Dnešní mladá a střední generace to již nepamatuje. Já byl ještě předškolák, když se poblíž naší chaty objevily vozy podobné těm, co ve filmech brázdily divoký západ. Zastavily na louce u lesa a Romové, tehdy jim nikdo neřekl jinak než cikáni, Tehdy v pestrých krojích zapálili oheň, upekli slepici (v okolí u domů vesničanů se jedna dvě ztratily), přišli před dům a babička si nadšeně nechala hádat z ruky. Opravili hrnce a odešli. Nikdo je neurážel, nikoho neohrožovali. Za den, dva vše naložili a jeli dál.
Uplynulo padesát pět let. To jim vozy zakázali a koně dali na jatka. Léta pokusů a omylů, jak nuceně Romskou populaci převychovat, uklidit z očí veřejnosti, potlačit, vnutit do norem a stylu chování většiny, která ovšem žila také v socialismu pod heslem „kdo nekrade, šidí rodinu“. Tak jaký výchova to byla?
Po roce 1989 jsme se začali tvářit, že problém neexistuje, že jej principy tržní ekonomiky vyřeší samy. Zavírali jsme oči a neviděli, že chudých ráj je špinavý (jak se zpívalo) a bídný, nedůstojný jak pro lidi v něm žijící tak pobuřující pro okolí.
Měl jsem štěstí (nebo snad smůlu), že jsem měl od roku 1991 jako přísedící v mezinárodní organizaci pro sociální bydlení (CECODHAS) možnost poznat, že moderní země se nestydí definovat problém a hledat řešení pro lidi na okraji společnosti, bezdomovce, chudé a ohrožené vyloučením. Trpělivě jsem spolu s kolegy na tuto skutečnost upozorňoval vlády a její ministry s kompetencí pro bydlení. Marně. Všemocná privatizace v paradoxu s trvale regulovaným a tedy nízkým nájemným vše deformovala. Obce získaly v roce 1991 ze dne na den statisíce bývalých státních bytů. Jakmile ovšem stát přestal dotovat Okresní podniky bytového hospodářství a obce z vybíraného nájemného nestačily pokrýt náklady na provoz a nutné rekonstrukce zanedbaného bytového fondu, zastupitelstva nalezla jediný lék: Privatizaci. Vše co šlo převádět do vlastnictví nájemníkům, ti šťastni, že lukrativní majetek získávají pod cenou, jejich slepou politiku hájili. Prostě ráj, souznění. A čas běžel.
Četl jsem články včerejších zpráv. Prý Bohumín či Havířov, dík ne moc promyšleným změnám práva pro vyplácení různých dávek, odmítají vyslovit souhlas pro osoby ubytované v ubytovnách na teritoriu jejich měst. Je jejich chování odsouzeníhodné, nehumánní, neetické a Bůh ví co ještě? Nesmysl. Je to jen důsledek oné dlouhodobé slepoty politiků a naivních řešení metodou pokusu a omylu. Hlas starostů neposlouchají.
Předně. Bohumín a primátor Petr Vícha nepatří k městům s bezhlavými privatizačními plány. Ponechal si dostatečné množství obecních bytů a má promyšlenou místní bytovou politiku. Že odmítá být sběrným táborem chudých a tzv. problémových lidí ze severní Moravy? Za to ho chcete odsuzovat? On má nahrazovat roli státu? To je nesprávné a naivní hodnocení.
Mnozí starostové dobře vědí, že jejich krok konečně shodí růžové brýle politiků a donutí je k řešení. Nejméně tři měsíce mají lidé na to, aby v rámci řízení, které zahájí příslušné úřady (a po tu dobu jim finančně pomohou) aby si nešli řešení. Aby nalezli bydlení za ceny v místě obvyklé, nikoliv u podnikavců kde výše „nájemného“ odpovídá výši ochoty státu za chudé nájem platit. Petr Vícha nikdy nebyl člověk bez sociální citlivosti. Naopak. Ale patří mezi ty, kteří volají po rozumném, promyšleném řešení a to, bohužel, nepřichází. Takže ty tři měsíce tikají i státu. Ten je za stav odpovědný, starostové nikoliv.
Neříkáme si též pravdu. Kdo navštívil Mostecko, Šluknovsko a další lokality plné „ubytoven“ pochopí, že v důsledku dlouhodobě podceněné sociální práce s těmito občany je situace neudržitelná. Hluk, zápach, práci již ani nehledají, žijí jen na dávkách. Občan většinové populace jde do práce a jeho plat je stěží 20 tisíc korun. Rodina žijící s pěti dětmi na dávkách obdrží trojnásobek, a ještě se mu vysmívá. A politici vedou spory o strategii agentury pro začleňování, o osoby a obsazení. Chápete, co si lidé myslí? Raději to ani nenapíši.
