A změna není (zatím) na obzoru ani dnes. Podle paní ministryně Dostálové „všechno je jak má být“.
Vzpomínám si, že když byl David Cameron britským premiérem, pronesl někdy v roce 2015 projev před svými straníky, ve kterém se věnoval bydlení.
Dostupné bydlení, zejména pro mladé lidi, považovali tehdy konzervatisté za svoji prioritu. Proto premiér oznámil uvolnění pravidel, aby bydlení bylo více dostupné. Mimo jiné řekl:
„Když generace mladých dvaceti a třicetiletých lidí se každé ráno probouzí ještě pořád ve svých dětských ložnicích, to by mělo být signálem a budíčkem pro nás, že to není v pořádku“.
Ta věta je kouzelná a říká vše.
On perspektivu spatřoval nikoliv jen v tlaku na nízkonákladové stavby neziskových Housing Associations (bytových asociací) ale v nabídce „startovacích bytů“ pro tuto generaci. Ta směřuje pro ty, co si kupují své první vlastní bydlení a je jim méně než 40 let.
Samozřejmě, že ne vše se daří, současní britští politici si stěžují na to, že trh s byty je deformován. Ale dnes je nejen v Británii ale ve většině zemí moderní Evropy jasné, že řešení problematiky bydlení spočívá v komplexnosti nástrojů trhu, tedy v dostupnosti bydlení vlastnického, udržitelnost bydlení nájemního, nabídka bytů neziskových společností, družstev či různých korporací za nižší cenu a ekonomický, tedy nákladový nájem, který je podstatně nižší než nájemné tržní a konečně moderní, sice přísný, ale funkční model pomoci lidem na okraji společnosti, tedy systém pro který se u nás vžil název „sociální bydlení“.
Celý svět se dostupným bydlením zabývá. A v Británii existují 2,2 miliony bytů v Bytových asociacích, které jsou určeny pro lidi v potížích. Tento projekt je však namířen na pracující mladé lidi se schopností dosáhnout na vlastní bydlení za rozumnou cenu. Obecně v Evropě podle údajů organizace Housing Europe je cca 11 % levnějších bytů neziskových korporací z celkového počtu bytů.
Čtvrteční pořad „Máte slovo“ v České televizi bych nenazval jinak, než exhibice podnikatelů, developerů, tvrdících, že vlastně se pro veřejnost obětují a prakticky z výstavby nedosahují zisků, že vše je drahé protože stavební materiál je drahý, mzdy rostou, daně jsou zvyšovány, stavební řízení je nepružné, v Praze bude vždy draze stejně jako v Brně i jinde, že mají lidé bydlet jinde a dojíždět do bohaté Prahy za prací z Jihlavy, Liberce a podobně. Jedině snad pan poslanec ze strany Pirátů namítal cosi relevantního. A někteří lidé z publika.
Ono totiž bydlení v České republice trpí již téměř 30 let stejnou chorobou, Neexistence praxí osvědčených modelů řešení, které by předložila vláda, širší spektrum nabídky různých forem bydlení, dlouhodobá strategie a vize. Dnes je špatná právní úprava bydlení vlastnického, družstevního a nájemního, víra ve funkci trhu v devadesátých letech nebyla doprovozena existencí tržně konformních nástrojů. Tak místo toho, aby se stát postaral i o existenci forem bydlení pro lidi v potížích, nečinností státu vznikly podivné ubytovny, kde za velké peníze pronajímají podivní podnikatelé hrozné byty. Po dlouhé době zaklínání regulací nájemného, v jejímž důsledku obce kvůli ekonomickým ztrátám rozprodaly za pakatel téměř 700.000 bytů, které získaly bezplatně od státu. Namísto podpory družstevní výstavby a respekt k této formě bydlení byla i tato forma privatizována vlastními členy. Varování jsme slyšeli ze zahraničí již v devadesátých letech, tlumočili jsme ho všem vládám, a…nic. Neziskový sektor po 30 letech nevznikl a je v nedohlednu. Téměř všichni se tváří, že pomůžou jakési investiční programy a stejně jako komunisté v padesátých letech nevědomky volí tu nejdražší metodu výstavby z možných. Tak za sto let postaví potřebný počet bytů. Copak není opravdu jiných možností?
Současná vláda sice přijala dobrý program ale po roce? Premiér prohlásil, že „zákony nejsou potřeba“ a vláda sklapla podpatky. Koncepce? Nikde. Novely korporátního a občanského zákona? Pokud jsou, tak mnohdy přinášejí ještě horší úpravu, než tu kterou novelizují. Akademická normotvorba bez praxe. Sociální bydlení? Netřeba, jen investice. A ty problémy praxe? Vlastníků, družstevníků, dluhové pasti na sousedy? Koho to zajímá. Petice do koše.
Nejsem skeptik či člověk, který když není vše podle něj, tak bude jen hudrovat. Spíš pamětník, snad veterán. V oblasti působím celý život. Ale jako v minulosti, i s mnoha politiky současnými jsem diskutoval, a to zcela nedávno. Prosím je, aby svolali představitele družstev, nájemníků, vlastníků bytů a zvlášť domů, developerů a stavebních firem, vlastníků spravujících nejvíce bytů v republice, realitních kanceláří, finančních ústavů, banky a zejména obce, platformu pro sociální bydlení. Ty by měli vyslechnout a podle jejich zkušeností a potřeb začít s reformním plánem a jeho realizací. Na to stačí měsíc času. Tak se postupuje ve většině moderních zemí. A neskromně – já jich za 30 let odborné praxe v různých postech projel dobrou stovku. A věk na to, abych rozdával rady mám již také. A jsem přesvědčen, že tak by vláda získala potřebnou analýzu i návrhy , jak dál. Ale je to, zdá se, marné.
A zatím je to …jako před lety. A ta věta o dětech, které ve třiceti – čtyřiceti bydlí ve svých dětských pokojích, kterou jsem citoval v úvodu, u nás neplatí? Co myslíte? Kdesi před rokem 1989 ( v jednom filmu) se říkalo „počkám až televize nastaví zrcadlo“. Tehdy v jiných souvislostech. Teď jej Česká televize politikům nastavila. Jak se hodnotí?