Cestujeme po Evropě, již nejsme v úžasu nad vším, co do roku 1989 bylo snad jen snem. Ale pokud se zaměříme na řešení vcelku předvídatelných důsledků transformace společnosti kdy jako protiváha úspěšných a spokojených občanů vymezuje se skupina lidí na okraji společnosti, těch, kteří nenalezli cestu k důstojnému životu ve vzdělání, iniciativě, práci a důstojném bydlení, jako bychom byli opravdu slepí a hluší. A také nemáme řešení pro občany, kteří s ohledem na svůj věk jsou odkázáni jen na důchod ve stáří a ten je v nepoměru k výdajům na živobytí, bydlení především.

Neměli bychom obdivovat jen příznivé ceny na Londýnské Oxford Street či jinde, ale zajímat se také o to, jak se společnost o obdobné skupiny v Británii stará.

Pokud bychom tak učinili, zjistíme, že již více než 200 let je budován systém sociálního bydlení, který zajišťují obce spolu s neziskovým sektorem, bytovými asociacemi (Housing Asociations), které v Británii vlastní přes 2,2 milionu bytů. Klienty jsou vesměs imigranti, mj. též potkáte Romské rodiny od nás, které, jistě po počátečních konfliktech zatíženi „zlozvyky“ z naší vlasti nacházejí slušné životní podmínky, pokud trvale nemají jen nataženou ruku k pomoci od druhých. Jejich systém je podrobně analyzován a nesporně je inspirací pro možná řešení u nás. Rád komukoliv tyto analýzy předám.

A co u nás doma? Když jsme v roce 2005 po mnoha letech odblokovali dosud regulované nájemné, když regulace nebyla trvale udržitelná a upozorňoval na to Ústavní soud opakovaně, vycházeli jsme z existence funkčního systému adresné pomoci těm, kterým náklady na bydlení překročí 30% čistého rodinného příjmu a předpokládali obnovení neziskového sektoru, mj. též podle Britského nebo Rakouského modelu (obecně prospěšné bytové společnosti) či formou sociálně zaměřených bytových družstev.

Od roku 2007 se však ministři pro místní rozvoj střídali jak svatí v Orloji ale popisovat výsledky jejich práce v bytové politice je zcela ztráta času. A ten stav nevšímavosti ke své kompetenci, bohužel, trvá dodnes.

A tak nastává obvyklý postup. Trh si prorazil cestu i tam, kde stát mlčí. Poskytování ubytování pro lidi bez práce a příjmů, s využitím poměrně štědrého a nedomyšleného systému sociální pomoci se ujali soukromí pronajímatelé, cestou různých forem tzv. ubytoven. Ovšem s tím, že za provoz nenesou v podstatě žádnou odpovědnost a jediným důvodem jejich „dobročinnosti“ je zisk. A pokud ho nedosáhnou, vcelku bez problémů ubytované vyhodí na ulici. Vládám pravice to nevadilo, současná koalice však také s řešením otálí, až hrozí, že ji události předběhnou..

Majitelé ubytoven moc neriskují, možná doufají, že jejich kapacity stát využije při řešení očekávané imigrační vlny z Arabských zemí, Afriky či Ukrajiny. Ale bez zisku dobročinnost provozovat nehodlají. Takže bez peněz současné ubytované vykáží na ulici.

A stát? Klidně, pomaloučku, zvolna připravuje zákon o sociálním bydlení, tedy zatím jen koncepci s horizontem účinnosti v roce 2017. Ale při projednávání novely zákona o pomoci v hmotné nouzi starostenské lobby v obou komorách Parlamentu podpoří návrh opozičního poslance Stanjury – výplata dávek k hmotné nouzi osobám ubytovaným na území obce je podmíněna jejím souhlasem. Když jej obec nevydá, stát pomoc přestane vyplácet. Že je to nesystémové (je to samospráva či svěřená státní správa) nikoho příliš nezajímá. Ještě tři měsíce pak může občan získat finanční pomoc a pak? Co vlastně bude pak?

Obce namítají, že tito občané přišli z jiných měst a obcí do jejich obce jen proto, že v jejich „původní“ obci ubytovny nejsou. Ať si pro ně nalezne řešení obec, kde byli hlášeni k pobytu dříve. Prostudujeme-li zákon o evidenci obyvatel, pak se u těchto osob můžeme dostat až k obci, v níž se narodili….

Domovské právo náš právní řád nezná.

