Politici neustále mluví o odpovědnosti, péči řádného hospodáře při spravování státu. Ač chápu vyjádření pana Zimoly, že se strana musí zbavit břemene, které kauza Altner pro ČSSD znamená, musím namítnout, že radikální gesto „prodejme Lidový dům a začněme znovu“ je signifikantním porušením všech zásad péče řádného hospodáře už jen proto, že jeho návrh nedoprovází ani náznak právní analýzy situace, ve které se (majetkově) strana nachází.

Na okraj poznačuji, že právě absence analytické činnosti ČSSD, omezení vlivu odborných komisí strany na program, strategii a pocitová řešení praktické politiky jsou první příčinou neúspěchu strany v současnosti. Pokřivený pohled praxi odtržených politiků, kteří zvolením (významným funkcionářem, poslancem, jmenování ministrem) pojali všechnu moudrost světa je důvod, proč se potřeby a očekávání občanů míjí s pocitem politiků strany, co od ní veřejnost očekává. To ale není předmětem této informace.

1. Historický exkurz:

ČSSD je stranou s ohromnou tradicí. Lidový dům (LD) je jejím historickým majetkem. Když se v roce 1920 odštěpila (zjednodušeně) Marx-Leninská část strany věřící v diktaturu proletariátu, nikoliv v demokracii, chtěla zcizit i LD. To se jí povedlo až v roce 1948 (od roku 1945 byl LD v tzv. Národní správě). Ovšem násilným pohlcením ČSSD komunisty pro roce 1948 (jak dosvědčila řada rozsudků po roce 1989) strana nezanikla. LD vlastnila před rokem 1948 společnost Cíl, jejíž akcionáři emigrovali a činnost ČSSD i společnosti uchovali v právní kontinuitě i mezi lety 1948-1989. Proto již v únoru 1990 souhlasí KSČ s předáním LD zpět ČSSD (ale v protokolech se dopustily obě strany určitých chyb). Občanská demokratická strana (nepřímo) chápe ČSSD jako závažného konkurenta a chápe, že LD s hodnotou přes miliardu korun může být významným zdrojem peněz (pronájmy, prodej pozemku – dnes hotel Marriott) a tak se brání, chce respektovat zákon FS z roku 1991 o navrácení majetku lidu, když tvrdí, že LD propadl státu a Ministr financí Kočárník odmítá majetek vydat.

Situace se řeší až za předsednictví Miloše Zemana, dík jeho důvěře k lidem okolo sebe poněkud povrchně, což dává důvod k podezření, že na straně chtěli někteří funkcionáři „vydělat“. Zemana vystrašili že by podepsal cokoliv, jen aby majetek neprohrál.

Lidový dům vedl několik sporů, první zastupoval JUDr. Blanický, advokát. Šlo o základ, tedy o určení „čí je majetek“ a JUDr. Blanický v něm uspěl. Ten vlastně vyhrál ČSSD LD!

Vznikl ale jiný problém. Rozsudek potvrdil, že vlastníkem LD je společnost CÍL, a.s., která byla od roku 1920 jako firma založená ČSSD zapsaným vlastníkem. Ovšem rejstříkový soud žádal důkaz o tom, že tato společnost nezanikla a žádala potvrzení legitimity údajů nutných k zapsání zástupců – statutárních činitelů společnosti a tím dokončení celé legalizace. Bez takového zápisu by předchozí výsledek JUDr. Blanického byl k ničemu.

 

Proč Zeman nenechal ve sporu pokračovat úspěšného advokáta Blanického? Ptal se Miloše Zemana nebo JUDr. Blanického na to někdo?

 

Altner byl advokát neblahé pověsti[1]. Rejstříkový spor nebyl taktéž jednoduchá a neúspěch by znamenal ztrátu vlastnictví. Proč ale Ivo Svoboda nepožádal renomované právníky ale neznámého Altnera, který si vůbec nevěděl rady, a tak v den podpisu smlouvy s ČSSD podepsal on smlouvu s JUDr. Hájkem a JUDr. Halbychem, se kterými se v případě úspěchu měl dělit na tři díly, to dnes nikdo nevysvětlí. Miloš Zeman byl přesvědčen Svobodou, že je to poslední šance.

Nebyl to spor snadný, ale nakonec byl završen úspěchem. ČSSD, tedy Miloš Zeman měli Altnerovi zaplati, výše odměny byla formulována jako 10 % z tržní hodnoty LD. To se nestalo.

