dostupnosti bydlení se využití privátních bytů nikterak významně neprojeví. To jen všude přítomný pan Šimeček shání klienty, kde by mu stát nejen doplácel nájemné, ale obce by garantovaly též dodržování dobrých mravů v domě. Minimum práce, dobrý výnos. A dobrými mravy se zejména Romské etnikum nevyznačuje. Vyhnáni do ghett a na okraj společnosti bez jakékoliv perspektivy – není se čemu divit.

Dostupné a sociální bydlení je sektor, ve kterém trh nemá sílu. Je kombinací různorodých forem zajištění bydlení kombinovaný trvalou sociální prací, výchovou, zaměstnaností. Myslím, že se vláda zatím plně neuvědomuje tuto situaci a že nutně bude zaskočena neúspěchem svých vizí. Ad absurdum, tato vláda je první, která chce tento stav řešit. Její problém je, že je slepá. Slepá k obdobným, v nedávné minulosti řešeným situacím v zahraničí.

Zamyslíme-li se nad informacemi, které publikují různé instituce – banky, Český statistický úřad, exekutiva, tak nás musí zajímat například zpráva, že v roce 2014 banky poskytly 85.900 hypotéčních úvěrů v objemu 143,4 mld. Kč, když v roce 2013 to bylo dokonce 92.000 úvěrů s objemem 149 mld. Kč.

Proti tomu stojí čísla ČSU o počtu dokončených bytů – což bylo v celé republice v roce 2014 25.238 bytů, přičemž podle počtu zahájených bytů se takový počet přibližně dokončuje každý rok.

První pohled vede ke spokojenosti. Lidé si půjčují, znamená, že se jim daří, kupují si byty. Všimněme si ale skutečnosti, že z počtu poskytnutých úvěrů jen necelých 30% posloužilo nákupu bytů nových. Většina zakoupených bytů jsou byty vystavěné v minulých letech ba desetiletích, které vstupují na trh prodejem od původních vlastníků. Za zmínku též stojí fakt, že více než 28% z tohoto počtu tvoří Praha a Středočeský kraj. Zdánlivě toto číslo nic nevypovídá.

Znamená to však, že v posledních deseti letech změnilo vlastníka téměř 600.000 bytů. Nedávno byl zveřejněn údaj, že za 25 let bylo s finanční pomocí státu podle různých programů Státního fondu rozvoje bydlení vystavěno ne více než 30.000 bytů, které (s mírnou nadsázkou) můžeme považovat za byty dostupné sociálně slabým občanům. Přičemž podle vládních údajů a koncepcí je bezdomovectvím ohroženo až 100.000 obyvatel, zhruba stejný počet obyvatel žije podle stejných zdrojů v tzv. ubytovnách.

Tyto ubytovny však jen asi z 20% provozují obce. Ostatní jsou „zařízení“ různé, diametrálně odlišné kvality a úrovně, kde tyto služby smluvně poskytují soukromé osoby. Tento „sektor“ je politiky nazýván „obchodem s chudobou“, neboť v něm ubytovaní platili „nájemné“ pomocí dávek v hmotné nouzi a podle počtu osob, tedy za malý byt kdesi v malém příhraničním městě tolik, co zaplatíte za nájem v centru Prahy. Toto sice vláda mění, ovšem nesystémově a troufám si říci naivně. Změnou způsobu vyplácení pomoci na úrovni nájemného v místě obvyklého (což je údaj, který dodnes není exaktně definován a v legislativě zakotven co do obsahu) mohou „obchodníci s chudobou“ usoudit, že se jim pronajímání nevyplatí a ubytovny zruší. Břemeno padne na stát a zejména na obce, které ale nemají relevantní nástroje ekonomické i právní, takže lidé skončí na ulici. Obchodník s chudobou nemá prakticky žádnou odpovědnost vůči státu. Kdykoliv může „obchod“ ukončit.

Obávám se ale jiné možnosti, která souvisí s čísly na začátku článku. Například v Děčíně a nejen tam existují dnes celé domy, paneláky, ve kterých původně byty získali nájemníci – od družstva či od obce – a vzniklo v nich společenství vlastníků. „Obchodník s chudobou“ koupí v domě dva, tři byty a nastěhuje do nich tzv. nepřizpůsobivé občany, vesměs nezaměstnané Romy. Nastane úprk ostatních vlastníků, cena bytů dramaticky klesá, z porovnáním z jinými městy na směšnou částku několika málo desítek tisíc korun za byt. Ani ne za rok máte dům s byty ve vlastnictví jedné jediné osoby. On je společenství a rozhoduje o čemkoliv – o výši příspěvků do fondu na opravu (ten nafoukne aniž by skutečně investoval), služby vybere paušálem, který sám určí (dostatečně vysoko, ovšem ani poskytovatel dávek nemá právní nástroj jak jejich oprávněnost kontrolovat). Takže stát má pocit, že zastavil obchod s chudobou, ale trh jak dravý potok si nejde cestu jinak a bude vysávat státní pokladu dál. A chudáci lidé v ubytovnách dál žijí bez naděje na práci, sociální pomoc, začlenění do společnosti, ať si exekutiva říká a plánuje cokoliv. Naivní představa, že se Romské etnikum a ostatní lidi na okraji společnosti podaří ubytovat třeba v pronajatých bytech je nesmyslná.

Mám obavu, že se nám republika rozděluje. Praha, Střední Čechy, Brno, Olomouc, možná další města jsou jedna skupina. Tam doufám spekulant byty nekupuje, aby je pronajímal bezdomovcům – ale – zcela jistě jej nakupují, a počet hypoték to dosvědčuje proto, že byt následně pronajmou jinému a hypotéku splácí vybíraným nájemným. A zejména mladým lidem mnohdy nezbývá, než si takové byty s vysokým nájmem pronajmout, chtějí li budovat rodinu. Sami si na hypotéku (zatím) netroufají.

V Evropské unii dobře vědí, že v dostupném a sociálním bydlení trh tyto problémy nevyřeší. Proto v každé zemí EU naleznete nejméně 10% bytů s ekonomickým, nákladovým nízkým nájemným. Například v Rakousku či Holandsku je to 35% bytů, Francii 16%, v Británii bytové asociace disponují 2,5 miliony takových bytů.

Jejich forma je různá – družstva, obecně prospěšné bytové společnosti, různé neziskové korporace či asociace.

V České republice se zatím nic takového nechystá. Připravovaný zákon o sociálním bydlení je sice počin chvály hodný, ale svoji koncepci nedostatečný. Certifikovat potřebné občany je sice správné, ale odbýt jejich ubytování zjednodušeně způsobem „obec to zařídí“ připomíná volební heslo jednoho významného politického hnutí, nic víc.(Ostatně právě tato strana drží příslušné nečinné ministerstvo). Až se starostové dozví, co se na ně vláda chystá, měl bych obavu z další pražské defenestrace, tentokrát buď ve Sněmovní ulici, nebo poblíž Vltavy.

Zamysleme se prosím, dokud je čas. Je nezbytné bezodkladně začít koncipovat zákon o neziskové společnosti či sociálním družstvu, připravit nástroje pomoci ze strany Státního fondu rozvoje bydlení (který kromě portálu nic významného nekoncipuje), a nebát se pro neziskový sektor využít fondů EU, což bude prospěšnější, než všude přítomná golfová hřiště či cyklostezky.