Domovské právo bylo upraveno zákonem č. 105/1863 ř.z., který byl účinný do roku 1949. Podstata institutu  domovského práva spočívala v nerušeném právu občana zdržovat se ve své domovské obci. Důležitou součástí domovského práva byla rovněž  povinnost obce postarat se o svého občana, pokud zchudl, či byl ve složité sociální či zdravotní situaci. Občané příslušní do obce nemohli být za žádných okolností z této obce vypovězeni či vyhoštěni „ §1 Právo domovské přináší s sebou, že ten kdo je má, může se v této obci nerušeně zdržovati a zchudl-li by, od ní zaopatření žádati. Občané, kteří do obce, v níž bydlí, i přísluší nemohou býti z této nikdy vypovězeni ani vyhoštěni.“Předminulé století dávalo více, než moderní, současný, sociální stát.

Pojem domovské právo byl interpretován jako osobní právní poměr určité osoby k určité věci a rozlišovalo občany do obce příslušné a občany do obce nepříslušné. Někteří občané do obce nepříslušní mohli být  tzv. společníky obce. Společníci obce neměli v dané obci domovské právo, avšak vlastnili zde nemovitost anebo zde platili daně ze samostatně provozované živnosti. Ostatní byli tzv. přespolní. Chceme se vracet do poloviny devatenáctého století? Nebo tato práva pojmeme vizí 21. tedy našeho století?

Obce jsou však postaveny do složité situace. Byty získané před 25 lety bezplatně od státu rozprodaly. Nemají tyto občany kam umístit a mnohdy se brání přílivům přespolních. Domnívají se, že podstatná část z ubytovny odejde, když stát přestane platit a když v obci bydlení nenaleznou, přemístí se „jinam“. A to už není jejich problém.

Občané to přivítají. Lžeme sami sobě, když nepřipouštíme, že soužití s touto komunitou je kritické a jen stěží akceptovatelné. Na nedávném setkání se starosty o tom otevřeně mluvil zástupce ombucmanky JUDr. Stanislav Křeček. Ale i to je součást zadání – bez trvalé sociální práce s těmito lidmi se změna stavu nedostaví.

V úžasu konstatuji, že až doposud (16.7.2015 10, 30 hod.) je vláda mrtvým broukem. Kromě apelu paní ministryně práce a sociálních věcí na obce a města se neděje nic. Doufám, že v legislativních týmech na MPSV a MMR se intenzivně pracuje na řešení, chci tomu věřit.

Nejčistějším řešením by bylo Stanjurův příspěvek zrušit s tím, že vláda nastíní, jak bude tuto oblast řešit buď v zákoně o sociálním bydlení, nebo v novele zákona o hmotné nouzi.

Mám ale obavy, že takovou sociální odpovědnost zákonodárci neprojeví. Vůle Parlamentu, ať složena s konkrétních lidí a záznamem o hlasování doložitelná, je v vůle zákonodárců podstatě anonymní.

Platforma pro sociální bydlení ve spolupráci s Českou společností pro rozvoj bydlení tak připravili jiné řešení. To říká, že když obec odepře souhlas k výplatě dávek pro občany žijící v obci déle než tři měsíce, musí jim zajistit nájemní bydlení, popřípadě tzv. krizový byt, a to nejméně na rok. Tím získá jak stát, tak občan čas k nalezení definitivního řešení. Prosadí ho předkladatelé, tedy někteří rozumní poslanci?

Podotýkám, že Listina práv a svobod zaručuje každému, kdo je v hmotné nouzi na nezbytnou pomoc k zajištění základních životních podmínek. Tedy nesporně ubytování mezi ně patří.

Nejsem kněžna Libuše, ani prognostik, to bych byl prezidentem a ten také k věci mlčí. Ale nečinnost je cesta do pekel. K problému těchto lokalit nelze vyloučit, že se naše země v několika následujících letech nevyhne ubytování azylantů se zemí, kde je ohrožen jejich život nebo i ekonomickým imigrantům. Ti, získají li povolení k pobytu, budou též pomoc v hmotné nouzi nárokovat.

Řešení je jen jediné. Procitnutí ze snu a intenzivní práce na dokončení změn v oblasti sociálního bydlení. Obdobné problémy řešila zmíněná Británie v sedmdesátých letech minulého století, tedy téměř před padesáti lety. A trvalo snad dvacet let, než došlo k revitalizaci neziskového a sociálního bydlení. Vystavěno v té době bylo snad milion bytů. Obce získaly řadu nástrojů jak developerům nařídit určité procento bytů pro sociální potřeby. A funguje to. Neztrácejme proto čas.

Necítím se vůbec konformně, když se podívám na historii svých blogů. Když čtete nadpis článku kladete si otázku, jestli jsem nezešílel. Píšete pořád o stejném, můžete namítnout. Ale je to proto, že na oblast sociálního bydlení platí starý vtip o NATO: No Activity Talking Only – žádná aktivita, jenom řeči. A když se nějaký čin dostaví, tak přináší jen potíže a rizika.