1. Altner:

Proč? Částečně proto, že Altner se nechtěl dělit. Je nad rámec této informace uvádět, jaké naivní finty pan Altner na hranici pomatené mysli dělal. Pokud by přijal plnění, tak by Hájkovi s Halbychem vznikla aktivní legitimace podat žalobu každý na třetinu odměny. A tak Altner dělal podivné operace, převáděl pohledávky, mlžil. ČSSD deponovala některé prostředky v úschově, ale i tu Altner odmítal. Trpěl až paranoiou, o čemž svědčí doklad v mém archivu, že někteří odborníci zvažovali zbavit jej svéprávnosti, určit mu opatrovníka a s tím situace dořešit. Jednali s jeho bratrem, který chtěl privatizovat (Lázně Třebotov??) s některými dalšími advokáty a exekutory (nemohu jejich jména uvádět, ale osobně je znám). Když po neúspěchu Vladimíra Špidly nastoupil Stanislav Gross a po něm Jiří Paroubek, na zasedání ÚVV, kde Gross rezignoval informoval SG o „kostlivci ve skříni“ tedy o nedořešené kauze Altner. Jiří Paroubek (kromě zastoupení advokáty) pověřil některými úkony, a hlavně jednáním přímo mne – zde je zdroj mých informací, protože jsem se v letech 2005-2010 s mnohými aktéry sešel. Paroubek byl jediný předseda strany, který chtěl problém vyřešit. Nabízel Altnerovi vyplacení částky 125 mil Kč – Altner odmítl, žádal (v pomatené mysli) přes miliardu.

Zjišťovali jsme možnosti řešení. Řada renomovaných AK určitá řešení navrhovala (Císař, Češka, Smutný) Jednali jsme s Hájkem a Halbychem, kteří nabízeli spolupráci. Expertízu zpracovali odborníci z právnických fakult. Paroubek se snažil jejich prostřednictvím o dohodu s Altnerem (dohodu o narovnání – což neznamená, že jeho nárok uznáváme ale že nechceme ve sporu pokračovat). Proč se to za Jiřího Paroubka nevyřešilo (do roku 2010) bylo jednoznačně pro překážky a obstrukce Dr. Altnera.

 

ČSSD zastupovala AK Kříž Bělina (později jen JUDr. Bělina). Bylo by nekorektní jejich práci hodnotit, mnozí odborníci však nechápou jek mohli tolerovat fakt, že spor probíhal tolik let, když v tom důsledku relativně malá pohledávka narostla do dramatických rozměrů. Totiž že se jí za čas vyšplhá částka ve výši 18,7 milionu korun na téměř 340 milionů. Stalo se tak kvůli tomu, že uzavřená smlouva obsahovala ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,3 % za každý započatý den, kdy ČSSD byla s platbou v prodlení. To advokáti v potaz nebrali?

1. Proč ČSSD neplatila a proč nekomunikuje s veřejností?

Rozsudek je velice pochybný, když nebylo vinou ČSSD, že se spor vlekl tolik let. Zjednodušeně řečeno, překážky byly i ze strany Altnera, a tak není zcela bez reálné šance, že strana v dovolání, popřípadě u Ústavního soudu uspěje a částka bude snížena. Kuloárně advokáti odhadují, že by mohla být snížena o třetinu, možná o polovinu. Jsou to odhady ale od odborníků, o kterých nepochybuji.

Nastal problém, že pokud by strana zaplatila celou částku dle rozsudku (s Altnerem se částečné plnění domluvit nedalo) chtěl (neověřeno) převod peněz do Švýcarska (zase spor s Halbychem a dědici zemřelého Dr. Hájka?) reálně hrozilo, že by vydané peníze od Altnera nikdy nedobyla zpět. Proto podala dovolání a žádala (úspěšně) o odklad povinnosti plnit.

Takový postup je, nejen podle mého hodnocení, správný, resp. pochopitelný.

Vedení ČSSD v této věci se však, podle mého názoru, nechová dostatečně otevřeně. Velice jí uškodilo to, že občané po právu považují vykonatelný rozsudek za „svatý“ a když neplní, okamžitě jsou exekuovaní. Jiný postup a nabízí se jich celá řada (soudní úschova, deponovat částku na zvláštním účtu) a jasná proklamace, že v okamžiku rozhodnutí (nejpozději) Ústavního soudu bude strana plnit by jistě byla na místě. Pokud ji strana udělala, tak „stydlivě“ a nikdo o tom neví.

1. Závěr:

Jsou právní úkony, které nelze vzít zpět. Pragmatický postup pana Zimoly – změňme se, vydejme majetek, který už pak nikdy nebude ničím jiným než symbolem selhání funkcionářů strany – od Miloše Zemana (s výjimkou Jiřího Paroubka) až po vedení současné, nelze podpořit. Je to majetek strany a pokud by se strana rozhodla v referendu či na sjezdu, nebude to ničím jiným než přiznáním neschopnosti současné generace uhájit majetek a historii strany. Na můj vkus je majetek nevyužívaný efektivně, o komerční pronájem podstatné části prostor měl zájem kdejaký podnikatel. Alternativ je celá řada. Ale jeho prodej je, alespoň pro mne, zcela nesprávným a také nedůvodným řešením.

Hledejme příčiny volebních neúspěchů ČSSD, sám trpím jak raněné zvíře nečinností strany v oblasti dostupného a sociálního bydlení, kde (po mnohačetných zahraničních zkušeností z téměř stovky států světa), navrhuji vytrvale od roku 2010 možná řešení vycházející ze zkušeností Rakouska, Británie, Francie, ale marně. Nemáme řešení a setrváváme v naší nečinnosti tam, kde mají občané problém, třeba právě v bydlení. Ale vydání majetku je podle mě jen laciným gestem.

 

 

JUDr. Ivan Přikryl