26 let po listopadu – zapomenutá historie – díl 1

18.11.2015
By

Trochu si říkám, kolik příběhů se v těch dnech odehrálo a upadnou v zapomnění. A tak přidám pár vzpomínek s profesního prostředí, které jsem prožil já.

Pracoval jsem od roku 1981 v jednom středním bytovém družstvu- SBD Litoměřice a jezdil do dodnes největšího bytového družstva – SBD Pokrok „pro rozumy“, neboť v něm pracovali lidé, někteří dodnes známí a činní – JUDr. Pavel Rychetský, například, nebo také Ing. Ota Karen. Bytová družstva byla do roku 1988 řízena Českým svazem bytových družstev, ten vydával různé závazné směrnice, vzorové stanovy a měl svoji strukturu obdobnou organizacím Národní fronty – krajské výbory, sjezdy, ústřední výbor a podobně. Svaz byl asi pro mnohé dobrá trafika v době, kdy bylo cítit, že dřív nebo později dojde ve společnosti ke změnám, byla otázka, k jak zásadním. A tak se v roce 1987 rozhodl vedoucí oddělení ÚV KSČ, jistý Kamil Kohlíček, že se posadí do jeho čela. Kdoví, možná tušil, že se blíží konec „starých časů“. Personální výměnu provedl dost hrubě – svolal předsednictvo svazu a nechal odvolat poměrně mladého předsedu – Ing. Proška, který mimo jiné patřil více mezi odborníky než politiky. Ať to bylo jakkoliv, když toto čtyřicetiletému Proškovi oznámil, Prošek zemřel na srdeční selhání a Kohlíček se stal předsedou.

Po 17. listopadu 1989 jsme žádali, jakmile byla zrušením článku 4 ústavy zrušena vedoucí úloha KSČ, aby Kohlíček udělal to, co jsme udělali v té době všichni ve svých družstvech – svolali jsme členské schůze, aby tyto rozhodli svobodně bez diktátu, koho potvrdí ve funkci ve vedení družstev a koho ne.

Kohlíček si dělal v Podolí v budově svazu, co chtěl. Když byla odvolána vláda ČR, tak tuším Pitrovi a spol. pronajal v budově kanceláře, například, ostatně též přidělil milionovou dotaci bytovému družstvu zaměstnanců ÚV KSČ, jehož předseda jakýsi pan Vršovský byl prý takový šíbr, že málem družstvo prošustroval. Brnu zase dominoval jistý Liška, prý důstojník StB, zejména funkce ve svazu byly rozdány před rokem 1989 pečlivě. Do družstev již tolik nomenklatura nezasahovala, proto v nich pracovali po roce 1989 mnozí členové nové polistopadové vlády. Nebo prokuratury, například Ludvík Brunner, ale již zmíněný JUDr. Pavel Rychetský, Ing. Jitka Zetková a další.

Ale vraťme se zpět. Kohlíček pod tlakem družstev svolal sjezd bytových družstev na 30 ledna 1990 – kam jinam, než do jeho domácího prostředí – do prostor Vysoké školy politické ÚV KSČ. Snažil se sjezd jakkoliv oddálit, dokonce se pokoušel šířit den před sjezdem fámu, že v areálu je bomba. Soudruzi tehdy ještě nevěřili, že jejich doba je definitivně pryč, to se zdá jen dnes, s odstupem doby.

Když jsem na sjezdu přednesl svůj diskuzní příspěvek a začal slovy „dámy a pánové“ šumělo to celým sálem. Nicméně většina účastníků měla jasno, co chce – odvolat Kamila Kohlíčka, transformovat Český svaz bytových družstev z pseudostátní instituce na zájmové sdružení reprezentující 900.000 členů bytových družstev, schválit nové stanovy, neboť svaz ztratil napojení na státní rozpočet a musel žít s příspěvků družstev na činnost. Tehdy jsem byl zvolen místopředsedou pro legislativu a o pár měsíců později předsedou svazu.

Těžko se dnes hodnotí, zda jsme byli úspěšní, já myslím, že jen částečně. Změny stanov svazu, snížení počtu pracovníků z 330 na 30 odborníků na oblast práva, ekonomiky a údržby, to jsme myslím zvládli. Spolupráce na zákonech byla ale složitější, kdy zejména ten transformační – číslo 42 z roku 1992 dal družstevníkům dost zabrat. Budoucí předseda Družstevní unie byl jmenován zmocněncem vlády pro transformaci bytové politiky, ale svoji práci Ota Karen nestačil dokončit, jakmile se dostal k jednání s ministrem financí Václavem Klausem, byl doslova vyhnán, neboť koncepce bylo pro mnohé tehdy jedovaté slovo a bezmezná důvěra v trh otčenáš. Proto transformace tzv. bytového hospodářství ze státního systému obcím či firmám, změny v nájemním právu, tam se pokazilo co se dalo, a je to znatelné dodnes.

Ten transformační zákon byl hrůza. Míchal aktivity „třech T“ což byli pánové politici Tyl, Tlustý a Tomášek, bojujících s transformací zemědělských družstev s výrobními, spotřebními a bytovými družstev, v kterých si členové za byt zaplatili podstatnou část jejich hodnoty. A tak „dík“  mladému poslanci Josefu Luxovi zavedl tento zákon nárok členů na převod bytů do vlastnictví, ale udělal to tak špatně, že nám trvalo 5 let, než se vše vyřešilo Zákonem o vlastnictví bytů z roku 1994, když i ten byl snad desetkrát novelizován. Tak trochu se mě chce odvážně říci, že bytová politika nebyla „koníčkem“ žádné polistopadové vlády, snad až na malé výjimky let 2002 až 2006. Takže přesvědčit nové ministry že potřebujeme dobré zákony, bylo téměř nemožné, vše se uskutečňovalo poslaneckými návrhy – stavební spoření, hypotéky, vlastnictví bytů a podobně. Jak je ten čas relativní. Dnes bojujeme s nedostatky „nové civilní legislativy“ a snad to vyřešíme – jak jinak než poslaneckým návrhem zákona.

Čas běžel. Dnes pochybuji o mnohém, družstva měla například školící středisko – Družstevní institut v Jílovišti u Prahy, vilu na Barrandově,  a podnik zahraničního obchodu Unicop, ze kterého zbyl, díky Bohu, alespoň dům v revoluční ulici. Ostatní majetek byl prodán zejména vůlí svazů výrobních a spotřebních družstev, a to za diskutabilní cenu. Ale to je trochu jiný příběh, který bych rád postupně popsal na svých stránkách.

Složitost té doby, ochrana družstevní myšlenky, která byla novou politickou reprezentací považována za relikt předchozího režimu, ač jako člen exekutivy Mezinárodního družstevního svazu jsem politiky vytrvale upozorňoval, že ve světě jsou družstva víc početná v moderních zemích, USA, Německu, Skandinávii, Indii, Japonsku a že čítají až miliardu členů, ta složitost mnohokrát přinesla ohrožení tohoto systému až jeho likvidací.

Jsem rád, že k tomu nedošlo, že se družstva vypořádala s převody bytů do vlastnictví a prokázala, že jsou kvalitním správcem smíšeného bytového fondu vlastníků a družstevníků a prakticky žádné družstvo dosud nezaniklo. Chce se říci znovu dosud, protože příznačné pro celou tu dobu 26 let je, že politici a vláda tvoří jednu pastičku za druhou a my se ji snažíme přesvědčovat silou každodenní praxe, že jejich nápady či teoretické vývody nejsou dobré. To platí i pro současnost.

Ale to je již jiná, současná kapitola, k té se vrátím později.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tags