Je čas přiznat, že tento problém jsme nezvládli, po léta jsme se ani nepokoušeli. Ministryně Marksová snad až zoufale apeluje na rozumná řešení. Její „Koncepce sociálního bydlení do roku 2020“ leží někde mezi ministerstvem práce a Úřadem vlády. Ať je jaká je, tak je to první materiál svého druhu po 25 letech. A mezi tím si zase hegemon hraje na génia, tedy zasahuje sněmovna. Neznám úspěšných geniálních pokusů poslanců substituovat státní správu předložením promyšleného řešení. A tento případ je jen dalším důkazem, že by měli nalézt pokoru a ctít svoji vládu.
Nejen já mám k zmíněné koncepci mnoho výhrad. Především se odlišuje od úspěšných modelů moderních zemí, například Rakouska, Británie či Skandinávie. Snaží se řešit jen část problému. Neziskový sektor s nízkým ekonomickým nájemným, který u nás představovala bytová družstva, také dík poslaneckým deformacím již svůj účel dvacet let neplní a ani plnit nemůže. Co se postavilo s padesáti procentní podporou státu, se za pakatel rozdalo těm, co měli v pravý okamžik štěstí, že jsou členy. Žádná perspektiva, nová výstavba, sociální zaměření. První co nám chybí je rychlá obnova neziskového sektoru.
Pokud jde o ubytovny, již před rokem jsem si dopisoval s bývalou ministryní pro místní rozvoj, dnes eurokomisařkou Věrou Jourovou a zahraniční zkušenosti jí nabízel. S jejím náměstkem již vloni v létě objížděl ubytovny Ústeckého kraje. Odborná doporučení alespoň vymezovala rámec řešení. Například ubytovací služby jako vázaná živnost, odpovědnost pronajímatelů za čistotu a pořádek, dodržování dobrých mravů. Dávky musí být doprovázeny intenzivní sociální prací, rekvalifikací, akcent je třeba dát na mladou generaci a docházku do škol. A především, nezavírat oči, nazývat věci tak, jak jsou. Náměstek byl ihned po příchodu nové ministryně Šlechtové vyhozen a sekce zrušena. Skvělé.
Chceme-li zavádět něco jako „domovské právo“, tedy říci že obec bude s ubytováním pomáhat (třeba jen souhlasem s vyplácením dávky) jen občanům s řádným trvalým pobytem v obci, pak musíme též říci, co s těmi ostatními. Musíme se smířit, že radikální řešení ze dne na den nic nepřinese. A vize pořád nepřichází. Stát je jak chytrá horákyně.
Divme se obavám občanů před imigrací. Doposud jsme neuměli vyřešit domácí potřebné a teď se otevíráme hostům? Pokud je zasadíme do oněch ubytoven doufáme, že okamžitě odejdou, protože (s nadsázkou) budou mít možná horší podmínky než v subsaharské Africe? Snad jen to, že je zde mír je může lákat.
Po sté říkám, že jde o problém natolik závažný, že jeho úvodní kapitolou řešení by mělo být jasné pojmenování všech problémů a rozdělení úkolů. Nejen MPSV, ale i další ministerstva, místní rozvoj (výstavba), školství (výchova a vzdělávání), vládní agentura proti sociálnímu vyčleňování, tedy rámec řešení vládní koncepcí. Zákon o sociálním bydlení je jen jeden jeho bod a je štěstím MPSV, že jej má v řešení ze všech nejdál. Ale i to je málo. Chce to koncepci a rozdělení úkolů na úrovni vlády. Sociálním demokratům to jejich odborná komise doporučuje, co se vlády spoluujala. Sjezd ČSSD k tomu přijal usnesení. Ale skutek se nedostavuje. Proč?
Nenasazujte teď psí hlavu starostům a snažte se je pochopit. Na korekce je čas, dokonce i na dočasná přechodná řešení. Ale je třeba znát cíl, model, ke kterému směřujeme. A ten doposud neexistuje, nebyl formulován. Jinak se vrátíme o desítky let zpět. Francie při malém zaváhání to zažila. Obytné přívěsy s Romy na kraji měst. Ten posun má být jen v tom, že to nebude koňský povoz?